5.5.2019, Prague International Marathon, 42,195km, čas 2:40:10, 63.místo (17. v rámci MČR)

Po maratonu v Drážďanech jsem dva týdny nic nedělal, abych se pak vrátil do tréninku jako zběsilý. Protože, jakmile příjdou ti malí diktátoři, život končí. Nadšení a tělo mi vydrželo do konce roku. Po Vánocích mě začalo bolet koleno a já to uvítal. Uf, můžu dát pauzu. Přestal jsem chodit na Děkanku, vlastně jsem přestal běhat úplně , koupil si trenažer na kolo a na 35 dní neobul kecky.

V týdnu vrcholícího očekávání, zda čáp ty naše dva balíky vůbec unese, jsem nervozitu nevydržel, v pondělí nazul kecky a běžel do práce. A z práce. Ve čtvrtek se nám narodila dcerka a hned za ní synek. V pátek jsem tedy nevyběhl. V neděli jsem oslavil hrdinství své ženy a příchod potomstva na svět na Hubáčkově dvacítce. Na ní jsem sice opět tahal nohy z olova, ale ne o moc pomaleji než loni. Tak uzrál nápad natrénovat na PIM a zkusit zlepšit čas z Drážďan. Zuzka omámená narkotiky souhlasila a děcka neříkala nic, což jsem si přeložil jako souhlas. Honza Havlíček řekl, že 11 týdnů bude stačit a poslal mi plán. Nenechte se zmást, není to tak, že bych 35 dní seděl na gauči, běžky a trenažer na těch 60 hodin tréninku za měsíc stačili.

Róbert Štefko v knize od Jirky Šoptenka zmiňuje, že si cíle na maraton lepil na ledničku. Tak jsem to v po narození našich dětí taky udělal. Roztřesenou rukou jsem tam napsal: Maraton, 5.5.2019, 2:37:30, tempo 3:44/km. Když máte cíl takhle na očích, tak už to je jednoduché.

Jde přeci o běhání, levá noha střídá pravou a zase zpátky. To moc komplikované není. Honza mi každé 4 týdny posílal plány a já je plnil. Hlava byla v nové životní situaci vykolejená a tělo jelo na adrenalin z nedostatku spánku. Díky tomu jsem si nestihl uvědomit, že stanovené časy jsou o 10-15s rychlejší, než byly ty před Drážďany. Jenže tréninky jsem si odškrtával, stanovené tempo mě přestávalo děsit a já uvěřil, že stanovený cíl půjde.   

Život naší exponenciálně rostoucí rodiny se ustálil v kolejích, po kterých normálně kráčí zombie v hororech. Ano, mohl bych to brát s humorem a tvrdit, že jsem tak moc trénoval intervaly, až se mi je podařilo začlenit i do spánku. To by každá noc přepsaná do tréninkového deníku na Stravě vypadala takto: 3x(2,5h+0,75h). Nebo slovně: tři krát dvě a půl hodiny spánku s 45 minutovou pauzou na láskyplnou péči o potomky. Jen jsme se u nich se Zuzkou vystřídali. Já se naučil přebalovat s jedním otevřeným okem, předstírat, že nevidím potřísněnou stěnu a že poblité triko je normální. Zuzka nové pokolení zvládala živit paralelně a do konce u toho podle mě dokázala spát.

Po celonoční servisní údržbě našich výkonných průtokových ohřívačů jsem ráno vyrážel na trénink s batůžkem, směr kancelář. Odpoledne odklopýtal zpátky, kde jsme se chvíli radovali z těch křičících uzlíků, utloukli je do bezvědomí a pak se za nimi odebrali také.

Trénink na PIM se od Drážďan výrazně lišil. Tempa, která mi na podzim přišla děsivá, kupodivu nečinily velké potíže. Tádeáš i Karel, mojí věrní spolupotiči z podzimku, měli na jaře trochu jiné priority. Díky tomu třeba vynechali dlouhé nedělní utrpení, ale byli alespoň odpočatí k dispozici jako super domestici na stadionu. Rychlost sprintera zmizela v nenávratnu, a pokud je úsek kratší jednoho kilometru, již nejsem konkurenceschopný. Přišpendlit oči na Tádův zadek s „all runners are beautiful“ nápisem, bylo jediné řešení, jak oběhnout kolo rychleji, než maratónsky.  Pokud nebyli kluci, byl vždy na ovále Honza a jeho vodičské schopnosti, kdy tempo odhadoval podle digitálek bez vteřin na startu úseku.

S klukama, co spolu běháme v úterý, se nám podařilo i pár výběhů v neděli ráno. Krásný byl stupňovaný dlouhý běh z Řevnic na Císařskou louku, kolečka ve Stromovce, vymrznutí v lednu v Ladově kraji, či 7km úseky do Vraného. Ještě k tomu musíme doplnit nějakou zaslouženou snídani.

Dva měsíce tréninkové rutiny a rodičovských překvapení byly fuč. Zbývající těžké tréninky se daly spočítat na prstech jedné ruky. A na mě dolehla únava z přípravy a možná i trochu té alergie. Předposlední týden mi tréninky již tolik nechutnaly, ale kupodivu mě neznervóznily tolik, jako na podzim. I když tradice je tradice a ten poslední těžší, deset dní před závodem, se příliš nepovedl. Trochu jsem si zazoufal. Honza mě ale ubezpečil, že jsem připravený a že to bude dobrý. Trénink byl za námi a už zbývalo jen to nejtěžší, jít z kůží na trh a dostat z ní alespoň tolik, kolik bylo naběháno.

Letos bylo počasí na maratonu tolik příznivé, že se bojím, že v dalších letech se poběží po hořících dlažebních kostkách a tekoucím asfaltu. Před startem bylo krásných 5 stupňů a vypadalo to, že ani v poledne teploty nepřeskočí 10. Vítr byl severní a ne neznatelný.

Celou přípravu jsem řešil hádanku, zda běžet svých 3:44/km a to i klidně sám, nebo se připojit k nějaké skupince, co poběží trochu rychleji. Je to jednoduchá úvaha. Pokud poběžíte svým tempem, ale bez parťáků, zda na konci seberete toho blázna, který vyrazil trochu rychleji, ale v zákrytu. Zvolil jsem skupinku a snažil se běžet zadarmo, bez určování tempa, v zákrytu.

Jednoduché pravidlo, každá cedule s 5.km se kolem měla mihnout v čase 18:40. Bum 18:40, bum 18:40. Vnitřní metronom pracoval skvěle, alespoň ze začátku. První pětka 18:39, druhá 18:25, třetí 18:50, čtvrtá 18:18…

U Máje, na 13.km jsem opustil skupinku, protože mi přišlo, že neběžím zadarmo. Vytvořili jsme dvojici a běželi dál. Na 15.km jsem se zaradoval z osobáku. Na polovině z pohledu na děti. Pohled na tabuli s mezičasem naznačil, že jsem to rozběhl pěkně. Místo 1:18:45 za 1:18:08. Na Dvorce se se severákem v zádech běželo parádně i sám. Z Dvorců jsme s parťákem bojovali spolu, až na Palackého. Tam to ještě šlo dobře.

Seběh do Strakonické nás zavedl k občerstvení, které mi odloudilo spoluběžce. Trochu jsem zvolnil, aby mě doběhl. Jak mě ale dobíhal, přišlo mi, že běží hrozně rychle, že takto jsme před tím neběželi. Vůbec mi nedošlo, že to je ten okamžik, na který se během maratonského tréninku připravujete. Slovy klasika: „A chance for Faramir, Captain of Gondor, to show his quality!“

Být na mém místě 5.5.2019 Faramir, tak Prsten moci skončí v rukách Saurona a Pán prstenů by mohl mít pouze dvě knížky.  V ten rozhodující moment, tuto květnovou neděli jsem tento finální krok nedokázal udělat. Místo abych se zase zařadil za spoluběžce a poctivě se střídal a snažil se doběhnout, jsem si řekl, že běží moc rychle a že poběžím své tempo, myšleno, pohodlné tempo. Po otočce na Lihovaru mě doběhl rozvážněji rozbíhající kolegové a já je za sebou táhl až k Národnímu divadlu. Štvalo mě to, říkal jsem si o vystřídání, ale kluci nechtěli. Že prý nemohou. Ještě teď mě štve, jak mě to tehdy štvalo. Měl jsem to nechat být, běžet si své a nemyslet na to, kolik energie oni šetří a jak debilní jsem já.

Jasně, že mě oprali. Na Čechově mostě jsem zůstal sám mezi diváky. Zničený černými myšlenkami jsem neměl ani chuť se ke smečce přidat. Ostatně, ani sílu. Jenže, i když je cíl za mostem, je to ještě daleko. Tak hezky spolknout pýchu, zvednout hlavu a poprat se ještě kousek. Ignoruji moře běžců, kteří mě zadupávají v asfalt.

Při výběhu z Karlína vidím před sebou kamaráda Honzu Vetchého, rupnul ukázkově. Daň za první maraton platí i ti lepší běžci. Když šel pěšky z Husákova ticha a já jej předbíhal, nenapadlo mě ani nic vtipného, chytrého ani lidského, co by zrovna chtěl slyšet.

Pan trenér Kervicer stál na 40.km a já jen zaslechl „Makej, ještě to může být pod 40!!“ Makal jsem, Pařížskou jsem prosvištěl a cílem proběhl za 2:40:10.

Ano, vím, je to osobák, je to dokonce osobák jak kráva. Jen věřím, že natrénováno bylo na lepší čas a i když mi maraton udělal radost, snad to nebyl ten můj nejlepší, protože na ledničce visel jiný čas. Na druhou stranu a při pohledu na kamarády kolem, kteří se na maraton připravovali se mnou, jsem si velmi dobře vědom štěstí, že se mi vyhnula zranění a že kromě celého tréninku, jsem si mohl zaběhnout i závod. Ani sebeodhodlanější běžec nemá něco takového garantováno.

Tento rok již maraton nepoběžím. Ty dvě zkušenosti s touto distancí, spíše s tréninkem na tuto distanci, mě zničily více, než všechny sezony horského pobíhání před tím. Psychicky i fyzicky jsem byl unavený a byl jsem rád, že až do léta žádný závod nemám. Z mých stále ještě skromných běžeckých zkušeností mi vychází, že maraton je věru to nejtěžší, na co se můžete rozhodnout trénovat.

Ale možná jsem se na ty dlouhé závody nepřipravoval tak svědomitě. Možná jsem to bral spíše přes kvalitu a bolestivých tréninků bylo málo. Možná jsem byl mladší a vše šlo samotné. Možná je rozdíl trénovat a spát 8 hodin a nespat. Tím by mé hodnocení bylo ovlivněné.   

Strava záznam.