Den první

Start jsme plánovali s východem slunka, před 6 hodinu. Nervózně jsme se usmáli do kamery, podívali se na čisté nebe a přáli si, ať odpoledne neprší. Nebo alespoň ne moc. Nacvakli jsme se do pedálů a vydali se přes Prato allo Stelvio nahoru.

“Bohové žijí na horách.”, napsal v roce 2005 Claudio Gregori. ”Ti indičtí na hoře Muru, řečtí na Olympu, japonští na Fuji. Stelvio je posvátnou horou Giro d’Italia.”

Při výjezdu z Prata jsme minuli děsivý obchod s kostěnými sochami, snad. Dále vedla silnice do nakloněné roviny. Silnice se zde zvedá již téměř 200 let a je to vskutku mistrovské dílo stavitelství. Při první zatáčce mi, stejně jako minule, srdce přeskočilo úder, už jen 48 krát, pomyslel jsem si. Těchto 48 serpentyn psalo historii Gira a my tu můžeme být také. Legendární útok campionissima v roce 1953!

Projeli jsme malebnou vesnicí Trafoi a zanořili se do probouzejícího se lesa. Vlevo sem tam prokoukl majestátní Ortler a zbytky ledovce. Oficiálně se silnice na Stelvio otvírala až v sobotu, v pátek jsme tak měli celý výstup pro sebe. Žádná auta, motorky. Jen my, kopec a vycházející slunce.

“Chápeš to? Je 20. května, pátek ráno a my stoupáme na Stelvio. Štípni mě!” řekl Jakub, když jsme opustili les a v dálce viděli průsmyk a poslední zatáčky pod ním.

Téměr konstantní sklon 7-9% umožnil vyjet v poklidu až nahoru za skoro přesně 2 hodi ny. Jasné ráno nás nabudilo a tak jsme schovali své návleky pod lavičku. Bohužel, to bylo naposledy, co jsme tyto oblíbené kousky oděvu viděli.

Slet do Bormia byl pěkný, udělal jsem jednu fotku a raději se snažil nic nepamatovat, abych při cestě zpět nahoru netušil, co nás čeká.

Bormio v ranní špičce jsme projeli co nejrychleji. Marně jsme hledali hezkou kavárnu, co by byla na sluníčku a nás oslovila. Pelášili jsme údolím směrem k druhému vršku, snažili se zahřát a koukali kolem. V Grosiu jsme se zastavili na náměstí a cena 4,80E za espresso, cappuccino a dva croissanty byla znamením, že den bude prima.

Prima by se zdál méně, pokud bychom za radnicí viděli protější kopec. Tedy, kam až sahá. Před Grosiem bychom mohli uhnout z hlavní silnice doleva a vydat se nahoru, po cestě, kudy Giro 2022 sjíždí. Passo del Mortirolo se ale nejezdí kvůli krásným výhledům, historickým událostem nebo architektonickým památkám. Jezdí se, protože je těžké. A proto se jezdí z Mazza di Valtellina. My jsme minuli centrum vesnice a tak i uličku Via Mortirolo. O nic jsme nepřišli. Výjezd nahoru jsme jeli každý sám. Kadenci jsme měli stejnou, já mám však o pár zoubků vzadu více, než Jakub a tak mi ujel.

Zhruba na třetím kilometru se nad námi zavřel les a s tím zmizely i výhledy. Dál nic, jen vy, kolo a úzká silnice připomínající kozí stezku. Když sklon klesnul pod 11% nutil jsem se dát těžší převod a jít ze sedla. Les jakoby nebral jen výhledy, ale také vzduch a svěžest. Nahoru vede 33 zatáček, ale 11. je nejdůležitější. Jediná je vyztužená zdí a tak tvoří příhodné místo, kam dát pomník nejlepšímu vrchaři, který se kdy po svazích Mortirola prohnal. I my jsme zastavili pod sochou Marca Pantaniho.

Dílem náhody a dílem neznalosti jsem si pořídil novou kazetu na kolo s 32 zuby největšího pastorku. V době Marca Pantaniho jezdci používali pastorek s 25 zuby. Marco dovolil svým mechanikům použít jen 24 a smál se všem, kteří používali více. Když opouštěl Mazzo, snažil se přehodit na největší pastorek a řetěz ne a ne držet. Spadl mu vždy na předposlední, s 22 zuby. Marco se snažil, znovu a znovu přehodit až nakonec… prostě zabral víc. Mortirolo vyletěl za 42 minut! Neskutečné (i když ne rekordní). A o tom jsem přemýšlel, když jsem své tvarohové tělo kymácel nad kolem s nahozeným pastorkem 32.

Na kopci jsme byli za 4,5h po startu, což bylo o půl hodiny lépe, než říkal plán. Měl jsem ale křeče, které v plánu naopak úplně chyběly.

Udělali jsme mrtě fotek, setřásli husí kůži z historického místa a začali sjíždět. Nový asfalt byl jasným znamením, že Giro se zde prožene už za 4 dny. Hravý sjezd, tzn. byl jsem rád, že nemusíme sjíždět stranu, kudy jsme jeli nahoru, nás zavedl na hlavní silnici. Pokračovali pod Gavii, do Ponte di Legno, kde jsme vytipovali občerstvení. Foukalo do zad a tak i mírný kopec po frekventované silnici utekl rychle. Tedy, frekventovanější, než ty na Mortirolo a dolů.

V Ponte di Legno jsme zasedli k obědvajícím Italům a objednali si bagetu, kolu, kafe a naplnili vodu do bidonů.

Bageta byla jiných rozměrů, než jsme čekali. Taková nálož nám křídla nepřidala a my se do kopce plahočili jako soumaři. Což bylo tematické, neboť po přelezení závory jsme se po bývalé oslí stezce jeli. Asfaltka široká tak, že pokud bych uměl jezdit bez držení a roztáhl ruce, mohl bych pinkat o kmeny borovic na jedné i druhé straně zároveň.

Borovice moc listí nemají a tak nás polední sluníčko pěkně opékalo. Ráno jsme totiž vyměkli a vzali si pod dres spodní trička. Na Stelviu hlásili 3 stupně a ráno tam možná tolik bylo. V poledne, na jižním svahu Gavie, bylo rázem hodně nad 20.

Měl jsem tak příležitost naučit Jakuba triky z ultra, jak se neupít. Jak udržet na uzdě pocit žízně, aniž by si jeden zpil žaludek do plna. Po pár locích vyučování mi v břichu šplouchalo a stoupavost jsem spláchnul do údolí.

Nad lesem jsem se Jakuba držel na sílu pohledu. Když jsme vjeli do tunelu, ne nepodobnému bráně pekla, neviditelná struna praskla a já osaměl. Dokonalá metafora pain cave s falešným světlem na konci tunelu.

Nad ním na me čekaly poslední serpentyny, ty nejprudší. Mezi černým a bílým jezerem. Tematicky je hlídal samec kozoroha, který hluboce dýchal rozhodně z jiného důvodu, než já. “Prosím! Klidně mě sejmi do údolí!”

Poslední zatáčka a kousek mokré silnice od tajícího sněhu mě dělilo od rifugia hlidajicího průsmyk.

“Strašný! To bylo strašný!” Zdravím Jakuba, který stále něco usilovně hledal před kolem, opřený o řídítka.

Výhledy krásné, jen kdyby tu nebyly ty hory. Nacpal jsem do sebe další flapjack, oblékl bundu a vydal se mrznout do dalšího sjezdu. Jakub mi ujel a nebylo to tím, jak jsem se díval po okolních sjezdovkách. Rozhodnutí bylo jasné. Svižně, až rychle dolů, do Bormia. Rychle do sebe něco narvat, ať stihneme sjezd z světla.

Mapy.cz nás zavedly před obchod plný dělníků a bez sortimentu. Uvařené mozky marně hledaly otevřenou večerku, která by nasytila naší nenasytnou touhu po rafinovaném cukru.

Těšili jsme se na únik z městečka do nemilosrdných serpentyn. Naneštěstí Italové otevřeli silnici o den dříve a nám dělaly dvě hodiny společnost motory různých objemů a zvuků. Motorkářským nadšencům nerozumím, mám raději hory tiché.

Jakuba jsem se držel pod druhé serpentiny a do 90 vteřin jsem za ním byl i přes ty druhé. Pak mi připomněla slečna křeč, že v noze od Mortirola je a čeká. Zastavil jsem s výmluvou nabírání vody, “Jakub určitě nestavěl, nahoře se mu bude hodit.” A po vdechnutí gelu stoupal dál.

Po odbočce do Švýcarska jsem se musel ocitnout v nějaké časoprostorové chybě. Sklon byl strašný, šlapal jsem, ale konec se neblížil. Přes sněhové bariéry jsem viděl další a další zatáčky, až jsem se bál, že jsem zabloudil a motám se v kruzích.

“Kolem sněhových rolb jsem musel už projet dvacetkrat!” Za další zatáčkou však už stal Jakub a cesta vedla všemi směry pouze dolů. Exaktní definice vrcholu. Vdechnu nabízenou kolu, aniž by mě napadlo zkoumat, kde ji Jakub vzal. Ptám se, jestli vzal naše věci, co jsme tam ráno schovali. Říká, že ne, že je někdo sebral. Zasmál jsem se žertu a snažil se obléknout bundu. Nechtěl jsem se loučit s týden starými rukávy. Ale bylo to tak…

Sjezd měl být za odměnu a jak jsem se věnoval odměňování, tak jsem píchnul. Jakub si stopnul auto za mnou nahoru a v mžiku jsme duši vyměnili. Proč jsem těch 15km nedostopoval já, se prosím neptejte.

Po 14 hodinách jsme nakonec dorazili k autu a měli radost z pěkného dne na kole. Vlastně asi našeho nejlepšího dne na kole.

Rychle, aby nám ještě uvařili, jsme zajeli do známé hospody u hotýlku, objednali si dvě piva, těstoviny a sorbet. Rychle jsme se přesunuli do pokoje, s budíkem na 6:30. Chtěli jsme se najíst a stihnout umýt kola.

Stage 1 – Strava

Den druhý

Čiperně jsme vyskočili z postelí, vykouzlili ukázkový pozdrav slunci a posnídali jáhlovou kaši slazenou ranní rosou a deštěm, co omyl borůvky na louce vysoko nad městem.

Akorát, že vůbec. Rozlámaní jsme se se sbírali z postelí již o půl hodiny před budíkem. Přeležená těla nemohla déle ležet a tak jsme si umyli kola a zabalili věci. Pojedli jsme sýr, špek a bílou kávu a vydali se na dlouhou cestu pod další kopec.

Timmelsjoch! Přes ten do Soldenu a tam se uvidí! Vyrazili jsme po desáté a já se po deseti minutách koupal v potu. Silnice, vedoucí nemilosrdně do kopce, si již od začátku pozvala na pomoc hustý les a kapradiny. Takový nesourodý tým na první pohled působil sympaticky, na druhou vás mučil.

Bez dechu a vláhy jsme se pomalu vylámali nad les a začala paráda. Výhledy a lehký vítr dali zapomenout na strasti rána. Stoupala teplota, výška i frekvence aut a motorek. Také jsme dojeli a předjeli první cyklisty. Aby naší pýchu následně dojel a předjel první cyklista.

Timmelsjoch je výstup plný tunelů. Z Itálie jich je celkem 13 a nejsou moc osvětlené. Tma nevadí, mírně vadí ty motorky. Já se tmy taky bojím, ale abych takhle protáčel nohy při každém vyjetí z tunelu, to bych zkapal hned. Celý průsmyk je dílo hodné těch nejlepších inženýrů a z životaplného lesa vede až do měsíční krajiny ledu a kamenů.

Restaurace i muzeum na vrcholu byly ještě zavřené a tak jsme mohli rychle mrznout cestou dolů, do Soldenu, že uvidíme. První překvapení v podobě solidního stoupání uprostřed sjezdu jsme viděli hned po 4km. Pak už je to až do Soldenu krásný sjezd, s malou nutností sahat na brzdy i v mém případě.

Hned na začátku Soldenu nás uvítal nápis Rettenbachgletcher a šipka doleva.

Jakub naštěstí neslyšel, jak volám: “Dolevavole!” a tak jsme dojeli až k supermarketu.

Doplnění tekutin a jídla nám rozvázalo jazyk. Bohužel asi jen jazyk, mozky nám zůstaly na kopci. Rozumná debata měla znít:

“Jsou dvě odpoledne, to na kopec jezdí jen blázen. Otáčíme, jedeme k autu. Budeme tam ve 4 a pod Glocknerem jsme ještě rozumně večer.”

Místo toho zněla: “Rettenbach, to je 1400m na 12km. To je těžký!” “Je! Navíc je to o tisíc výš, než Mortirolo.” “To asi musíme dát, co?” “Hm, musíme.”

Tak jsme se v půl třetí nacházeli ve výstupu, který v povinné četbě Mountain Higher zaujímá poslední kapitolu. Asfaltka na nejvyšší místo v Alpách. V zimě asi sjezdovka, protože je široká tak na tři auta vedle sebe. Paráda, aspoň jsem měl kde šněrovat.

V půlce má sjezdíček k turniketům a pak už zase nahoru. V Praze je terenní SUV ideálním strojem pro rozvoz dětí do školek. Tady nás třikrát objela městská audina. Jednou s připojeným vozíkem na krávu, pak už asi jen vozil ovce uvnitř. Jinak jsme potkali jen pár těch ovcí, které čekaly na odvoz, jinak prázdno. Ledový vítr dával tušit, že jsme se blížili k ledovci.

Konec jsme vyhlásili na parkovišti, slovy: “Nebudu tady bloumat po kopcích, jak vysoko to asi vede. Tour of Austria končili tady!” a tím jsme ukončili nejtěžší výstup našeho výletu a otočili to na teoreticky jednoduchý sjezd.

Sjezd je to dobrý v tom, že se nemusí moc zatáčet. Také brzdit se musí spíše pořád a to se nelíbilo mým zadním brzdám. Osmička zadního kola tomu chtěla, že jsem přišel o celý pravý zadní brzdový špalík. “No nic” říkal jsem si, “ještě mám ty přední brzdy.” Brzdil jsem tedy přední a to mi vydrželo krásných 50km. Ráfek se zahřál, duše se zahřála a praskla. Zase jsem běžel v ponožkách za Jakubem, zase měníme duši uprostřed kopce, kde nikdo není.

Google ale ví, že v Soldenu je mrtě otevřených servisů až do 20h! Možná ale v sezoně. Tu sobotu byl otevřený jen náš supermarket a tak místo nových špalků jedeme zpátky na Timmelsjoch s tím, že dolů se nějak dostaneme. Plán A byl někoho stopnout. Plán B byl vyměnit si mezi sebou kola a já, že to sjedu na Jakubově a vyjedu pro něj autem.

Výstup se nám zdál jednoduchý. Ze Soldenu to je 1000m nahoru a tak jsme na svůj stav docela zabrali. Stoupavost jak za svěžího stavu a za hodinu a půl jsme nahoře. Samotní. Tolik k plánu A. Plán B vyšel náramně a Jakub dojel pár minut po mě. Svedl jsem to na skutečnost, že neměl moc čím brzdit a to se jede rychleji.

Zase jsme lezli do auta se stmíváním a abychom ušetřili čas, povečeřeli jsme v autě mých 7 toastů ze středy. Čekala nás cesta pod Grossglockner a ten nebyl za rohem.

Bez pořádné večeře uléháme ve 2 ráno a těšíme se na poslední kopec výletu.

Stage 2 – Strava

Den třetí

Vyskočil jsem z postele a hnal se na balkón. Doufal jsem převelice, že uvidím padat déšť a snad i kroupy nebo sníh. Sotva jsem rozlepil oteklé oči smutně jsem je zase přivřel. Opět jasno a teplo. Jakub už také nemohl dospat, tak jsme rychle vyběhli vyměnit brzdné špalíčky na mém zadním kole. Osmičky jsme si všimli až po výměně a stejně jsme s ní nemohli nic dělat.

“Vyjedeme nahoru na Edelweiss a uvidíme. Vyhlídka na ledovec je fajn, ale já jsem nějaký unavený.” To byl plán a snad nebudu mnoho spoilerovat, když prozradím, že jsme se jej i drželi. Povinná nakloněná rovina k mýtné bráně byla po větru super a pak začala hodina a půl výhledů na velkého zvoníka. Cesta docela utekla, asi kvůli těm výhledům. I když mi trvala stejně dlouho, jako kamarádovi na půjčené tříkolce. Na parkovišti těsně pod sedlem mi došlo tak, že jsem musel hledat po kapsách gel. Cesta po kostkách na vrchol se mnou házela solidně, ale mě už ten den rozházet nemohlo nic.

Nakonec jsme se nějak, neříkám důstojně, dostali i na poslední kopec a čekal nás jen sjezd a sjezdy, ty jsou pro mě za trest. Bál jsem se tolik, že jsem nechal restauraci na parkovišti mi řádně odlehčit od dukátů, aby mě netáhly dolů tak rychle.

Ani jsme se nenadáli a byla tu mýtná brána a po nakloněné rovině a proti větru jsme letěli jak Landa s Woutem. V hotelu nás nechali osprchovat a já se těšil na nekonečnou cestu do Prahy.

Stage 3 – Strava

Je středa a já se do ní vzbudil opuchlý a stále napůl dementní.

“Vyndali jsme se kvalitně, ale stálo to za to.” shrnul naše malé dobrodružství Jakub.