21.10.2018 Dresden Marathon, 42,195 km, 2:47:20, 10.místo

Honza Havlíček, který mi pomáhá s přípravou na závody, uvedl 5. číslo magazínu B slovy:

Dvě věci odlišují závodníky od rekreačních běžců, odhodlání a vztah k bolesti. Závodník nepochybuje, zda má odběhat trénink, i když je ošklivo, je unavený a nechce se mu. Závodník neběhá pro radost nebo pro zdraví, závodník se chce zlepšovat. Podstatný není konkrétní cíl, ale směřování. Závodník si utváří vlastní identitu skrze bolest. Běhá tréninky, které bolí, a závodí tak, že to bolí. Bolest je všudypřítomná a dokáže ji přebít jen další trénink nebo závod. Příprava na maraton hodně prozradí.

Maraton jsem naposledy běžel v den svých 29. narozenin. V pražské Stromovce jsem to přepálil a zapsal si čas 3:00:38. Těch 38 sekund mi pak rozmluvilo každý další nápad se na silniční maraton připravit. Cože? Možná se ptáte… „Uběhne“ přes 100km v horách a má strach z těch 42km na silnici, ve městě, s občerstvením na každém rohu? Ano, a ten strach se hodí všem. Možná by bylo lepší slovo respekt, ale já se rozhodně spíše bál.

V roce 2017 jsem viděl, co příprava na maraton udělala se Zuzkou. Já si vedle běhal svá pomalá tempa v kopcích, v zeleni. Každý trénink jiný. Zatímco Honza drtil Zuzku na sněhem pokryté cyklostezce, běhat tempa tak dlouho, až se jí zaběhnou pod kůži. Po těch pár měsících byla tak unavená, že pro ni maratonský závod byl spíš vysvobozením, než vyvrcholením.

Loni vyšlo páté číslo časopisu B, nejlepšího českého časopisu o čemkoli, co  se věnuje maratonu. K tomu jsem v létě přečetl životopisné knihy Franka Shortera a Billa Rodgerse a byl jsem lapen. Žádný filosofující kecy o splynutí člověka s přírodou a povznášejícím pocitem z běhu v horách. Obyčejná dřina v normálních kulisách parku, zasněžených krajnic silnic topících se ve tmě, či mezi plantážemi pod žhnoucím slunce nebo v prádelnovém prostředí Floridy. Chtěl jsem vyzkoušet tu jednoduchou přímočarost přípravy na maraton.

Já se pro svůj debut rozhodl těsně před posledním závodem v horách a tak na přípravu bylo přibližně 6 týdnů. I když, v řeči čísel, to by mohlo být zavádějící. Od ledna vycházel Honzův trénink na horské závody z přípravy na maraton tak, abych po zvlněných cestách na jih od města mohl běhat pohodlně tempem 4:30 a s cílovým maratonským tempem lehce pod 4 minuty na kilometr. I když jsem v lednu o žádném maratonu neuvažoval, od maratonské přípravy se odvíjely tréninky i před závody v horách.

Už během jara se objevil jeden z nejdůležitějších a nejkrásnějších aspektů trénování. Při pravidelných trénincích na atletickém stadionu jsme se scházeli ve stále podobné sestavě a kroužili jedno kolo za druhým. Já měl to štěstí, že jsem mohl viset za Jirkou, Karlem a Tadeášem. Martin běhal s Michalem trochu jiná tempa a tak jsme jim pomáhali hlavně slovem. Jejich skupina se však letos rozrostla na dobrých 8 vlčáků a jednu vlčici.

V hlavě mám navždy uložené ty dlouhé, několik hodin trvající výběhy do hor za Madridem. Každý výběh byl parádní a dalek od rutinního tréninku. Ale i ty stovky okruhů, které jsme za Honzova dohledu nakroužili jen tak něco z hlavy nepřemaže. Každé úterý jsem s lehkou nervozitou cestoval na Děkanku, s myšlenkou, zda ten další trénink půjde, zda se naše nohy, plíce a srdce dostatečně adaptují na Honzovo postupné utahování šroubů. V 7 ráno jsme začínali klusat. Stejná rutina, 15 minut klus, abeceda, 8 rovinek, každá třetí pozadu, přežít Bartasovy kecy. Vyčůrat u vrhačů, sundat bundu, ujasnit si mezičasy na kolo, pauzy, seřadit se do vláčku, nadechnout se a odstartovat první úsek.

Asi to bylo štěstí a možná se to nebude opakovat, ale Honza stanovil taková tempa, že jsme se ani jeden nemohl flákat a ani jeden výrazně nezaostával. Úterý co úterý tak byla výzva, zda se trénink povede a vždy to bylo na hraně. Každý má někdy krizi a třeba já, psychicky nejsilnější, jsem si mnohokrát nadával do líných tlustých hoven, ale kolektivní síla vždy lenost, bolest a pocity na zvracení nějak utloukla. Ve skupině jde totiž krize lépe překonat, a když byl někdo zrovna slabší, tahali ti ostatní. Na těch 40 bolavých minut úseků jsem se pak vždy těšil a je to tak pořád. Jako každá dobře odvedená práce, i tyto tréninky končí poděkováním a podání ruky.

Většinou jsme si vystačili během tréninku bez mluvení. Vše bylo dohodnuto předem a nebyl důvod a ani síla něco řešit. Jen pokyny rukou pro vystřídání v tahání tempa v cílové rovince. Při jednom tréninku nás ale Honza mluvit nutil. Knížka Vítězství je v hlavě přináší podnět, že úpadek tempa v závodě souvisí s únavou v hlavě a ne tolik s únavou v nohách. Z knihy je zřejmé, že je nutné trénovat i hlavu. Při proběhnutí kolem Honzyjsme tak uslyšeli příklad, například 17×83. Měli jsme potom jedno kolo, 90 vteřin na výpočet. Na začátku to docela šlo. Po dvaceti minutách jsem byl rád, že jsem na Honzu dokázal házet náhodná čísla.

Dva týdny před samotným závodem mi naordinoval Honza nejtěžší trénink. Bylo to v neděli, ve Studénce a trénink měl dvě stejné fáze. Dopoledne jsem vyběhl a nechal se rozptylovat Zuzkou na kole. První část každé fáze bylo 10km v pohodlném tempu (lehce pod 4:30), druhá část 12km v plánovaném maratonském tempu (3:57). První půlka po loukách a blátě byla trochu pomalejší, ale i tak dávala tušit, že odpoledne bude hrozné. Bylo. Na druhou fázi jsem vyběhl v půl páté a chtěl jsem běžet po asfaltu a po rovině. Holky říkaly, že ve Studénce kopce nejsou a tak jsem si vybral běhat od nádraží podél potoka, směrem k Odrám. Byly z toho myslím 3 okruhy a nastoupáno asi 200m. Jo, jasně, v porovnáním s Lysou je to nic, ale držet předepsané tempo mě poslalo na posledních pár kilometrů do tunelu s krvavou příchutí v ústech.

K tomuto tréninku jsem se upnul, s vypětím sil jej odběhal, a pak jsem onemocněl. Se sobě vlastní psychickou odolností jsem další týden prodával startovné a hořekoval nad nepřízní osudu. Výlet do Drážďan byl ale dárek od Zuzky k narozeninám a navíc snad poprvé použila své super schopnosti i k uklidnění mé nervozity a přesvědčení, že se na maraton i těším. Takže jsem se vlastně těšil a v sobotu, den mých 35. narozenin, jsme sedli na vlak a jeli.

Prošli jsme městem k registraci, pak na jídlo a pak asi dvě stě kilometrů do hotelu. Po takové tůře naši dva kosmonauti přemohli Zuzku a ta padla na pokoji do komatu. Přijel ale Karel a tak jsme se šli rozběhat. Pocity jsem měl kupodivu optimistické, i když tělo po viróze vysílalo všelijaké signály. Navzdory těmto signálům padlo rozhodnutí rozběhnout to tempem 3:57.

Drážďany jsou ploché město a tak jsme v neděli ráno mohli bez obav využít možnosti dopravy z hotelu na start kolmo. Zaparkovali jsme a hrnuli se lidským hadem za Karlem a Luckou. Ti odstavili svého kokosáka přímo vedle startu. S Karlem se jdeme rozběhat a já stále přemýšlím, v čem běžet. Má být kolem 10 stupňů, ale se sluníčkem. Karla se neptám, ten by si nejraději přišpendlil číslo na holé tělo. Rozcvičení jsme stihli rychle, vnitřnosti se hnuly a start se přiblížil.

Poslední polibky od žen, sundat čelenku, zavázat tkaničku, prodrat se dopředu, chytit satelity, nuceně se usmát a nadechnout. Sufferfest byl na spadnutí a s výstřelem začal. Po prvních pár stech metrech se stoupalo na most a přes něj do nového města. Měl jsem co dělat, abych držel stanovené tempo.  Vedle ostatních rychlíků vypadalo směšně pomalé a já se propadal pořadím. „Jen klid, jen klid, jen klid!!!“ Mantra maratonců se snažila vypořádat s pocitem příliš lehkého tempa a snahou závodit již od začátku.

Běželo se mi hezky, tempo se mi zdálo vhodné k povídání a kochání. Na začátku bylo tedy nejtěžší běžet pomalu a držet tempo. Na 15.km, na otočce kolem fontány v parku, jsem zamával Karlovi, ten však čučel do písku. Za další dva kilometry na nás poprvé čekaly holky u občerstvení. Dostal jsem gel a pití a běžel dál sám. Před metou půlmaratonu jsme podběhli a naběhli na most. To byl nečekaný a o to prudší kopec, kam jsme se museli vydrápat. Na druhé straně Labe jsme již nemuseli do nového města, ale podél vody jsme zamířili na jih.

Podmínky byly pořád dobré, ani vítr na odkrytém břehu řeky příliš nedul a slunko nepařilo. Pak se přiblížil 25.km a mě se pořád dařilo sekat 5km úseky hluboko pod 20 minut. Začal jsem věřit, že to pod ty 3 hodiny dám. Když jsem si dal osobák na 30km pod 2 hodiny, tak to bylo již skoro jisté. Myšlenky o jistotě mi během maratonu, ale přišly nepatřičné.

Stále jsem čekal, kdy mě nakumulovaná únava sekne přes nohy. Kdy už bude tempo příliš rychlé pro nemotorné a zakyselené nohy. Kdy dojde energie ve svalech, játrech, vlasech i nehtech a já se zastavím. Holky byly na občerstvení na 32.km a já se těšil na gel. Tak jsem se těšil, až jsem jej upustil. Snažil jsem se zachytit ještě erární gely na stolech a tehdy jsem upustil i vodiče, chlapce, který se ke mně na 25.km přidal.

Kolem parku jsem jej stíhal, ale vzdálenost mezi námi překonala 10m a pomyslná šňůra praskla. Kilometry přestaly padat pod 4min, oči začaly směřovat k zemi, nohy začaly šmajdat po zemi. Nastal čas ukázat, zač stály ty tréninky.

Na 37. km jsem již přibíhal značně použitý, ale holky byly laskavé a raději můj stav nekomentovaly. Poslední psychické postrčení, poslední povzbuzení. Žádný závodník přede mnou, na ty za sebou jsem čekat nechtěl. Obzor se zúžil na bílou čáru pod nohami, myšlenky jen na každý další krok. Poslední 4 km musím zvládnout i po prdeli, říkal jsem si. Chválil jsem se za opatrné myšlenky s daností času pod 3 hodiny a snažil jsem se aspoň trochu zvedat nohy. Tempo už upadlo definitivně, z kontrolovaného závodu nezbylo nic, jen boj o cíl. Při výběhu z pod mostu do cílové zatáčky mě předběhl běžec a že budeme sprintovat do cíle. Hah… ani zachrčet jsem nemohl a začal se bát, zda to vůbec doběhnu.

„Cíl! Vole, zvedni ruce, jako Zátopek třeba! Kde jsem sebral tak těžké ruce?“

Pod tři hodiny to nakonec bylo, osobní rekord hřál u srdce, stejně jako povedený závod. Snad poprvé mě neporazila má malomyslnost a dokonce ani Karel. Byla to velká úleva, že po těch všech hodinách tréninků se aspoň jeden závod za rok povedl. Že by to běhání přeci jen bylo spravedlivé?

Po chvíli přijely holky, přes zamřížovaný plot dostávám gratulace a nemůžu se přestat smát. To bylo tak dobrý. Chvilku po mě přibíhá Karel, hluboko pod 3 a za ním i Michal s osobákem začínajícím 2. Byl to závod Havlíčkovy babické letky. Fialové rty mě sejmuly na obrubník a já přemýšlel, jak se dát dohromady. Takový stav jsem zažil naposledy ve Val d’Isere v roce 2016. Volíme únik z cílového prostoru a necháme se holkama opečovat – obléci a napojit.

Při tištění diplomu vyjde najevo, že díky sobotním narozeninám jsem se přehoupnul do druhé kategorie a tím na druhé místo. Jasně, na věkové kategorie si hrají hlavně triatlonisté, ale i tak to potěšilo a hezky ocukrovalo den.

Můj první seriózně pojatý maraton mě nadchnul. Samotný závodní víkend byl perfektní, konečně jsem si i na nějakém závodě věřil, ale to je vlastně jen Zuzčina zásluha. Pak se podařil i dobrý výsledek  – dobrý z pohledu mé výkonnosti, ne z pohledu české špičky. Nečekaným a silně pozitivním zážitkem byl pak celý tréninkový cyklus s SK Babice na dráze. Jak říkají v Etiopii, trénovat sám je dobré tak akorát pro zdraví, a tak jsme se rozhodli rozšířit společné tréninky i na víkendový výběh.

Limit na mistrovství ČR v maratonu pro rok 2019 byl stanoven na příznivých 2:55 a Zuzka slíbila Joskovi a Jindřišce, že budou v neděli 5.5. fandit. I když jsem se na to chtěl vykašlat, protože „S dětma jste běhat skončili! Budete mrtví a přestanete myslet na blbosti! Na nic nebudete mít čas!“, tak jsem teď v plném tréninku na svůj druhý maraton. Úterní rána mám tedy opět stažené hrdlo a žaludek na vodě.

A když projíždíme Studénkou místy, kde jsem běžel ten poslední těžký trénink, nahrne se mi chuť krve do úst, břicho stáhne a pocit na zvracení se vrátí. Honza má pravdu, příprava na maraton hodně prozradí. Hlavně vám o vás samých.