Kdysi byl Mrazák solidně rychlý běžec (maraton 2:29:24 z roku 2011), ještě lépe o tom však psal na blogu. Letos nějak zlenivěl a s blogem sekl. Snaží se to nahradit novým facebookovým profilem Jan Mrázek (athlete, hah), ale tam mu neplavají kapříci, jako na blogu a tak je nudný. Minulý víkend se ale nudil na dovolené v Krušných horách. Otupil mozkové buňky Baumaxou a pivem a ráno se vydal na všechny sjezdovky na Bouřňáku. Běžecky. Hec je to dostatečně dementní, aby mě zaujal. Na Bouřnák to mám daleko. Naštěstí se nám na severním předměstí hlavního města tyčí docela zajímavý kopec.

Mastit sjezdovky ze severu nechám chlapce na dubnovém skyrace. Tam jsem se toho naplazil loni dost. Oko vedené tělem lačnícím po jiném podkladu než sněhu se upnulo k jižním svahům. Hele, turistických cest na Ještědský hřeben tolik není. Ty zvládnu všechny. Na mapy.cz a jejich měření není radno spoléhat. Nějak podezřele moc se kolem toho motá Mrazák a díky jeho blogu vím, jak se on motá po mapách.  

V tréninkovém plánu bylo 4,5 hodiny a 2200m nahoru. To se na Ještědu natočit dá a snad i ten jih to zvládne. Vybírám si den, kdy prší ještě z večera. Budík na 5:17, vstát, než to tělu dojde. Nabrat do krabičky připravenou snídani od Zuzky. Vše musí lítat, protože postel je blízko a stačí jedno zaváhání a jeden je zpátky.

V 7:15 pod Ještědem, na parkovišti první a sněží. Super. Třeba to bude prošlapané jako minulý týden v Beskydech. Nebylo. První výstup na Ještěd ze severu, po modré a pak pod lany. Za půl hodiny brodění jsem nahoře. První 3 km by měly být na rozehřátí. A to jsem všechno běžel. Kromě pod lany, tam jsem neviděl pod sněhem kameny a tak jsem spíše ležel.

Plán byl běhat z hřebene po značce dolů, až k silnici. První volba byla jasná – Janův Důl po červené. Cesta byla bezvadná, nikde nikdo, žádné stopy, mlha jako od Rákosníčka. Nemám moc rád lidi a tak jsem byl rád, že se tam nikdo nemotá. Navíc jsem se těšil že své stopy mohu použít i na cestu zpět.

Za půl hodiny a 6,5km jsem dole v Dole. Otočka u stodoly a plánovaných prvních 15 minut na plno do kopce. Cesta lesem nejdříve bez sněhu, potom se sněhem padajícím z větví a pak po kotníky v hlubokém. Díky větru své stopy nevidím, ale Ještěd nejsou hory a za 50 minut už tuším věž nad sebou. První větev za mnou.

Druhá byla po modré z Ještědky. To bylo také pěkné, odpanil jsme pěšinku v lese. Ledové plotny sjel po zadku a do Světlé pod Ještědem sběhl za 20 minut. Promoklé rukavice již tolik nehřály, zkusil jsem je sundat a nebylo to lepší. Aspoň jsem se zabavil jejich nandaváním. Další patnáctiminutovka svižně a za necelou půl hodinku jsem zpátky u parkoviště u Ještědky. Rád bych vám popsal i nějaké výhledy, ale bohužel. Prvních patnáct minut jsem měl temno před očima a zbytek je v temném lese.

Pokračoval jsem po hřebeni dál. Na Pláně pod Ještědem. Nikde nikdo, jen mlha a bordel. Do toho nahlas vyhrává kolotočářská muzika. Super trash. Chci sbíhat po červené, ale není nic vidět. Sbíhám tedy směrem k jihu, chvilku po silnici. Na červenou narazím jen na chvilku, aby se mi ztratila na sjezdovce. Křižuji sjezdovku v azimutu, ale asi ji připravili na svěťák a tak kloužu dolů. Prázdné zastavené sedačky se mi smějí a já se bojím že tam zdechnu. Pláně se nejmenují Pláně jen tak. Vítr mi fackuje kapucí a nutí mě schovat se do lesa. Tam nefouká, ale padá sníh z větví.

Čím níže, tím lépe. Heslo z osmitisícovek platí i na Ještědu. Za necelých 20 minut se znovu otáčím ve Světlé a třetí a poslední patnáctku dávám o něco rychleji, než chůzi pozpátku. Vybrodil jsem se potoky bláta, sněhu a ledové břečky zpátky k sjezdovce. Vybruslit na Pláně trvá 20 minut, vysmát se muzice chvilku a s úsměvem na poslední úsek.

Z Plání dolů po zelené. Díky počasí jsem mohl vynechat vyhlídku Vápenici a pokračoval přes Lom s vodopádem (to tam fakt mají) až do Padouchova. Povedlo se, že první seběh do Dolu a tento poslední byl nejhezčí. Seběh se motá kolem Nového pralesa a dolů se běží serpentýnami v bukovém lese. Taky je nejkratší, něco málo přes 15 minut a jsme dole.

Z Padouchova už to bylo jen nahoru a přes kopec k autu. Po zpáteční cestě po zelené jsem narazil na naučnou stezku Nový prales. Hle, stezka! Přečetl jsem si varování (“Tatínkům a maminkám se nedoporučuje vstup s kočárkem”), vylezl na dvoumetrový žebřík a na druhé stranně slezl za plotem do pralesa. Cesta se ztratila hned. A já hnedle potom. Snažil jsem se držet kolmo na vrstevnice a stoupat vzhůru. Plán to byl dobrý, dobrodil jsem se k protilehlému plotu. Marně jsem se jej snažil přelézt přes drátěné výplety, po vedle rostoucích stromech, podhrabat. Jak jsem zpomalil, dala se do mě zima a začal jsem si zoufat, že naučná stezka má pouze jeden vchod a já budu muset zase dolů.

Běhal jsem podél horního okraje Pralesa a spolu s ostatními živočichy hledal cestu na svobodu. Nebojte, dobře to dopadlo, žebřík tam je! Prsty už jsem necítil 2 hodiny a tak i šplh na žebříku byl adrenalinový. To bylo ale dobře. Adrenalin nalévá energii do žil a dovolí přežít. Že je vše v pořádku jsem poznal starostí o zkažené průměrné tempo místo starosti o život. I s tímto nebezpečným dobrodružstvím jsem se vyškrábal na hřeben za 20 minut.

Po třetí na Pláně a už jen z kopce na parkoviště. Bezvadně zvolený finiš, člověk může aspoň dva kilometry běžet. Do suchého, do auta a domů. Rozmrzám u Bolky a doufám, že další výzvu převezme zase někdo jiný.

Chcete-li okusit jižní úbočí Ještědu, je to legrace na trochu více než 35km. Do kopce to je všechno běhavé, dohromady skoro 2300m a pokud si bude užívat výhledy jako já, bude to lehce před 4,5 hodiny. Horší počasí tam snad nepotkáte.

Strava záznam