KIMA vás vždy něco naučí

28.8.2016 Trofeo KIMA – La grande corsa sul sentiero Roma, 50km, D+ 4200m, čas 8:38, 48.místo

Správný závod by na nás měl nějak zapůsobit. Něco v nás změnit, nějak nás formovat a posunout na naší běžecké cestě. Každý z nás má pár vybraných závodů, které bere vážně, se kterými se chce utkat lépe, než zápasil loni a na které se tak nějak připravuje. Ať už je to Rakovnická patnáctka, 400m od rudého býka, oběhnutí Mt. Blanku nebo Velká Kunratická. Výsledek je stejný. Úspěch na takovém závodě chutná dvojnásob, kalich hořkosti se polyká o to hůře. Takovým závodem je pro mě Trofeo Kima. Je to lakmusový papírek dalším skyrunningovým závodům – obtížností, atmosférou, zázemím.

Arena (Ian Corless)

Arena (Ian Corless)

Možná je to tím, že se koná jednou za dva roky, ale letos jsem se na Kimu těšil. Po neúspěchu na MS jsem týden odpočíval a pak se poslušně vrátil k 18 hodinám týdenní dřiny. Díky nejnovějším vědeckým metodám (bez milosti jsem trestal své otylé tělo 5 hodinami na kole bez snídaně) se mi i podařilo sundat za měsíc 5kg a do Itálie jsem odjížděl ve formě. Po frajeřinkách v Oderském monzunu sice trochu asfaltem ohoblované formě, ale myslím, že ve formě.

V pátek dorazil Vítek Otevřel a tak se chvíli kocháme probíhajícím UTMB a jdeme spát. Vstaneme v sobotu ve 4, naskládáme se do Pabla a propotíme se přes 4 alpské státy do Valmasina. Cestou se snažím posádku uspokojit vyprávěním o hrdinných horolezcích, pod jejichž památníky poběžíme. Ale znáte to, jako házet perly… O Cassinovi a jeho heroickému výkonu z června roku 1937 jsem jim tedy řekl, i o dvou zemřelých italských mladících, kteří nepřežili sestup. Jejich jména jsem raději nedodával, aby Vítka či Zuzku neděsila jména bivaků a chat, přes které budeme v neděli probíhat. Na druhou stranu, po žijících horolezcích toho moc pojmenováno není.   

Jedenáct hodin uteklo jako náplň v naší klimatizaci a do údolí pod Valmasinem přijíždíme svěží a plní života. Náš zaoblený Pablo se proplétá mikro uličkami italské pidi vesnice snažíce se najít hotel. Po ubytování míříme do střediska závodu, pro čísla a rozklusat se. V autě je rázem ticho. Pro tichošlápka a introverta jako já je mlčení přirozené. Při pohledu na obrovskou stěnu v jejíž horní partii máme v neděli běžet, se však i jindy přeukecaný Vítek zmohl na pouhé: “Ty vole.”

Oproti roku 2014 bylo jasno a nedělní arénu jsme měli jako na dlani. Nadšeně jsem pobíhal po parkovací louce a nejradši bych na závod vyběhl rovnou. Rychle jsme skočili na pár těstovin s rajčaty a horou parmezanu a na pár chvil se zapéci s ostatními do stanu na technickou poradu a unavit nohy do fronty na čísla. Na Trailové Závisti jsem loni dostal číslo 2. Myslím, že to bylo možná i z důvodu, že jsem  závod organizoval. Na Kimě jsem dostal číslo 3, čímž jsem jsem svůj pohár úspěchu na víkend vyčerpal. S čísly schovanými v autě vyrážíme na obhlídku cílového, 6 km seběhu, kde se dá konečně běžet.

V neděli vstáváme opět po 4, abychom se zodpovědně najedli 2 hodiny před startem. Zkouším Manu a do ní banán. Dostanu do sebe půl litru a musím si jít lehnout, abych nepropadl panice z hladu. Na start dorazíme 40 minut před startem, stihneme jedno piccolo, toaletu, rozklus a už se řadíme do koridoru. V 6:30 závod startuje. Já ne, protože se mi nechytily hodinky a jak víme, co není na Stravě, jako by člověk neběžel.

Vítek a Emelie

Vítek a Emelie (Ian Corless)

Vítek mě doběhne záhy a pozvolna utíkáme Emelie. Prvních 5 km je po silnici, vzhůru nahoru. Držíme se lehce pod 6 min/km a hezky nám to utíká. Vítek si píská, já se dusím. Emelie je otravně milá a každého zdraví: Bon Giorno, bon giorno, bon giorno. Když chci být stejně milý, jen se poplivu.

První sedlo (Jordi Saragossa)

První sedlo (Jordi Saragossa)

Po 5km zatáčí trať do lesa a na 1km nastoupá 400m, nohy vydechnou, když přejdeme do chůze. Vítek je asi 20m nade mnou, stíhá Emelie. Vítka vidím, protože je na závodě nepřehlédnutelný. Na MS jej opustil rukáv našeho repre dresu a tak mu z Atexu poslali upravený dres bezrukávník. Vítek je daleko nejvyšší ze všech běžců a jeho herkulovské mramorově neopálené bicepsy svítí do dálky. Jestlipak ses Vítku namazal? (Nenamazal, po závodě v koupelně sténal, jen se začal svlékat.)

Ruth a výhledy do ranního dne

Ruth a výhledy do ranního dne

Po chodecké vložce se rozbíháme podél ledovcové řeky, po kládách a stáčíme na výšvih k prvnímu občerstvení. Krásný klusík, 10km za 1:45. Vítkovi cuká Emelie a už jej mám na dosah ruky. Ruth Croft na mě dotírá zezadu, ale jen, než se vleze na kameny. To už jí tolik nejde a ztrácí. Já ztrácím hlas, protože se otočím a kochám se. V ledovcovém údolí se rozlévají řeky, ve těch se odráží vycházející slunce oslepující bláhové běžce. Radši mít hodinu čas a jen žasnout. Nedělní den byl dar.  

Esence - kámen, záchranář, vrtulník (Ian Corless)

Esence – kámen, záchranář, vrtulník (Ian Corless)

Ale ne, tohle můžu dělat až mi dojde testosteron. Teď jsem tu, jinoch plný síly a musím setřást tu novozélandskou, 45kg kobylku. Dorážíme do prvního sedla. Vítek už za hranou a já se za ním pouštím po řetězech. Chytit oběma rukama a běžet dolů po kolmé skále. Ono to nějak dopadne.  Slyším Iana Corlesse, jak upozorňuje Ruth, že teď začne legrace.

Jdu do danger zony

Jdu do danger zony

Nechávám ji s jejím nadšením vzadu a stíhám Vítka. Stoupáme na Refugio Kima a mě se tak pěkně hupká po kamenech. “Vítku vole, čum doleva, to je nádhera.” “Jasně vole a zlomím si nohu.” Celou dobu závodu je údolí a tím i výhledy po levé ruce. I Vítek je více opečen zleva. Hluboko dole je údolí se startem a cílem.

To bude dobré, říkám si. Předbíhám jednoho za druhým. Vítka táhnu za sebou, pak již celý peloton a stoupáme na nejvyšší bod trati, sedlo ve výšce 2950m. Za mnou 7 lidí a já se těším, jak je odpářu jako Froome kohokoliv. Srdce tepe, pot potí, nohy pracují.  

Takhle se fandí po italsku

Takhle se fandí po italsku

No a pak nevím. Přestalo to fungovat. Slabo, rozmazané vidění, vystoupení z vláčku, konec závodu. Všichni kolem mě prošli, pak hned další skupina a než jsme došli na kopec, tak ještě několik. Piju, sedím, odpočívám, kochám se. Než se dám dohromady uplyne věčnost. S podivem koukám, že Vítek je pořád na občerstvení a plní lahve. Zvedám se a jdu sestupovat, to bude určitě lepší.

kima 2 vrchol

“Hele, Jendo, děláš zácpu.” Jemně mě nabádá Vítek, když váhám, který z těch dvou řetězů je ten pravý. Něco popadnu a mizím dole. Trochu cuknu Vítkovi, doběhnu Ruth a s mírnou nadějí jdu do dalšího výstupu. Ten se ale daří ještě o něco hůře, než ten před tím. Umírám.

Fandim!

Fandim!

“Vítku, co se nám to stalo?” Snažím se mluvit k mrtvole, která jde kolem mě. “Chytni se mě a vydrž!!” Napádá kamarád. Držím se lebek s hnáty, tak krásně rozeznatelné na jeho dospěláckých ponožkách.

 

Saji gel, zastavuji a zoufám si. Vítka dojdu na konci výstupu, předejdu v následující rovince a uteču v prvním seběhu. Ten si krizi užívá ještě o půl hodiny déle. Zaslouží si tedy velký obdiv. Teda, za to, že ještě doběhl, ne za tu krizi. Do půlky tratě a jedinému rozumnému místu, kde má smysl vzdát dobíhám rozsekaný a demotivovaný. To je ta nejlepší investice na světě, reku! Za dva roky tréninku, dvě minuty na 50.km. Jsi byl vždycky génius.

 

V dalším výstupu po řetězech se otáčím a Vítka nevidím. V dálce před sebou vidím rozmazanou trojici běžců. Je velké teplo a tak mohou být klidě pouhým přeludem. Jako motivace však dobře poslouží. Běžím za nimi, využívám toho, že jim to po kamenech nejde. Plný optimismu a odhodlání zlomit závod na svojí stranu je dobíhám, předbíhám, řadím se před ně a umírám. Nedokážu jim cuknout a tak mě s posměšky předbíhají na občerstvení a nechají mému ostudnému osudu.

Vždy, když si trať vezme na pomoc gravitaci, prohrávám. Sotva se do kopců sunu a jsem rád, že sklon a technická obtížnost umožňuje plazení po řetězu. Z každého sedla je nádherný výhled na travers kamennou plání, který máme za sebou. Na druhé straně sedla následuje prozření, že podobnou poušť máme ještě několikrát před sebou. Nádherné počasí osvěžuje mysl překrásnými výhledy do údolí, drtí životní perspektivu při výhledu na skalní velikány a zadupává motivaci pohledem na nadcházející sekci.

Už jen jedno těžké místo, 200m vzhůru po řetězech do selda a pak budeme na Refugio Gianetti. Předposlední chata, předposlední sedlo. Kolem Gianetti je nekonečná vrstevnicová rovina vedoucí pod sedlo Barbacan. Mělo by se a mohlo by se běžet. Já to beru indiánsky, smířen, že posledních 18km už nějak dofuním a rozhodně ne s časem pod 8.

Na Gianetti, stejně jako na ostatních chatách, diváci fandí o sto šest. Mají vytištěné startovní listiny a fandí i se jménem. Cestou za chatou se kochám okolními štíty a vzpomínám, které cesty jsme před 12 lety lezli. Barbacan je pochod králů. Držím se řetězů a snažím se nesjet do údolí. Předcházíme se s jedním Britem asi stokrát. Fandí nám čert a desítka starců v sedle. Při našem každém kroku tleskají a křičí hop, hop, hop. Jsou bezvadní i když na náš další krok musí dlouho čekat. Ani se mi do cíle nechce a nechám Brita uhánět. Seběhy mi jdou, doběhnu jej, věřím.

Nadechnu se, vsaji magnézium a padám dolů. Běžím, lanové pasáže skáču, řetězy trhám ze skály. Louky obíhám po skále. Je to paráda ale i smutné. Jak to, že mám tolik energie a nohy poslouchají. Možná má tělo v sobě nějakou záklopku a nedovolí mi víckrát za sezonu pořádně trpět. Možná jsem byl jen líný.

Mihnu se kolem poslední chaty Omio a kosím jednoho nemohoucího za druhým. Lesem tentokrát prolétnu neohroženě, serpentyny neserpentyny, já běžím rovně dolů. Vybíhám na asfalt a nasazuji 4min/km. Posledního ze sedmi lidí předbíhám 10m před cílem. Zklamaný s časem, dostávám tašku pro 48.kluka. To abych byl zklamaný i do druhé nohy.

Stín, kde je stín? Ve stanu je ho kousek, jdu tam umřít. Pak přibíhá kamarád ze Španěl, pak i Vítek a tak si jdu lehnout s nimi na sluníčko. Vítek je spokojený stejně jako já a tak doufáme, že nás Zuzka zachrání. Ptám se organizátorů na časy, ale prý vědí jen ty, kteří nestihli limit. Tak se ptám na 19tku. Tak prý skončila na Allievi, asi v polovině trati. Safra, co se mohlo stát. Řesíme možnosti s Vítkem, už se chceme jít plácnout do řeky, když se mě ptá: “Hele, není to Zuzka?” Přibíhá slečna, ale má tříčtvťáky. Zuzka měla určitě sukýnku, jsem přesvědčený. Přes foťák to nakonec i já poznám a za chvilku už vítám Zuzku v cíli Trofeo Kima. Na famózním 7.místě, jediná z české repre, která ten víkend něco zaběhla.

Byl to nádherný den v horách. Slunce, bez mraků, bez větru. Bohužel, nakonec i bez formy. Ale ta přijde, snad za dva roky, až tam ve Valmasinu, v 6:30 ráno, budu lovit signál. Trofeo Kima mi ukázala, že za dva roky se z vás skyrunner nestane. Přes zklamání z výkonu spíše kategorie turistické, než sportovní, jsem v cíli nebyl smutný jako jindy. Když se podíváte do výsledků a vidíte, že z pečlivě vybraných běžců se jich do cíle dostane jen polovina, dostaví se docela příjemný pocit vděčnosti, že jste tu barbarskou trasu přežili.

Co byste měli o Trofeo Kima vědět:

Organizace je perfektní

Ta na trati. Věci kolem – registrace, rozprava, vyzvedávání čísel – by se z 80.let mohly přenést do našeho tisíciletí. Chip na Kimě znamená odznáček s vaším číslem. Na trase ale bylo asi 9 míst, kde nabízeli vodu, iont, čokoládu. Záchranářů bylo všude kolem hodně.

Atmosféra je neopakovatelná

V prvním sedle a na všech chatách povzbuzují turisté jak smyslů zbavení. Italové, Španělé, prostě sportem žijí.

Konkurence je vysoká

Kolikrát jsem během závodu záviděl biatlonistům, že proti nim stojí jen pár Norů, i když by je vyprášilo třeba 20. Italů se sjede hodně a rozhodně to nejsou nazdárci. A bacha na šediváky. Ti s 5 křížky mají podle mě dvoje plíce a srdce koně.

Počasí je nevyzpytatelné

2014 mraky, mokro, zima. 2016 krása, vedro.

Výška asi nějakou roli hrát bude

Závod startuje v 850m. Od 10.km je ale celý nad 2500m, až na poslední seběh. Možná by to chtělo alespoň menší aklimatizaci.

Ocel a kámen jsou vaši kamarádi

Pohyb mezi 15. A 35.km není nejjednodušší. Jedná se o skákání z kamene na kámen. Taková odfláklá tatranská magistrála. Neměli byste se bát na řetezech. Expozice je často docela velká – třeba jako Ostrý Roháč.

Limity jsou opravdu přísné

Na normálních závodech doběhne Vítek v čase polovičním, než je limit. Tady doběhl hodinu před limitem. A já o nic moc rychleji.

5 thoughts on “KIMA vás vždy něco naučí

  1. Fanoušci se konečně dočkali vyprávění :-). Fotky ze závodu jsou stejně podmanivý jako vaše vyprávění. Oba se Zuzkou dokážete masakr popsat jako takový příjemný, lehce adrenalinový výlet do hor. Pro nás, co jistíme zadní pozice, je to něco jako bájné vyprávění u kmenových ohňů :-).
    (Á propos hubnoucím procedurám moc nerozumím, ale nemohla ta slabost souviset s poměrně drastickým úbytkem kilogramů? Ty sice furt píšeš něco o prasatech (cože? kdeže?), ale jsi hubenej a pět kilo je docela dost…)

    • :) To jsem rád, že jsem nezklamal. No, on to zase takový masakr letos nebyl – bylo teplo. Minule v tom horším počasí, to nebyl tak hezký zážitek. S tím úbytkem energie si nemyslím. Naopak, cítil jsem se opravdu ve formě – díky strave vím, že jsem si dělal na kole osobáky v kopcích. Já se bojím, že to bylo tím přesunem na poslední chvíli. To auto je zabiják. V práci to také nebylo časově ideální a tak se to nasčítalo. :)

  2. Diky moc za skvely a strhujici popis zavodu, jako vzdy luxus..
    Ja jsem si report cetl nekolikrat pro takovou tu vnitrni pokoru. Taky jsem si rikal.. tak strasne jsem se snazil v priprave.. a skoro v pulce Rondy, po 21 hodinach jsem mel naskok 3 minuty! Stejne v l’Chappe.. proto me povzbudila i ta trochu (ne)vyslovene horkosti .. Rikam si, kdyz uz takovyhle borci? Tak to mam pravo na pochybovani taky..:)
    DIKY MOC! At se dari! Ses neskutecnej — at to beha! 12:)

    • Děkuji. :) Já jsem četl váš krásný přeběh Tater. Moc hezké a inspirující. My se chystáme na něco podobného příští víkend. Snad také bude přát počasí. :) Držím palce na zbytek sezony, i když na blogu jsi se nesvěřil, zda tě něco dalšího čeká.

      • Abych priznal, cim jsem starsi, tim jsem vetsi nadsenec (=rozumej trouba). Bude to znit pateticky nebo pathetic? :), ale za 10 dni bezim 24h.. vidim to jako rodinny vylet, i kdyz se to jeste muze zvrtnout v desne usili:).
        MSF! Ses neskutecnej!!
        Ten vylet si uzijte, pocasi bylo uplne luxusni! 12:)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s