Cestou orla

Kdo píše blog o běhání zná i ostatní blogy, kde se o běhání dočte. Jsou to hlavně jiné pohledy na stejnou věc, které mě na nich lákají. Baví mě nahlížet na ta obecnější témata. Jak vnímá začátečník přípravu na maraton? Proč se lidé vydávají ze silnice do hor? Co lidi na sportu baví? Když se začtu do příběhů, zvědavost se stane konkrétnější. Jak může někdo přežít 4 sto mílové závody ve 3 měsících? Když žádný z nich pro něj nebyl procházkou v jarním ránu kolem rybníka. Jak se běhá v americe? Jaké to je běžet v 3.000m n.m.? Jak moc pomáhá pacer?

Zdroj: Stará škola

Na českém internetu se vystřídalo mnoho blogujících běžců. Někteří publikovali pár článků a zmizeli. Jiní napsali pár článků, pořídili si dvojčata a zmizeli taky. A někdo tu zůstává a i když s proměnlivou frekvencí, píše stále. 12Honza je jeden z blogů, který tu je celou mou běžeckou kariéru. V době, kdy jsem s delšími běhy končil se u Honzy Hanouska zrodil plán pokusit se o Grand Slam. Ne, letenku do Melbourne ani bílé šortky a triko do All England Clubu nepořizoval. Celé jméno je Grand Slam of Ultrarunning a pochopitelně, točí se kolem běhání.

Nejtěžší věci mívají jednoduchá pravidla. Vyběhni na kopec a zpátky co nejrychleji. Vyběhni na co nejvíce kopců za den. V tomto případě: dokonči 4 stomílové závody v požadovaném limitu. Tyto závody jsou výběrem z bobulí toho, co americká ultra tradice nabízí. Ikonické, mediálně téměř non stop pokrývané kousky, Western States a Leadville. Punkové, nekomerční a nekompromisní Vermont či Wasatch.

Kdo četl blog 12Honza, tak o Honzově úsilí i jak to dopadlo ví. Knihu jsem četl, i když jsem jeho zážitky znal. Přesto mě to opět pohltilo. Jednotlivé zápisky na blogu jsem četl, tak jak šly, týden za týdnem a možná proto mi unikl dějový, možná životní, oblouk, který Honza ve svém běhání opsal.

Zdroj: Stará škola

My co trochu běháme, jsme zvyklí na stoupající a klesající křivku formy. V životě, ale ještě více v běhání. Tréninkem zvyšujeme svoji výkonnost, ale i únavu. Týdny se nám běhá lépe a lépe a najednou to tak dobře nejde. Dokonce se zhoršujeme. Tréninky, které nedělaly problém, se najednou zdají nemožné. Je velmi snadné se v takovém období na trénink vykašlat, dělat něco jiného. Kdo však své úsilí nevzdá a vytrvá, je odměněn návratem lehkých nohou a krásných zážitků ze zvládnutých tréninků.

Honzův oblouk není týdenní, spíše pětiletkový. Nechybí začátky na vlně prvotního nadšení. Nakouknutí za zrcadlo v podobě povinnosti pacemakera při prvním Leadville. Ani téměř zázračné (vezmeme-li v úvahu mizivou šanci v loterii při prvním pokusu) stanutí na startovní čáře legendárního Western States v roce 2014 nebo na druhou stranu skoro nevyhnutelné sežehnutí nadějí při prvním setkání s Kalifornským sluncem a výškou na tomtéž závodě. 

Zdroj: Stará škola

Následují léta, kdy dokončení i těch nejtěžších závodů (Ronda dels Cims) jde skoro samo a to i v hodnotných časech a často za dobrodružných okolností před i po závodě. Honzovy závody začínají totiž podobně, jako kohokoliv z nás. Ne na startovní čáře, po kvalitním odpočinku a s podporou týmu. Ale po pátečním odpíchnutí ve fabrice, kdy teprve nastane čas zamyslet nad závodem a věnovat se logistice, výbavě, balení, a plánování.

Po těchto dvou letech běžeckých úspěchů přichází pro Honzu ne tak úspěšné běžecké období protkané nedokončenými závody. Kolem nich se ale vine i nenápadná červená nitka každoročního splnění kvalifikace na Western States, což exponenciálně zvyšuje šance startu. Na podzim 2018 se to povede a Honza dál ždíme štěstěnu, co se dá. 

Správně, ještě dřív, než se zamyslí nad obrovskou náročností výzvy v podobě Grand Slamu, zkouší své štěstí v losování o startovní čísla na Leadville a Vermont. Někde podpoří své šance přímým dopisem organizátorovi, někde se na něj usměje štěstí. Jde si za svým cílem a my se těšíme s ním. Než všem dojde , co jej čeká.

Říkat tomu, co při plnění svého snu prožil Honza, nepohodlí, by byl prvotřídní eufemismus. Při čtení blogu mi to tehdy už přišlo za hranou. V knize je to nepohodlí koncentrované daleko více a za hranou je to tak daleko, že jsem ji ani neviděl. Nemyslím to tak, že by Honza byl v ohrožení života, ani bych netvrdil, že zdraví. Krátké, lehké neduhy, v podobě dehydratace, ne úplně nadšeného žaludku, nebo stavem nohou ne úplně ideálním na ples v otevřených střevících, to rozhodně ano.

Vždy si je vědom, že jej čeká nelehká cesta z místa závodu na letiště a přes oceán domů. Rozhodně ale nejde žádný závod na pohodu, tak jejich limity ani nastavené nejsou. O každý z nich bojuje a jsou to krásné bitvy s jedinečným popisem a vhledem do světa amerických dlouhých závodů. A jako každý, kdo upřednostňuje americké sirky před sovětskými, jsem tímto světem fascinován.

S každým z dalších závodů prožíváme s Honzou zhoršující se stav jeho tělesné schránky. Spolu s tím se stejnou měrou snižují i reálné šance na dokončení zbývajících závodů a celého Grand Slamu. Honzovo odhodlání drží a psychická odolnost je naopak na vysoké úrovni. Až do předposledního závodu, kdy ztrácí víru i ti největší optimisté a nejvěrnější fanoušci.

Ani po přečtení knihy nechápu, jak může běžet v nadmořské výšce 3000m celý den. Ty obrovské prostory a osamělost americké divočiny mě děsí. V takových horách není pacer jen pomocník s tempem, jídlem či pitím, ale vlastně takovou první pomocí, kterou si každý závodník může vzít s sebou.

I když mým dlouhodobě oblíbeným heslem bylo Westernstates2014, po přečtení Honzových zápisků (a zhlédnutí posledního filmu Antona Krupicky) jsem lapen kouzlem závodu Leadville. Běžíte tam a zpátky, představuji si, že drtivou většinu tvoří dvouproudé lesní cesty pro lesníky, na dohled máte pořád hlavní silnici. Jistě by se v okolí dal načrtnout okruh s daleko těžšími parametry, po kozích stezkách a bez šance na občerstvení. Mě naopak ta jednoduchost láká, přitahuje a zároveň děsí. Lesní stezky zavání minimální možností odpočinku chůzí. Anton Krupicka trasu komentuje, že prvních 60 km se pořád běží, pak si odpočinete procházkou do sedla a na cestě zpátky ještě jednou. Ale do toho sedla stoupáte z 2800m do skoro 4000m n.m.! Pak jste zpátky z chodecké vložky, máte v nohou 100km a musíte běžet. Ve výšce kolem 3000m. A co víc, občerstvovacích stanic je tak akorát, abyste nemuseli vypadat jako při týdenním přechodu hor. Jen to nejnutnější.  

Zdroj: Stará škola

Kniha se čte jedním dechem, mohla by se líbit těm, kteří o běhání ultra závodů ani nepřemýšlejí. Je to krásná sonda do světa závodů, do duše závodníků a mnoha rodinným příslušníkům může pomoci pochopit, co nás na tom láká. Honzovi se nedá než fandit, je to příběh napínavý až do cílové pásky posledního závodu Grand Slamu. Motivace stanovovat si cíle, za které se v první chvíli až stydíme, jak se zdají mimo náš dosah. Honzův příběh je potvrzením, že i kdyby se nám takové sny nepodařilo splnit, ta cesta k jejich naplnění, pokud se na ní vydáváme se srdcem na dlani a čistým svědomím, že jsme víc udělat nemohli, je často stejně uspokojující.

Více detailů o knížce, stejně jako objednávky jsou zde: https://www.cestou-orla.cz/

1 komentář: „Cestou orla

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.