Na poslední únorový den jsem měl v plánu opět navštívit Asturias a zaběhnout si závod. Tentokrát 30km s poměrně solidním stoupáním 1900m. Start a cíl byl v nejstarším hlavním městě Španělska, Cangas de Onís. Kousek odsud si v roce 722 dali do držky ultras místního vládce Pelaya s jížními maurskými sousedy a tato šarvátka vešla do dějin jako bitva u Covadongy nebo počátek reconquisty. V Covadonze také startuje la Travesera Integral de los Picos de Europa.

Do Gijonu jsme dojeli už v pátek a tentokrát se nám podařilo se nepřežrat. Byť u stolu seděli “kamarádi”, kteří si objednali žebírka a klobásky. My statečně vydrželi s kuřetem a brambory a tím dali základ dobrému sobotnímu výkonu. Vstáváme a po hodině jízdy probouzející se krajinou spěcháme na start. V Cangas již vše připraveno, rychle vyfasovat číslo, dát si kafe, diskutovat o oblečení a rychle se rozcvičit.

Asturias je provincie oplývající všemi odstíny zelené. Což, jak mnohé napadne, nebude díky suchu, ale díky 400 dním v roce, kdy zde prší. Trať jsme tedy očekávali hlavně bahnitou a zatažené nebe naznačovalo, že nás v průběhu závodu osvěží. Na startu se podívám na prcka vedle mě a hle, Manuel Merillas. Je prima, že ve Španělsku je konkurence na pouťácích skoro stejná jako na svěťáku. Člověk nemusí být překvapen množstvím nadělených minut v cíli.

Na startu je 400 borců a asi 20 borkyň. Kapříci (abych si půjčil slovník od kolegy Mrázka) byli do 7. místa, pro 8.,9. a 10. pak byla přichystána šunka a lahev sidry. S pravidelností se v závodech umisťuji zhruba v prvních 10%, tak jsem si na šunku naděje nedělal. Navíc připočítat Merillase a další 4 profíky a rázem je z toho utopie. Ale znáte to, v koutku duše máme každý ten sen o výhře.

Začínáme svižně, pod první kopec a šup nahoru. Nahoře dramatické výhledy na zasněžené Picos de Europa vykukující mezi mraky. Přes kopec a návrat do Cangas, 10km s 600m na rozehřátí za 55minut a já umírám. Srdce splašeně buší, Merillase ještě sem tam zahlédnu, pořadí nepočítám a snažím se uklidnit před běžeckou částí. Seběh byl na pomezí krasobruslení v blátě a bobování po zadku. Jemný déšť nevnímáme, stejně jako rozedřené krvácející nohy.

Přes římský most vbíháme do druhého okruhu na jižní straně od Cangas. Chvíli se musí běžet po cestě než nás naženou do lesa, do bláta a do kopce. Tempo klesá a můžu odpočívat, domluvit srdci dezerci z těla ven a kochat se. Krásně jsme si uspořádali pozice, rozestupy. Pravda, ty se měnily, v závislosti na tom, zda se zrovna stoupalo, či klesalo. Jízdu blátem jsem si docela dobře osvojil již loni na Zegamě a tak jsem spíše předbíhal dolů a do kopce jsem se snažil moc neztratit. Postupně jsme se prokousávali lesy, štavnatými loukami, potoky místo stezek, kluzkým listím, po skalách.

Přebíháme řeku po řetěžovém mostě a já konečně chápu, proč existuje rozkaz zrušit krok. Změna vlnění při vstupu každého dalšího běžce je chvíli zábavná, s rostoucím amplitudou už ne tolik.

Na 20.km nám oznámili mezičas a pozice. To vždy zabolí. Vědomí, že jsem 14. proměnilo chlapíka 4. místa přede mnou v tu nejlepší španělskou kýtu šunky, mě se zatmělo před očima a řekl jsem si, že to zkusím. Do kopce hrotím křeče nekřeče, suť nesuť, pády nepády. Dokonce místy i běžím.

Bohužel, chlapík to asi tušil a tak se přiblížim pouze na dostřel, na 12. místo. Pak se přehoupl přes poslední horizont a zmizel.

Vřesem jsem se vyškrábal za ním, pohlédl do nejkrásnější krajiny, co znám a jal se sbíhal za ním. Po skalách, vřesu s blátem a jedním lanem jsme se dostali pod kopec. Ještě nás potrápili krátkým seběhem a poté nás kolmo na vrstevnice lesem pustili do Cangas. Zde jsem ještě asi místo ztratil, ale to nevím jistě, protože si to moc nepamatuji.

Přiběhl jsem více než 30 minut za Merillasem, 2 minuty za šunkou. Rozsekaný jako už dlouho ne. Zadní stehna v křeči, lýtka rozšlehaná do krve o milionu větví. V cíli podávali nebeskou manu, nebo to možná byla teplá mléčná rýže. Ale bylo to lahodné. Hadice studené vody na nohy na očistu, do sprchy a čekat na Marcose. Ten to šel tréninkově a tak dobíhá o notnou chvíli později než já.

Co vám budu povídat, pak se již hodovalo. Denní menu pro sportovce a do Gijonu. Tam siesta a večer ve městě okořeněný ochutnávkou místních specialit. O půlnoci jsem již byl zralý na pelech, ne tak Španělé. Nevím, kde se to ve mě vzalo, ale podařilo se mi udržet na uzdě a tak usínám nepřežratý a s vypitými 3 nealko pivy.

Druhý den se probouzíme velmi zvolna. A plán je plán a je třeba trpět. Nasedáme na kola a jedeme povzbudit kamarády na trail kousek od Gijonu. Marcos mě protáhne ještě kousek dál a já zase vidím, že ve Španělsku není lepšího místa k životu, než Asturias. Od moře do zasněžených hor je kousek.

Na oběd jedeme do vnitrozemí na kukučičné placky s prejtem, pečené jehněčí a domácí sidru. Mě je z toho jen smutno, že se třeba co nevidět budu muset z této pohádky probudit do Práglu. Pro jistotu jsem se tedy přihlásil na další dva závody. Vertikální kilometr a 25km/2500m+. Tentokrát v cílovém městě Travesery, Arenas de Cabrales, jako finální test formy před Vulcanii. Uf, už jen dva měsíce.