Poslední říjnový den jsem zaokrouhlil měsíční kilometráž na 617km. Za to jsem si vysloužil výše zmíněný komentář od svých běžeckých kolegů na portálu pro introvertní sportovce, Strava. Stejná otázka položená v kruhu rodinném mi ještě sem tam dokáže rozhodit sandál. Možná, že v koutku duše cítím, že bych měl raději studovat Vergilia v originále. Nakonec ale naleznu útěchu v dalším dlouhém běhu, s opětovným ujištěním, o rozdílných pohledech na svět. 

Od souputníků sportovců jsem tedy podobný dotaz nečekal. Taková otázka má mnoho rovin a kluci pravděpodobně neřešili, jestli bych místo času věnovaného běhu neměl raději vystudovat medicínu, zbavit svět chudoby či vymalovat kuchyň. Možná jim nebylo zcela jasné, proč drtit tréninkový plán, když již bylo jisté, že MČR v maratonu v Třeboni nebude. Však i já jsem si takovou otázku na začátku roku položil.

Odpověď byla jasná. Už mi není 20, ani 30, dokonce ani 35. Ostrých pokusů na maratonské vzdálenosti již moc nemám. Rozhodl se do toho minulý rok opřít, abych třeba jednou nelitoval. To dávalo smysl na začátku ledna 2020, kdy jsme o netopýrech na trzích ještě žertovali v práci a dashboard od Johns Hopkinse jsme studovali spíše s profesní zvědavostí jak prezentovat data, než s občanským znepokojením. 

První část přípravy skončila v březnu, kdy nám definitivně zrušili pražský maraton a my jsme se se Zuzkou tři týdny potili s modřanskou rýmou místo s Honzovým plánem. Zbytek pololetí jsem se dával dohromady a přemýšlel, co s běžeckým rokem dál a k čemu mi to další trénování vlastně bude. Prázdno bez cíle skoro vyplnila Trailtour. Jako druhá fáze podvečer však ego spíše srážela a pozávodní euforii nenahradila. 

V červnu svitla naděje v podobně mistráku v půlce. Zkusil jsem se připravit, ale dopadlo to neslavně. Další KO jsem dostal od pětky na dráze v Opavě a mistráku v běhu do vrchu na Šerák. Když jsem se ten den podruhé škrábal nahoru, tentokrát se 40kg vozítkem vyplněným svojí rozbujelou DNA, stále jasnější odpovědí na otázku byl ručník hozený na dráhu. 

Hlavou mi rezonoval boj mé lenosti se zážitkem z opavské pětky. Nejdříve jsme se 12,5 kol potili my, kluci, co si jdou sem tam zaběhat. Po nás běžel běh elitní, Sýkora, Friš, Sasínek, Král a já po 25 letech zažil stejnou scénu, jako kluci v knížce Dobrý borec Antonín: 

…muž, jenž proháněl nejslavnější mílaře té doby, vyrazil dlouhými kroky. Vysoký, štíhlý, šlachovitý, do hněda opálený, v bílem dresu a bílých tretrách se hnal neuvěřitelně dlouhými, pružnými kroky…Když běžel po protilehlé rovince, bylo vidět jen bílý dres a bílé střevíce, které polykaly trať.

Sasínek běžel v bílém tílku a oranžových trenýrkách. Na protilehlé rovince jsme je s přibývajícím večerem viděli hůře, ale i tak to byl krásný zážitek. Jak Filip dotahoval Šinágla, jak ostatní kluci bojovali. Takové běhání v Modřanech na cyklostezce jen tak neuvidíte. 

Tento zážitek byl silný, ale ještě musel mít podporu v setkání s Honzou Pernicou, abych mohl sebrat ručník z dráhy. Ze setkání s Perňou jsem si odnesl kontakt na sportovní psycholožku. Pravidelní čtenáři mého tréninkového deníku na stravě snadno uhádli, že hlava není zrovna má silná stránka. Skoro určitě by se to dalo říci přesně naopak. V duchu mého lednového rozhodnutí, zkusit ze své chátrající tělesné schránky vyždímat co nejvíce, dávalo smysl zaměřit se i na tento pokulhávající aspekt. 

Žádná lobotomie nutná nebyla, dokonce ani hypnotické návraty do mateřského lůna. Pár dobře vedených rozhovorů stačilo a i v nejisté době nastupujícího podzimu jsem měl jasno. Zkusím se připravit na podzimní maraton co nejlépe, bez ohledu na to, zda bude. 

Když bude, super. Když nebude, odpracovaný tréninkový cyklus mi nikdo nevezme. Nohy si jej zajisté zapamatují, vždyť si jej stále připomínám. Ty nekonečně dlouhé nedělní běhy při východu slunce, rychle utíkající tempové běhy podél řeky i všech 693 letošních koleček na děkankovském stadionu. 

Teď to zkrátka jinak neumím, nebavilo by mě to. Je začátek ledna, jsem nemocný a ještě jsem nevyběhl. Touha se na přípravu vykašlat ještě dřív, než začala je lákavá. Ale je to jen takové bezzubé flirtování. Dobře vím, že zase celou zimu budu vybíhat do tmy ráno i večer. Že i letos navoskuji lyže tak maximálně Zuzce a bicykl zůstane zavěšen na našem designovém háku. Rozhodně ne před prvním maratonem. Baví mě dát přípravě vše, tyto i jiné oběti. A když z toho nic nebude? Nevadí, nepotřebuji maraton. O tom to není. Je to o cestě k němu a ta má ani letos nebude polovičatá.