Z nebe do pekla za 30 vteřin, dalo by se říci. Vliv politiky do sportu se neprojevuje pouze na Olympiádě. Například tento víkend se konající prezidentské volby ve Francii rozdělily nejen rodiny. Rozdělily i něco, co se zdálo nerozdělitelné a to Ronde del Vlaanderen a Paris – Roubaix. Tyto klasiky nekulturních povrchů cyklistiky od sebe oddělila klasika kopcovitá – Amstel Gold Race.

---

Do povědomí většiny Čechů se tento závod dostal vítězstvím Romana Kreutzigera (2013). Já se nedokážu přestat dívat na ročník 2019. Toho roku se poprvé ukázal světu MVDP. V bílých!kraťasech od Kalase vtrhnul do cílové rovinky a připravil to nejkrásnější přepadení v poslední době. Vyhrál největší cyklistický závod v Nizozemí, v dresu Nizozemského šampiona, 19 let po posledním Nizozemském vítězi a 29 let po vítězství svého táty. K neuvěření.

Letos byl MVDP velkým favoritem. Po půl roce rekonvalescence dojel 3. na Milan – San Remo a vyhrál Flandry. Jeho arcirival Wout má covid a tak se Amstel zdál jasná věc. Kwiatkowski (IGD) a Cosnefroy (ACT) však měli jiné plány a do cíle si udrželi náskok před skupinou, ve které byl MVDP.

Tento závod končí často sprintem, loni těsným sprintem, který musel rozhodnout fotofiniš. Po projetí cílem dneska vyhlásili prvního Benoita Cosnefroy. Pochopitelně propadl velké euforii a radoval se s celým týmem. Twitter zaplavili oslavné tweety. Pak se rozhodčí podívali na cílovou fotografii, přišli za Benoitem a řekli něco jako: “Hele, to, nevím jak ti to říct. Víš, jak jsme řekli, že jsi vyhrál? No, tak to tak úplně není. Vyhrál tady Michal…”.

Super práce kluci.

A MVDP? Skončil 4. Kdyby dojel na bedně, byl by teprve třetím v historii, komu by se povedlo dojet na bedně na MSR, Ronde del Vlaanderen a Amstel Gold Race.

Díval jsem se na posledních 60km, tedy vlastně celou část, co nabídl Eurosport. A bylo tam všechno.

Na předposledním kopci se stalo, co všichni přepokládali. Remco Evenpoel a prudká stoupání nejsou kamarádi. Na vrcholu kopce ztrácí 35 sekund na nejbližšího protivníka v celkové klasifikaci a virtuálně ztrácí žlutý dres. U komentátorů panuje názor, že Remco je slabý ve sjezdech, pravděpodobně protože při nich párkrát nepříjemně zahučel do strže (Il Lombardia 2020). Dnes jako by se snažil dokázat, že to neplatí. Snad jen domácí Pello Bilbao sjížděl ještě rychleji.

---

Náskok skupinky favoritů stahoval každou zatáčkou. Z té odpadli modří kluci Movistaru. Na začátku sjezdu se Enric Mas s kolegou zdáli jako favorité skupiny, protože měli početní převahu. Nicméně, černého sjezdařského Petra drží od Tirreno-Adriatico Enric Mas a tak i v srdci Baskicka líbá asfalt a opouští šance na slušné umístění. Možná proto, že zatáčky projíždí velmi těsně a má tak větší šanci zachytit bordel na straně.

Díky náskoku a složení přední skupiny byl chvíli rozdíl mezi prvním a pátým ve virtuálním pořadí 2 vteřiny! Neskutečná podívaná.

Remco a Dani Martinez, první a druhý v průběžném pořadí byli tak opět spolu, pár kilometrů před začátkem posledního stoupání. Stoupání Arrate není žádný obr Alpských rozměrů. Netrčí zde dva kilometry vysoká obluda. Ale i tak se z jeho parametrů svírá hrdlo stejně jako se svírají uličky města Eibar kolem prvních stovek metrů stoupání. Čtyři kilometry, kde se sklon drží těsně pod 10%, ale dosahuje 13% ramp.

Při nájezdu do stoupání držel před skupinou náskok 30s Davide Formolo. Mistr bolestné tváře, jeho grimasy, když jede vepředu pelotonu, jsou pověstné a stojí za sledování. Díky taktizování favoritů se mu náskok zdvojnásobil, ale zdálo se, že to bylo to poslední, co jej v těch chvílích mohlo zajímat.

Remco pochopitelně vyčkával co ostatní. Stačilo mu dojet do cíle 6 sekund před Danim. V polovině kopce to začalo. Místní borec Ion Izagirre za to vezme a všichni reagovali. Tedy, až na Remco. Po té stíhací jízdě, kterou předvedl pod kopec, jsem mu musel fandit. Ale bylo vidět, že si úkousnul velké sousto. Vypadal, že by nejraději z kola slezl a šel pěšky. To by na takovém kopci udělal kde kdo a bylo by to rozumné. Jeho úsilí pod kopcem se zdálo malicherné. Nejenže dojel čelo, ale šest set metrů sprintoval z plných sil, aby vyhrát sprinterskou prémii a získal jednu vteřinu na Daniho.

V kopci to místo šesti set metrů trvalo pět šlápnutí a ztrácel vteřin 15. V přední skupině se děly věci. Jonas Vingegaard včera složil Vlasova, dneska Izagirreho. Tomu trvalo přesně 7 minut a 18 vteřin, aby se zvednul a vyhrál etapu. Krásný příběh. Bojovalo se až do konce, po odpadnutí Remca sice jen o druhé místo, ale bojovalo se ukázkově. Remco nakonec dorazil do cíle jen se ztrátou 22 vteřin, což je velký výsledek a možná i příslib naplnění potenciálu, který do něj nejen celá Belgie vkládá.

(Psáno v sobotu, 9.4.)

Za 21 minut startuje mistrovství ČR v běhu na trochu více, než 21km. U nás doma začíná nová tradice. U dospělé části naší rodiny nebude nejoblíbenější. Pět dní před závodem, stejně jako na podzim před maratonem, rodinu sejme bolení v krku, které vrcholí klasickou rýmičkou v den závodu.

---

Místo ladění formy tak ladím přijímač eurosportového signálu a sleduji zelené pahorky baskické protknuté tenoučkými silničkami pochybného povrchu. Na nich testují před růžovými, žlutými či rudými vrcholy sezóny formu ti nejlepší z profesionálních cyklistů.

Večer, pln dojmů z krásných bitev, se snažím Zuzce popsat své divácké zážitky, své nadšení z viděného. Jsem si skoro jistý, že můj hlas již dávno rozpoznají Zuzčiny sluchátka a mají za úkol je odfiltrovat. Své dojmy začnu sdílet zde.

Dneska nás čeká královská etapa vrcholící na Arrate. Stoupání atmosférou podobné Alpe d’Huez a Baskové jsou v povzbuzování podobně fanatičtí jako Belgičané na Flandrech či Nizozemci na Amstelu.

Včerejší, pátá etapa, neměla být co do vývoje celkového pořadí ničím výjimečná. Možná by ani nebyla, pokud by v pelotonu nebyl mladý muž, nad kterým visí punc generační výjimečnosti již od kolébky. Remco Evenepoel vydržel s nejlepšími vrchaři celý předposlední kopec a nastoupil v ten nejlepší okamžik. Jeho největší soupeř, Roglič, jedoucí v žlutém trikotu vedoucího muže závodu, byl na konci třicetihlavé skupiny hlavních favoritů a stoupání bylo těsně před zlomem. Remcovi stačilo pár desítek vteřin čisté síly nohou k odtržení se od čela závodu. Do cíle se tak mohl dohadovat o střídání na čele v již seškrtané skupině.

Cíl byl na konci 500m dlouhého, brutálního stoupání. Zámecká dlažba či asfalt nejsou ty nejdrsnější povrchy. Pokud prší a jedete po nic do kopce o 15%, přilnavost obutí vašeho kola vás může zaskočit svou absencí.

Vingegaard spadnul 10m od cíle, vzal s sebou Vlasova a oba tak dali Remcovi 20s zdarma. Ten dojel v etapě 3. a dostal se do čela celkového pořadí o zanedbatelné 2s.

Etapu vyhrál Carlos Rodriguez (ING), který se, chtělo by se říci nesportovně, vezl za Marcem Solerem (UAE) drtivou část dne. Carlos z taktických důvodů nemohl střídat a nestranný divák mu nemohl fandit. Rozhovor s vítězem v cíli byl však plný komplimentů a vděku směrem k Marcovi. To jsem nečekal. Bylo vidět, že Carlose to opravdu celou etapu trápilo a plně si uvědomoval, že bez soupeře by na vítězství nedosáhl.