O Everestingu mi řekl Jakub v roce 2017. Nějací blázni prý vyjeli 31x Řevničák, aby nastoupali 8.848m. Já jsem hodně důvěřivý, ale tohle znělo jako blbost. Nicméně stránky everesting.cc tuto blbost potvrdily. Na druhou stranu, kluci, kteří to vyjeli, mají nájezd okolo 20.000 km za rok, což mě utvrdilo v nereálnosti pro nás smrtelníky. 

Nechcete-li zkoumat originální stránky, vězte, že jde o věc jednoduchou. Vyberete si kopec, kdekoliv na světě a opakujete jej tolikrát, až vyjedete výšku Mt. Everest. Měl by to být jeden výlet, bez spánku, stejná cesta nahoru i dolů. 

Co za to? Nic. Dají vás na nástěnku na stránce podobných bláznů a můžete si koupit tričko. Je taky velká šance, že se během výstupu seznámíte více sám se sebou, pohlédnete pod povrch a něco se dozvíte. Nebo si prostě jen užijete den na kopci, na kole, které máte rád, případně s doprovodem, který vás zas tolik neštve. 

Minulý rok jsem o Everestingu nepřemýšlel, protože jsem byl běžec a chtěl se rvát o přední příčky ve světovém poháru. Ale byli jsme na dovolené v Dolomitech, vyjel jsem si na Stelvio a i když nejsem žádná horská blecha, zjistil jsem, že kopce mě baví. 

Tento rok jsem otec, v hlavě vymleto a tak semínko mělo kde vyklíčit. S Jakubem jezdíme ráno, kdy asi není mozek schopen reálně vyhodnotit nebezpečí a náročnost nápadů a tak jsme se navzájem přesvědčili, že to dáme. Před začátkem prázdnin jsme  začali vybírat kopec a datum. 

Kamenná vrata u Jílového 70x znělo šíleně. Okolí Prahy jsme zavrhli. Já navrhl Krušné hory, kopec z Krupky, nebo z Hrobu. Jakub nadhodil Špindlerovku. To znělo hezky. Dobrý asfalt, omezená doprava, přehledný sjezd, v horách a rozumově uchopitelných 20 výjezdů (dle kalkulačky). Od závory nahoru do sedla, je to 8,2 km a cca 450 m.

Příprava nemohla proběhnout lépe. Já měl najeto 2.500 km, Jakub 6.000 km. Někdy i v kopcích. Má nejdelší jízda letos byla 90 km. Uklidnila mě videa, kde profesionální cyklisté říkají, že jim fyzička pomůže na první 3 hodiny, pak je to o hlavě. Byl jsem tedy klidný, hlavu mám. Naštěstí dostatečně prázdnou, abych mohl jezdit jeden kopec nahoru a dolu celý den. 

Vybrali jsme všední den, aby tam bylo méně lidí. Nenapadlo nás, že jsou prázdniny a že to všední dny moc nefungují. Z Prahy jsme vyjeli po práci a uložení dětí, tedy po 21. Do postele jsme se dostali po 23:30 a ve 2 ráno, čtvrtek 11.7., jsme měli budíka. Plán byl začít pokus ve 3:00. 

Ve 3:32 zapínám hodinky na parkovišti P3 Medvědín, na silnici kousek nad Špindlem. Zapínáme i světlo a poprvé v životě jedeme v noci na kole. To nás tak vyděsí, že si první výjezd nepamatujeme. Sjezd byl překvapivě bezpečný i se světlem.

Druhý výjezd jsme znervózněli. Svit našich lamp odhalil padající kapky z nebes. Doufal jsem, že tak vypadá rosa. Byl to však déšť a ten nám hezky omyl silnici. Bohužel ji následně neosušil a tak jsme až do 9:00 jezdili po mokré silnici, následně v mokrých gatích a botech. To nás začínalo děsit ještě víc. Čekali jsme, že vlk a rozedřený zadek je nevyhnutelný i v normálních podmínkách. Natož ve vlhku zmoknutosti. 

Po druhém výjezdu se ustálil náš denní program. Výjezd nám trval cca 35 minut (nejrychlejší 32:26, nejpomalejší 40:06), sjezd kolem 10,5 minuty (mezi 10 a 11 minutami, druhý na mokru a poslední za šera k 12 minutám). Plánovali jsme, že nám na kolo bude stačit 50 minut. Abychom ušetřili čas, u auta jsme zastavovali každý druhý sjezd. Slézt z kola, vzít si housku do ruky, tyčinku do kapsy, nějaké jídlo do kapsy na druhý výjezd (banán, tyčinka). Nový bidon, 0,5l na dva výjezdy a rychle nahoru. Jen dvakrát jsme se zdrželi, při svlékání z dlouhého a při kávové pauze, když přijel Lukáš. 

Při třetím výjezdu začalo svítat a my měli dost témat k hovoru. Nohy nebolely, tělo se začalo zahřívat. Prvním highlightem dne byla návštěva Lukáše, co nám po 8. výjezdu, asi v půl jedenácté, dovezl termosku s kávou a tu nám nechal v autě. To bylo výrazné zlepšení nálady.

Během rána se ukázaly první výhody dobře zvoleného kopce. Špindlerovka je totiž dostatečně dlouhá, aby chvíli trvalo, než se ojede a začala vás štvát. Aut tam ráno mnoho nejezdilo, tak jsme nahoru mohli jezdit vedle sebe a kecat. Dolu pak bez bázně. Kopec je to také různorodý. Na začátku třetina v lese bez zatáčky, potom trochu příkrá část. Pak sekce tří mostků přes romantické potůčky a pak tři serpentýny. Po té druhé se začínají otevírat panoramata a kolem začne louka a horské chaty. 

Pořád jsme jezdili s velkými obavami, kdy začne tělo stávkovat. Nohy, žaludek, hlava. Pořád se to zdálo docela v pořádku a o to více jsem se děsil příchodu krize. Po polovině (8,5h na kole) jsme začali být optimističtí. Jednak vysvitlo slunce. Také jsme se převlékli do suchého oblečení, takže mi přestaly fialovět rty a přestal jsem se klepat zimou. 

Na 12. výstup přijel Lukáš. Hned jsem jej zasvětil do jeho role, že nám již pomalu dochází témata hovoru a měl by tedy mluvit on. Mluvil krásně a nám bylo líto, že nás po jednom kole opustil. Po 16. kole jsme si již byli jistí, že to i doplazíme. Trochu jsme ale zkrátili pauzy, ať si nemusíme brát na poslední sjezd světlo. 

Těsně po 21.hodině jsme byli ten den po 20. u Špindlerovy boudy, udělali jsme vrcholové foto a velmi opatrně se snesli dolů. Podali jsme si ruku, v základním táboře, jak se na horolezce sluší. Vypnuli hodinky a jeli do Prahy, protože ráno se musí do práce. 

Cesta byla trochu únavná a stála mě 2 espressa. Jakuba jsem vyložil po půlnoci v Libni, domů dorazil v 0:40 a těšil se do postele. V 0:47 jsem nastoupil do výtahu, v 0:47:30 jsem vyjel do 8.patra a tam zůstal do 1:50. Poprvé v životě jsem se zasekl ve výtahu a byl jsem moc rád, že mě dvě espressa donutila dojít si na záchod hned po zaparkování auta. 

Z toho plyne poučení: Ne v základním táboře, ale až v posteli končí úspěšný výstup na Mt.Everest. 

Everesting mě hodně lákal, asi hlavně proto, že jsem nevěřil, že to půjde. Chtěl jsem zjistit, jak je taková akce náročná na kole. Chodecky si to umím představit, ale kolo mě děsilo. Zadek mě napadl jako první. Fyzická nepřipravenost hned v zápětí. Nemyslím jen nohy, ale záda, ruce, tělo. Kolo je přeci jen trochu jiné, než chůze. Nepřirozená poloha může po pár hodinách vystavit fakturu, kterou nebudu schopen zaplatit. Četl jsem reporty daleko zkušenějších cyklistů a vedle obdivu a strachu ve mě rostla zvědavost. 

Povedlo se to. Vyjeli jsme na Mt. Everest, stálo nás to necelých 18 hodin, 8 890 m a 342 km. Tělo nás nezklamalo, žaludek také ne a hlavu to bavilo. Nejtěžší byla narůstající únava. Bylo to hrozně dlouhé a na konci jsem byl už celkově hodně unavený. 

Napadá mě pár důvodů, proč nám to nakonec vyšlo. S přirozenou skromností nebudu předpokládat, že jsme nějak výrazně lepší cyklisté, než kdokoli jiný. 

1. Kopec – Měl by se vám líbit, nemělo by tam jezdit 10.000 aut denně, měl by mít bezpečný sjezd. 
2. Počasí – Měli jsme poměrně chladno, nepotili jsme se tolik, zadek byl skoro v suchu a neopruzený. Pít jsme taky nemuseli příliš – 0,5l na 1:45 bylo akorát. 
3. Jídlo – Jedli jsme normální jídlo, tedy já kombinoval housky s Manou a Pokeatem, Kuba jen housky, banány a datlové koule. Až na poslední výjezd jsem vytasil gel, na zahnání fialových rtů a třesu. Já měl 8 polovičních baget zabalených a popsaných mojí  ženou. 
4. Tempo – Tempo jsme zvolili výletní, povídací, aby nebyla nuda a abychom to vydrželi. Když jsme četli, jak létali kluci do kopce na Šumavě (na 250W!!! To nedám, ani pokud bych jel jeden kopec), věděli jsme, že musíme jinak. Tempo Zuzčiny babičky ze Studénky, v ruce houska a pořád nahoru. Díky tomu jsme se nedostali do problémů se zažíváním ani s bolestí svalů. 
5. Společnost – S Jakubem se známe, ale ne zase tolik, abychom o sobě věděli všechno. Takže jsme měli na prvních 12h neomezeně témat k hovoru. Díky tomu, a lehkému tempu, hodně výjezdů uteklo, ani nevíme jak. 
6. Je to jen polovina – Pokud vyberete dobře kopec, nemusíte celou cestu dolů ani šlápnout. My ujeli 342km, ale vlastně jen 171 km. Tak je dobré přistupovat k počítání. Pokud vám po 12 hodinách chybí ještě 100 km, je dobré si uvědomit, že jde jen o 50. A to ujedete vždycky.
7. Omezit pauzy – Jak jezdíme na kole ráno, hospody nejsou otevřené a tak jezdíme bez pauzy. Naše ideální vyjížďka neobsahuje zastávku na pivo a guláš se šesti. Espresso stačí a tak nějak se ke kolu více hodí. Čistý čas pohybu byl sice jen 16,5h, což znamená, že jsme hodinu dvacet nejezdili. Celkem 9 zastavení na 80 minut znamená necelých 9 minut na pauzu. 
8. Pokora – Možná to bylo tím, že jsem nevěděl, zda to vůbec dáme. Až do 16 kola jsem se bál a děsil toho, co s námi ty hodiny na kole udělají. Že krize může přijít hned znám a tak jsme až do konce nic nepodcenili – jídlo, pití, intenzitu.
9. Podpora – Jet to sám musí být úplně jiný sport. Myslel jsem, že Jakub pojede svým tempem a já svým. Nakonec taktika Jakuba, že pojede se mnou a budeme kecat, byla myslím ideální. Já se snažil o trochu více, on musel přežít, že se ve výjezdu trochu nudí. Podpora na místě v podobě Lukáše byla famozní. Spánek před, i když jen něco přes 2h, byl ideální. Kafe nás zachránilo a společnost během výstupu byla parádní. Domácí podporu, jakou mám od Zuzky, nemá snad nikdo a bez jejích  bagetek (avokádo+šunka, sýr+vajíčko,…), či datlovo-arašídových koulí, by to nešlo. 

Den po Everestingu jsem byl hrozivě unavený, ale svaly a tělo nebolí. Trochu mrzutě jsem psal Jakubovi, jestli jsme to nějak neošidili. Správně podotknul, že jde o vytrvalecký výkon, ne o rychlost. Možná proto se mi to zdálo jednodušší, než sto kilometrové závody v horách. To ovšem neznamená, že bych nebyl z toho dne nadšený a výkon mi stále připadá nepochopitelný. Musím přiznat, že příjemný pocit z hezky zvládnuté výzvy přetrvává. Bylo by ale nefér tvrdit, že to bylo to nejtěžší, co jsem absolvoval. 

Celý koncept se mi moc líbí. Zvlášť v souvislosti s přeplněnou cestou na opravdový Everest lemovanou haldami odpadků a mrtvých těl. Taková to výzva vám snad trochu přiblíží fyzickou náročnost výstupu. To je ostatně její původ. Vnuk Sira George Malloryho (frajer jako Sir Shackleton) trénoval na Everest a to přesně takto. Vzal kolo a snažil se na Everest vyjet. Až když to dokázal, připadal si dostatečně připraven vydat se na opravdový. 

Možná by to bylo dobré kvalifikační pravidlo pro zisk permitu na výstup na vysoké kopce…  

Záznam naší legrace na strava.com, tady je nástěnka, kam nás připíchli. 

Více informací a tipů najdete zde. Koncept everestingu na jejich stránkách everesting.cc