V sobotu vertikální kilometr a v neděli Trail, který parametry zostudí 9 z 10 věhlasných Sky závodů. Taková kombinace mi přistála v tréninkovém plánu a ten se musí dodržovat. Jedná-li se potom o závody v srdci Asturias, nikdo mě přemlouvat nemusí. Navíc se startovalo z městečka Arenas de Cabrales, kde přesně za 2 měsíce končí Travesera de los Picos de Europa. Vlastně neexistoval důvod se na závody netěšit.

Vertikální kilometr plánuji letos “běžet” i v Norsku a v Itálii v rámci SWS. Vyzkoušet si tuto taškařici předem rozhodně doporučuji. Je to závod plný spousty zajímavých pocitů, které na silniční desítce nepoznáte. Přitom jsem si na startu myslel, že to bude podobné – prostě vyrazit a držet a umírat, co možná nejpomaleji. Jak už to bývá, tak skutečnost byla trochu jinde.

V sobotu jsme dorazili do Arenas pod zamračenou oblohou. Dominanta pohoří Picos de Europa – Naranjo de Bulnes – nás nevítala, na druhou stranu teplota slibovala, že se příliš potit nebudeme. Arenas de Cabrales je vesnička sevřená hradbou hor z jihu i ze severu. Jižní hradba je ta, na které je cíl závodu. Vertikální kilometr Subisomas – 2,8km a 1080m nahoru. Vyzvídám, co tam nahoře je. Prý jsou tam jeskyně a sklady na sýr. Kam místní pastýřky nosily sýr, aby v jedinečných podmínkách stálých teplot a vlhkostí uzrál v lahodnost vskutku delikatesní.

Jelikož byli toho víkendu u mě na návštěvě Hujerovi, posílám je po trase závodu. Ať se také trochu protáhnou a vezmou mi nahoru bundu na seběh. Do závodu nás závodníky vysílají ve stylu časovky, po 30 vteřinách a po dvojicích.

Rád bych vám závod více přiblížil, ale bohužel si z něj nic nepamatuji. Jen jsme přeběhli koberec s časomírou, pak mě začaly hrozně bolet nohy, pak jsem se přitopil v laktátu a za necelých 50 minut byl konec. Jo, 50 minut na 3 kilometry. Jo, je to fakt pomalé. Ale Garmin mi prásknul, že za prostřední kilometr jsme nastoupali 400m. A žebřík tam nebyl. Výkon 48:34 stačil na 13.místo a já byl zklamán. Myslel jsem, že bylo navíc a po pár minutách čekání na doběh plic, nových nohou a zdravého srdce, jsem byl vlastně jako nový. Závod jsem ohodnotil jako dobrou zkušenost a poznání, že jsem na sebe pořád moc měkej a že jsem stále pohodlným čuníkem.

Pamatuji si, že na trase byly úseky, které se daly běžet. Nohy na kaši a vy se je celou svou vymletostí snažíte přesvědčit, že těch 10 rychlejších kroků je zrovna teď ten nejlepší nápad, kterým se posunete ve výsledkové listině o parník vzhůru. Čučíte na mazlavým blátem pokryté a již tak do hladka uklouzané vápencové skály, po kterých se máte sápat nahoru a sípavě se o to pokoušíte. Je hele, táta. Pomyslel jsem si v průběhu závodu. Ale na úsměv pro kamery síla nebyla.

Proběhnutí malou průrvou přes potok k občerstvení. Přes malou, 200m širokou pastvinu se musí běžet. Je to krásná připomínka pochodu králů z cíle závodů na 400m. Jako loutka se trhavými pohyby dostávám pod posledních 500m k cíli. Pak opravdu nevím. Byla tam jedna zatáčka a pak oblouk a trocha vody a temno před očima.

Po závodě jsem vzal naše na vlastivědnou návštěvu Cangas de Onís a Covadongy. Tato kolébka Španělska nezklame žádného milovníka starých hradů, kostelů, kapliček či přírodních krás.

Pěkně jsme se najedli a na večer pocourali ve starobylém přímořském městečku Llanes. Ideální odpočinek před masakrem.

Před závodem Trail de las Pastoras de Portudera mě měly varovat vzdychy kamarádů na facebooku. Závod má 27km a všichni se chlubili fotkami hůlek, ledvinek, či dokonce batohů. Děsivosti přidávaly očekávané časy kolem 5 hodin. Nebo mi to mohlo dojít třeba už tím, že na 27km se nastoupá 2700m. Nebo že první 3 km jsou stejné jako při Vertikálním kilometru v sobotu. Nebo že pastevci moc stezek nepoužívají.

Start byl v 9 a to pod čistou oblohou. Taková věc se stane v Asturias ještě tak dvakrát za rok. Stará pastýřka nám to odstartovala a já se těšil, jak poznám stezky, které hladily její mladistvé nožky. Nebudu si vymýšlet a budu s vámi hrát rovinu. Neutralizovaný start, kdy první kilometr nebyl měřený a stejně mě dav tlačil tempem 3:45 mě mírně rozhodil. Více mnou otřásl pohled na hodinky s tepovkou 213. Krásný osobáček, pomyslel jsem si a vběhl do vertikálního masakrálna.

Nahoru vycházím výletním tempem o 15 minut později, než v sobotu. Tlačen a nakonec i vytlačen hadem nedočkavých protivníků. Přiznám se, bylo mi to jedno. Byl jsem na dně s dechem, tepem i motivací. Poslední, na co jsem měl chuť bylo běžet a ještě snad s někým závodit. Před sebou ještě 23km. To se snad někdo posr.. v kině, ne? Fronta lidí čekajících až se svalím do stráně a nechám je projít mě naprosto mentálně vysála.

Očíslovaní kolegové dýchající mi na záda během výstupu však i v “bežeckém” terénu zůstávají na chodeckém výletě a tak se přibližuji ke skupince přede mnou. Běžíme již příjemnějším terénem – ne tak do kopce a k nejvyššímu bodu trasy. Zpětnou optikou to pro mě byla ta nejtěžší část trasy. Před vámi se otevře výhled na hlavní hřeben Picos, spolu s dominantou Naranja de Bulnes. Všechno ještě stydlivě zahalené ve sněhu, ale přesto lákající svojí divokostí. Už jen dva měsíce a budu tam!!! Při takovém výhledu by nebezpečnou byla jakákoliv stezka. Běh po azimutu vlaječek je však o překousnutí jazyka i když se koukáte pod nohy. Zemi pokrývají trsy nesežraných rostlinek od krav. Jsou nesežrané, protože dábělsky píchají i přes mé nešpanělsky zarostlé nohy.

Klopýtáme dál a mě opouští chmury. Je krásný den a já nesedím na zadku v kanceláři a můžu být v horách. Sice do něj dostávám pěkně nakopáno od místních, i tak ale jasná volba. Kolmovrstevnicový seběh k občerstvení, vdechnout gel a klesat dál. Vtipní organizátoři ani v lese nevyužijí stezek a nutí nás sjíždět po mokré trávě a listí. Předbíhají mě… Ne jinak… Dolů se hodně lidí pohybuje rychleji a mizí mi pak v lesním porostu. Po této perfektní masáži nohou i sebevědomí se však stehna rozhodla zapomenout na sobotní laktátové lázně a začínají závodit. Můžu se do toho zase opřít. Je to krásný pocit, se kterým se vydávám na druhé stoupání závodu, na necelých 700 výškových metrů. Nad sebou vidím 10 nebožáků zapletených do nekonečných serpentýn přímo pod azurovým nebem.

Napiju se vody z potůčku a jdu je sesbírat. Nohy, dech, tep, všechno krásně funguje. Bolí to, ale přijemně a výškové metry mizí spolu se soupeři pode mnou. Opojný pocit mi dopřává poslední pasáž po louce, kdy se rozbíhám a zasazuji direkt na bradu sebevědomí místní mladé běžecké naději. Chlapce museli k občerstvení doprovodit kamarádi a můj psychedelický smích ho od dalšího nazutí závodních bot jistě ještě pár let odradí.

Jednou nosní dírkou vdechnu kalíšek vody, druhou gel. Jsem konečně v závodě a není čas na blbosti. Letím sekajícím porostem a po řezavých skalách. Periférním zrakem se nabíjím energií z výhledů horské pohádky.

Posledních 6km na náhorní plošině než se dostaneme k seběhu. Kolem malebných horských salaší Asturských pastevkyň, přes neskutečně zelené pastviny plnéignorantských ovcí. Je to paráda. Slunce praží, bradavky mi krvácí – ještě, že mám červené tričko.

Poslední gel a je tu seběh. Podobně jako na začátku, jen se záporným znaménkem – 3km a 1000m níže. Tam je silnice a cíl. Jsou to kozí stezky, tedy jako koza hupkám dolů. Vždy jen pár krůčků, než mi to uklouzne. Pak elegantními tanečními pohyby proplouvám kolem fandících turistů. Bláto a oklouzaný vápenec je obvyklou kombinací zde, ale i v Baskicku. Proto se bojím, že jsem vybojoval málo metrů náskoku a že mě seběhnou a rozdrtí. Každého turisty se ptám, jak jsou za mnou daleko.

Dělej, jak jsou daleko!!! Musím to vědět.

Se zděšením v očích se mě snaží uklidnit, že nikoho nevidí a že se nemusím zabít na tomto pouťáku. Drtím to dál a na blížící se Vulcanii nemyslím. Předsevzetí sbíhat lážo plážo je to tam. Tady se bojuje o umístění! Vbíhám do lesa a předbíhám zelené tričko, které jsem na obzoru již delší dobu viděl. To, že leží a dobrovolník mu protahuje křečující stehno mé předbíhání výrazně ulehčilo.

Poslení část seběhu vede vedle vodovodu. Všechno mokré a tak tu jsou opět taneční hodiny pro mírně pokročilé. Dotančím na silnici a po silničním kilometru si dobíhám pro 17. místo za neskutečně pomalé 3:54.  Okamžitě jdu za ostatními hřadovat do horské bystřiny. Nohy pálí až pod zadek. Po závodě nás v horkém dubnovém dni zchladí jen studená sprcha a dobroty přichystané paskýřkami, které nám svými něžnými chodidly přichystaly jeden z nejkrásnějších závodů, který jsem mohl běžet.

Závod má při svých 27km o trochu více převýšení, než legendární Zegama, či než Sky Marathon Mont Blanc. Je to stejně, kolik bude mít Sky závod v Krkonoších. Trail de las Pastoras de Portudera není pro sběratele startovních čísel z věhlasných závodů. Je to jen horský závod, který je však esencí toho nejlepšího, co sport v horách nabízí.