10.7.2016 High Trail Vanoise, 67km, D+ 5400m, čas 10:48:40, 9.místo celkově, 8. z kluků

Před sezonou jsme měli plán, že na High Trail Vanoise budu závodit a Zuzka mi bude dělat support. Následně přejedeme přes Andorru do Španělska, kde si zazávodíme na Mistrovství světa. Místo této pohodové dovolené však padla volba a finance na sedmidenní Pyrenees Stage Run v září. Jenže startovné na HTV bylo zaplacené a loni se mi tam moc líbilo. Pro nás horské turisty je z celého cirkusu svěťáku jeden z těch méně běhavých závodů a to mi, jako takovému mírně svižnějšímu turistovi, vyhovuje.

Jelikož se nejedná o dovolenou, snažím zkrátit dobu potřebnou na závod co nejvíce. Odlet v sobotu ráno v 7 do Milána, půjčit auto a za další 4 hodiny ve Val d´Isere. V pondělí pak přejezd zpět a v 19 doma akorát stihnout přestěhovat stůl a židle. Původní plán byl vyspat se na místě v autě, ráno odběhnout, večer použít místní sprchu a jet zpět do Milána s přespáním v průsmyku Petit San Bernard. Organizátorům se však letos nepřihlásilo moc běžců a tak se na mě dostalo s pozváním na ubytování na 2 noci. Velké dilema zda na spaní auto či pokoj se nekonalo a jako správný buržoust z Prahy parkuji v sobotu odpoledne těsně u startu, u hotelu.

V pokoji padnu do postele a před technickým meetingem se snažím trochu dospat. Mírné následné zaspání tolik nevadilo, technický meeting byl ve francouzštině. Nejasné formulace, co je povinná výbava a co není mě již na závodech nerozhází. High Trail Vanoise není závod z pláže na pláž a jen blázen by místo pevné nepromokavé bundy bral lehoučkou větrovku a místo dlouhých kalhot, ty krátké. Po poradě nastupuje na podium elita a mě volají taky. Jdu si tedy pro číslo a stavím se vedle Anne Lise Rousset. Pravděpodobně nás volali dle aktuální formy. Po nástupu si ujasňuji povinnou výbavu s ředitelem. Věčná otázka zda waterproof nebo windproof jacket (ano, těch 40g je přesně ten rozdíl mezi 1. a 20. místem, rozhodně to není ta pěti kilová pneumatika kolem pasu). Z technické porady si odnáším pocit, že musíme běžet se zakrytými nohami (nebo mít možnost je zakrýt něčím z batohu), protože dle slov organizátorů jim pak běžci z ledovce zohavení jako Freddie Kruger straší hosty  v idylickém údolí.

Na pokoji se po roce seznamuji s nesmeky. Již na třetí pokus se mi podaří dostat čas nandavání pod 10 minut a posílám přihlášku do pitstopu k Ferrari. Po lehké večeři těžký spánek a budíček dlouho před svítáním. Nadšeně skáču z postele, protože málokdo nenávidí spánek jako já. S úsměvem na tváři a písní na rtech sjíždím ve 2:34 výtahem do restaurace na snídani. Narážím do zavřených dveří, protože ve 2:30 nezačali servírovat. Čekám a za 3 vteřiny nečekám sám. Klid mi dodává vedle čekající Cristopher Clement, Nicolas Martin a Nuno Silva. Už to vypadá, že nás bude na startu hladových více, když Nicolas zavelí, že jdeme na erární snídani pořádanou pro závodníky ve sportovním centru.

Venku je zima a tak se při oblékání ¾ a kompresních podkolenek těším, že přes den nezemřu vedrem. Přesto mě na startu překvapí, že jsem nejvíce navlečený já a jeden Španěl, který má těžké převlékací kalhoty. Povinná výbava tedy zůstává obestřena tajemstvím celou dobu závodu, neboť nás (mě) nikdo nekontroloval. Nakonec se veškerá technická porada dala smrsknout do povelu – “vezměte si nesmeky”, na Le Grand Motte budou povinné.

Než odstartujeme, marně se rozhlížím po KiliJankovi, že by mě počůral jako loni. To nevyšlo a tak vyrážíme do tmy pod blednoucí letní horskou oblohou. Je teplo na krátké triko a čekají nás asi 3 km údolím zvlněně vzhůru. První skupinka mi dle očekávání uniká a já běžím s Nuno Silvou (na Madeiře o místo před Honzou Zemaníkem). Běžíme si ve vzduchoprázdnu mezi uprchlíky a pelotonem, čekám, až mi slehne snídaně a nohy se uráčí běžet. Při prvním kopečku zůstávám sám.

Je asi 20 minut po startu a kolem mě se něco hrozně hubeného, opáleného a v sukni oděného mihne. Ano, Anne Lise Rousset si nejen ze mě udělala ten den dobrý den. Takhle jednou běhat by bylo príma. Dotahuji odpadlíky a dostáváme se na planinu před Le Grand Motte. Trasa nám dává ochutnat, co nás ten den bude čekat. Pět kroků po promáčené trávě, pět kroků do půli lýtek ve sněhu hrajíce hru na propadlíka – propadnu/nepropadnu se po koleno. Zatím je to radost. Sluníčko ještě nevyšlo, ale horské štíty se na nás již blahoskloně usmívají. V dálce Mont Blanc, o dost blíže Le Grand Motte s bílým závějem z lehkých mraků. Na kochání to moc není, sníh totiž kupodivu klouže a tak jsme pořád na zemi.

Ve skupince se dostáváme na občerstvení pod horou, kde jsou povinně nandavané nesmeky. Mé cirkusové číslo baví osazenstvo stanice včetně Cristophera Clementa. Vedoucí závodník světového poháru vzdává se slovy, že to není závod pro něj, že více leží na zemi a že to není běžecké. Snad tedy malá útěcha pro KiliJanka, že i větším borcům tento závod nesedí.

Začíná parodie na běh a naše škrábání se na vrcholek do 3600. Jde to ale docela dobře, počasí drží výrazně více než nesmeky, stále stačí lehké průsvitné tričko. Kašparem naší skupinky nejsem já, ale nějaký francouz, co vždy vycupitá kousek před nás, spadnou mu nesmeky, nandá si nesmeky a znovu cupitá. Kochám se výhledem, snažím se pravidelně pít, jíst gely a cupkat vzhůru. Letos žádná ledovcová trhlina, žádný žebřík, zůstala jen lana a zákaz předbíhání. Nebyl jsem však sám, kdo v té výšce na běh rozhodně nemyslel.

Před cestou dolů jsem založil hůlky do batohu, protože následoval dlouhý seběh (17km) až do údolí Val d´Isere, do vesničky La Daille, trochu níže po proudu Jizery, než byl start. Loni bylo méně sněhu ale byl tvrdší. To sice znamenalo více odřených brad, nosů a tváří, ale rychlejší pohyb směr dolů. Letos jsme si díky štědré sněhové nadílce mohli užívat více měkkého sněhu. Seběh byl tedy bezpečnější, ale náročnější. Když ale běžec získal pořádný rytmus a mírně skákal tak, slovy klasika: “kroky se měnily v skoky a skoky v let”. Rázem bylo po sjezdovce, mohli jsme sundat nesmeky a pokračovat do probouzejícího se Tignes.

Seběhl jsem Nuno Silvu a ještě další dva kluky a tak se běželo vesele kolem 4 min/km. Přes Tignes jsme se jen mihli a už naší skupinku rozdělil mírný kopec přes dalším seběhem do La Daille. Seběh po zelené louce, bikových trasách a hlubokou roklí v lese nás vyplivnul na občerstvení, kde potkávám poprvé Hanku a dávám si pomeranč a kolu. Chvilku se zdržím ale stejně vybíhám dříve než kluci. Čeká nás necelých 5km a 1000m nahoru. Po chvilce se kolem mě přeženou kluci a jdu zase sám. Hluboko pod sebou vidím 2. holku a spousty dalších postaviček. Jen moment přemýšlím, kde se vzali. V loňském vydání jsme se motali s příslušníky kratšího závodu. Letos je vypustili později a tak jsme se na společnou trasu napojili rychleji, než tam vběhli. K motání nedocházelo, k předbíhání a povzbuzování naopak hodně.

Po výstupu k jezeru a do dalšího sedla se nám naskytl pohled na celé údolí. Vzadu se tyčila La Grand Motte. Hrozivě daleko. Ještě dál vypadala Aigulle Pers, náš poslední kopec. V tu chvíli jsem se zaradoval, kolik toho máme již za sebou a rozbrečel, protože tak daleko nemůžeme ještě ten den dojít.

Po 35km jsem se cítil pořád vcelku dobře. Nikam jsem se nehnal, takzvaně to chladil a čekal. Jestli se mi zase bude chtít závodit, nebo jestli závod dojedu na volnoběh jako na Madeiře. U občerstvení jsem si pochutnával na pomerančích, do kopců šel rozvážně, jen občas popoběhl. Dostala se přede mě i druhá žena (kterou jsem měl za první ženu krátkého) a v pohodičce jsem sbíhal do Le Fornet (pro změnu proti proudu Jizery nad Val d´Isere). Tam mi Hanka Krajníková hlásí pořád 14.místo. To není tak špatné, na to jak zadarmo to běží, pomyslel jsem si a marně se sháněl po pomeranči. Jídlo budeš mít za 800m, tak makej, říká Hanka a já tuším, že nemyslí horizontální vzdálenost.

K dalšímu vrcholku je to 10km a 1500m vzhůru do 3369m na Aiguille Pers. To samozřejmě netuším a tak ladně poskakuji v horkém poledni po lesní cestě jemně vzhůru. Zuzka moc fotbal nemusí. Během šampionátu jsem ji k tedy obšťastňoval články ze sportu o detailech z Francie. Mám moc rád styl, kterým píše Ludek Mádl. Nebere si servítky a pojmenovává nešvary, které brzdí český fotbal. Ve svém zhodnocení smutného vystoupení chlapců se lvíčkem na prsou poukázal na faktor strachu a předposranosti z velkých jmen. Z úst reprezentantů se unisono linulo: “Se Španěly se hrát nedá.” “Rakitič hraje v Barceloně, Modřič v Realu. S nima se nedá hrát.”. To mi Zuzka s radostí vmetla do obličeje, když jsem začal před odjezdem vzlykat, že “Tenhle houby dělá a jen běhá.” “Ten žije v Beskydech a má hory za barákem.” “S Francouzi nemá smysl závodit, když spí pod Mont Blankem.” Vystoupení Walesu proti Belgii, jejíž hráči mají zhruba 10x větší hodnotu bylo inspirující. Hrát se dá s každým. Stejně jako běžet se dá proti komukoliv a cokoliv.

Na 47.km jsem doběhl, došel sice na docela dobré pozici, ale bez pocitu vyčerpání a únavy, tak nějak na půl plynu. Byl jsem blízko dokončení závodu podobně jako na Madeiře. Během výstupu však došlo ke katarzi antických rozměrů. Nohy zlehkly, plíce se zvětšily, odrazy hůlek zanechávaly gigantické jámy v cestě. Před sebou jsem sice viděl pouze závodníky z kratší distance, ale i to ve mě vzbudilo závodního ducha a krev se začala vřít.

Jako Contador jsem tančil na hrotech hůlek při výstupu sjezdovkou, na běhatelném nekonečném úseku do sedla jsem zadupal druhou ženu a vyrazil na suťový výstup na vrchol. Ne tak daleko nad sebou jsem zahlédl Francouze, který mě opustil na Le Grand Motte. Probalancoval jsem se kolem něj hřebeni. Při vracečce k vršku jsem zahlédl Nuno Silvu, jak sbíhá po kamení dolů na sjezdovku. Rychle jsem si cvaknul kontrolu, rozhlédl po té kráse kolem, protože kolem Prahy moc 3000 kopců není a letěl za ním.

Hlavním cílem bylo cuknout Francouzovi, pak mě ale napadlo: “Hele, Silva”. A sedmimílově jsem letěl za ním po sněhu, přepadl přes trhlinu a běžel vedle sjezdovky. Škoda, že ten seběh nikdo netočil. Kolo loterie “Propadnutí do sněhu” jsme roztáčeli spravedlivě a po sjezdovce se kutáleli dolů všichni.

“Aaaaaaaaaaaaa a.” Křičím Silvovi do tváře, když ho předbíhám.

“Co?” Odpoví.

“Aaaaaaaaaaaaa a.” Pokračuji hlasem Roberta Planta.

“?????” Ptá se Portugalec.

“I came from the land of the ice and snow…” Reaguji a s tímto popěvkem na rtech se mu dvaceti metrovými skoky vzdaluji.

“Valhalla, I am coming!!!!”

V písni je trochu pravdy, máme trochu výhodu z našich zeměpisných šířek, ale Silva mě u sebe doma taky nešetřil.

V seběhu jsem Silvovi utekl, jen Francouz se vynořil z jiné sjezdovky na mé úrovni. Jen jsem potřásl hlavou nad různým chápáním fair play a utekl mu směrem k poslednímu občerstvení. Vdechl jsem pomeranč a kelímek koly. Teda obsah kelímku a klusal do tunelu. Před sebou vidím dalšího chlapíka, Jorise, který mě předbíhal o 20 km dříve. Jde ruku v ruce se svojí přítelkyní a vypadá, že toho má dost. Pošťouchnu jej otázkou, zda si trochu nezazávodíme. Toho jsem ale vzápětí litoval. Kluk vstal z mrtvých a já se naopak odchodu do věčných lovišť začal obávat.

Proběhli jsme kolem Marina Giacomettiho a Iana Corlesse do tunelu, kde nás čekal už jen 6km dlouhý seběh. U východu z tunelu vidíme nešťastníka z Holandska, co sotva pletl nohama. Připravení záchranáři nám povolili seběh přímo dolů, bez ohledu na cestu a tak jsme jej smetli suťovou lavinou. Zklopýtali jsme sněhem a sutí a směřovali přes zvlněný terén, po sněhu i po trávě k jezeru nad vesnicí Val d´Isere.

Jak zpívá Bruce Dickenson:

“Riding through dust clouds and barren wastes,

Galloping hard on the plains,…”

(Docela spolu ty dvě písně i tématicky souvisí, že. :))

Při náběhu na sjezdovku jsem využil situace, kdy klučina pil a zkusit nasadit k trháku.

“We fought him hard we fought him well

Out on the plains we gave him hell…”

Vypracoval jsem si asi 30m náskok a ten v seběhu sjezdovky mírně navyšoval.

“Run to the hills, run for your lives…”

Kolem jezera jsme se prohnali, jak při pochodu králů a rychle zpět na sjezdovku již nad cílem. Tam jsme zahlédli pana Sedmého, který již chůzí šetřil nohy.

“Opovaž se otočit, neotáčej se, jsi v klidu, nikdo za tebou není, pohodička, zavaž si tkaničku, nespěchej do cíle…”, zaklínal jsme jej.

Začínalo to fungovat, Sedmý přešel do chůze a odpočíval. Bohužel, odpočíval vedle diváků, kteří byli tak hodní, že mu ukázali můj šílený výraz a jak se řítím za ním dolů. Rozklusal se, otočil se, radši zrychlil a přibližoval se k cíli. Já cítil krev a marně se dotahoval, chybělo málo, 40 sekund…

V cíli čekám na Jorise, po něm přibíhají mé vnitřní orgány a já se mohu sesunout k zemi. Souboj to byl náramný a moc se těším na další na Buff. Po ne úplně vydařené první polovině sezony jsem rád, že zase objevil radost ze závodění. Ptáte-li se na pomalé časy oproti loňsku, není to tím, že jsme másla, ale trasa měla o 5km a 1100m nahoru více.

Jaké plyne poučení z příběhu? I pokud jste kancelářská krysa z polabí, můžete to nakopat horským kozám. Stačí jen více trénovat, více obětovat a více chtít.

Výsledky zde.

Výbava:

• Běžel jsem ve stejném Raidlight  triku jako Madeiru – průhledné bílé lehké, v nekompresních ¾ kalhotech. Abych měl zakryté celé nohy, navlékl jsem se do kompresních podkolenek od od Mirka Kaliny, ze Sporticusu.
• Od Mirka jsem měl i botky a to Mutanty od La Sportivy (na doporučení Zdendy Kříže).
• Když už turista, tak jsem letos poprvé i vyzkoušel hůlky.
• Batoh od Raidlightu (8l) bohužel nepojmul veškerou povinnou výbavu a tak jsem vzal dědečka od Ultimate Direction.
• Jako nepromokavou bundu jsem uznal Samovku (podobnost se jménem Sama Straky je čistě náhodná), od Atexu.
• Nesmeky od Yaktrax – drahé, ale zatím mi vydržely oba mé závody.

Bašta:

K pití jsme měli povinnost nést 1l. Měl jsem tedy láhev 0,6l a soft flask 0,5l jako rezervu. Během závodu jsem lahev 3x doplnil. Celkem jsem tedy vypil 2,4l z lahve během závodu a z kelímku na občerstvení to třeba ten půllitr také byl. Tedy kolem 3l za závod.

Snědl jsem 6 gelů GU, asi 6 měsíčků pomeranče, 3 tablety proti křečím a dvě přesnídávky.

Závod není z nejjednodušších. Myslím, že má těžké technické pasáže, strmé výstupy, běhatelné seběhy, to vše ve vysoké výšce. Přiměřený počet občerstvení, ale poměrně přísné časové limity.