Tak zní podtitul pravděpodobně nejdelšího lyžařského závodu u nás. Název je Boboloppet – podle přezdívky hlavního organizátora (Bobo) a norského výrazu pro dlouhý závod na běžkách (løpet). Jel jsem jeho druhý ročník v roce 2013, letos to v Jizerkách vypadá se sněhem fanfárově a tak nebyla jiná volba, než jet znovu.

Vezměte si mapu Jizerek a podívejte se, kudy vedou upravované trasy. No a máte trasu závodu. Je tam jen pár úskalí, která si však během tréninku zodpovědný závodník projede a pak ví. Je to bezva rozdíl oproti běžeckým závodům, kde jste odkázaní na chuti organizátora trať značit a nechuti místních vůči závodu (strhávání značení). Na běžkách jedete, kam vás vede stopa. V tomto závodě na  90km (dle propozic, skutečná délka je pouze 88km) si jen musíte zapamatovat trasu a 9 kontrol, které si musíte označit ve správném pořadí.  

I přes promaroděné svátky se mi již podařilo něco najezdit a tak jsem myslel, že by to pod 6 hodin ujet šlo. Lyže mám standardní průměr a technikou skluzu pod tento standard sklouzávám. Na druhou stranu naše zimní výlety uznávají heslo „pod 50 se nemá cenu obouvat do lyží“ a tak jsem doufal, že se v druhé půlce závodu budu lehce posouvat vzhůru.

Použijete-li na své lyže mega drahý prach místo klasické svíčky, zrychlíte o hodně. Já rád trpím, jsem lakomej a alibista. Pokud totiž nenaprášíte a předjede vás někdo, kdo taky nenaprášil, tak je prostě lepší. Pokud naprášíte a stane se to samé, tak je mega lepší a z toho už se blbě vykecává. No, a pokud vás předjede někdo, kdo naprášil, tak má holt lepší lyže a výmluva je doma. Taková se dá použít na chlapce třeba 20-30 minut před vámi. Když vám Ferda naloží hodinu a půl, tak je docela zřejmé, kdo je tady lyžař. Abych to uzavřel, výjimečně jsem použil HF vosk a těšil se, jak první 2 hodiny posvištím.

Letošní 4. únorový den byl teplý. To bylo jasné již ráno, kdy nás budily kapky deště na střešním okně. Využíváme příležitosti, že vstáváme v 6 a jednou vracíme těm 15 dětem v chalupě ranní buzení. Na 8 dorazíme do stadionu, pozdravíme se s Borečkem (Tomáš Rybář) z Lokalbloku, vedeme vážné debaty o počtu vrstev oblečení. Znervózňujeme se navzájem, připevňujeme kontrolní karty na dresy a pomalu směřujeme ke startu.

Startujeme v 8:21 společně – Boreček, Marek a já a prvních 50m to jede náramně. „Brejle, ty vole, já nemám brejle!“ hurá, aspoň to bude zajímavé. První přechod silnice a já jsem šťastný, jak mi pit stop vyšel. Chvilka oddechu, než mě kluci doženou a budu muset jet jejich tempo. Boreček nenechal nic náhodě a na Prezidenstké uplatil kamarády a rodinu, aby mu zafandili. Na Hrabětické louce máme krásné výhledy mezi mraky a svištíme k první kontrole. Máme štěstí, že je po ranní mlze. Řada rychlíků to štěstí neměla a v mlze kontrolu přejeli (mnozí až ke kapličce, 600m dál). My máme dvojí štěstí! Tentokrát na joudy, kteří nemohou cvaknout kontrolu do kartičky. Boreček to tušil a těsně před kontrolou si zahrál na Northugga, joudy přespurtoval, kartu cvaknul a nám zmizel. My s Markem vyndáváme kuře, lahev vína, doutníček, koňáček a když se slunko sklání za horizont, dostáváme se na řadu.

Při soupažení přes hráz Josefodolské přehrady mi Mára cuká a i když ho vidím dalších 40km, už jej nedocvaknu. To bylo možná dobře, jelikož jsem se vrátil do udržitelného tempa. Vyletěl jsem na Rozmezí (17:01, Ferda – vítěz – 13:37) a dojel Michala. Ten chtěl Boboloppet vyzkoušet a tak si v půjčovně sehnal běžky a na těch mi z kopce ujížděl. Než jsem stihl zamrmlat něco o nespravedlnosti tohoto sportu, skoro jsem najel na obal od gelu.

Možná za to může menší šikovnost manipulace v rychlosti a v rukavicích. Jistě, upadnout gel může komukoliv. Ale to, co jsem viděl na zemi po prvních 50 závodnících, byla prostě prasárna. To nikdo neukecá důležitostí právě těch 2 vteřin, co by trvalo vrátit opatlaný gel do ledvinky. Nemluvím o jednom obalu, ale třeba o 30 a to mi přijde příliš, aby to byly náhody. Jo, znám to. Závod je závod a často člověk nemyslí, jak by měl. Je otupěný ambicemi a laktátem se mu třesou ruce. Za loňských 900 závodních kilometrů v horách jsem dohromady nepotkal tolik odpadků, jako na 90km v Jizerkách.

Na obrátce při příjezdu na Jankeho kříž vidím Borečka, jak se usmívá. Marka, který tvrdí, že mu to nejede a tak mi odjíždí. Sápeme se zpět do kopce, na Kasárenskou. Pak po Knížecí až k Václavíkově studánce. Marka jsem docvaknul na vzdálenost silnice a tak se mě snaží zpomalit na první poslech kamarádsky znějící větou: „Támhle je láhev s pitím!“ a ukazuje někam do hlubin lesa. To znám, takové triky ovládám taky.

Ignoruji to a snažím se co nejrychleji zacvaknout do lyží. Pit stopové dovednosti mě opouští a Mára mizí. Mezičas 2:22 zhruba odpovídá času Barneyho na 5:53. Takže by to pod těch 6 být mohlo. Na Jizerce stojí dva malí kluci a podávají hrneček s čajem. Sekundy nehoním a tak nepohrdnu. Promenádní je mentální peklo vždycky, sjezd ke Smědavě je příležitostí k jídlu před cestou do země nikoho na Paličník.

Známý sněhulák je oblíbenou klasikou, protože tam bývá méně lidu, než na magistrále. Jsou to dva kopce nahoru a dolů. Na ty dolů jsem se těšil. Bohužel, lyže přestaly jet a já musel bruslit i dolů, jinak tam sedím ještě dneska. Rychle dokončit sněhuláka na kiosek. V kopci jsem dotáhnul německého turistu, předjel jej a jal se ujíždět dál. Německý turista si myslel, že vyzkoušet, jak dlouho se mě udrží je dobrý nápad. Pak zjistil, že to je docela brnkačka a tak jsem si jej vezl až nahoru. Marně jsem zdecimovaně prosil, ať mě předjede a nechá zdechnout. Jen se usmál a dál si jel lážoplážo, zatímco já závodil.

Deja vu a vidím Smědavu podruhé. Rychle nahoru na Knajpu, ať to mám za sebou a než si tělo postaví hlavu a vysvětlí mi, že to je blbost. Snažím se kopec vybruslit a makám ze všech sil. Pak mě předešel pán, co si nesl lyže přes rameno. „Jak já se dostanu přes Olivetskou?!“ Ke Knajpě to šlo těžko, nad Knajpu ještě hůř. Každý sjezd už musím dřít a do stopy chodím, jen abych uhnul rychlejším turistům – závodníci mě přeskakují.

Kolem Krásné Máří to v sobotu za odměnu není. Myslím, že to je ale poprvé, co vidím Ještěd. A bohužel i Olivetskou. Přefrčí mě modrá kombinéza s číslem 93. Jedu dál a snažím se zakrýt číslo, abych nedělal závodníkům ostudu. Sjezd na Hřebínek je vždy o hubu, hůlky a lyže. Prokličkuji stoupajícími turisty, prosvištím kolem hospody, kde již bohužel nemám síly přeskakovat tisíce lyží a tak je prostě lámu.

Snažím se doklopýtat do Bílé Kuchyně, kde se na zemi válí modrá kombinéza s číslem 93. Chlapec je vyzutý z lyží a křečuje ve stylu break dance. „Co je?“ ptám se. „Křeče, nemáš něco k pití?“ No, mám ty jo. Ale taky už mám docela hoňku, aby to bylo pod 6 hodin. „Tady.“ odepínám ledvinku a dávám mu napít ionťáku. Chci využít situace, kdy mi lahev vrací a že se jako napiju. Zároveň však chci dohnat ztracený čas a tak piju za jízdy. Vypadalo to na super nápad, než jsem si nalil zbytek lahve do oka a na tvář. Sice to pálilo, ale díky počasí to byla jediná situace, kdy mi chyběly zapomenuté brýle.

Šoupu se na Olivetskou. Na chvíli se zaháknu za nevidomého lyžaře a jeho vodiče. Mám co dělat, aby mi neujeli. Z Olivetský by snad bylo lepší sundat lyže a běžet. Dřu jak Bulhar a nic. Kolečko kolem přehrady a já za sebou zase cítím číslo 93 a jeho modrou kombinézu. Situace se opakuje a snažím se ho pustit před sebe. Nechce se mu, asi si pamatuje break dance z pod Olivetský. Bohužel pro něj, musí, protože jedu tak pomalu, až couvám.

Nahoře už je skoro vyhráno. Kopec ke Gregorovu kříži je poslední a jako takový se nepočítá. Vedle čtyřletých dětí si připadám jako Johann Muhlegg a letím vstříc slavnému vítězství. Ke stadionu je to sice z kopce, ale zoufale to nejede a čas se krátí. Při dojezdu vidím poprvé nějaké značky ohledně trasy a ty nás vedou vzhůru na velkou hromadu. Kouknu na hodinky, 5:57. Super! Lehám si do svahu a snažím se dát dohromady v zákrytu před cílem. Třeba budou fotit a to by tak hrálo, abych nebyl učesanej.

Do cíle dojíždím unavenej za 5:58. Ještě, že to není těch 90, to by to pod 6 nebylo. Po závodě je energetický deficit, tak do svého pupku můžu narvat domácí zelné koláče, ale i muffiny a jiné pochutiny. Boreček mi dal 40 minut a Mára 10, jsou to docela mašiny. Na Barneyho 5:53 jsem byl také krátký. Byl to ale krásný den Alberte! No, nebudu lhát, nedělních padesát s vítězem Ferdou (který musel jet klasikou a zlomit si hůlku, aby se se mnou nenudil) bylo mírně unavených.  

Výsledky