Jak jsem skoro porazil KiliJanka

12.7.2015 Ice Trail Tarentaise, Skyrunning Ultra Champs – Europe, 65km, D+5000m, čas 9:19, 20. místo (19.mezi chlapci)

Před rokem v Chamonix jsem po MS usrkával z piva a povídal si s Radkem Brunnerem. Povídal mi o tom, jaké to bylo dřít, dřít a dřít a pak vyhrát Silvu Norticu. Porazit Dana a stát se nejlepším českým vytrvalcem. Radkova zabejčenost a touha uspět byla inspirativní a nakažlivá.

Před rokem v Chamonix jsem mu pod vlivem usrkávaného piva řekl, že bych za rok rád prohnal KiliJanka a otřásl jeho diktátorskou vládou nad českým horským běháním. Byl to sen hodný namachrovaného pražáčka, vždyť v Chamonix jsem od něj dostal 2 hodiny.

Byť se to tak úplně nepovedlo, protože KiliJanek nedoběhl, věřím, že by to v neděli na ITT měl se mnou hodně těžké a byl by to krásný boj až do cíle. Nechápejte to špatně, KiliJanek toho dokázal opravdu hodně a těžko se mu budu jednou rovnat. Jeho výkonnost se před rokem zdála tak nedosažitelná, že virtualní soupeření a snaha dotáhnout se alespoň na jeho dostřel mělo hlavně význam motivační, hnací, snový. Asi jako když se díváme na Frooma, jak dělá z Contadora fašírku.

Jak tedy říká Kilian: Si no soňamos, estamos muertos… (Když nemáme sny, jsme mrtví.). Tak tedy mým snem před letošní sezonou bylo nebýt na ME do počtu a nebýt poslední z Čechů.

Před startem

Do údolí Jizery jsme jeli se Zdeňkem a Vítkem ve čtvrtek večer. Skoro přímo z kanceláře. Dokončování projektu mě zanechalo v náladě na cokoliv, jen ne závodění. Na sen jsem zapomněl, chuť někoho pořážet byla ta tam. Chtěl jsem to mít co nejrychleji za sebou. Před ITT jsem nechápal, jak někdo může slíbit účast na reprezentační akci a pak nepřijet (třeba jako borci na letošní VK, či loni na VK). Ve čtvrtek to pak byla jediná věc, která mě donutila zaklapnout počítač a vyjet. Že já blbec na to Samovi kývnul. Mohl jsem si ušetřit dovolenou a dodělat práci.

Profil závodu, párkrát nad 3000 a domů

Profil závodu, párkrát nad 3000 a domů

Zdeněk je robot a tak se budím až v Chamonix, právě když svítá. Jel celou noc a nechtěl vystřídat. Klobouk dolů před tímto horalem. Před Blaníkem mi ukazuje kudy se běží CCC, já mu oplácím znalostí tratě 80km Mont Blanc Maratonu. Vítek mlčí a čučí. Profrčeli jsme pod Blaníkem, vyjeli na malého Bernarda a dali si kávičku při pohledu na údolí Jizery. Za dvě hodiny jsme se už vítali s Paloncem, Zemaníkem, Strakovými a ostatními v hotelu před Val d´Isere. Apartmán spíše útulný než prostorný, ale s výhledem na finální seběh závodu a velkou společenskou místností. Otvíráme pivo, druhé, třetí. Nadhazuji myšlenku, že bych v neděli jel hned po závodě domů. Že chci být v pondělí v kanclu a vytvářet hodnoty. Že já blbec na to Samovi kývnul. Mohl jsem si ušetřit dovolenou a dodělat práci.

Mé rozpoložení před závodem ještě více drtí Zdenda, je to kámoš. Zjišťuji, že už 6 týdnů spí ve stanu a nejenže šetří síly vyhýbáním se manželským povinnostem, ale také odlétá spát do stratosférických výšek. Pak vyndává své nesmeky. Jsou asi o gram těžší než naše, ale nandané jsou za mrknutí oka a mají solidní hroty. Ty dodávají o trochu více důvěry, než naše perka z propisky namotaná na trochu gumy. Má však i světlé chvilky a tak mi na závod půjčí krásné růžové návleky na lýtka. Jsem uklidněn. Jednak mě nebudou otravovat fanynky při závodě a taky mě najdou záchranáři, až zapadnu po hlavě do trhliny.

V pátek toho moc nenaděláme, spíme, jdeme nakoupit, kecáme, dopíjíme třetí a načínáme čtvrté, jíme. Životospráva je také na dovolené a můj žaludek jen čučí, co mu tam posílám. Na závodě zářit nebudu, tak alespoň utužíme partu obžérstvím. Rozklus s Vítkem je groteskní vložkou, neboť Vítek zvedá nohy ještě méně než já. Naštěstí umí zakopnout mimo místa s provazy, řetězy či 20m nad vodní hladinou. Ale za to zakopává často a rád.

V sobotu se jedou kluci rozcvičit do 2500m n.m. Jedu s nimi, lanovka je zadarmo a aspoň budu mít krásné fotky nejvyššího bodu trati. Nahoře drobet fouká, ale pečící sluníčko naznačuje, že nám v neděli zima nebude. Sice jsme vyjeli 700 výškových metrů nahoru, ale má motivace, sebevědomí a odhodlání to vzaly přesně opačným směrem. Že já blbec na to Samovi kývnul. Mohl jsem si ušetřit dovolenou a dodělat práci.

Czech Skyrunning Team bez Aleše, ale s Grande Motte v pozadí

Czech Skyrunning Team bez Aleše, ale s Grande Motte v pozadí

Hlavou mi běžely všechny chyby, kterých jsem se při tréninku dopouštěl, všechny sladkosti, které jsem za poslední měsíc zbaštil. Nechal jsem kluky běhat kolem jezera a šel si sednout a čumět na kopce. Jako, je tu krásně, jen kdybychom nemuseli v neděli závodit. Píšu Zuzce, že jsem tlustý slabý čuník a že chci domů. Setkávám se znovu s kluky, děláme propagační fotky. Zmateně se na mě dívají, neboť tak málo jsem ještě nikdy nemluvil. Že já blbec na to Samovi kývnul. Mohl jsem si ušetřit dovolenou a dodělat práci.

Sjedeme zpět do města a napcháme se hamburgerem. S těstovinama. Protože si najednou hrozně hlídáme životosprávu. Na pokoji zajím flák masa cookies, Zdeňkovou vysočinou, Paloncovými gumovými medvídky a Vítkovým sladkým chlebem. Poté uléhám zmožen na kavalec a započnu siestu.

V podvečer se vrací Sam z technické porady. Už to bylo zmíněno v článku Sama, tak jen stručně. Na ledovci nám přikázali jít v celotělovém kompletu – ani kousek kůže venku. Zbytek trasy nám mohou být vidět kolena. Se Zdendou a Honzou nic nevymýšlíme a na neděli si připravujeme ¾ a chlácholíme vajíčka, že se určitě neuvaří. Je nám jasné a ráno nám dává za pravdu, že i ve skyrunningu si jsou někteří rovnější a že pro Poláky a elitu pravidla tolik neplatí.

Grande Motte is ready

Grande Motte is ready

Balíme, připevňujeme čísla podle návodu, ladíme jídlo, pití. Se stopkami v ruce nutím naposledy Vítka nandat si nesmeky. Jde mu to.

Bravo, krásných 36,4s jeden nesmek!!! Tvl Vítku, Alonso už je dávno z boxu a ty hledáš druhej nesmek!!! A znova!

Zdeněk vytahuje poslední zbraň a po večeři nás bombarduje velikonočními vajíčky. Ty dostal od Kamči a podle mě jsou ještě z minulé éry, připravené na jadernou katastrofu. Nic na nich není přírodní a mě začíná pálit žáha. Jsem spokojený, v závodě se tedy nic víc pokazit nemůže.

Před desátou jdeme spát. Vítek do prvního patra palandy, já dolů a Zdeněk “nenávidím spánek” otevírá detektivku. Převaluji se do půlnoci, nervozitou čůrám ob 10 minut. Nikdo nespí. Jen Vítek. Zabírám, propadám se do lahodného snu o pracovním dni v kanceláři, když mě vzbudí děsivá rána. Vítek lehce skočil z postele a oznámil tak budíček ve 2.

Ranní výhledy na Grande Motte

Ranní výhledy na Grande Motte

Snídáně, mazání, odlehčování, pokusy o odlehčování, druhá snídaně, pití, oblékání. Rituál jednoho střídá naučenou rutinu druhého. Ruce se mi klepou, nervozita je tu. Pocení u otevřeného okna ve 3 ráno dává tušit příchod teplého dne. V návlecích na lýtka a ¾ si připadám jako blbec. Naštěstí je na tom Zdenda a Honza stejně.

Odjíždím na start s Alešem a jeho doprovodem Michalem. Procházíme kontrolou povinného vybavení a já mám pocit, že jsme špatně. Pocit se mění na jistotu, když náš průchod směrem k oblouku zastaví zábrana pro elitu. Vycházíme zpátky kolem kontroly povinného vybavení, plynulou franštinou nám vyjednávám propustku a směřujeme do elitářského klubu mezi elitu. Potkáváme naše kamarády a chystáme se zakleknout do bloků neboť tušíme sprint až do Tignes.

Dvě minuty před startem přichází nejdůležitější chvíle závodu. Mám pocit, že bych se klidně ještě vyčůral. Hozna Zemaník taky. Navrhnu, že využijeme nafouklého oblouku a za ním se skrz zábralí vyčůráme do tmy na chodník. Plán je to bezvadný. Stoupneme si vedle sebe, prostrčíme nářadí a užíváme poslední chvíle klidu. Užívám si do té doby, než začnu mít mírně vlhký pocit v botě.

TVL Zemaník!!! Jsi mě pochcal!!!!

Nene! odtuší KiliJanek.

JAK NENE!! A z čeho mám asi mokrou nohu?!? Hrdě ukazuji lesknoucí se levačku.

Závod

Na výčitky není čas, startujeme. Běžíme, strkáme se, uklidňujeme se. Střelec (Martin Střelka) je určitě před námi, trochu blíže před námi se drží Zdenda a já funím za KiliJankem. Strategie je jasná a jednoduchá. Držet se ho a zemřít se ctí. Běžíme dlouho širokou cestou a tak na strkanice a píchanice hůlkami nedochází. Do sedla vybíhám mírně před Jankem a sbíháme do Tignes. Nechci moc utéct Jankovi, přeci jen je výkonnostně někde jinde a mohl bych za to zaplatit. Běžím tedy volně a o to více mě překvapí, že mám křeče do stehen.

Juchu, křeče po 45 minutách závodu. Co to jako je? To jsou ty Zdeňkovy vajíčka. A ty cookies a ta čokoláda. To je prostě trest ty nenazřanče. Beru si první solnou tabletu a kolem 5. hodiny gel. Při průběhu horským letoviskem Tignes mi Honza utíká a já jsem klidný, neboť vím, že klesnu pořadím tam, kam patřím. Vytahuji hůlky, pípám v bráně a začínáme nedělní procházku na Grande Motte. Jdeme skoro výletním tempem, sem tam v serpentině popoběhnu. Začíná svítat.

Svítání v Alpách, Blaník na dohled, my se suneme nahoru

Svítání v Alpách, Blaník na dohled, my se suneme nahoru

První denní paprsky se odrazí od žářící růžové zahalující vypracovaná lýtka běžce přede mnou. Kouknu na svá lýtka. Halí je stejná barva. To musí být Zdenda!!! Mám radost. Krásné okamžiky by se měly sdílet.

Dobré ráno Zdendo. To je ale krásný den, viď? A ty výhledy. To je romantika!!!

Tvl, co tady kur** dělám! Že jsem se na to nevys***! To je tak dementní sport!

No, ale uznej, že je tu krásně. Snažím se rozveselit nepoznaně neveselého Zdendu. Jsem z toho tak zmaten, že poslouchám jeho příkazu: Mazej! a mažu nahoru.

Vycházíme na sníh a vidím Honzu. Sakra! To jsem to teda asi trochu přepálil. Dumám a kloužu po ledu zpět do údolí. Aha! Tak se pozná čas na pit stop. Nandavám nesmeky se zručností mé generaci vlastní tak dlouho až mě dojde Vítek. Odolám pokušení sledovat ho při nasazování nesmeků v závodě a jdu za Honzou na první občerstvení. Už je vidět vrchol, na který se vydáváme kolmo po sjezdovce nahoru. Nejdřív ale odskočení tam a zpátky na občerstvení. Při cestě zpátky vidím Aleše, Anku, Vítka i Zdeňka. Jsme tým a tak běžíme u sebe.

Přednáška o bezpečnosti závodu

Přednáška o bezpečnosti závodu

Neeeee, předběhne mě Anka!! Zděšení, že musím makat. Ale ne zas moc, ať nezdechneš. Tak co teda?! Vnitřní konflikty psychicky vyrovnaného ultra běžce. Plazíme se s KiliJankem vzhůru. Už je krásně vidět, sluníčko praží a nám začíná být teplo. Vydrž! Už jen 7 hodin.

Před vrcholovou partií mě KiliJanek pouští před sebe. Asi se chtěl pobavit mým ladným lezeckým stylem s hůlkami v jedné ruce a lanem v druhé. Po žebříku překonávám trhlinu. Jdu nahoru, v neutralizované zóně předbíhám frantíka a už mažu po hřebeni zpátky na sjezdovku. Zdravím našeho předsedu Marina Giacomettiho, připomínám se mu z Vulcanie.

Jo, to jsi ty, co se pořád směje!” “Jojo, to jsem já.” Sbíhám k Andy, nechávám se fotit z tisíce úhlů a nevěnuji se opodál stojícímu záchranáři. Dochází mu s modelkou trpělivost a snaží se mě donutit pustit hůlky a chytnout lano. Nakonec se to povede a já sjíždím zpět na sníh a utíkám ke sjezdovce.

Ministr pohybové kultury v akci

Ministr pohybové kultury v akci

Na ní už připravuje povrch pro lyžníky rolba a tak se za ní běží krásně. Než ji doběhnu. Pak musím běžet před ní. Než dostanu kusem ledu. Tak jdu do protisměru závodníků, hrnoucích se vzhůru. Běžím poměrně rychle, ale i tak nejsem nejrychlejším závodníkem dole. Předhoní mě Polák, co to vzal bez brždění a asi i rychleji než chtěl. Prosvištěl padesátkou a zastavil se se asi 50m potom, co končila sjezdovka. Sjel k němu pořadatel na lyžích i rolbista. Předbíhám závodníka s krvavým obličejem a poprvé jsem rád, že mám ¾. V cíli pak Míša přidává historku o Polce v sukýnce, která svými vytrénovanými stehny zbarvila sjezdovku na rudo.

Honza mě docvaknul a už jsme opět na prvním občerstvení. Běháme zmateně jak lesní mravenci, ale nakonec se z občerstvení dostaneme na seběh. Teď je důležité vyhmátnout bod, kdy jsou nesmeky nepotřebné a je možné je hodit do batohu. U mě to řeší můj prostatou týraný měchýř a pauza je tak delší. Honza mizí ve skalách a mě je samotnému smutno. Vydávám se na občerstvení na 30. km, zvlněnou krajinou. KiliJanka sem tam vidím a tak jsem rád, že to zatím jde. Na křeče jsem si zvyknul. Snažím se pravidelně jíst a bouřící žáhu nedráždit. Je krásný den v horách. Vlníme se loukou. Trailové porno začalo.

Aleš si to užíval...

Aleš si to užíval…

Dovlním se na 30.km těsně za Honzou a je mi docela dobře. Střelec je prý 2 minuty před námi a tak mizím dál. Honzu nechávám drobet za mnou. Začínám se bát, že to zase moc hrotím. KiliJanek přeci ví, jak se takovéto věci běhají. Jestli ho nechávám vzadu, může to pouze znamenat, že jsem to přepálil. Stoupáme do dalšího sedla ve výšce 2500m. Krásný trail mezi pastvinami se mění v trail sutí mezi kameny. Když vidím Střelce v serpentyně, lovecky vykřiknu, ale ovládnu se a zpomalím. Honza mě dochází, předchází.

V dalším stoupání to však už nevydržím. Věrný stylu Steva Prefontaina, všechno nebo nic, jdu před něj a za Střelcem. Musím to zkusit, něco mě nutí jít ještě dál do nekomfortní zóny, dál do země pálicích lýtek, křečujících stehen a prázdných plic. Třeba to vydržím. Honza mě nechává jít a já se bojím. Jak to bylo? Zemřít se ctí. Závod začal.

Střelec mě vítá:

“Hezkej běžeckej závod viď?” (narážka na Samova slova před závodem, že se jedná o běžecký závod).

“No, to je teda! Už jsem běžel třeba 7km.” Odvětím, zatíco mi pípne pořadatel průchod na 37.km.

Střelec má zvrtnutý kotník a nechutná mu to. Mele blbosti o ibáči. Je to škoda, chtěl bych ho potrápit zdravého. Za moment mu mizím a jsem opět sám. Takže, běžím první z Čechů, 27km do cíle. Ultra trail je punk a heslo „No tomorrow“ je tedy na místě. Běžíme starým ledovcovým údolím. Je to rovinaté plató plné říček a oblázků. Pekelné vedro, stehna se grilují i z venčí a já předbíhám Portugalce v tílku a trenkách. Spolknu nadávky a běžím dál. Krásné výhledy, vzduch se jen tetelí.

Horský trail

Horský trail

Přichází menší sedlo a seběh do údolí. V sedle se na chvilku zarazím protože zažívám dejavu z minulého týdne v Tatrách. Tolik lidí v horách může být jen na červené značce na Rysy. Nebo pokud spojíte Mistrovství Evropy a závod na 30km. Řadím se do fronty a prodírám se k hlavě nekonečného hada. Další sedlo a klopýtavý seběh mezi mládeží. Poslední výstup! Už jen do 3300m n.m. a pak to bude hotovo.

Seběhneme na silnici, která vede do nejvyššího vyasfaltovaného sedla v Evropě – Col d´Iseran. Těším se, až tady budu se silničkou. Teď mě však oněch 1600m po asfaltu na občerstvení psychicky ničí.

Musím běžet! Běž! Rozběhni se! Vzduchem sviští mentální bič a trhá kusy mých lenivých zad. KiliJanek tudy poběží! Klusej aspoň, ty lenivé prase. Je ostuda, že se nazýváš běžcem. Co to tu předvádíš. Ne, pozitivní motivace na mě rozhodně neplatí. Bídným indiánským stylem se dostávám k Samovi na 48.km.

Col d´Iseran, vzadu Grande Motte, my nahoru na poslední kopec...

Col d´Iseran, vzadu Grande Motte, my nahoru na poslední kopec…

Má nejapné vtípky, že se flákám. Mám málo energie poslat ho někam a tak ho posílám naplnit lahve a pokračuji zástupem sutí vzhůru. Po moréně kolem sjezdovky a traverz do sedla. Slunce pálí, sníh nestačí ochlazovat. Krize dorazila. Padnu na kolena do sněhu a s dalším běžcem z ITT si plníme kalhoty, triko, šátek sněhem a slastně vzdycháme.

Pomalu se všichni suneme vzhůru. Už jsme na úzkém hřebínku a hrajeme hru, kdo později uhne s těmi, co se již vrací z vrcholu. Skoro narazím do Emelie. Ha! Cítím šanci. Uvidíme při sestupu.

Všímám si kamenů a času, abych věděl, jak daleko za mnou bude KiliJanek a Střelec. Sbíhá z vrchu a oni nikde. Dobrý, mohylka signalizující 10 minut. To bych už mohl udržet. Nikde je nevidím, ale vidím Aleše. Hmmmm. Strach. Pak na mě jěště haleká Vítek, ale jsem už v No pain modu a letím sutí dolů. Závodník z kratší tratě padá, já letím kolem na sníh. Zpátky do sedla Iseran a do tunelu.

Emelie před tunelem. Povinná výbavo jdi mi k šípku.

Emelie před tunelem. Povinná výbavo jdi mi k šípku.

V sedle občerstvení je Střelec a podává mi gel a pití. Moment, Střelec?! Škoda. Prý vzdal i Janek a Emelie je 8 minut vepředu. Mám zmizet a sejmout jí. Mizím a vybíhám k tunelu. Příliv energie mě ten den vynáší naposledy do 3000m. Zandávám hůlky a kloužu dolů sutí. Už je to kousek a tak se snažím. Bojím se Aleše a chci sejmout Emelie.

Krásné výhledy nevnímám, životní závod také moc ne. Sem tam se vkrade myšlenka, že se to povede, že se ze mě stal konečně skyrunner, přesně v duchu: „Skyrunners are not born, they are made“. Skoro mě to dojímá, když si vzpomenu, kolik to stálo usilí se sem dostat. Kolikrát musela Zuzka po tréninku trpělivě poslouchat mé mužné vzlyky jaký jsem to budižkničemu a nula.

Relaxační finiš to rozhodně není. Seběh se mění v kros přes různé lochnesky. Předbíhám další a další závodníky z kratší tratě. Kolem jezera pod lanovku a 700m přímo dolů. Je slyšet speaker, ale Emelie před sebou nevidím. Ta asi valí z kopce  jiný kotel. Vybíhám z lesa a už ji vidím. Bohužel, už vbíhá do cíle.

Do cíle dokloužu za 9:19, na 20.místě, 2 minutky za Emelie. Dozvídám se, že Zdenda DNF, stejně tak KiliJanek a Hanka. Na výšku se asi natrénovat nedá. Stejně tak, když je vám těsně přes 30 a zkoušíte vysokohorský závod 2 týdny po 13.místu na Lavaredu. V cíli mi gratuluje Michal od Aleše a já jsem rád, že to nakonec dopadlo o trochu lépe, než jsem ráno čekal. Vlastně, po Ultra Pirineu loni druhý povedený závod mé kariéry.

Anka třetí na ME.

Anka třetí na ME.

Po mě dobíhá Aleš, kousek za ním na bedně Anka. Pro tým bramborové místo. Nečekaně úspěšný výsledek nedělní procházky po horách.

V neděli domů nejedeme. Vyžereme jídelní stan a nakoupíme plechovky. Potkám se ve Sparu s Luisem. Prohodíme pár slov, pozdravím jej od pořadatele Tres Valles. Uvidíme se v Tromso.

A poučení? Chcete-li běžet rychle, nechte se poch*** Zemaníkem.

22 thoughts on “Jak jsem skoro porazil KiliJanka

  1. Krásně jsi to zaběhl/prošel :-) a ještě lépe popsal. Ty fotky jsou také úžasné :-) Ať ti to běží v Tromsu ještě lépe :-)

  2. Neskutečný výkon :-) Když si ke včerejšku pokusím představit dvakrát takový převýšení, dělá se mi lehoučce na blití. Obrovská gratulace! (a příště klidně delší popis!!)

  3. A je to zase tady, krásná literární vsuvka, krásně počtení, vycítěnost a prožitky :). Díky za další dávku čtiva. Závod jsem nějak neznal, tak jsem rád za přiblížení. Jinak docela škoda, že je fakt, že jsou si závodníci rovni, někteří rovnější. Inu…co k tomu dodat. Buď bych udělal pravidla tak, aby nebyla nespravedlnost (elita by měla třeba vyjímku), nebo striktně pro všechny.
    Tak díky, ať to běhá a pokud bys měl čas, ozval by ses mi na mail?, díky

    • Ahoj, děkuju. :) Na takových závodech je škoda, že ta elita na technické meetingy nechodí. Oni pak jen řeknou, že pravidlo nevěděli a pořadatel si je nedovolí disknout… Mail jsem žádný nedostal, kontroloval jsem… :)

      • V tom případě – neznalost neomlouvá. Ale to je moje. Někdo by byl zas proti. Třeba se to někdy časem změní. ..ehm nedovolí?, proč? :-o
        omlouvám se, chyba u mě, mail pošlu později, díky za upozornění :)

  4. Gratuluju ke skvělému výkonu. Tak jsem si včera říkal, když jsem tě viděl na JUTu, za kolik bys takovýhle trailík v téhle fazóně vyšvihl? Ať to dál takhle šlape!
    L.

    • Ahoj, děkuji a také gratuluji. V tom vedru to muselo být hrozný. Zuzka toho měla teda plné brýle. Přemýšlel jsem o tom, na mě to je hodně rychlé a nevím, jestli bych to vydržel. Ale myslím, že pod 7 hodin by to šlo. :)

      • Koukej za rok přijet, vyhrál bys tu jelení hlavu, ta by za to přece stála, ne? ;-)

        Mimochodem, když jsme u tý immaculate lipstick, ty to budeš určitě vědět – z čeho to je? Dá se tomu nějak předejít? Stává se mi to kdykoliv se trochu víc zmáčknu, což je s mojí povahou skoro vždycky…

      • To nemohu. Zakládám si na tom, že jsem nikdy žádný závod nevyhrál. :)

        Myslím si, že to je přesně jak popisuješ. Jdeš za hranu – nedostatek cukrů. Musíš víc baštit během závodu. Nebo aspoň gel. Ale není to smrtelné, jen to vypadá, že umíráš a ostatní se o tebe chtějí více starat. Tedy, co nejdříve do sebe něco napchat. Hned po doběhu. Kofola, kola, džus…. :) Léčba je podstatně lepší, než navození toho stavu. :)

  5. Pingback: I na Madeiře viselo nebe příliš vysoko | jan bartas

  6. Pingback: Getting High | jan bartas

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s