Jezerní krajina v severozápadní Anglii, Cumbrii, zasáhne srdce nejednoho romantika. A není divu, vždyť drsná krajina plná kopců, jezer, deště a větru je tou pravou kolébkou romantismu. Po závodění v rodišti Connora Mac Loada jsme se se Zuzkou dostali minulý rok i k nakouknutí do Lake District. Pouhý prodloužený víkend ve fascinující krajině stačil k lapení do romantických představ o Bobu Grahamovi a jeho odkazu. 

Při pohledu na všechny ty kopce kolem vás to možná napadne také. Kolik by jich asi šlo stihnout dobýt za jeden den? Představuji si, že podobně to tu i začalo. V roce 1932 jich Bob Graham dal 42. Vyběhnul z Keswicku, od Moot hall,  a tam se i vrátil, za 23 hodin a 39 minut. Běžel s kamarády, kvůli bezpečí a prokázání, že na kopce vylezl. Měl na sobě vršek od pyžama a 12 vajec. Jeho odkaz je přesně takový. Vyběhnout od Moot Hall v Keswicku, vyškrábat se na 42 kopců s doprovodem a vrátit se do Keswicku během 24 hodin. To je vše, je to fell running, ten nepotřebuje příliš mnoho pravidel. 

Nemáte-li mnoho času na čtení, velmi doporučuji Honzův literární a fotografický počin o naší výpravě. Na stránkách Magazínu B.

Celý okruh má kolem sta kilometrů a kolem 8 000 m k nastoupání. Racionální řečí čísel nejde o neřešitelné obtíže. V jezerní krajině však vládne romantismus a nic není takové, jak se na první pohled zdá. 

S Honzou Havlíčkem jsme si vyšetřili pětidenní okno v Červenci a zpočátku nám to přišlo akorát. Je to dostatečně dlouhá doba na aklimatizaci, přípravu a samotný pokus. Aklimatizace z horkého léta na anglické, z pravé strany na levou a z piva na místní proběhla hladce  rychle již během pátečního odpoledne. Původně jsme plánovali samotnou výzvu začít v pondělí, brzy ráno. Počasí se však našemu plánu vysmálo a my začali koketovat s myšlenkou na start už v sobotu večer. 

Proti takovému plánu vystoupil rozum s několika pádnými argumenty. Oba jsme byli zmlácení z přesunu a bylo by fajn se trochu vyspat. Neměli jsme s sebou nikoho na support a ten jsme si chtěli udělat sami. Připravit si chleby, ovoce, tyčinky a vodu, narvat to do pytlů na odpadky a ty schovat na třech místech, kde trasa přebíhá silnici. Variantu v sobotního startu jsme odpískali a šli se podívat na první kopce, provét generálku pohybu po vřesu.  

Neměli jsme rekordní ambice (Kilian Jornet, 12:53; český rekord Jasmin Paris, 15:24) a počítali jsme spíše s  vyčerpáním celého časového fondu. Testovací kopec, první brdek okruhu Skiddaq, dopadl v sobotu dobře a podle časových odhadů to vypadalo na 20 – 21 hodin. Rozhodli jsme se startovat před půlnocí, abychom byli na těch technicky nejnáročnějších úsecích za světla. Předpověď počasí určila den výzvy za nás – na pondělí. 

Neděli jsme využili k návštěvě místní pouti v Conistonu, ke klusu kolem jezera a koupání. V pondělí dopoledne jsme rozvezli pytle na odpadky, dali si fish and chips a šli se válet na pokoj. Večer jsme vyrazili do Keswicku. Předpověď počasí vyšla. Dole bylo teplo, 17 stupňů a vrcholky kopců byly v mracích a počasí hlásilo ostrovní vánek na vrcholcích. 

23:00 start

Doufali jsme, že nám start odzvoní z věže Moot hall. Bohužel, muselo stačit pípnutí hodinek. GPS zařízení, starší model Garmin Oregon s open source staženými mapami zatím zůstal v batohu a stejně tak i mapa papírová. Cestu na Skiddaw přeci známe a tak jsme utíkali. Každých uběhnutých 100m se zde počítá. 

Někdy v 600 m n.m. jsme se dostali do mraku a začalo foukat. Zatím jsme na sobě měli jen trička, jednak díky mladickému nadšení a také díky 266 nastoupaným metrům během 5.km. Cesta na Skiddaw je i v průvodci popsána jako dálnice a tak se nedá zabloudit. 

Mrak se změnil v mlhu a vánek ve vítr. Kolem vrcholové pyramidy jsme bloudili, i když jsme kolem ní chodili o dva dny dříve. I tak jsme měli téměř stejný čas, jako v sobotu a to nás uklidnilo. To půjde. Optimismus nám nechyběl ani při sestupu do bažin mezi Skiddaw a Great Calvou. Trochu nás překvapila nasáklost bažiny oproti sobotě a museli jsme hledat mělčí místa k průchodu. I tak jsme se nakloněnou blátivou strání vyšplhali na druhý vrchol stále v tempu pod 20 hodin. 

Vrcholek jsme zase chvíli hledali, mrak se držel nízko a vítr příjemný nebyl. Mladické nadšení se nás však stále drželo a po výstupu je zima málokdy. Seběh na pravé straně plotu nebyl pohodlný. Vyšlapanou stezku již dávno zakryl vřes, který naše baterky neprosvítily. Honza házel tlamy o trochu níže a já se snažil neztratit jeho mihotavé světélko. 

Dole jsme chvíli hledali přechod River Caldew, namočili si již totálně mokré boty a šlapali nakloněnou bažinou vzhůru na Mungrisdale Common. Je to předvrchol vysoké Blencathry. I když předvrchol, i tak má přes 600m a to znamenalo ponoření se do Rákosníčkova světa. Drželi jsme směr a spěchali vzhůru. Po chvíli jsem konzultoval s GPS,  jak se nám to daří a po otočení o 90st vpravo jsme se již do toho správného azimutu trefili.  Zdržení nebylo velké a my šlapali vzhůru tmou, mlhou a větrem. 

Na vršek Blencathra jsme dobloudili za 3,5h, což nás nemile překvapilo. Těšili jsme se na seběh a doufali, že se dostaneme dolů za 30 minut, ať jsme v limitu na 23h. Při tom všem bloudění jsme si nestihli všimnout, že vítr začal vát silněji a že vedle nohou, jsme od mraku mokří. Vrhli jsme se doprava na Halls Fell Ridge, kudy jsme se lehce technickým terénem měli spustit dolů. 

Udělali jsme pár klopýtnutí po mokré skále, našli stezku a spouštěli se dál do temné mlhy. Sem tam nám cestu ukázala udupaná zem a my si byli skoro jistí, že jdeme dobře. Pak se ale udusaná zem ztratila pod skálou a my na skále. Mrak a tma bránily světlu našich čelovek svítit dál, než před špičky nohou. Vítr dul tak, že naše komunikace vázla. Honzu jsem neviděl a neslyšel a to jsem ho držel za ruku, aby mi neulétl. 

Vyzkoušeli jsme snad všechny směry. Jednou jsem se spustil po zadku já, podruhé Honza. Netušili jsme, kam se spouštíme. Fantazie hrála a já si představoval, jak Honza vysvětluje záchranářům, proč žeru vřes o sto metrů níže s čelovkou dohasínající jako můj mladý a nadějný život. 

Humor nám docházel s tím, jak nám mizel čas náskoku na limit. Po 45 minutách jsem se podíval na Honzu a navrhl obejít sestup po delší turistické trase. Honza svými modrými rty ani příliš nenamítal. Oblékli jsme si bundu, vydrápali jsme se zpátky na Blencathru a začali sestupovat civilizovanou stezkou. Po další hodině jsme byli dole, pod mraky. 

Sestup pouhou tmou byl až komicky jednoduchý a tak jsme co nevidět byli u našeho prvního odpadkového pytle. Pozitivní bylo, že jsme v tom pytli nebyli my. Ne tolik pozitivní bylo, že jsme ztratili téměř hodinu a půl na limit 24 hodin. Oba jsme si vyhodnocovali, co dál. 

Přes údolí byl vidět druhý úsek. Celý vršek byl zmizelý v mraku. Z mapy si člověk vyčetl, že jeho část je velmi orientačně náročná, při zhoršených podmínkách. Je to plochý hřeben, kde vede spousta cest a kde je vrchol jen jeden. Když jsem si vzpomněl, jak jsme hledali dlouho Skiddaw a Blencathru, navrhl jsem Honzovi, že hodíme ručník do ringu. 

Honza souhlasil, já snědl přichystané sandwiche, nalili jsme si vodu a mlčky klusali ke Keswicku. Bylo mi to líto přesně tak dlouho, než jsem si vzpomněl na naší situaci na hřebeni. V Keswicku jsme zapíchli oficiální pokus a vydali se smýt rašeliniště a pot do jezera Grasmere, tam u jezera, pod stromy. Po cestě jsme sebrali připravený pytel na odpadky, posnídali jeho obsah. Zastavili jsme se i u Williamova posledního odpočinku a popřemýšleli, jestli pro nás spíše není čtení jeho básní, než běhání v jeho krajině. 

William a Honza (vpravo)

Voda jezera byla osvěžující, ideální k nabití vnitřních baterií a smytí zklamání. Po lehkém dopoledním spánku, jsme vyrazili na kopec Old Man s výhledem na nejvyšší kopec Anglie. Za takový výkon jsme se odměnili koupáním v pod kopcem a zmrzlinou. 

Dva živí chlapci a Old Man

Výlet to byl možná s příliš romantickým cílem. Počasí nám nepřálo, vystřelili jsme a nedopadli dobře. Možná jsme měli z Blencathry obíhat rovnou, ztratit třeba jen 45 minut a bojovat dál. Možná. I když jsme moc narcisů nepotkali, na krajinu jezer budu moc rád vzpomínat.

For oft, when on my couch I lie

In vacant or in pensive mood,

They flash upon that inward eye

Which is the bliss of solitude;

And then my heart with pleasure fills,

And dances with the daffodils.

Strava: https://www.strava.com/activities/2555291190/overview