Čtyři sedla v sedle

Před 2 lety jsme během dovolené přeběhli třetinu Pyrenejí. Návrh dovolené bez běhání proto zcela oprávněně vyvolal v naší domácnosti podiveně zvednuté obočí. Jenže, na jaře se mi dostala do ruky knížka Corsa Rosa, o sto letech závodu Giro d´Italia. A i když pan autor Macek je trochu citový vyděrač, tak ty příběhy jsou fascinující. A ne pouze příběhy. Pouze slyšet názvy jako Zoncolán, Finestre, Mortirolo, Stelvio, Tre Cime, Giau rozechvívá nohy a nutí srdce do rytmu allegre.

Málokterý sport by mohl být běhání po horách více vzdálený, než silniční cyklistika. Do vysokých horských sedel se neškrábeme vlastními silami, ale za pomoci stroje a ještě po nezarůstajících jizvách strmých svahů – asfaltových silnic. Nic naplat, líbí se mi to. Při stoupání na Stelvio bylo dost času o tom přemýšlet. Když běžíte v horách do kopce a přejdete do chůze, tak se nic neděje. Dělá to každý a často je to výhodnější, rychlejší. Na kole do chůze přejít nemůžete. Podřadit, to ano. Ale když dojde síla a vzadu kolečka? Šup junáku ze sedla a snaž se! Když vytuhnou stehna a lýtka zkamení, snaž se vymotat nohy z pedálů včas a nespadnout. Opři se o řídítka a zpytuj svědomí, žes těch prvních 20 serpentýn nepošetřil. Na kole je to jednoduché, sesedneš nebo ne?

Po oběhu zahrádky byla naplánovaná běžecká pauza a tak jsme se vydali do Canazei, dolomitské vesničky pod Marmoladou. S kluky jsme naplánovali nedělní obkroužení Piz Boe, tzv. Sella Rondu, v sedle kol. Po stopách Piráta a ostatních milovníků růžového dresu.  

První sedlo bylo pro seznámení nohou s novým sportem. S počítáním ztrát, které napáchal sobotní závod a oťukáním ostatních. Jasně, neměli jsme na sobě čísla. Ale znáte to. Kluci si nemohou jen tak vyjet na kopec, aniž by si nastupovali, zkoušeli, kdo dříve odpadne a kdo se zvládá kochat nejdéle.

Tomáš nechápe…

Mě se třeba moc líbilo udržet se za nedostižným Ferdou. První cíl byl jasný, nenechat se odpárat a vytrpět Sellu za ním. Ferda mě neodpáral a na vrcholu jsme čekali na Kapitána a moji Zuzku. Ta se zčerstva seznamovala s pocitem mít v sobě pomoc dvou malých srdcí a tak dala Kapitánovi nepěkně zabrat. Se slzou hrdosti v oku jsem jí musel přesvědčit, že uvařit višeň a třešeň v Dolomitských kopcích není to pravé.

Peloton…

…a Tomík

S myšlenkou na budoucí rodinu jsem sjížděl do údolí velmi zodpovědně. Tedy, tak teď mohu zakrýt fakt, že při sjezdech jsem opravdu opravdu pomalý a tak si kluci stihli sundat bundu a vymrznout. Což byl samozřejmě plán.  

Hory, kopce, rychlý stroje a silný nohy.

Silné motory, nohy a kopce…Dolomiti

Druhé sedlo, Passo Gardena, je nejjednodušší (když jedete po směru hodinek), ani se snad nevyplatí sundávat řetěz z velké pily. Sjezd do Corvary je ale dlouhý a tak jsem ztratil kontakt s pelotonem i s gruppetem německých důchodců.  

Výjezd do Campolonga si zpestřil Střelec stíháním elektrokolistů a ty 13 leté chlapce rozsekal jak malé kluky. Já se stále držel s Ferdou a to se mi líbilo. Tomík nás sledoval s mírným odstupem a já se radoval, jak je vymalováno. Nicméně, nechval Canazei před Pordoi, jak se tak říká. Když se nejpomalejší z nás (já) snesl do Arabby, mohli jsme se zakousnout do dezertu sobotního menu.

S Ferdou za krkem…

Výjezd z Arraby

Passo Pordoi a jeho 33 zatáček, to je taková nádhera. Toho dne ze začátku úplně nebyla. V Tomíkovi bouchly nahromaděné saze, věděl, že nahoře může umřít a jel podlahu, ještě před vyjetím z Arabby. Došlo mi, že jsem vyplácal náboje moc brzy a nadával jsem si, jak jsem podcenil tuto celodenní testosteronovou bitvu. Tomík hrál unaveného a teď si nás tu naloupe. Zuby nehty jsem se ho držel, dělal, že jsem úplně v klidu a polykal andělíčky. Ferda přestal povídat a jen Střelec zastával funkci rádia.

Grimpeur!!!

Jenže, 33 zatáček je 33 zatáček a Tomíkovi síly došly lehce za polovinou. Stačilo nezvolnit a náskok narůstal. Střelec se naštěstí zapovídal do kolemjedoucího závodníka a nechal mě poodjet. Naštěstí. Ferdovi bylo asi Tomíka líto a nechal mě uzmout tuto Cima Coppi našeho výletu.

33!

Kluci zápasí/klábosí

V celkovém pořadí se ale kluci mohli cítit v bezpečí, protože mé sjezdařské umění se během dne nelepšilo. Zpátky do Canazei jsem se dostal, až když byli převlečení do civilního, kafe bylo uvařeno a slunce roztavilo na bagetkách gorgonzolu. Byl to krásný den v sedle a sedlech.

Le coffee ride

 

2 komentáře: „Čtyři sedla v sedle

  1. Za me velky obdiv! Ja z osobnich duvodu mam ke kolu od jiste doby mentalni blok.. ale ty fotky a ta nalada.. to by me mozna dokazalo nalomit..:)
    Jsem rad, ze jsi zase zpatky se svymi hezkymi zapisky, vtipnymi poznamkami, bonmoty a stylem vypraveni..
    At se dari ve vsem a vsem! 12:)

    • Ahoj, děkuji. Nakonec jsem se rozhodl pokračovat v psaní. Začalo mi to chybět, snad to tedy vydrží. :) Držím palce se začátkem přípravy na WSER, to bude to nejtěžší. Pokud najdete s kamarády z itb čas a chuť, rádi vás uvidíme na třetí advent ve Zvoli na startu.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s