I na Madeiře viselo nebe příliš vysoko

4.6.2016 Ultra Skymarathon Madeira, 55km, D+ 4000m, čas 7:10:04, 14.místo celkově, 13. z kluků

V minulé sezoně se mi skoro povedlo porazit Honzu Zemaníka a to na vrcholné akci sezony – Mistrovství Evropy. Letos jsem chtěl potvrdit, že do reprezentace patřím a že s Honzou krok udržím. Prostě, před druhým závodem světové série jsem měl jasný a jediný cíl – předběhnout Honzu a doufat, že tentokrát doběhne do cíle. Nepovedlo se, zaběhl jsem mizerně, zhruba 25 až 35 minut pod své možnosti. I tak bych ale v sobotu na Honzu neměl. Běhá v super formě a k výsledku mu moc gratuluji. Pojďme si ale projít hořkou cestu sobotním závodem.

Nahoru, dolu a nahoru

Nahoru, dolu a nahoru

Ultra Skymarathon pořádají na Madeiře teprve třetím rokem. Povedlo se jim přilákat pozornost ISF (mezinárodní skyrunningová federace) a ta nás letos poslala na tento zelený ostrov závodit v rámci světového poháru. Zuzka se chvilku rozmýšlela, já měl jasno. Na Madeiře jsem nebyl, ve světovém poháru je celkově jednodušší uspět a jako rozený příznivce Los Blancos jsem prostě musel vidět, kde se narodil Ten nejlepší.

Zelená, pro PC unavené oči jak dělaná

Zelená, pro PC unavené oči jak dělaná

Jako všechny naše výjezdy za závody i tento měl být výsadkem jak z učebnice SAS. Nakonec jsme si to ale rozmysleli a za nekonečnou trpělivost při rekonstrukci bytu bereme na výlet moji maminku. Po 2 hodinách spánku, o půlnoci ze středy na čtvrtek, se sirkami v očích, kofeinem místo krve a s Iron Maiden v duši vyrážím s drahocenným nákladem směr Mnichovské letiště. Před 7 padám do kómatu na palubě prvního letadla do Lisabonu. Pak mě Zuzka přenese do druhého letadla a já se budím až na Madeiře.

Pán v půjčovně na nás zkouší zajímavou fintu. Upozorní nás, že Madeira je samý kopec a že mám rezervované malé auto, s nízkým výkonem a bez navigace. Nabízí nám lepší, větší, silnější a s navigací. Ovšem za příplatek 20 eur na den. Lakomně namítám, že navigace je v mobilu a že pomalou jízdu vítám, alespoň se pokochám. Po nastoupení do Clia nachází Zuzka navigaci a já výkonnější motor. Panáček nám nabízel příplatek za auto, které nám stejně musel dát. Kujón.

Bereme útokem Funchal, s cílem registrovat se v místním obchoďáku. Navigační bojové hry zanecháme ihned potom, co naším Cliem narazíme do silnice, jak bylo stoupání prudké. Hon na číslo vzdáváme, vezmeme si jej až v pátek, 100m od našeho hotelu. Přes první atrakci – vesničku Monte nad Funchalem (odsud jezdí na prkenných saních až dolů k moři – celkem 2km) – míříme k druhé. Hora Pico de Ariero, jen o trochu nižší, než Pico Ruivo, kudy poběžíme v sobotu. Chtěli jsme se pokochat, ale jak už to na Madeiře chodí, odpoledne se přes mraky nic nevidí.

Startoviště dřevěných saní

Startoviště dřevěných saní

Po mžourání do mlhy navrhuji najít vavřínový les. Ten nenacházíme a tak poprvě pálím brzdové destičky při klesání na severní pobřeží, do vesničky Santana. Vedle zázemí závodu, jeho startu a cíle, je tam totiž i náš apartmán. Po tisící kávičce (bica) toho dne, padáme unaveni do postele s výhledem na oceán, Pico Ruivo a na nekonečné odstíny zelené.

Výhledy z obýváku

Výhledy z obýváku, Pico Ruivo

V pátek ráno se chceme rozcvičit, vzít mamču na výlet, zajít na oběd s elitou a zaregistrovat. Daří se nám to v mírně upraveném pořadí. Vyrážíme na výlet až těsně pod Pico Ruivo. Spíše padáme do mdlob z nádhery kolem, než nadmořské výšky, či nedostatku kyslíku. Inteligentními výkřiky: “Vidíš tohle? Ty vado! Tohle! Koukej, to musíš vidět!” dělám Zuzce ostudu. Se svojí mizivou trpělivostí se snažím naučit maminku fotit s iphonem. Zuzka hopsá kolem tak dlouho až ji maminka Anny Frost správně odhadne za největší konkurentku své dcerky a popřeje ji hodně štěstí.

Pobíhání po hřebeni

Pobíhání po hřebeni

Po hodině a půl hopsání toho mám dost, ale Zuzka se chce ještě rozklusat. Sjíždíme dolů pod vrchol, až do lesa k levádě, podél které budeme finišovat. Posílám maminku na výlet a se Zuzkou klušeme podél korýtka, razíce si cestu autobusy francouzských a německých důchodců. Děsím se soboty, až tam budu klopýtat a prosit o slitování a prostor. Lidí je tam opravdu hodně, ale ještě více přírodních krás. Přes hustý les člověk nebe nevidí, les se z nízkého mění ve vysoký, ze zeleného v zelenější, padá mlha, les se mění v prales a zpátky. Nebýt tisíců lidských exkrementů, bylo by to ještě krásnější.

Vidíš to? Koukej koukej!

Vidíš to? Koukej koukej!

Bacha, volně pobíhající běžci! Nekrmit

Bacha, volně pobíhající běžci! Nekrmit

Na Madeiře se nesjela nejlepší možná konkurence mezi chlapci. A tak se stalo, že jsem obdržel číslo 5, což znamenalo druhý nejvýše nasazený chlapík (z prvních 30 čísel, jsou nasazení muži označeni lichými čísly, ženy sudými a číslo 3 chybělo). Díky této legrační náhodě jsem mohl v pátek na slavnostní oběd s Ankou a dalšími asi 20 atlety a papaláši. Oběd to byl senzační, což o to. Co jsem nepochopil bylo konání technické porady přímo po tomto obědě. Ne že bych se přežral a nevnímal. To je samozřejmé a tedy ne nepochopitelné. Doteď nerozumím osazení této porady – pouze nás 20 obědvajících. A co těch zbylých 180 ptáte se? Nevím. Zuzce jsem to řekl. Němci od nás z baráku taky, Honzovi to napsal a víc jsem udělat  nemohl.

Zázemí závodu, den předem

Zázemí závodu, den předem

Odpoledne si vyzvedneme čísla, vyfotíme se, trochu se vyspíme a je tu večeře. To mám nejradši. Mé očekávání dobrého výsledku jsou notně přiživena Samem a jeho odhady první desítky či první pětky. Nebo i oficiálních stránek skyrunningu, kde se mé jméno vyhřívá ve společnosti velikánů. No, asi ví, kolik jsem trénoval a že jsem na tom velmi dobře. Tyto myšlenky mi ale dělají zle od žaludku, který nervy svazují do roztodivných motanic. Nejsem zrozen abych naplňoval vysoká očekávání, natožpak nereálně vysoká. Psychická pohoda se sypala dolů jako domeček z karet a já byl ve svém světě nulové sebeúcty.

Ranní výhledy na oceán

Ranní výhledy na oceán

V noci jsem spal hezky, snídaně proběhla standardně a ranní rituály taktéž. V 5:57 vcházím jako jeden z posledních pod startovní oblouk. Přesvědčuji prostatu, že čůrat nepotřebuje, vynadám Zuzce, protože se ztratila a cpala se na start s plebsem, i když její číslo 30 tvrdilo něco jiného. V 6 nás odstartují vstříc blednoucímu nebi. Já vyrážím s jedinou taktikou. Držet se Zemaníka dokud to půjde. Honza mě dobíhá asi za 30m a stejným tempem se vzdaluje. Kluše s čelem závodu, jak jinak, běží si to svoje. Já za nimi tepu 180 a vlaju. Aha, tak tohle asi nepůjde, napadá mě v zápětí. Zbaběle stahuji ocásek mezi nohy, poslouchám srdce a zpomaluji. Kluci mizí ve tmě a já vytvářím peloton tří pomalých. Spolu se vykodrcáme až na první občerstvení. Nad les, nad mraky a přímo za času svítání.

usm madeira vyhledy 2

Jako na La Palmě i tady se vám dostane těchto nádherných pohledů, kterých se asi nedá nabažit. Východ slunce z oceánu, běh po hřebeni kopce směrem k nejvyšší hoře. Hnát vzduch do plic plnou silou, ještě rychleji jej vydechovat, cítit tep na spáncích, pot na tváři a sílu v nohách. Asi život, řekl by básník, či spisovatel. Ale jsme na závodě a ne na borůvkách! Trhám první gel a labužnicky nasávám čokoládovou chuť, vidím první fixní lana a padám k nohám záchranáře. Zasměji se, jemu to veselé však nepřijde. Bedlivě mě pozoruje, jak po navlhlých kamenech kloužu dolů, směrem k prvnímu seběhu.

usm hreben 2

Možná tam vedla cestička. Kdysi, jednou, pro zajíce. Pořadatelé jí rozšířili, rozsekali a my ji uděláme trvalou. Běžíme dolů, do vysokohorské džungle. Naštěstí je sucho, neklouže to a tak se již osamoceně prodírám přes větve, kameny, kořeny a potoky k druhému hřebeni. Jak první stoupání lanem končilo, druhé lany začíná. Prolezeme skalním oknem, chytneme se lana a sápeme se vzhůru. Za mnou nikdo, přede mnou nikdo. Ach, to bude zase óda na osamělost horského běžce. Tempo mám pomalé, však se na 10.km není kam honit. Vyrážím nahoru, na druhé občerstvení, na nejvyšší kopec ostrova, za vrčícím zvukem dronu, toho bezcitného paparazziho.

Pico Ruivo

Pico Ruivo

Na občerstvení do mě cpou jídlo, odmítám a dávám jim balíček od druhého gelu. Snažím se alespoň důstojně vyjít prvních pár metrů od občerstvení, ale nedaří se. Štěrk se spojil s gravitací a jako v grotesce mě toto spojenectví nechává pobíhat na místě. Po chvíli se mi podaří uniknout a díky opičím přítahům za kořeny kolem rostoucí kleče se v cuku letu vyvrbím na vršku. Oběhnu jej a mizím dolů, na druhou stranu hřebene, kde slunce nesvítí a je tam příjemně svěží vzduch. Začíná 23km dolů.

Jeden ze dvou technických metrů

Jeden ze dvou technických metrů

Na ten seběh jsem se těšil, jen jsem doufal, že budu na dohled Honzovi, či aspoň první desítce. Usazuji se na 14.místě a začínám klesat, doslova i na mysli. Je to hezký úsek, který se dá běžet, nic moc těžkého. Pak nás pošlou přes hranu hřebenu na druhou stranu a tam začně krása. V nízkém lese, spíše pád přímo dolů než seběh. Chytat se větví a hopsat. To bylo super. Pád skončil a začala lana. Opět spousta vojáků, záchranářů a na smrt vážných výrazů. Profrčím kolem. Dobíhá mě Němec (z apartmánu) a letíme spolu dolů. Až na další občerstvení na 24.km Dobíháme, předbíháme dvojici běžců a jde nám to dobře. I když Němec spadne, přeletím jej jako Sagan Cancellaru a běžíme dál.

usm obcerstveni 2

Běžíme notnou chvíli za sebou a když se otočím, vidím, že běžím sám. Chci toho využít a vyčýrat se za běhu. Už je vše nachystáno, klušu a těším se na úlevu, v zápětí však z každé strany cesty vyskočí jedna dobrovolnice. V rychlosti se upravuji a uhýbám do lesa přikázaným směrem. Jak to ale všichni prostatici známe, co se jednou spustí, těžko jde zastavit. Běh se zastavuje lépe a tak hned za rohem stojím u cesty a jen sleduji, jak mě opouští Němec a směrem k levádě mizí pryč.

Tady začala nejhorší část závodu. Teda, myslel jsem si to. Přes vesnice, po silnici, cizí zahrádky. Běžím kolem ohnuté paní, která mé snažení ocení mezinárodně srozumitelným pohledem: “Kdybys neplýtval energií a radši pracoval!” Naštěstí jsem proti takovým pohledům a poznámkám zocelený a tak jí podupu pole a mizím směr oceán. Ten ani Němec se nepřibližují. Nic mě netrápí, nic mě nebolí, žaludek spolupracuje, ale nějak mě to nebaví. Nejsem běžec, jsem spíše horský rychloturista a tady bylo asfaltu, že by se i v Lošticích styděli.

Po pár kilometrech utrpení se však pobřeží zjevuje přímo pod námi. Těším se na skluzavku, jinak se totiž tak rychle a tak nízko dostat nemůžeme. Místo ní dvě tři dlouhé serpentyny schované ve skále a jsme dole. Je pravé poledne a v okamžiku dosažení úrovně hladiny oceánu se horký vzduch zhmotní do podoby Aliho, aby naposledy na tomto světě vzdal hold jeho tanečním rytmům a pádným úderúm. Bohužel, za cíl své rozlučky si vybírá mojí bradu a já se na občerstvení dopotácím, jako bych s ním absolvoval 12 kol a ne 3,5 hodinky joggingu po prázdninové destinaci německých důchodců.

V ringu s Alim

V ringu s Alim

Chci doplnit láhev ionťákem. Dobrovolnice mi ukázkově slouží, pomáhá. Naplní celou lahev a říká, že to musím vypít tam, nemohu odejít. Vracím jí lahev, ať to tedy vylije a nalije mi něco, co mohu odnést, že jdu pryč. S vodou v lahvičce se vydávám směrem na předposlední stoupání. Naštěští je ve stínu a tak mě Ali nechává být. Místo něj nastupuje Gemma Arenas. Ta je sice o hlavu menší než já, ale rozhodně příliš realně a blízko probíhá občerstvením. Zapřu se do opocených kolen, narovnám ohnutá záda, pustím vzduch do plic a sápu se vzhůru. Je to tak blízko! Doběhnout před první ženou.

Přeposlední kopec po těch serpentynách nahoru

Přeposlední kopec po těch serpentynách nahoru

Při seběhu se dostávám na dosah 12.místa. Je to krásné technické místo – říční koryto. Na pohyb jsem naučen z Transvulcanie, tady je v korytě voda a tak to trochu více klouže. Brodíme, padáme, kloužeme, klopýtáme. Legrace trvá jen 800m a už se zase běží po břehu, směrem poslední kopec. Dostávám se na 12.místo, zalévá mě optimismus, teď, teď je ta chvíle. Zaberu a kopec vyletím. Cucám gel, připravuji se udeřit. Najednou mi 12.místo mizí a dochází mě Gemma. Ještě než dorazíme na poslední velkou občerstvovačku, jsem 13.muž a 14.celkově. No, tak to bychom měli k otázce boje o top10 a souboje se Zemaníkem.

Zuzka v řece

Zuzka v řece

Kopec je krásný, ale já jsem jak bez duše, bez motivace… podle výsledků, druhý den vidím, že mi tento úsek trval stejně jako Zuzce (čím se samozřejmě za pár let budu chlubit). Na Gemmu jsem během posledních 13 km ztratil 12 minut.

Po vyběhnutí z posledního občerstvení nás zavedla cesta do lesa. Na krásnou lesní cestu vysekanou ve svahu a hlubokou tak, že se vysoko nad vámi proplétaly větve stromů rostoucích na každé straně průseku. Nebe se zavřelo, teplo se zvýšilo, světla ubylo. Bylo to kouzelně krásné. Sem tam bylo možné zaslechnout moderátora z cíle. V nohách 41 km a špatně se mi dýchá? Čím to? Proč. Aha, tepák! Nežně jsem jej strhl a vrazil do batohu.

Vycházím k levádě, podél které běžíme 4 km. Je to hrozné, nudné, rovné, běhavé. Lidí není zdaleka tolik, jako v pátek. Zdraví mě, povzbuzují, uhýbají. Jsou až protivně příjemní. Běžím 6 min/km, a ani touha mít to za sebou nepomáhá. Kochám se pralesem, jemně mží a není vedro. Po chvíli poznávám místa z našeho výběhu se Zuzkou, už je to jen kousek a jsem ven z lesa. Vidím ceduli posledních 5km do cíle. Z toho jsou 3 po asfaltu. Poprvé v nějakém závodě dostávám křeč, takovou, že musím zastavit a protáhnout se. Pak už vidím náš apartmán, cílovou rovinku, modrý koberec, maminku a je konec.

Kde jsou ty časy, kdy jsem na 55km v horách bral 30kg batoh

Kde jsou ty časy, kdy jsem na 55km v horách bral 30kg batoh

Před moderátorem jsem ještě statečný a dělám vtípky. Na maminku už jsem zlý, i když za mé výkony samozřejmě nemůže. Asi jsem chtěl příliš…

IMG_2569

Nakonec mezi chlapci stačil výkon na 13.místo, které, jelikož se blíží Euro, můžeme zhodnotit fotbalovou terminologií jako Tottenham. (“You weren’t really shit, but you weren’t all that great either. Like Tottenham“.). Spěchám domů do sprchy, ale než se vydám zpět do cíle, už zvoní Zuzka. Vynikající čas 8 hodin a 8 místo mezi ženami je velký úspěch.

Cíl

Cíl

Odpoledne už nic neděláme, jen běháme od kávičky do postele. V neděli nechávám Zuzku zaslouženému odpočinku a jedu s maminkou na lov vavřínového lesa. Máme omezený časový grant, les opět nenacházíme a tak spěcháme na vyhlášení holek. To je nepřekvapivě zmatené, ale překvapivě ryhlé a tak už v půl druhé vyrážíme na koupačku a druhý pokus o vavřínový les (opět neúspěšný). K večeři ryba a rychle spát. Ráno je pondělí a my mizíme na pevninu, abychom těsně před půlnocí byli doma. Bylo to krátké, intenzivní a nádherné.

Dopolední výhledy

Dopolední výhledy

Ultra Skymarathon Madeira bych doporučil všem, kteří chtějí s podobnými podniky začít. První část je možná mírně technicky náročnější, ale není se čeho bát. Pasáže s lany drsně pouze vypadají na fotkách. Ve skutečnosti se jednalo o 2m schody. Pravda, tak technická místa na Transvulcanii nenajdete, na druhou stranu, na La Palmě každý pád zavání pořezáním o lávové kameny. Na Madeiře se tak akorát ušpiníte.

Mám rád letní závody, člověk toho na sobě moc nemá. Pro inspiraci:

  • Kraťasy Raidlight Cruissard Stretch Raider – ne, nejsou to trenýrky,
  • Dres Maillot Performer Ultralight Raidlight (snad první triko, co mi nerozedřelo záda),
  • Batoh Raidlight Gilet LazerDry (recenze bude následovat, zatím asi nejlepší batoh, který jsem na zádech měl – tedy 4.),
  • Boty Salming Trail T2 (odchází nehet na druhém nejmenším prstu levé nohy, jinak bez puchýřů i po průběhu vodou),
  • Snědl jsem 6 gelů GU (převážně chutí, které Zuzce nechutnají a mě je líto je vyhodit), 6 tablet proti křečím (klidně bych i víc, ale propotil jsem pytlík a další se rozpustily).
  • Vypil jsem 1l vody a 1l ionťáku (myslím, že měli powerade).
  • Čůrat jsem šel jednou, zbytek zastavilo preventivní imodium před startem. Více jsem do sebe nenarval, ať je mi WADA svědkem!

Výsledky.

10 thoughts on “I na Madeiře viselo nebe příliš vysoko

  1. Zase! Zase výborný výkon, i když ty říkáš něco jiného. Zase výborný článek! Ty komentáře mne vždycky rozloží „kdyby jste raději pracovali – a tak jí podupu pole“ dokonalé :)
    Moc gratuluji a držím palce ať to běhá
    Mm

    • Ahoj, děkuji a jsem moc rád, že se líbí. Nejsem si jistý, zda jedeš s 12 na Dolomity, nebo do Krkonoš s Maniaky, budu ale držet palce. :) Hezký víkend

  2. Právě ležím na posteli a mám to 2 hodiny do startu Dolomity Extreme Trail 103 km, je příjemné si v takovou chvíli přečíst, že je těžký boj i pro takové borce.:-)
    Na 7 hod závodě v teple 2 litry pití??

    • Ahoj, jak se běželo? :) Tak, od minulého roku se snažím pít méně. Po malých dávkách a zhruba pořád. Mám sice žízeň, ale nežbluňká mi v břiše. :)

  3. Má oblíbená dvojice na závodě, o němž si dovoluji divoce snít, co víc si přát? :-) Krásný fotky a výborný vyprávění, ale teda nechat se předběhnout ženskou… ts ts ts ;-) ;-)

  4. :) neskutecny.. neskutecny..
    Gratulace, tesim se z popisu zavodu a z hlasek, ktere maji sanci na zlidoveni:)
    Jen by me zajimalo, v klasifikaci partnerskych dvojic [zavod typu „beha cela rodina“:)] by jste vyhrali, ne? :)
    To si myslim by nemelo byt zapomenuto! At se dari a drzim palce do dalsich zavodu..
    12:)

  5. Hehe, curat za behu by me nenapadlo :))
    Super cteni, a krasnej zavod, to je fajn ze jste s sebou vzali maminku. :)

    • :) Dík…na podzim bereme taťku a Zuzčinu maminku do Skotska na závod. :) Rodinné dovolené, ať ví a vidí, co vlastně děláme. :) Už se vrať, ať okusíš české přespoláky.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s