4. – 10.9.2016 Pyrenees Stage Run, 251,5km , D+ 15,237m, čas 40:54, 2. místo

Původně byla letos naplánovaná dovolená na přejezd mezi závody High Trail Vanoise a Buff Epic Trail. Zuzka pak pravdivě poznamenala, že se mnou nic nebude (žádný sport), že budu po závodě rozsekaný a co jako budeme 2 týdny do Buffu dělat. Pak jsem zaznamenal Pyrenees Stage Run, první ročník sedmidenního etapového závodu přes Katalánskou část Pyrenejí. Trasa vypadala na papíře krásně, organizátor nabízel v ceně startovného i spaní v hotelech a tak jsem to Zuzce nadhodil. Řekněme si to otevřeně, 900 EUR startovného (osoba) není málo peněz, vlastně hrozivě mnoho peněz, takže bylo o čem přemýšlet. Rozebírali jsme to z mnoha stran, nadhodili klukům v Hanibalu a ti se nabídli, že nám pomohou. Nakonec tedy Zuzka souhlasila, samozřejmě, s pár podmínkami:

1. nedopadne jako já loni;
2. nebudu chorobně soutěživý a hnát nás do cíle;
3. budeme spíš pořád jen baštit a kochat se;
4. odpoledne bude siesta a po ní kávička.

A jak mé sliby nakonec dopadly?

Kdo nechce číst celý článek, video trvá 4:30 a plně vystihuje, jaké to bylo.

Přesun do města Ribes de Fraser proběhl v sobotu, 3.9., v poklidném rytmu. V 9:20 zavíráme dveře od bytu, v 9:30 nasedáme do tramvaje, v 9:32 zjišťujeme, že letadlo nestíháme, v 9:40 vystupujeme z tramvaje a voláme taxík, v 10:15 jsme na letišti v Praze. V 13:40 vystupujeme v Barceloně z letadla, v 14:20 pak naše batohy, v 14:30 vyjíždí na pás, v 14:33 dobíháme autobus na jiný termínál, v 14:45 nám jede vlak, v 15:00 jsme v Barceloně, v 15:10 v dalším vlaku, ze kterého v 17:10 vystupujeme v Ribes.

Registrace byla rychlá, neboť startovní listina nebyla tak dlouhá na hledání. Celkem se přihlásilo 11 týmů. Z toho my a 3 Izraelci jako zahraniční. Výkonnostně to bylo mírně nevyrovnané. V týmu Tuga Active byl Pere Aurel (doběhl například 5. na Trofeo Kima) a Ragna Debats (letos 5. na Matterhorn Ultraks), kteří spolu loni vyhráli TransAlpine Run. Pak jsme byli my – pak znamená, že nám každý den dali hodinu. S námi na tom byli podobně dva kluci z Baskicka a pak zbytek – pak znamená, že jsme jim dali každý den hodinu.

Buďme tedy opět otevření, příliš velká konkurence nebyla. Více než o souboj s ostatními tými tedy hrozila únava materiálu našich opotřebovaných těl a psychický rozklad v týmu. To jsme samozřejmě na startu v neděli ráno netušili a báli jsme se, jak to bude vypadat.

1. etapa: Ribes de Fraser – Queralbs (35,3km/2150m+/5:19)

První den je všechno krásné, výbava čistá, duše plná očekávání nových zážitků. Na start v 8:00 běžíme mírným poklusem. Hrozili podrobnou kontrolou povinné výbavy. Kontrola tak pečlivá nebyla a tak máme ještě spoustu času na fotky s ostatními, sami se sebou, na čůrání, vylívání vody (byl povinný 1,5l, ale to je vody na 30km, ne na 9km k prvnímu občerstvení). Vedro ale bylo už po ránu.

Start není nervozní, spíše uvolněný. Pere a Ragna vystřelí 4min/km, my klušeme za nimi. Je to těžké běžet pomalu, ale snažíme se. Zuzku brzdím a kontroluji odstup od týmu za námi. Hned se jim (Tuga Outdoor a Baskové) vzdálíme a zbytek dne je nevidíme. Po 9km ztrácíme na Tuga Active (Pere a Ragna) již 13 minut a již takto brzy se spokojíme s rolí komparzu, jak nás pojmenují v místních novinách. První výhledy, oněmění krásou širokých plání na vrcholech Pyrenejských kopců. Vše je trochu suché, žluté, ale krásné. Obloha čistá a tak klušeme zadarmo, kde se dá. Kde to zavání úsilím, jdeme pěšky. Dní je před námi dost.

Přeběhneme kopec, seběhneme jej, nádherným traverzem se dostaneme k obřímu klášteru a seběhneme do cíle. Pak začínáme naše rituály – hodně velké množství ovoce, pití, proteinový nápoj, studená voda na nohy a masáž. Co nejrychleji na hotel a aspoň 40 minut spánku. Následuje procházka na kávičku, zmrzlinu a něco z místních sladkých specialit.

Stage highlights:

• Seběh ke Casa de Vaca – horská chata v opuštěném údolí.
• Traverz k Val de Nuria – technický traverz s ocelovými lany, nad hlubokým údolí, končící před obrovským klášterem/lyžařským střediskem.

Ztráty v týmu:

• Seběvědomí se otřáslo v základech díky náloži od Tuga Active.
• Stehna vyhlašují stávkovou pohotovost.
• Spálení od slunce.

2. etapa: Queralbs – Puigcerda (37,7km/1703m+/5:00)

Z meetingu večer před etapou víme, že nás čekají dva běhavé kopce a celkem malé převýšení. Z divácké zkušenosti s ostatními etapovými závody podobného významu (Tour, Giro či Vuelta) víme, že takové transitní etapy jsou zrádné. My vyrážíme za Tuga Active, bez ambicí se jich držet. Za námi klušou Tuga Outdoor a Baskové.

Abych Zuzku neutavil, hlídal jsem, jak dýchá, jak se usmívá, jak moc nemluví. Když začal být její dech klidný jako králička při rozhovoru s kobrou, bylo na místě zpomalit. To jsem se ale naučil až časem a tak po hodině této etapy se Zuzka poroučela do křoví a pak se chvíli motala po cestě. Zastavili jsme a čekali, až se jí dostane tep zpátky do lidských hodnot. Předešli nás Baskové i Tuga Outdoor.

Zuzka jim však poprvé ukázala, jaká je bojovnice. Za 3 minuty předcházíme Basky a za dalších 30 Tuga Outdoor. Do druhého kopce dne to Zuzce běží a budujeme větší náskok. Poctivě na občerstvení jíme, hlavně pomeranče (Já) a ořišky (Zuzka). Zapomněli jsme si doma solné tablety a tak to nahrazují banány. Z připravených gelů používáme minimum a snažíme se je šetřit na krizové okamžiky.

V prvním sedle se projevilo, že Zuzka již dlouho nežije na venkově a že tedy krávám smrdí stějně jako my měšťáci. Probíháme stádem (chyba), běžíme přímo směrem k mládým (druhá chyba). Zuzka se naštěstí otočí a vidí krávu, jak na ní běží. S překvapením vyjekne a kráva se lekne. Obě na sebe moment koukají. Já pokračuji nerušeně v běhu dál. Nevíme, co dělat. Uprostřed nepřátelského stáda. “Hlavně se jim nedívej do očí!” křičí na mě Zuzka. S použitím tohoto šamanského triku ze Studénky a jemného našlapování v trávě se dostáváme z dosahu rohů.

V druhém sedle je občerstvení s výhledem na nejvyšší bod závodu Ultra Pirineu. Kocháme se, jíme, vyprávíme děsivý zážitek se skotem. Čeká nás 12km seběhu v poledním žáru. Moc se těšíme. Nabíháme desítky, stovky kilometrů, kdy se vyhýbáme kravským stádům. Seběhneme pod hory a Puigcerda se nám vlní v horkém vzduchu 5km daleko. Probíháme opuštěnými vesnicemi s načančaným trávníkem. Vypadá to jako v postapokalyptickém filmu. Krásné domy, krásné zahrady, žádní lidé.

Cestou do cíle vidíme spoustu zahradníků řemeslníků. Puigcerda je na kopci, do něj v poledním žáru pouze jdeme. Následuje umytí končetin v kašně, masáž, jídlo, pití. Přesun do hotelu, sprcha, spánek. Odpoledne se jdeme projít, na kávičku a zmrzlinu. Kupujeme i klasický hořčík, jako prevenci na křeče.

Při věčeři nám přednáší Emma Roca o své studii z TransAlpine závodu, která se zabývala vlivem etapového závodu na organizmus běžce. Shrnout by se dala tak, že od 4. dne člověk pomalu umírá a že v porovnání s běžeckým etapákem jsou cyklisté batolata, co o utrpení jen tuší. Přiznám se, vyděsilo mě to. Neběhám, abych skončil na vozíku. Doufal jsem tedy, že náš styl založený na co nejmenší intenzitě úsilí způsobí co nejmenší škody.

Večer chodíme spát v 22, hned po večeři. Hotel sdílíme s náctiletými katalánci, kterým tma nevadí a volejbal hrají dlouho po půlnoci. Jakmile přestanou, začně si pes pod okny povídat se psy z vesnice na druhé straně údolí. Konči až se svítáním a my jsme tak svěží na nejdelší etapu závodu.

Stage highlights (video):

• Opuštěné vesnice
• Teplo
• Krávy
  

Ztráty v týmu:

• Stehna již nejsou nejsvěžejší, bolest břicha byla z přepáleného začátku.
• Spálená lýtka.

3. etapa: Puigcerda – Encamp (48,7km/2358m+/8:10)

Vstáváme v 5, snídáme v 5:05 a v 7 startujeme. Neutralizovaný start za policejním autem, které nás vyvedlo z města. Začínáme stoupat, ztrácíme Pereho a Ragnu z dohledu a pak i cestu. Před dvěma dny se tu běžel ultra závod a my si spletli značení. Vytahuji mapu a chyb se již snažím vyvarovat. Nastavujeme kurz směr Andorra a šlapeme. Nejdříve v lese, pak na louce, pak traverzem skrz hustoles, pak traverzem po kamenech a kořenech. Pak jsme v hraničních horách a je to krásné. Nikde nikdo, jen dva dobrovolníci ukazují cestu do správného sedla.

Kolem prvních z tisíce dalších jezer, nahoru klopýtáme sutí. Na druhé straně nás vítá pohádková louka, která se nedá neběžet. Teda, než se doběhne na zlom a po kamenech se sbíhá do bývalé ubytovny na křižovatce údolí. Jsem nadšený, tudy jsem šel na Rondě! To bylo dobrý. Vydáváme se v protisměru tohoto závodu do Andorského vnitrozemí. Zuzku už nějak bolí nohy a tak zpomalujeme. Na dohled se nám dostávají Baskové a já vnitřně bojuji. Jasně, nejsou v naší kategorii, ale stejně, nechci se nechat předběhnout. Ale Zuzka už moc nemůže. Mučený v psychické ždímačce se mi ne vždy podaří ovládnou a tak sem tam, když mi přijde, že u spoluběžce nevidím dostatek snahy, se pozitivní motivace mění v negativní.

Vystoupáme do Andorry a musíme se zase kochat. Jednak máme dost a taky je to nádhera. Vidíme sedlo, odkud jsme přišli. I údolí, kam jdeme. Dalších 17km do cíle by měl být hlavně seběh, tím chlácholím sebe i Zuzku.

Dolů jí to jde a za chvilku jsme u posledního občerstvení. Po něm následuje traverz, abychom nemuseli 300m dolů a zpět nahoru. No, traverz to byl rovný jako dynosauří hřbet. Nahoru dolu, malé vražedné kopce. Předposlední úsek je jako podél levád na Madeiře. Vodorovně, přes turisty. Nad posledních 300m dolů přibíhá Zuzka již docela prošitá a tak to pouze scházíme a do Encampu dobíháme naposledy na druhém místě. Jen několik desítek vteřin za námi dobíhají Baskové. Družíme se a jdeme utužit tělo i přátelství do ledové horské říčky.

Masáž ledem, pro nás nováčky v oblasti regenerace přímo geniální nápad vyšponuje slastný pocit po 8 hodinové šichtě. Obvyklá prázdninová pohoda s nohami nahoru a víčky dolů už je jak z říše snů. Budí nás hlad a tak obcházíme otevřené krámky v knížectví.

Stage highlights (video):

• Vstup do Andorry
• Sedla s jezery a loukami
  

Ztráty v týmu:

• Stehna jsou na kaši, z kopců scházíme.

4. etapa: Encamp – Arinsal (20,2km/1808m+/3:24)

Mělo se jednat o lehčí z etap s mírnou kilometráží 22 km. Přeběh Andorry ale rozhodně nebyl plochý. Do dvou kopců a mezitím po trase Rondy. První kopec se nás Baskové poprvé drží a na jeho konci nám i cukají. Nálada v týmu běžců a pořadatelů je bezvadná. Na každém občerstvení i kontrole již velmi dobře známé tváře. Děcka dobrovolníků nám fandí, pomáhají s doplněním lahví, případně brzdí Basky. Počasí je tradicionalistické a nechce se měnit. Dokonce i hrozí utužením horkých dnů. Etapa je spíše lesní a tak se více nepálíme, spíše krásně hnědneme.

Baskové zrádně cukají v druhém ze tří seběhů dne. Zuzka se nedává a v posledním stoupání stahuje 2 minuty z jejich 4 minutového náskoku. V seběhu do cíle maličko ztratíme a tak poprvé prohráváme. Zatím pouze o minutku, ale i tak jsou to nové pořádky. Zuzka si na stehna nestěžuje, bolí jí prý všechno.

Dobíháme do cílového městečka Arinsal, v lyžařské sezoně jistě živé. Teď, mimo letní i zimní sezonu, zaplněné dvěmi důchodci. Zajímavé bylo setkání s povoleným kouřením v restauracích. Člověk si rychle zvykne a už jsem to opravdu nečekal. Ve sportu se snažíme najít kompresní návleky na stehna pro Zuzku, ale nemají nic. Jen přeskáče.

Stage highlights (video):

• Výhledy na Ordino
• Lesní trailové cesty

Ztráty v týmu:

• Stav kvadricepsů se stabilizoval. Stávka zažehnána, destrukce také.

5. etapa: Arinsal – Tavascan (32,4km/2505m+/6:25)

V horském etapovém běhu je ošidné říkat o některé etapě, že byla horská, ale tato 5. by se tak nazvat rozhodně dala. Vystoupali jsme 3x do 2700m a rozhodně to nebylo běžecké, z blízka jsme si prohlédli nejvyšší vrchol Andorry – Comapedrosu. Nebudeme chodit kolem horské kaše, výšky Zuzce příliš nesvědčí. Po občerstvení pod Comapedrosou se jí udělalo mírně nevolno, zastavili jsme a pustili Basky před sebe. Došel nás i tým Tuga Outdoor. Pak se nechala Zuzka přesvědčit, že čím níže, tím lépe. Bohužel pro ni, níže bylo až za sedlem, do kterého nám nechybělo málo.

V sedle se stav stabilizoval, těžký sestup jej opět mírně zhoršil, ale na loukách a hopsavých stezkách už jsem za Zuzkou opět vlál. Na občerstvení v polovině etapy jsme ztráceli 13 minut. Během dalších 700 výškových metrů se Zuzka rozjela a stáhla 2 minuty. Dalších 300m znamenalo ztrátu již jen 8 minut. Seběh znamenal další 2 minuty pro nás. Poslední 400m výstup zkrátil jejich náskok jen na 4 minuty. Zuzka byla až strašidelná, rozehrál jsem tedy psychologickou hru a Basky klidným civilizovaným a vyrovnaným hlasem přes půl údolí upozornil, že již cítíme jejich krev.

V posledním sedle nás Pyreneje dostaly do kolen. Z jedné strany prudký svah, z druhé nádherná louka. Běžíme po hřebeni, kocháme se nekonečnými výhledy a lovíme Basky. Zuzka zapomněla na slabost, já na chuť závodit. Pak jsme začali klesat do cíle. Nejdříve po suti, pak po louce a po lesní cestě. Nad Tavascan, 5km daleko, 900m nízko. Běžíme nekonečně dlouho po úbočí, lesem, potokem, po lávkách, po kamení, co se sype. Neotáčím se na Zuzku, protože jestli jí to štve jen o trochu více, než mě, hodila by mě do údolí. Tavascan jsme dávno přeběhli, vůbec neklesáme. Jen zlatavá voda nádrže pod námi poráží zoufalství a vedro drtící ještě více naše kolena v nekonečném seběhu.

Pak slyšíme cílovou muziku Basků, víme, že jsme kousek. Za necelých 5 minut dobíháme i my. Cílový rituál s řekou, ledem a jídlem, bude velmi zasloužený. Baskové snižují na 2:3. V Tavascanu se nám moc líbí. Je to asi nejlepší přespávací místo v průběhu závodu. Miniaturní vesnice s románským kostelem. V krásném, prudkém údolí.

Stage highlights:

• Viz video, etapa horská, dechberoucí. Ve videu je viděl v 33s jak sbíhá Pere Aurell – to jen pokud by si někdo ze čtenářů myslel, že mu jdou seběhy. A pak doporučuji 1:17 videa… Shrnutí atmosféry celého podniku.

Ztráty v týmu:

• Nepodali jsme si ruku s nadmořskou výškou, mírně pochroumaný bojový duch. Vzápětí přetavený v neskutečný návrat tahouna týmu a ničení Basků. 

6. etapa: Tavascan – Espot (34,4km/2392m+/5:19)

Z Tavascanu následuje etapa stejně dlouhá, jako byla předchozí. Jen s větším převýšením nahoru i dolů. Kluci organizátorští tvrdí, že je více běžecká a že to bude rychlejší. Nevěříme jim, ale s pocitem, že třeba nekecali, běžíme. První kopec vybíháme 4 minuty před Basky. Na občerstvení sbíháme 2 minuty před nimi.

Občerstvení ve starém kostele, bez střechy, krásné. Vybíháme na vertikální kilometr (3,5km vzdálenost). Zuzka stoupá neúnavně a zarputile. Já vlaju, fotím a funím. Baskům nakládáme kotel a asi i díky tomu nás těsně před koncem seběhu předbíhají. Tuším, že jim dneska porážku nevrátíme. Během seběhu se v dálce zelená sjezdovka, kde jsem před 6 týdny pohřbil ambice na MS. Vbíháme do údolí d´Aran, kde Anka Straková běžela (a vyhrála!!!) jeden ze svých nejtěžších závodů. Zuzka si ztěžuje na zatuhlost kolen. Snažím se utěšovat a zpomalujeme.

Na druhém občerstvení potkáváme Basky a chlácholí nás, že už závodit nebudou. Věříme jim leda tužku a snažíme se za nimi viset. Nahoře jsme jen o 2 minuty pozadu, ale Zuzka má dost. Mírně do kopce po asfaltu je na ní příliš a tak jdeme pěšky. Navrhuji hru, že 45 sekund poběžíme a 45 půjdeme. Souhlasí i když tuší, že prvních 45 sekund je spíše minuta a druhých spíše jen 30. Jediná motivační věta, která zabírá je “Čím rychleji, tím dříve to skončí.”

Sbíháme do údolí Espotu a po pár kilometrech i do vesnice. Vyprahlí, propocení. Tento den byl rozhodně nejteplejší. Asi jak jsme byli nízko, nebo jak přicházející bouře tlačila horký vzduch. Celou etapu jsem se účastnil soutěže Mister mokré tričko a kdybych měl nějaké svaly od pasu nahoru, jistě bych ji i vyhrál.

Espot známe a tak nás těší, že cíl je 5 kroků od hotelu. A hotel je občerstvovací stanice z MS. Přichází bouřka a tak klidně usínáme hned po sprše. Kávička a zmrzlina nechybí ani v tomto počasí. Je to celé takové sváteční, čeká nás již jen jedna etapa.

Stage highlights (video):

• Opuštěné vesnice, občerstvení ve starém kostele.
• Vertikální kilometr, nekonečný seběh.

Ztráty v týmu:

• Zatuhlá kolena a demorazilace.

7. etapa: Espot – Vielha (42,8km/2321m+/7:17)

Poslední etapa startuje zase za tmy. Snídaně v 5:30, start v 7. Běžíme v protisměru závodu MS. Nahoru, směrem do národního parku Aiguestortes. Po 4 km zatáčíme doprava, směrem na hřeben. Od organizátorů to nejlepší na konec. Stoupáme, ale u toho se kocháme výhledy do dolin, na Espot, na svítání, nekonečné kopce. Do prvního sedla dorážíme před Basky. Chytí nás po prvním hupu nad lesem. Přecházíme louky plné ovcí požírajících zlatou trávu. Hřeben je užší a užší. Zuzce se začne motat hlava a tak se chvilku kocháme.

Po celonoční bouři voní vzduch ozonem, není vedro, skoro zima. Odznačí si nás kontrola na vršku a jdeme mučit Zuzčiny kolena seběhem ve stínu. Utíkají nám Baskové, ale jen na chvíli. Dokud se dá běžet, je jim hej. Zapomínají, že mám v týmu sedmou ženu z letošní Kimy. Když jde do tuhého a cesta se ztrácí v kamenném poli, žereme jednu minutu za druhou z jejich náskoku. Myslím to tak, když Zuzce říkám, že nahoru už jen jako na Závist. Jsou to nakonec Závisti tři a v trochu jiném terénu. Nakonec se přes sedlo přehoupneme a vidíme další, vyšší. Do něj se doplazíme těsně po Bascích, abychom je dohnali v seběhu a užívali si technického rázu tratě. Sbíháme k bivaku, občerstvujeme se a slovně zraňujeme Basky.

Zuzka je nabitá energií a navíc nás čeká nejlepší občerstvení v Pyrenejích – Refugio Saboredo. Kuchařské a pekařské umění správce chaty známe již z Buff Epic a tak nás to žene nepřirozeně rychle. Do kopce. K refugiu je to dolů a Baskové již krizi zažehnali. Doběhli nás a začínáme hodovat společně. Jablečně hedvábný domácí flapjack v nás mizí po tunách, aquarius v zápětí. Zuzka hoduje chleba se sýrem.

Víme proč. Do cíle je to seběh, bohužel 25km. Není na výběr a tak před Basky utíkáme na kamennou cestu. Chvíli se nedá běžet, pak se bohužel musí. Zuzka šlápla na špičatý kámen a tak nás Baskové zadupou v prach. Na to, aby nás v celkovém pořadí předběhli, museli by hrotit každý kilometr o dvě minuty rychleji. Držím tempo těsně pod 5min/km a jsem si jistý, že to dáme. Zuzce po 10km dochází energie, chvíli jdeme, doplňujeme gelem a pak zase šviháme. Po 12km mají již náskok 7 minut, ale to nás neznervozní. Rvou to solidně, ale ne nadpozemsky.

Seběh je však na palici, nebaví nás to a tak se snažíme to mít rychle za sebou. Jak byly nádherné výhledy v první části, tak úplný finiš není tedy nic moc. Snažím se Zuzku rozveselit, ať nemyslí na tu cestu, ale nedaří se. Je už za hranicí a propadá se do zoufalství. Ještě párkrát popojdeme a už jí hlásím poslední vesničku, poslední most a cíl. Do něj nás doprovází Jordi, jeden z organizátorů. Čekají na nás organizátoři i dva doběhlé týmy. Šampaňské, objetí, dojetí. Máme to za sebou, i když mě v cíli napadá, že takto bych si uměl představit i další týden.

Stage highlights:

• Prvních 20km etapy bylo to nejlepší, co jsme v Pyrenejích viděli.
• Prvních 20km etapy bylo to nejlepší, co jsme v Pyrenejích viděli.
• Prvních 20km etapy bylo to nejlepší, co jsme v Pyrenejích viděli.

Ztráty v týmu:

• Vlastně žádné. Trochu nám natekly nohy. Ale stále se máme rádi. Zuzka předvedla neskutečný výkon a dřela až do konce. Myslím, že v dalších sezonách se máme na co těšit. 

Proč byste měli jet na dovolenou do Pyrenejí a zapsat se na Pyrenees Stage Run?

Etapový závod je velký zážitek pro sportovce všech kategoií. Limity jsou nastavené tak, že to tým dojde i pouhou chůzí – tím samozřejmě trochu přichází o čas na kávičku v cíli a zmrzlinu. Zato má čas na koupačku v horském jezeře, pokec na občerstvení za pokusování bagetky s jamonem a na cigárko pod vrcholem.

Loni jsem TransAlpin protrpěl jako nic jiného. Letos jsem šel do závodu zkušenější a udělal pár věcí jinak. Hlavní bylo spaní v hotelech a ne v tělocvičně (tedy aspoň 8 hodin denně, místo 4-5). Dále pak pěčlivé hlídání přijatých pokrmů, hlavně bílkovin. Mimo peněz za číslo jsme utratili již jen za kávu (cca 1,15 euro jedna) a za zmrzlinu. Jinak nám víceméně stačilo to, co jsme od organizátorů dostali.  Sem tam jsme slupli nějakou prasárnu.

Jet na PSR nebo na TransAlpin?

Nebylo by fér hanit jeden závod, před druhým. PSR se mi líbilo moc přátelskou atmosférou, rodinným pojetím. TAR byla supr fungující organizace. Je to třeba, když vám běhá po horách 600 lidí a ne 23. Není samozřejmě možné znát všech 600 spoluběžců a tak i atmosféra na TAR je vyhrocenější, závodnější. Což není na škodu, člověk ze sebe vydá všechno.

První ročník PSR byla velká oslava radosti z pobytu v horách, ať už sportovního, či toho dobrovolnického (často museli tahat občerstvení 1000m vysoko, spát v bivacích a čekat na nás celý den). První ročník byl speciální a jeho atmosféra se asi nebude opakovat. Lidí na startu bude více, závod nebude tak rodinný. Obrovské pyrenejské štíty, mlčící hluboká jezera, vlnící se louky, prohánějící se koně a skromné polorozpadlé vesničky ale silně zapůsobí na každého, ať už bude bojovat o bednu, nebo o finisherskou vestičku.  

Poděkování

Moc si vážíme spolupráce s Hanibalem a za jejich důvěru jsme moc vděční. Bez materiálové podpory by to bylo také složitější, proto velký dík patří – Inov8 (Zuzka) a Raidlight (já). Protein jsme měli k vyzkoušení od mybotanika.cz a smíchané s Manou to bylo ideální jídlo po každé etapě.

Celý závod se nesl v moc hezké atmosféře a nečekám, že by si kromě trička dobrovolníci něco odnesli. Hlavně jim a organizátorům patří velký dík za krásně prožitý týden.