18.8.2019, Tatranská šelma Ultra, 50km, D+ 2600m, čas 6:39:47, 9.místo

Mezi vzpomínkami na běžecký rok 2018 mi chybí vybarvit, dostat na papír, tedy na obrazovku. První z nich je závod, který pořádá páreček skialpinistů Nika a Matúš. Jelikož se ženou závod pořádáme taky, klidně si troufnu tvrdit, že Šelmu pořádá Nika a Matúš přicmrndává. Což, při pohledu na Zuzku s dvěma otesánky pod srdcem, mě tak napadá, se v partnerském soužití netýká pouze pořádání závodů. Startovní listina se nemilosrdně naplní hned, neboť turista tatranský je druh ohrožený. Rozběhnuté stádo rozzuřených buvolů se startovním číslem na hrudi by hravě smetlo těch 10 000 turistů mezi Hrebienkom a Skalnatým plesom a navíc by jim mohli pocuchat dojem z tichosti hor. Nekompromisní limit 200 duší dělá ze závodů komorní událost.

Tatry (foto: Lukáš Podolák) 

Jelikož jsem pravý pražský pepík, tedy Jeník, má na mě volání Tater podobný účinek jako na lumíka šum příboje hrající na islandské lávové pole. Proběhnout se v keckách po žulových viklanech, v nestálém počasí pozdního léta, s minimálním materiálním zabezpečením na zádech je nápad, kterému nemůže odolat nikdo hovořící  českým jazykem, natož ten, kdo se nebojí používat „Hele!“.

Závod má logickou trasu a to mám rád. Zleva doprava, ze západu na východ, po červené až do cíle, žádné vertikální metry za každou cenu. Povinná výbava neotravuje, občerstvení je dostačující. Tedy, pokud vám nevadí pít z potoku, nebo s sebou tahat galon na zádech. Myslím, že se každému trochu lepil jazyk na patro mezi Hrebienkom a chatou u Zeleného plesa. To je i místo s mírně zvýšeným počtem turistů, kteří úplně nefandí jako na Zegamě.  Ale co není, může být a já jsem optimistou.

Podařilo se mi uprosit Matúše, že mé běžecké schopnosti stojí za to a tak mi poskytnul jedno vyhrazené číslo. Zaplakal jsem, ale už jsem musel jet. Předpověď počasí vypadala dobře, myslím, vždyť to bylo před 4 měsíci, žádné vedro a bouřky. Příjemný zážitek z víkendu slibovala účast Mrazáka a Karla. Mrazák běhal jednou týdně a já si před každým závodem říkám, že mu jednou ty naběhaný kilometry z dětství musí přestat stačit. Karel z Beton Ski teamu je živel a dalo se vsadit na zapomenuté gely, vodu, nebo třeba boty, čímž by mé šance vrátit mu porážku z Kraličáku vzrostly.

Rychlý přesun v letním odpoledni z Prahy do zatáčky Podbánské uběhl jako potoky deště zavlažující dálnici. Večeří se nikdo zdržovat nechtěl a se Zuzkou jsme hned ulehli do prostorného hotelu našeho vozidla. Déšť bubnoval, vlci vyli a já se potil. To je vždy znamení, že se mi na závodě povede krásně.

Ráno si pamatuji na romantickou snídani, kdy jsem Zuzku seřval za snahu udělat mi kafe. Pamatuji si, že jsem i marně hledal kam jít do lesa na ranní potřebu. Les jsem tedy našel, ale místo, kde by již někdo jiný potřebu nevykonal ne. Nevadí, myslel jsem si naivně, před startem to půjde. Nešlo.

Start je u mini parkoviště, kam se všech deset tisíc vozidel nemohlo vejít. Zmateně jsem pobíhal sem a tam, dělal, že se snažím rozklusat, zatímco jsem hledal místo kde si odložit. Nikde jsem neviděl Karla a tak jsem se čepýřil, že se zalekl. Karel doklusal pár minut před startem, baštil za běhu vločky ve stylu Mr. Beana a byl v pohodě. Jako vždycky. Holky nás měli povzbudit na Hrebienku, ale díky předvídatelnosti jiného stavu jsme na to úplně nespoléhali. V té době se život Zuzky smrknul na dva stavy, vypnuto/zapnuto. Když byla vypnutá, byla prostě vypnutá. Když byla zapnutá, tři srdce sepnuly sériově a kamzíci se zahanbeně schovávali za kameny.

Už na startu bylo teplo, jak naznačovalo Karlovo tělo házející prasátka po úpatí Kriváně a když ne zapalující uschlou kosodřevinu, tak oslepující syslíky, kteří po zbytek závodu jen vyplašeně hvízdali. Startuje se v 8 a to rovnou do úzkého chodníčku. Drželi jsme se s Karlem trochu vzadu a nechali čelo závodu běžet. Samozřejmě, že z taktických důvodů a ne proto, že bychom tak rychle neběželi ani po rovině.

Za 45 už bylo slunce vysoko a my jsme proběhli Štrbským plesem, prvním občerstvením a vstříc prvním zástupům turistů stoupajících na Čučoriedkové knedlíky na Popradské. Trochu jsem přidal a zkoumal, jak je na tom Karel. Bohužel, si mého zrychlení ani nevšiml a turisty prorážel/porážel v těsném závěsu.

Popradské pleso jsme obkroužili ve chvíli, kdy černý stíhací vrtulník Jamese Bonda odlétal. Serpentýny na Ostrvu jsou tak malebné, že ani nevadí, že jsou tak do kopce. Chvíli mi chutnaly, pak jsem ale potřeboval jíst gel, pak jsem sehnul pohled k zemi a když jsem jej narovnal, kluci byli pryč a já v žulovém moři osaměl.

Z Ostrvy na Sliezky dom je krásný výhled i s minimem turistů. Z Ostrvy je to také mírně z kopce a občerstvovačka se tak přibližuje. Vývoj závodu nebyl takový, jak jsem si představoval. Naštěstí to nebylo poprvé a tak před prvotní záchvěvy zklamání a sebemrskačství jsem se těšil na druhou část trasy.

Těšil jsem se na úsek od Skalnatého plesa přes Svišťovku, podívat se do svahů Kežmaráků a přes Belianky seběhnout do Ždiaru. Byl jsem tedy docela rád, že tam nebudu v tunelu, nebudu se motat a hezky se pokochám. Jasně, jsem optimista, takže jsem sem tam vyzkoušel běžet pořádně.

Občerstvovačku na Sliezkom domě jsem se snažil proplížit a moc na sebe neupozorňovat. Rychle trochu vody a pryč na Hrebienok. Cesta je tímto směrem širší, nově vysekaná v kosodrevině. Dopolední pálící slunce se ale opíralo do svahů Slavkáče a z široké cesty udělalo fritovací hrnec. Na Hrebienku jsem našel Zuzku, využil pomoci při doplnění vody a svým tempem krásně splynul s plynoucím tokem turistů.

Z turistického tempa mě nevytrhly ani davy na Skalnatém plese a už vůbec ne docházející voda. Na Svišťovku je to ještě docela daleko a netrvalo dlouho a já se motal. V těchto místech ne jediný a rozhodně ne nejvíc. Olizování vlhkých kamenů nepomáhalo a tak mi osud položil do cesty nevyschlý potůček. Bez něj bych se tam motal ještě dnes.

V sedle se zlomil nejen sklon, ale i teplota. Z jižních svahů se stanou stěny severní a klesání na Brnčálku je docela prudké, takže ve stínu. Z Brnčály proudí pod Svišťovku turisté a ani závodní sobota nebyla výjimkou. Sbíhání přes pár řetězů s navěšenými turisty je hezkým zpestřením závodu. Když jsem byl malý, měl jsem stejně strachu jako ty dámy. Rozhodně jsem je tedy nenutil do spěchu, spíše jsem se snažil dodat jim kuráže a tiše obdivoval jejich odhodlání dostat se nahoru.

Brnčálka byla v obležení lidí a tak nebylo na co čekat, dát si sedm kalíšků coly, nějaké vitamíny, nějaké ovoce, sušenku, chleba s marmeládou, chleba s nutellou, chleba s máslem a medem,  grilované kuřátko, láhev vína, dort a povoz i s koněm.

V Belianských Tatrách jsem nikdy nebyl a po vykouknutí z kosodřeviny vypadaly jejich holé svahy jako svahy Pyrenejí. Dokonce i ty divoké koně by se dali najít. Bouřka se blížila a spolu s ní se přibližoval i závodník za mnou. Na posledním seběhu vystřídal Tatranskou žulu Belianský vápenec vybělený tisícem kroků. Na mokrém vápně klouže všechno a tak i vaše zadnice párkrát políbí horský chodníček.

Do cíle, který vidíte na začátku seběhu – obří hotel Magura, kde zítra znamená včera, je to po seběhu nejtěžší části již jen zvlněný klus podél potoka. Přes louku trochu do kopce a již jste v cíli. Jak bylo loni zvykem, do cíle přibíhám naštvaný na své líné já a na výsledek, který jsem předvedl. Přesun do kategorie turistů tak započal.

Tohle není závod kde se sportovec kousne, napne svoji ocelově silnou vůli, najde v sobě nekonečné zásoby energie a jde vstříc heroickému vítězství, či alespoň začne znovu závodit. V cíli jsem trochu záviděl Karlovi, že se dokázal naprosto vyndat a druhou polovinu tratě uběhnout v tunelu. Myslím, že tohle jsem v horách také uměl, ale bez toho to není ono. V cíli jsem se rozhodl, že horských závodů již bylo dost. I přes narůstající snahu lepší výsledky nepřichází a tak je čas se porozhlédnou zase někde jinde.

Mrazák i s náběhem třináctileté dívky proháněl mladé borce a doběhl si pro druhé místo. Karel bohužel nic nezapomněl a než jsem doběhl do cíle, narostly mu vousy až na hruď.

Tatranská šelma má bezvadnou trasu a super komorní atmosféru. Ubytování v retro hotelu Magura je příjemné nejen pro hipstry, hory jsou na dohled a z balkonu vidíte přibíhající závodníky. Bál jsem se turistů, ale ti nakonec nebyli tak otravní. Po závodě přes Poludnicu se jedná o dalších skvělý slovenský závod, který stojí návštěvu.

Stránky závodu.