Highlander z Polabí

18.9.2016 Glen Coe Skyline, 50km, D+ 4800m, čas 9:16, 39.místo (34.mezi kluky)

Původní plán byl jednoduchý. Pojedeme na KIMU a potom na Glen Coe. To bych se ale nesměl dozvědět o Pyrenees Stage Run. S plánováním jsem byl hotov hned, jeden víkend KIMA, druhý víkend začne PSR, kde budeme týden pobíhat. Za dva týdny po PSR je Glen Coe. Regenerace se stihne a hezký výsledek zaběhneme i tam. Ovlivněn počínající stařeckou demencí jsem však viděl pouze počáteční datum PSR a ne konečné. Asi měsíc po přihlášení nám tedy došlo, že mezi 250km náloží a procházkou zemí po kraji Connora MacLeoda máme jen 8 dní.

glencoe-mapa

Před PSR jsme upravili naše ambice na Glen Coe. Hlavním se stalo nějak se dostat do cíle a minimalizovat případné ztráty na tělesné schránce. Závod jsme spojili s rodinným road tripem do Skotska. Za 4 dny jsme viděli Lochnesku, ostrov Skye a pojezdili tisíc kilometrů po Highlands. Hlavně jsem ale koupil super drahý repelent proti těm malým sviním (pakomárovec skotský), které měli mít podle předpovědi sezonu hemžení. Murphy byl ale asi Skot a nakonec se neuráčil objevit ani jeden pakomárec.

V průběhu sobotní vycházky pod Ben Nevisem jsme se připletli do trasy kratšího závodu Ring of Steal a kochali se zabahněností závodníků. Dýchla na nás atmosféra závodu, potu a bláta stříkajícího na všechny strany. Nemohl jsem se dočkat startovního čísla.

Přejíždíme do vesnice Kinlochleven, kde po kontrole povinného vybavení dostaneme číslo a informace o závodu. Dobrovolníci jsou samé Sir sem, Sir tam, příjemné chování, nikdo nikam nespěchá, klídek, pohoda. Stejné jako nálada ve vesnici. Když máme číslo, tak na nás připevní krabičku GPS. Pro fanoušky na sledování z tepla domova či pro záchranáře, na nalezení v případě potřeby. K tomu máme mít i staženou aplikaci do telefonu, která stanoví přesnou polohu. To abychom jí mohli záchranářům nadiktovat, když při pádu rozsekáme GPS krabičku. Zuzka ještě za 5 liber dokupuje emergency pytel, nutná pomůcka místo známé folie. Prostě aby každý z nám měl pytel, do kterého vás zabalí, pokud spadnete z hřebene.

Glen Coe

Glen Coe

V místě není příliš velká nabídka ubytování a tak nás ráno čeká 40 minut cesta večer a stejná ráno. Podobně to mají i ostatní a tak si není nad čím zoufat. Večer balíme velkou povinnou výbavu: nepromokavé kalhoty a bundu, pak rukavice, čepice, emergency vak, náhradní triko s dlouhým rukávem, jídlo, telefon, mapa, gps tracker, tužka. Jen pití není třeba hlídat, máme pít z potoků.

Po zabití budíku v 5:05 mi Zuzka říká, že rýma vyhrála a že nepoběží. Sakra, to bude český skyrunning bez bodu, pomyslím si a trochu jí závidím, že bude v teple. Na start dorážíme v 6:40, akorát 20 minut před startem. Od sebe jsem toho při závodě příliš nečekal. Po Kimě a přeběhnutí Pyrenejí toho ve mě moc nezůstalo. Strategie tedy byla rozběhnout to svižně a umřít co nejdále.

Start byl svižný, po rovině, celých 400m. Pak jsme sledovali štěrkovou cestu vzhůru. Podívám se nalevo a podle Eirika Haugsnese bezpečně vím, že jsem to přepálil. Na 7.km mě předbíhá Jasmin Paris a jako ambasador oddílu SK Babice jí lákám na Velkundu.

“Ahoj…. Jasmin… jak….se….máš?”

“Ahoj, jo dobrý, trochu tuhá, ale to se snad rozběhne.” (před 2 týdny doběhla UTMB na 6.místě)

“Gratuluji…..k….. UTMB,…. super……. výkon…… Možná…… to…… není…… nejvhodnější…… chvíle,…… ale…… rád…… bych…… tě…… za…… náš…… oddíl…… pozval…… na…… kros…… do…… Prahy. V…… listopadu.”

“Super, to zní fajn. Tak mi pošli info.”

“Jasný,…… dík,…… pošlu.…… Ať…… to…… běží.”  

Skoro jsem umřel, než jsem to ze sebe vykoktal. Pak jsme už byli v prvním sedle a mohli se radovat z výhledu na Curved ridge vedoucí na Stob Dearg. Ranní slunce ozařuje celé údolí Glen Coe právě, když jej přebíháme. Vidíme obrovské mokřady na východě i samotné hluboké údolí směrem k moři. Slunce nás opocuje a my se jako highlandeři řítíme k divákům a organizátorům. První pípnutí kontroly a znovu do kopce.

Sbíháme do Glen Coe (foto: Lukáš Hůlka)

Sbíháme do Glen Coe (foto: Lukáš Hůlka)

Výhled na mokřady je nezvyklý, zelený, nádherný. Naše horalské oči přitahuje více, než kolmá stěna nad námi. Ze začátku bylo skotské počasí milosrdné a i takto nás šetřilo. Travnatý traverz brzy končí a oranžové vlaječky nás vedou kolmo na vrstevnice. Vertikálním blátem, drny se dereme blíže ke skalám, kde již čekají muži v lezeckých úvazcích. Posílají nás dále vzhůru, směrem k mraky zakrytému vrcholku. Nohy pokládáme na stupy, ještě vlhké z opocené dlaně. Výška pod chodidly roste, stejně tak dechová a srdeční frekvence. Legrácky se záchranáři, stejně jako křečovité úsměvy nešikovně zakrývají strach. Skyscrambling.

Během výstupu letos již podruhé na závodě předcházím Christophera Le Sauxe, také v Raidlightu. Spolu se zasmějeme našemu velmi rychlému postupu a dále hladíme skálu. Mraky ukončí výhledy, ale i výstup. Je na čase zase prásknout do koní. Běžím po hřebeni, nohy mírně ztuhlé předchozím výstupem zase poslouchají. Získávám ztracené pozice i nějaké navíc.

Skyscrambling (Foto: Lukáš Hůlka)

Skyscrambling (Foto: Lukáš Hůlka)

Sbíháme zase ven z mraků do sedla, označíme kontrolu a ženeme se dolů do údolí. Ti z vás, kdo četli o fellrunningu ví, že místní se v sebězích po mokré trávě a kamení vyžívají. Držet krok s fellrunnerem směrem dolů není žádný med pro ničí nohy, natož pro ty tvarohové z české kotliny. Klopýtáme kolmo dolů, pípneme kontrolu, chvilku vyklušeme údolím nahoru a pak nás vlajky nemilosrdně otočí kolmo na vrstevnice.

Šplhám kolmou trávou, špičky zakopávám do lepivé rašeliny. Lidský had přede mnou i za mnou nenechává místo pro výhledy. Posouvám se dopředu před kadícího závodníka. Sbíháme do dalšího údolí, čtvrtá kontrola, kde se dá vzdát. Diváci mohutně povzbuzují a my pokračujeme výběhem až na konec údolí, pod sedlo. Běžíme tři a mohutně dotahujeme 3.ženu. Nemůžu se nabažit zelenosti výhledů, prudkých svahů, mokré zimy plížící se pod vlněné tričko. Jsme beznadějně ponořeni v závodě.

Běžím první, sleduji cestu a vnímám dech soupeřů. Mých 7 deci vody mi stačilo akorát na těchto 20km a tak hledám potůček, ze kterého naberu. Kluci za mnou jeden po druhém skáčou do řeky a berou vodu tam. Využívám toho a zrychluji. Chci si do nejprudší části stoupání udělat dostatečný náskok. To se daří, když nás předbíhá 4.žena. Chytnu se jí a drápeme se po drnech do mlhy.

Sem tam spadne kámen, sem tam někdo zakleje. Všechno a všichni jsou mokří, ale jsme v závětří a tak to nevadí. U pramene doplním bidony a čtvrtá mi cukne. Jsme na hřebeni, výhledy končí a začíná zima.  Poprvé letos na závodě oblékám bundu. Trvá to dlouho, než se odhodlám, je prudce oranžová a nechci těm za mnou dodávat motivaci vizuálním kontaktem.

Sem tam bylo nahoře i vidět (Foto: Lukáš Hůlka)

Sem tam bylo nahoře i vidět (Foto: Lukáš Hůlka)

Dobíhám čtvrtou a běžíme na vracečku z hřebene na vrchol a zpátky. V sedle potkávám Jasmin, měřím si čas, abych věděl, kolik dostávám. Jsme v mracích, prší a fouká. Je to bezvadné. Vzdálenost svých konkurentů odhaduji podle hluku kamenů a suti. Po chvíli vím, že na Jasmin ztrácím zhruba 15 minut, což není špatné.

Sbíháme do Glen Coe, značka nám hlásí 900m dolů na parkoviště. Je to v závětří a všichni se hromadně svlékají. Po kamenných schodech to jde pomalu, než se naučím rozeznat, který kámen klouže a který drží. Úsměvem odměňuji fotící, kamerující a fandící na trase seběhu. Periferně vnímám tu hrozně mokrou, mraky zakrytou krásu kopce, z kterého sbíháme zpět mezi živé.

Přebíhám silnici a zdravím se se Zuzkou a rodinou. Vzorně se o mě stará, dobrovolníci mi berou lahve a plní vodou (z barelu, kam se dostala z potoku). Piji trochu koly a beru si dva banány. Informaci o megakopci před sebou odbíjím poznámkou, že pak je po všem. Vidím, jak se moji soupeři motají do kopce a spěchám za nimi. Pusu na rozloučenou a už klušu ostrým svahem vzhůru.

Bylo to zase trávou smíchanou s kolmým blátem. Šlo by to jako po schodech. Jenže bohužel, mraky byly až na hoře a tak nás brzdil ten překrásný výhled na celé údolí Glen Coe. Nedokázal jsem se odtrhnout a proto mi výstup trval hodinu. Dostal jsem se na dohled klukům, ale předešla mě Martina Valmassoi.

Na kopci nandaváme větrovku, oči se v mracích nemají čím kochat a tak běžíme dál. Narážím do jednoho z chlapců, co jsem lovil ve výstupu. Má křeče, že nemůže chodit. No, nemám co mu na ně nabídnout, tak snad jen dlouhé nepromokavé kalhoty. Se slovy: “Have fun.” se s ním loučím a běžím.

To jsi ještě myslím, že to bude houpavým hřebenem 6 km a pak jen seběh do cíle. No a pak jsem dorazil k Aonach Eagach. Prostě ostrý hřeben, nahoru dolu nahoru dolů, The Pinnacles, nahoru dolů a po 1km či 30 minutách konec. Úplně jsem zapomněl, že závodím, že běžím, že mám jíst, či pít. Vítr mi hnal do obličeje ledové kapky, ruce mrzly z něžného hlazení vlhké skály, zadek bolel z křecovitého svírání svěrače. Pod mokrou podrážkou jemné výstupky mokré skály, pod ní, dle mozku nekonečná hlubina. Až po překonání tohoto úseku mi žaludek nadává, suché rty praskají, mozek naříká kvůli ztraceným pozicím.

Aonach Eadach (Foto: Lukáš Hůlka)

Aonach Eagach, vlaječka ukazuje správnou cestu (Foto: Lukáš Hůlka)

Zbaštím tyčku, vypiji vodu a vrhám se za chlapíkem z klubu Dark Peak Fell Runners klubu. Mozek je mimo a dovolí mi pustit se do tohoto nerovného souboje. V posledním stoupání mi utíká a ztrácí se v mlze. Jak jsem vděčný za každý další praporek, který nemohu najít. Chvilka odpočinku, po kterém volají celé nohy a vyčerpané tělo. Na konci výstupu mě 14.kontrola vítá a povzbuzuje, že už jen z kopce. Radí “Turn off the brain!!”, což mám pocit, že jsem udělal, když jsem se sem hlásil.

Turn off the brain!

Turn off the brain!

Vypínám mozek, chytám se hřebenu a běžím vřesem, bahnem, přes kameny dolů. Nejlepší! Loterie, který drn udrží, kdy vás vzorek podrazí a sjedete bahnem, stokrát zvrtnuté kotníky, zadek omlácený. Turn off the brain!!! Nohám se nechce, tělo by to taky radši sešlo v poklidu, oči však vidí hnědý dres fellrunnera. Lepší mrtvej, než druhej! zní v hlavě a začíná malicherný souboj o 39.místo. Nemohu čekat, že se Brit, navíc fellrunner vzdá bez boje. Snažím se mu cuknout na kolmém vřesu, ale gravitace hraje steně v jeho prospěch jako v můj. Bez zlomené nohy dobíháme k poslední kontrole, kde jsme probíhali už ráno. Posledních 5km je stejných, jako prvních 5km a tak začínáme souboj.

Na cestu jsem seběhl první, ale jen asi o 3m. Snažím se urvat víc, ale drží se. Bohužel, nikde není žádná zatáčka, ani strom. Není možnost cuknout jen kousek a zmizet z dohledu. Snažím se využívat jednotlivých horizontů a získávat metr za metrem. Hlavní se neotáčet. Kdo se otáčí, nemůže. V jednom z hupů slyším heknutí a tuším, že to chlapík pustil. Neotáčím se a snažím se zrychlit. Kloužu po kamenech, předbíhám turisty vřesem a minimální náskok držím až na štěrkovou cestu. V serpentýně vidím, že mám už asi 80m náskok. Využívám toho, že jsem na rychlejším terénu a snažím se běžet rychleji.

V další serpentýně je náskok již pohodlný, ale jak nám ukázal o víkendu Jonathan Brownlee, stát se může cokoliv. Rychleji běžet nemohu, tak se snažím vyšponovat vyběhnout poslední prudké stoupání. Na jeho konci je zatáčka a za roh není vidět. Pokud se tam dostanu dříve, než on pod stoupání, bude rozhodnuto. Nemám sílu zdravit diváky, snažím se zmizet a daří se. Dva kroky chůzí za rohem, ať se nepobliji a zase běžím. Už jen 2km, to už by se něco muselo stát.

Bláznivě trpíme kvůli umístění, které nic neřeší. Vbíhám na asfaltku, kolem hliníkárny k umělé ledové stěně a do cíle. Vítá mě Zuzka a rodina, dostávám medaili a je konec. Ve zdraví jsme to přežili. Dobíhám 39. a za 39 vteřin dobíhá fellrunner. Jeho slova “Great finish.” jsou v tu chvíli daleko hodnotnější odměnou, než finisherská medaile. S fialovými rty zakazuji Zuzce se příští rok hlásit, ale mé zářící oči ji prozrazují, že to za to stálo. Bylo to hrozně těžké, prudké, kluzké, chladné a jedinečné.

Na závod je trochu těžší se dostat. Chtějí běžecké a lezecké CV. Nicméně Zuzka toho moc nevylezla a také ji přijali na startovní listinu. Cena bude pravděpodobně také docela důležitý faktor a nutno podotknout, že 80 liber je hodně. Je to hodně v porovnání se startovným na ostatní, podobné, závody jako je KIMA a Tromso. Za těchto 80 liber dostanete bavlněné tričko, mapu, jídlo po doběhu, sprchu a jednu občerstvovací stanici s lahodnou (ale ne příliš drahou) vodou z potoku, banánem a nakrájenou tyčinkou Mars. K zapůjčení potom GPS tracker s možností zavolat si vrtulník v případě průšvihu a čip na zápěstí ke vložení do orienťácké krabičky. Možná je drahé sehnat povolení k pořádání závodu v této oblasti. Možná jsou drazí dobrovolníci, kteří 10 hodin moknou. Možná je to jen dražším krajem.  

I přes to všechno se ale spíše těším na příští rok, kdy se Zuzka bude chtít vypravit na vyřízení účtů s vřesem, bahnem, deštěm a nádhernými výhledy.

Výsledek

Výsledek

5 thoughts on “Highlander z Polabí

  1. Začátek byl trochu jako https://www.youtube.com/watch?v=6Nl8Ws6pj3M, pak to začalo nabírat grády a ten konec, ten je prostě https://www.youtube.com/watch?v=cH-K3MU7-fA :-D Popral ses o to úžasně a je fuk, jestli to bylo první, desáté nebo sté místo, ta bojovnost a chuť vítězit (třeba jen nad jediným Skotem), to je to, co mě na závodech baví (jinak můžeme pro radost věčně klusat po místních lesoparcích). Fotky jsou překrásný, pro mě věčná škoda, že jsem taková lama a podobný podnik nebude nikdy pro mě, ale těším se, až tam za rok Zuzka ten zabodnutý meč vytáhne ze země a ukáže jim, zač je toho v Babicích loket :-). (Btw Váš zážitek s krávama z Pyrenejí mě bude strašit ještě hodně dlouho – strašně se jich, bestií, bojím a vždycky jsem se přesvědčovala, že zbytečně, že by přeci nikomu neublížily, to by je jinak nenechali takhle pobíhat v místech, kde se pohybují lidi, že ano… no, že ne… sakra.)

    • Dík, mě přišlo, že už nemám na nějaké praní se náboje. Nakonec byly a tak se mi to líbilo se vším všudy. Ne jen jako poznávací výlet. Hele, pořádají tam i kratší trasu – 29km/2900m+ a to to nebylo o moc jednodušší tedy. Tak jen kdybys přemýšlela… viděli jsme část trasy a super. Se Zuzkou bude asi velká debata po konci sezony. Jestli bude prasit na silniční maraton, na skyzávody nebo na co. :)
      Krávy mě také vyděsily. Základní rada je udělat se větší. Pokud to nepomůže, utíkat směrem dolů – to se krávy bojí. Nahoru tě doběhnou. :)

  2. Ses naprosto neskutecnej..OMG! :)
    Opet jsem se neudrzel — prerusil praci (neutece, nema nozicky) a musel si uzit Tvoje vypraveni.. Diky za preneseni te atmosfery sem k nam do povltavi! :)
    At se dari! 12:)

    • Děkuju. Já gratuluji k neskutečnému vyhranému boji ve Švýcarsku. Parádní počin jak sportovní, tak utužující. Ať je kotník rychle v pořádku a můžeš opět běhat. Nebo to využij k post sezonní pauze na regeneraci organismu a dej si na 3 týdny volno. :)

  3. Nemůžu si pomoct, ale zase výborný! Krásný závod, krásný text a ohromný výkon, klobouk dolů. Ovšem rada utíkat z kopce před krávami, ta mě dostala. Jen tak dál a ať se daří!
    Mm

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s