Konec dobrý, všechno dobré

8.9.2018 Dolomiti di Brenta Trail, 64km, D+ 4000m, čas 8:36:27, 9. místo

Je umění si vybrat závod v horách, který by byl opravdu špatný. Když je okolí nádherné, snadno odpustíte i nějaký ten organizační škraloup. Mě to táhne do hor, které alespoň trochu znám, mám k nim z minulosti nějaký vztah. Buff Epic Trail mi umožnil si hezky zavzpomínat, jak jsme tam před skoro již 20 lety s kluky táhli konzervy a obří bágly. Na Trofeo Kima jsem si připomněl, jak hrozně jsem se bál na prvním konci lana, když jsme tam kdysi dávno lezli. A podobné vzpomínky jsem si chtěl oživit oběhnutím masivu Brenty na začátku září.

Myslím, že to bylo v roce 2007. Dojeli jsme do Molvena, ke krásnému jezeru a ráno se vydrápali do Rifugia Tossa, kde jsme strávili až nepříjemně krásný týden. Lezení každý de, strachu i legrace na několik měsíců. Dolomiti di Brenta Trail nabízí dvě tratě, kolem 64km a 45km. Poučen z Tater jsem pohovořil s Karlem předem, počkal, jakou si zvolí trasu a přihlásil se na tu druhou. Chtěl jsem si nechat naplácat raději od anonymních Italů, než od kamaráda lyžaře. Molveno je malebné, lázeňské městečko, kousek od Trentina a na víkend z Prahy ještě docela blízko.

Výhledy králů – parkoviště v Německu

 

Za podzimním sluncem jsme vyrazili za deště ve čtvrtek v podvečer. Jeli jsme přes Garmisch, abychom se vyspali na parkovišti u jezera, doporučeného Tomíkem, Konigsee.

Snídaně s labutěmi

Jezero jsme přes déšť a tmu večer neviděli a ráno nás do něj nepustily labutě. Přes Inn, Innsbruck a Brenner to jelo krásně a po obědě jsme již motali serpentýny směrem k dolomitským věžím. Těsně před siestou jsme stihli rychlý oběd a šli se natáhnout do postele. Večer nás ještě čekalo setkání s Karlem a Luckou, rozklusání a vyzvednutí čísla. Zuzka tou dobou již pověsila závodní běhání na hřebík a snažila se užít si pohyb na vzduchu, co jí to jen ti dva kosmonauti dovolili. Nebudu popírat, že jsem se na závodní podporu nemálo těšil.

Výhledy nad jezero

Ráno jsem vstal několik hodin před začátkem výdeje snídaně. Naštěstí jsme již před Tatrami pořídili Jetboil a já si tak mohl kuchtit snídani v koupelně. Na start jsem se odvezl sám a doufal, že Zuzka cestu do hotelu zvládne. Před startem kladli pořadatelé kupodivu velký důraz na povinnou výbavu a tak se i tvořila fronta na vstup do startovního koridoru. Předpověď počasí byla všelijaká, ale start byl za tmy, v příjemných teplotách podzimního rána.

Karlovi je ale vedro vždycky…

Do závodu jsem šel bez očekávání, tušil jsem, že to nebude žádná hitparáda a taky jsem již byl přihlášený na silniční maraton do Drážďan, měla to být horská rozlučka s cílem se nezranit a moc nezničit si nohy. Asi díky absenci ambicí se mi běželo lehce a držel jsem se v přední skupině. Celých těch prvních 9km. Pak začalo první stoupání a bolavé nohy, plíce v krku a srdce ve zběsilém tempu mi připomněli, kde je moje místo a tak jsem zpomalil. Slunko se již překulilo přes horizont, začalo nás ohřívat a tlačilo mraky do doliny. Jak se zvedala trasa, kluci mi utekli a já jsem osaměl. Stoupání vedlo krásným opuštěným údolím, po stezkách převážně kozích. Minuli jsme první křižovatku, kde se kratší trať odpojovala a nás čekal “pytel” na severní stranu masivu.

Jak jsme stoupali, tak stoupalo i sluníčko, na druhou stranu, s mraky klesala i teplota. V prvním sedle mě přeletěl Ital v bundě a já zalitoval, že jí nemám. Věrný taktice šetření nohou, jsem jej nechal dolů upláchnout. To, že běžel jako kamzík, důvodem nebylo. Hned jak jsme byli v závětří pod sedlem, bunda nebyla potřeba. Zato se začaly hodit nesmeky, nebo mačky, nebo aspoň tretry. Dolomit je vápenec a vápenec se časem ohladí. Ohlazený dolomit v ranním kuropění již natloukl zadek více chlápkům, než takový Ondráček (“o” jako obušek, “v” jako vodka). Díky tomu jsem zpomalil ještě trochu více a mohl si užívat samoty hor. Minuli jsme první refugio, trochu si zastoupali mezi kosodřevinou a vrhli se do traverzu k druhému občerstvení.

Horské pozdně letní louky

I když jsem proběhl pár horských lesů, tento úsek v borovicovém háji, po zrzavém jehličí a paprsky slunce vytvářejícím něžné bílé záclony, byl a je nezapomenutelný. Stejně jako vyběhnutí z něj na louku s vysokou mokrou trávou plnou lejn. Dosáhli jsme nejsevernějšího bodu trati a začali se stáčet k jihu, k našim kolegům z kratší trasy. To znamenalo deset kilometrů dlouhé stoupání, ideální pro zpomalení a vychutnávání si horské pohody. Na občerstvení se najíst jen trochu, protože když je stoupání na deset kilometrů, bohužel to znamená, že jde běžet. A běhá se lépe, když vás nic netlačí v pupku.

Kolem věže…

Cestou jsme míjeli skupiny turistů putujících mezi četnými útulnami a někteří i mluvili česky. To musí být skvělé, bez stresu se sunout s menším batohem od kávičky ke kávičce, přes objektiv fotoaparátu si zaznamenávat krásy hor a rozjímat. Při takovém filosofování mizela kosodřevina, vykukovaly horské louky a krávy. Někoho jsem předběhl a trochu se sunul pořadím vpřed. Tušil jsem, že se pohybuji nějak kolem 10.místa, ale to mě nechalo klidným. Věděl jsem, že v sobě nemám žádnou touhu trpět a že se s nikým honit nehodlám.

I bez touhy trpět lze trpět…

Další krásný úsek začal výšvihem nad salaš a pokračoval přes horskou louku. Vlevo jsme měli kolmou stěnu a vpravo rozložitou vápencovou věž, kterou jsme obíhali. Stoupání bylo snesitelné, běhavé. Tráva byla i v pozdním létě krásně zeleně šťavnatá, ostatní závodníci byli daleko, tak jsem si tento okamžik mohl vychutnávat jen s kravičkami a jejich dárečky na pastvě.

Vystoupali jsme zpátky nahoru, k trase kratšího závodu. Tím jsem naprosto ztratil jak přehled o svém umístění, tak i klid relativní samoty uprostřed hor. Přes sedlo jsme se přehoupli na druhou stranu masivu a spěchali na občerstvení u stanice lanovky a refugia Graffer. Je to přestupní stanice lanovky vedoucí z Madonny di Campiglio, jednoho z nejstarších lyžařských středisek v Evropě. Tady nastalo další dělené podle délky trasy.

Kratší běželi dál po houpavé vyhlídkové vrstevnici směrem k refugiu Tuckett. My z delší trasy jsme si mohli vychutnat seběh dolů až do lesa, mezi potoky a louky. Pípnout kontrolu a pokračovat k refugiu Tuckett z údolí. V seběhu jsem zahlédl mladého klučinu, který mě bez respektu předběhl před 20 kilometry. Běžel krásně, dokud na něj nepříšel výstup k Tuckettu. Podařilo se mi přemluvit nohy, že to je běhavý kopec a chlapce jsem předběhl.

Bylo super potkávat skupiny italských či jihotyrolských turistů, kteří pamatují i ledovce v této oblasti. Jistě, upozornit na sebe musíte o drobet více nahlas a pro jistotu upřesnit, že běžíte vlevo. Na druhou stranu, pravidelně ten první houknul na ty ostatní, kteří udělali úkrok vpravo, sundali hůlky a začali tleskat. To bylo milé a odzbrojující, že jste se nemohli zlobit na těch pár, kteří reagovali se zpožděním. Jak nám připomněli ve Skotsku, ty hory patří všem a nějaké startovní číslo z vás patricie mezi plebsem nedělá.

Slalom mezi dolomitem

Refugio Tuckett je startovní místo pro asi nejznámější zajištěnou cestu v Alpách, Via delle Bocchette. My se vydali směrem k refugiu di Brentei, krásným vlnitým traversem po dolomitských kamenech. Nejdříve, pravda, mírně v kleči, ale potom s dechberoucími a mírně skličujícími výhledy na velikány Crozon di Brenta a nejvyšší Cima Tossa. Refugio Brentei je v samém srdci těchto hor, tohoto masivu, a i klima je daleko více horské, než v předchozí části závodu. Už dlouho vede trasa nad 2000m, vedro rozhodně není a vlnitý profil rozbíjí nohy na kaši.

Občerstvení je i tady a tak stačí doplnit vodu a vydat se do nejvyššího bodu trati, Bocca di Brenta, kde Via delle Bocchette končí, nebo začíná. Na tento úsek jsem se těšil, protože jsem mohl otravovat soupeře výkřiky: “Tamhle jsem lezl, tamhle taky! Tady pozor, tady jsem kadil pod nástupem cesty.” Na druhé straně údolí se tyčí Cima Margherita. Nicméně ten největší lezecký tahák podcházíte tak blízko, že se jej můžete dotknout. Nejkrásnější kamenný pyj v oblasti, Campaile Basso, erektující do výšky 2883m.   

Hádej, který je Campanile Basso

Faktografická odbočka. Takový pimpiš neunikl pozornosti těm největším klasikům a pan Preuss na něj vytáhnul několik cest již před první válkou. Když jsme lezli jeho klasickou cestu na vrchol, tedy vlastně, když jsme slaňovali dolů, hodně jsme debatovali historku z těch dob, kdy chlapi měli ještě koule. Paul Preuss ovlivnil ty nejlepší alpinisty 20.století nejen svými činy, ale i esejí, kde své názory shrnul v díle Mauerhakenstreit.  Jedním z bodů jeho přístupu k lezení v horách je i používání lana pouze jako pomůcku v nouzi. Neuznával tedy ani slaňování ze skály dolů. Aby tuto tezi dokázal, na zmíněné Campanille Basso vylezl sám, bez pomoci lana a sám stejnou cestou slezl. Já byl rád, že jsem mohl dolů slanit a i u toho jsem se necítil bůhví jak jistě. Paul Preuss zemřel ve věku 27 let, na následky 300m dlouhého pádu ze stěny Mandlkogelu.

Paul Preuss

Závod vede tam dole, v té suti pod mým já mínus 12 let…

Slovo „selfie“ bylo poprvé použito v roce 2005, my jsme to takto mistrně zvládali 2 roky poté.

Já byl však živý, tak jako málokdy v této fázi závodu. Ve změti závodníků jsem ale nemohl poznat, kdo je můj soupeř a kdo soupeří s Karlem na kratší trase. Běžel jsem dál a šlo to. Šlo to až pod poslední suťový výšvih pod Boccou. Tam se počasí pokazilo a závodníci se již motali, nezávisle na serpentinách. Ale Bocca di Brenta je nejvyšší místo trasy a dále nestoupáte. Naopak, za odměnu následuje 15km dlouhý seběh k na dohled vzdálenému jezeru Molveno a k cíli na jeho břehu.

Za mnou pimpiš, stoupání do Boca di Brenta

A Karel tamtéž

Nádech, výdech, rozhledy, výhledy a hnal jsem se dolů. Kolem refugia Pedrotti dolů, přes suť, louku, kosodřevinu do lesa. Proběhnout zástupy školáků a turistů. Seběh vede uzavřeným údolím, takže výhledy by nahoře nestály za nic, ani kdyby nebyly všude kolem bouřkové mraky. Níže už to bylo lepší a za posledním refugiem, Croz dell’Altissimo, byla trasa takřka panoramatická. Vytesaná ve skále, nad dolinou, s výhledem na modromodré jezero.

Boca di Brenta

Po kontrolovaném seběhu, kde jsem na heslo minulých sezon “no tomorrow” zapomněl, síly zůstaly a tak jsem mohl běžet a být si tak jistý, že mě nikdo z mojí trasy nedoběhne. Cíl už byl slyšet i vidět, ale my se ještě vydali oklikou seběhnout ze skalnatého ostrohu nad městem. To už bylo vedro, nebo se to možná jen zdálo, protože nahoře jsem necítil prsty a tady jsem přes pot neviděl na cestu.

Cílová kilometrová rovinka kolem jezera byla jak z nějakého absurdního filmu. Celé město vyvalené na pláží a přes ně hopká 600 upocených snaživců. Mezi barevnými dekami a ručníky se mi podařilo zahlédnou cílovou bránu a nakonec jí i proběhnout. S úsměvem, jak jinak. O výkonu to tu sobotu nebylo a tak jsme se necítil ani příliš zničený. Sprcha pomohla, stejně jako pár houstiček se sýrem z cílového bufetu.

Voňavá cílová odměna

Karel již byl vykoupaný, holky vyvětrané z kafíčka na refugiu Croz dell’Altissimo, kam se na závodníky byly podívat. Odpoledne bylo pravé italské. Sluníčko, voda, hory, pohoda, zakončená pizzou a na počest našeho trenéra i na večerní Dog’ Nose došlo.

Tamhle se běží

V neděli jsem vyjedl hotelovou snídani i za zanedbanou sobotu. S plnými břichy jsme vyrazili na výlet nad jezero Molveno, z druhé strany, než kde začíná Brenta. Tak jsme měli na celou skalní skupinu nádherný výhled a hlavně, tam vede lanovka. Polodenní sestup byl prima, tedy, když zrovna kosmonauti nenaboostovali Zuzku a ta nechtěla běžet. To mi potom došlo, že se 65km v kopcích nedá běžet bez následků.  Výlet to byl ale krásný, oproti zaplněné sobotě, byl bez lidí, jen my, louky a výhledy. Na jedné straně Brenta, na jihu se třpytila Garda.

Sváča na výletě

Závod za takový výlet stojí, okolí je nádherné, lidé pohostinní a trasa i přes poměrně přijatelné parametry není nejlehčí. Hlavně první třetina, kde jsme byli na stezkách skoro samotní, byla okouzlující. Organizace parádní, cena přiměřená. Ideální podnik na zakončení sezony. 

Před mým koncem mě ale ještě čekal silniční maraton. Běžecká maturita, ze které jsem měl velký respekt. Na přípravu jsem se ale těšil a…. a to je jiný příběh a ten bude zase příště…

A teď zpátky do dolin, čeká nás jiné dobrodružství…

1 komentář: „Konec dobrý, všechno dobré

  1. Nadhera.. skvely naborovy fotky!! Ty tvoje liceni horolezeckych vzpominek mi vzdycky pripomenou epicka vypraveni meho kamarada VS, ktery lici, kde kdo spadl, kde koho vyhrabavali, atd.. A na moje upozorneni, aby mi rikal jen pribehy se stastnym koncem vzdy dodava, ze ano.. preci jim se nic nestalo:). A tak porad vzpominam na pamatne horolezecke hlasky, ktere jsem zazil, kdyz me v Jizerkach pri behu donutili vylezt na jednu „turistickou“ trasu bez lana.. „Material je brzda vykonu“… a „Je adrenalin hnedy?“…
    Krasny zavod, hezke vypraveni, ale uz se tesim se pribeh o rekordu v Drazdanech!! At se dari ve vsem!
    12:)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.