Od spuštění webu Trailové jsem mohl i trénovat. Práce, stejně jako tréninkových objemů, přibylo. Dva týdny plné nejistoty odstartoval manažer slovy, že není dost peněz v rozpočtu oddělení a že cizinec se domů posílá nejlépe. Na chodbě mě nechal stát s otevřenou pusou plnou otázek. Ty vole, co já jako budu dělat s letenkou na La Palmu z Madridu, když budu v Praze.

Pohlcenost finišováním projektu však bere čas na přemýšelení o věcech jiných, než klientových a já jsem rád, když se domů dostanu ve 2 ráno, abych v 6:30 nazouval boty na trénink. S pracovní kocovinou za krkem nemám iluzí o valném účinku tréninkových jednotek, stejně se jako Sysifos pouštím do svého boje. Místo oběda posilovna, místo spánku kopce. Místo pátečního popracovního piva vytočit únavu před víkendem na kole.

Svatého Valentýna oslavím jak jinak než v horách. Nakumulovaný pocit bezmoci z kanceláře mi dodává síly a kopce vybíhám daleko před ostatními. Tréninkový plán říká hrotit to spíše dolů a tak po ledu a mokré skále sjíždím naproti ostatním banditům. Trochu je to štve, tak mě posílají oklikou a horší cestou. Po kolena ve sněhu se drápu pod vrchol, mokrým komínem vysoluji nahoru. Dramatický výhled na blížící se mraky se sněhovou nadílkou je odměnou.

Dole v Madridu je skoro jarní počasí a tak je odpolední kolo opravdový relax. To samé v neděli. To sice vybíháme do deště, ale jako lepší stránku věcí nám po chvíli nabídne plný oblouk duhy. Několik výběhů v prudkém větru dokonale vyčistí hlavu na pracovní týden.

V pondělí jsem zašel po dvou týdnech na sportovní masáž. Je to přesně tak zlé, jak jsem si vždy představoval. Když si mě chlapík připravuje, že mi cukne hlavou, začnu se potit strachem víc, než při ledajakém tréninku. Jeho masáž lýtek mě bolí ještě dva dny poté. Nechápu, jak na to někdo může chodit dobrovolně.

V pondělí ráno důležitě zveřejníme na Trailove zprávu o začátku zápisu na Tromso Skyrace, kam bych opravdu rád jel. Samozřejmě to samotní prošvihneme a ve 3 už volno není. Píšu Kilianovi, že jsem ho přeci porazil, tak ať mě nechá běžet. Ten se odvolává na nejhorší ranking na světě. Bohužel, je to ranking skyrunningu a v něm nefiguruji. Ano, jsem si naprosto jistý špatným algoritmem jeho tvoření. V mých výkonech chyba není!!!

Stejný problém mají kluci z Czech Skyrunning Teamu a tak zasahuje Sam a místa pro náš tým vyjedná. Takže jedeme. Naneštěstí jsem se už začal těšit, jak se letos na SWS vykašlu a místo Tromsa a Ultra Pirineu poběžím nějaké jiné závody. Ale které, když nevím, jestli budu v Praze nebo v Madridu.

Naštěstí je tu znovu víkend a hory. V sobotu vyrážíme brzy, plán totiž předepisuje delší trénink. Vybíhá nás 11, ale dokončí 6. Po prvních 9 km a nastoupaných 1400m všichni víme, že vybraná trasa nebude zadarmo. Hnusné počasí kořeněné větrem a deštěm některé bandity odradí a sbíhají k autům. My běžíme dál po hřebeni nad El Escorialem. Krajina se mění, běžíme mechem, sněhem, pichlavými keři.

Vítr a déšť nádherně pročistil vzduch a je vidět, kam až mi to krátkozrakost dovolí. Nádherný den. Výhledy a výstupy cestou necestou nám ukrajují den….až je z plánovaných 4 hodin pět a půl. K autům se sotva doplazíme, ale dneska to stálo za to. Tolik, že to ani večer nejdu vytočit na kolo. Dlouhé kolo zůstalo na neděli a v tom větru jsem měl co dělat, abych dojel.

Před více než rokem mi říkal bratranec o sloupečku v Respektu. Český lékař, toho času pracující v Anglii, se vracel z práce domů a uvědomil si, že je pravděpodobně nejšťastnější co kdy byl a asi i co bude. Že se mu všechno daří a nic mu nechybí. Napadlo mě to, když jsem se v sobotu vracel z hor. Za tak parádní dny ta nejistota v práci a vůbec veškerého snažení stojí.  Vím, že takové tréninky prostě v Čechách nezažiji a tak si místní hory vychutnávám při každém výběhu. Možná tolik právě díky té nejistotě.