Podruhé ještě lepší – Transvulcania

9.5.2015 Transvulcania, 73km, D+ 4400m, čas 8:47:36, 25.místo

Transvulcania je první závod, který jsem běžel dvakrát. Transvulcania mě přesto dokázala překvapit. Zapomněl jsem, jak těžký závod to je (například jsem naší výpravě rozmluvil hůlky – pardon), zapomněl jsem, jaké hrozné vedro dokáže vykouzlit (hrozné vedro by bylo, kdyby bylo o 5 stupňů méně) a také jsem zapomněl, jak úžasný závod umí z Transvulcanie udělat srdeční dobrovolníci a nadšení diváci. Transvulcania se povedla i letos a stala se favoritem na závod, který si rád zaběhnu i potřetí. Letošní závod měl být pro mě prvním, kde si sáhnu na body ve světovém poháru, kde se poměřím s českou špičkou v podobě Zdeňka Kříže a kde si otestuji nové způsoby trénování i jídelníčku, které praktikuji posledních 5 měsíců.

Jaká byla tedy Transvulcania na můj druhý pokus?

Czech Skyrunning Team (foto: Jan Dušánek)

Czech Skyrunning Team (foto: Jan Dušánek)

Přátelská

Od setkání s českou bandou – Honza Dušánek, Zdeněk Kříž, Kristýna Skupienová a Kuba Řídel – na letišti v Madridu, ze mě výrazně opadla stravující nervozita, kterou jsem trpěl posledních pár měsíců. Na ostrově jsme se ještě potkali s Martinem Střelkou a Evou, Tomášem Rybářem a Luckou, Alešem Zavoralem a Ilčou. Taky se k nám na předzávodní rozcvičení přidala Hanka Krajníková s maminkou. V hotelu bylo hafo Slováků. Hujeři by s hanbou utekli, kolik nás bylo.

Tak milé děti, tento ostrov si přeběhneme (foto: Jan Dušánek)

Tak milé děti, tento ostrov si přeběhneme (foto: Jan Dušánek)

Naštěstí si každý dokázal v naší hippie komunitě nalézt svoji roli a přispět k celkové pohodě. Za zmínku stojí například “máma” Dušánek, “táta” Řídel, “svačinářka” Zdeněk… apod.

Rozcvičení a testování tepla (foto: Aleš Zavoral)

Rozcvičení a testování tepla (foto: Aleš Zavoral)

Luxusní

První noc jsme bydleli se Zuzkou v jednom apartmánu Lago Azul a bylo to parádní. Tam bydleli i ostatní. Mohu jen doporučit. Kanárský němec mimo sezonu kouzlil parádní snídaně za tarifní cenu 20euro – tolik míchaných vajíček, že se to nedalo sníst, domácí marmeláda, čerstvé pečivo, sýry, salámy.

Reprezentativní fotka

Reprezentativní fotka

My se pak přesunuli do Hotelu H10 Taburiente Playa (výhra Czech Skyrunner Serie) a bylo to ještě lepší. Množství dobrého, lepšího a labužnického jídla tedy trochu sabotovalo naší péči o co nejmenší váhu na startu, ale stálo to za to. Hlavně ti fešáci (jak říká “svačinářka” dortíkům). A co teprve šampíčko k snídani. Ideální nápoj k utopení nervozity a vlastně všech ostatních problémů.

Nová móda

Nová móda

Mrazivá

Zní to možná zvláštně a i “máma” se mi smál, když jsem mu v informačním emailu cestovní kanceláře “Zavodíme s Jeníkem“ doporučoval péřovku. Jenže Transvulcania startuje v 6 ráno a to z pořádného větrného mysu, kde není kam se schovat, tam se hodí poprvé.

Na startu fouká (foto: Aleš Zavoral)

Na startu fouká (foto: Aleš Zavoral)

Navíc odjezd na start z našeho komplexu byl naplánován na 3 hodinu, kdy sice autobusák topí, ale na to se nedá spolehnout. A večer po závodě, když se popíjí studené nápoje, čeká na kámoše na trase a plká. Je péřovka ideální. Jak se nakonec hodila “mámě” musíme počkat na její report.

Nešpanělská

Jak jsem zmínil, vyráží se ve 3 ráno. K majáku na Fuencaliente dorazíte tedy s věru nešpanělským náskokem 2 hodin. To se v keřících stihnou všichni vystřídat i několikrát.

Zmatená

Na startu stojíme se Zdeňkem a Zuzkou. Pak ale kolem nás stojí i ti největší favorité – Ryan Sandes, Dakona Jones, Emelie Forsberg, Javier Heras (starší bratr Miguela), Timothy Olson, Zach Miller. Nevím kam čučet dřív a jen má vrozená plachost a asociálnost mi zabránila se s nimi vyfotit.

Vedle koho, že to stojím? (Foto: Rodrigo Lizama)

Vedle koho, že to stojím? (Foto: Rodrigo Lizama)

Pekelně rychlá

Kdo neběží prvních 300m naplno, chytne zácpu. Po odpočítání opravdu všichni kolem vyrazí tempem hluboko pod 4 min/km. Do kopce a kolem majáku, kde jsme před chviličkou hledali útočiště před větrem. Všechny nás pokryje černý prach. Nikdo to však nevnímá a dál zuří boj o každé místo před náběhem do pěšinky. Hůlky praskají, lahve se ztrácejí, lidi šílí. Správný to blázinec, který ty krásné fotky čelovkového hada rozhodně nezachytí.

Rychlovak - šinkanzen hadr (foto: Carreras de montana)

Rychlovak – šinkanzen hadr (foto: Jose de Haro)

Kouzelná

Stejně jako loni. Svítání při tomto závodě za to opravdu stojí. Mraky dole, v dálce Pico del Teide a oranžové slunce. Zvýšená frekvence zakopávání o lávové kameny celého vláčku dává tušit, že nejsem jediný, kdo se kochá.

Méně mraků více nebe (Foto: Jordi Saragossa)

Méně mraků více nebe (Foto: Jordi Saragossa)

Bořivá

První část závodu vede mezi starými vulkány po černém sopečném prachopísku. Padá to do bot, a když běžíte ve vláčku, což prvních 10km běžíte, pojídáte prach. To nejlepší ale je, jak se to sype. Uděláte jeden krok nahoru a při odrazu popojedete dolů. A znova. A znova. Každý posun nahoru tu stojí více sil, než by jeden chtěl. Krásné. Příště s hůlkama.

Vítězná

Loni mě dostihli vítězové půlmaratonu asi 6 km před jejich cílem. Letos ne. Alespoň nějaké vítězství.

Přepálená

Prvních 20 km závodu vede do kopce. To by si jeden řekl, že to samo bude stačit to nepřepálit. Když ne to, tak určitě ta tři volská oka k snídani. Ne, nic nepomohlo. Ženu se spolu s další tisícovkou mamilů vstříc záhubě v druhé části závodu. Vybíhám úseky, které jsem loni šel. Do chůze přejdu jen v nejprudších pasážích. V jedné takové slyším klasické otravné ťukání hůlek. Co to je za joudu, ohlédnu se. A Martin praví: “Čus! Jak to jde?” Překvapil mě, neboť jsem jej tak brzy za sebou nečekal. Zvolnil na mé tempo a v klídku si se mnou doběhl na El Pilar. V tu chvíli jsem si dle slov “svačinářky” myslel, že Martin vytuhne a že si tedy pomůžeme alespoň v této části.

Příběh na El Pilar, pozice vemínka v ruce (foto: Marcha Deportiva)

Příběh na El Pilar, pozice vemínka v ruce (foto: Marcha Deportiva)

Dloooouhý krok (foto: Marcha Deportiva)

Dloooouhý krok (foto: Marcha Deportiva)

V tu dobu jsme neměli ponětí o umístění. Běželo se krásně, kolem nás nikdo a tak El Pilar byl letos bez křečí. Velké množství lidí čekajících na start maratonu, na nás, na finišery půlmaratonu. Bouřlivá atmosféra nenechá vydechnout a navíc ani není čas. Před 9 probíháme a mažeme dál. Heslo rána zní: co nejdále, dokud sluníčko nepálí. Dokonce jsme půlmaraton uběhli rychleji než první ženy na této trati. To jen k tomu přepálení.

Po El Pilar následuje cca 7 km na El Reventon, poměrně rovný úsek před rozhodující “lochneskou”. Ten jsme prokecali a propili. Příprava na klíčovou část závodu byla zřejmá.

Trochu mě uklidnilo, že jsem na rovince potkal vítěze čtvrtečního vertikálního kilometru, jak se vrací na El Pilar. Nepřepálil jsem sám, myslím si. A v tom mě ujistil i Ryan, kterého jsme potkali těsně za Reventonem. Vracel se trénovat na Western States. Prejže rejže. Prostě mu bylo vedro.

Tesně za Reventonem mě dostihly první křeče a nutnost čůrat. Při řešení těchto dvou potíží mi Martin cuknul a už jsem jej nedohnal. Osaměl jsem jako minulý rok, ve stejné části. Sice s plným žaludkem, ale pomalu prohrávající boj s křečemi o nadvládu nad dolními končetinami. Hlavně lýtka a zadní stehna mi nemohla přijít na jméno. Každou půlhodinu jedna solná tableta a valil jsem za Martinem. Pořád jsem jej viděl, ale při náznaku rychlejšího tempa mě lýtko či stehno poslalo do rychlostního průměru turistů v Karlově ulici.

Připálená

Už od léta 2014 se vědělo, že mezi Reventonem a dalším občerstvením bude přes 12km (dokonce tam byla i obří upozorňující cedule). Je to asi nejtechničtější úsek trati, takže to rozhodně není hotovo za hodinku. Není tam žádná voda, sluníčko už je vysoko a stromy řídnou. Stalo se, co se stát muselo. Hodně závodníků z řad hobíků si nevzalo dost vody a na dalším občerstvení (Pico de la Nieve) vzdalo – prý až 200. Následně pak byla rozpoutána diskuse o přílišné obtížnosti trati, nedostatku občerstvení atd. Mrzí mě, že někdo závod nedoběhne. Ale v tomto případě mi připadá zcestné házet vinu na pořadatele. Všichni jsme to věděli, co nás čeká. Zuzka si prozíravě vzala jednu lahev navíc, speciálně na tento úsek. Transvulcania je populární, chápu, že jí absolvuje třeba 1000 hobíků, kteří hlavně dělají její super atmosféru. To je neopravňuje opouštět základní instinkty přežití.

Na druhou stranu, naše fešná falešná tetování hlásala Pico de la Nieve na 44,5.km. Bylo až na 46,5.km. Nejen já, ale i mnoho dalších dobíhalo poslední 2km s prázdnými vemínky v rukách, netrpělivě očekávaje doušek vody. To bylo mírné pochybení traťových komisařů.

Více než malé množství teplotního diskomfortu naznačilo i předběhnutí Timothyho Olsona, sedícího pod borovicí a s prázdným pohledem hledícího do údolí. Jak řekl Zdeněk: Na trati kolují zvěsti, že se tam motá Timy Olson, zvrací a sprostě nadává kamenům.

Smolná

Nebudeme si nic nalhávat. Zdenda Kříž byl větší favorit na celkové umístění než já, či Martin. Taky vypálil jako mladý jinoch s vidinou premiérových bodů a se stejným cílem jako jsem měl já – doběhnout v první 20. Umím si představit vzdát pro zranění, či totální vyčerpání. S tím se nic nedá dělat a v závodníkovi zůstane alespoň pocit, že to zkusil a dal do toho všechno. Zdendu však zradila botka. Při jednom z tisícu zakopnutí, ke kterým na těchto závodech dochází, se smekl tak nešťastně do strany, že utrhnul podrážku pravé boty. Neměl totálního žraloka, podrážka držela takovou tou přilepenou špičkou. Ale to je vše. Při každém kroku nabral zhruba kubík sopečného prachu a s tím se prostě běžet nedá. Je to velká škoda, protože při takové úmrtnosti favoritů si myslím, že by to 16. místo urval.

Ona bota (foto: Jan Dušánek)

Ona bota (foto: Jan Dušánek)

Usměvavá

Užívání závodů. Věčné to téma. Nechápejte mě špatně. Já na závody vždy jedu si je užít – proto platím nemalé startovné, dopravu, trpím v tréninku. Běhám, protože mě to baví a užívám si to. Zdůrazňování tohoto faktu – hlavně si závod užít – mi přijde stejně smysluplné, jako při každém nádechu upozornit, že dýchám, abych neumřel. Nikdo nás na závody chodit nenutí, každý to děláme jako svého koníčka, tudíž nás to asi baví. Někoho baví překonávat bolest, překecat vnitřního lenocha Blerche, že to ještě můžu běžet. Někoho baví si 10 hodin povídat s kamarádem, najíst se, popít. Ale to neznamená, že jedno užívání je lepší či správnější než to druhé.

Asi na 50.km jsem sotva vyběhl na jeden kopeček a uviděl před sebou Martina. Nahlas jsem vydechl a jeden divák to pochopil, jako že již nemůžu. Povzbudil mě: Dělej, zítra to už bolet nebude!!! Ne, že bych byl čerstvý, to rozhodně ne. Přes 18km v křečích mě pěkně zkroutilo, sůl mi bestiálně spálila jícen, což mi gely a ionťáky v pravidelných intervalech posílané do žaludku nedaly zapomenout. Vím, že se říká, že si člověk zvykne na vše. Po tomto závodě vím, že já si na křeče teda rozhodně nezvykl.

Přesto se mi po tom povzbuzení na obličeji usídlil úsměv hodný okresního blba. Probíhám kolem Marina Giacomettiho a ten jen pobaveně kroutí hlavou. Ostatní diváci můj úsměv ocení, ale mě teď napadá, že jsem měl radší dát více energie do chytání závodníků před sebou. Úsměv ale zesílil. To proto, že jsem na Roque de los Muchachos (52.km) doběhl Javiera Herase. Borec. Něco jako v ČR Pepr Míl. Úsměv byl na chvíli pryč.

Bolavá

Sěběhu z Roque de los Muchachos do Tazacorte se nepodobá nic, co jsem zatím běžel. Na žádném jiném ultra jsem se nepotkal s tak těžkým, barbarský a zničujícím úsekem, jako je tento. Téměr 2500 výškových metrů dolů během 16km. S nepřímo úměrným vztahem mezi teplotou a nadmořskou výškou. Dva týdny před závodem jsem se připravoval, jak to bude bolet. A nepřipravil jsem se dostatečně. Bylo to zase strašné.

Co bolí, ptáte se? Jestli mám na svém těle nějaký sval, bude to kvadriceps. Jejich cepování při dřepech na milion způsobů jsem věnoval posledních 5 měsíců. Nechal jsem je pálit v lázni kyseliny mléčné při výstupech na kole. A stejně to bylo málo. Seběh z Roque de los Muchachos mi udělal z kvadricepsů dřevěné špalky. Nebo kamené. Rozhodně tak tvrdé nikdy nebyly. Tvrdé, ale zároveň silné jako rosol.

Hlavní potíž je pak ta, že když si chcete ulevit a nedejbože přejít do chůze, tak si neulevíte. Jen vás ty nohy budou bolet více času. Jediný lék je smířit se s bolestí a přes křeče to rvát co nejrychleji dolů.

Refreshment porn vol. 1 (foto: Jose de Haro)

Refreshment porn vol. 1 (foto: Jose de Haro)

Refreshment porn vol. 2 (foto: Jose de Haro)

Refreshment porn vol. 2 (foto: Jose de Haro)

Refreshment porn vol. 3 (foto: Jose de Haro)

Refreshment porn vol. 3 (foto: Jose de Haro)

V první, 10km dlouhé, části seběhu mi vyhlášený sbíhač Martin utekl, abych ho na trase vertikálního kilometru v obráceném směru seběhl na 50m. To už jsem se opět smál a předstíral běh.

Vzdorující

Nechtěl jsem nechat Martina bez boje. V posledním rovném úseku po Tazacorte – ve vyschlém korytu potoka – jsem po něm opravdu šel. Chtěl jsem ho dohnat s tím, že se ho v posledním výstupu udržím a trhnu v cílové rovince. Nedohnal jsem jej a při nástupu do posledního stoupání mi přišla faktura. Podepsaná byla kvadricepsy a byla za seběh. Takovou bolest jsem opravdu asi ještě nezažil. Ani po 130 km na Rondě a ani po 160 km na Rondě. Prostě mi nešly zvedat nohy. Jen jsem se plazil. Místo boj s Martinem se okamžitě mění strategie na boj se Španělem s afgánskou vlajkou na dresu.

Drtím za Martinem

Drtím za Martinem

Filadelfská

Hned jak se vniklo do cílového městečka, čekala na nás jedna z punkových občerstvení. Chlapík tam s kamarády a rodinou griloval Jakmile viděl běžce, hupnul k mp3 přehrávači a pustil písničku. Znáte ji všichni. Rocky při ní vybíhá schody… Chlapík mě polil vodou a se slovy: už jen jedna ulice mě vyslal do cíle.

Vítající

Ulici, kterou musíte proběhnout do cíle, vidíte už z 24.km. Pak ještě několikrát po trase. Je to totiž hlavní ulice, asi jeden kilometr dlouhá a široká jak boulevard. Kdyby byl cílový oblouk blíže, tak bych jej i viděl. Takhle jsem jej jen tušil.

Cílová rovinka

Cílová rovinka (foto: Deportes Atlantis)

Běží se po cyklostezce. Na krajích ulice sedí lidé v hospůdkách a všichni povzbuzují a chtějí si plácat. Tohle jsem jinde nezažil. Celý ostrov závodem žije a obyvatelé jsou opravdu rádi, že vás tam mají. Dávají vám to tedy patřičně najevo. Malý, staří, opilí, střízliví. Všichni se k vám seběhnou, zatlestají, nastaví dlaň.

Bodující

Na body jsem letos dosáhnul. Čas 8:47 je skoro o 40 minut lepší než loni, tedy každý kilometr o více než půl minuty rychlej. Chtěl jsem rychleji, původně kolem 8 hodin. Střízlivěji kolem 8:30. Kdybych na sebe byl tvrdší, mohlo to být lepší. Snad tedy příště bude. Celkové 24. místo mezi chlapci, 4 minuty za Martinem, 7 minut za Manuelem Merillasem, 15 minut za Emelie. Martin běžel fenomenálně a já na něj neměl. Zkoušel jsem to, ne že ne, rozhodně jsem mu to nedal zadarmo. Holt to nebyl můj den. Snad na ITT.

Cíl (foto: Carreras de montana)

Cíl (foto: Carreras de montana)

Relaxační

V cíli nás hned občerství, dostaneme pití, bagetu, doprovodí nás k venkovní sprše, kde můžeme smýt černý prach. Následně hupnout do ledového bazénku. Z něj mě vyhánějí kámošky křeče. Jdu na masáž a chudák děvče je ze mě zoufalé. Po pár pokusech mě vyžene se slovy, že musím k doktorovi, že mých nohou se nedotkne. Při každém jejím jemném pokusu následoval ne příliš jemný náběh takové křeče, že jsem jí padal ze stolu. Naštěstí šel kolem zrovna Zdenda a 6 malých piv. Doběhl i Tomáš v super čase 9:37 a tak jsme popíjeli a čekali na ostatní. Holky nosily jídlo, pivo bylo. To bylo krásné.

Kosí bratři v cíli (foto: Lucka)

Kosí bratři v cíli (foto: Lucka)

Po čase přibíhá Hanka na elitním 10.místě a pak už čekáme na boj zástupců CS1000 s nežným pohlavím. Kuba Řídel dobíhá v závěsu a hlásí, že Zuzka měla karambol a že jí to moc neběží. Jestli ale pokračuje, tak to asi nebyl tak vážný karambol, uklidňuji se. Dobíhá jako 17. žena, před Alešem i Honzou Dušánkem. Kristýna pak těsně po nich.

Zuzka po pádu v cíli

Zuzka po pádu v cíli

Tu jedinou potkáme ve sprše. Tedy před sprchou. Kde jsme nějak odpočívali, popíjeli a klábosili. Vlastně to nejlepší ze závodů.

Ne poslední

Jelikož si Zdenda zanechal na ostrově nějaké dluhy. Petr Míl dělá náznaky, že by možná také rád běžel. Honza Zemaník měl tento závod také v plánu, než zveřejnili Zegamu jako ME. Je velká šance, že za rok se na ostrově objeví ještě silnější grupeto než letos. I když cesta není nejlehčí či nejlevnější, celkově se jedná o tak parádní závod, že s velkou pravděpodobností na ostrov vrátím a pokusím se Transvulcanii konečně zaběhnout pořádně.

Video z trati, taková ochutnávka, proč tam vlastně jet… i když to podle záběru v čase 1:20 nevypadá, opravdu to bolelo… :)

Hvězdy opouští ostrov

Hvězdy opouští ostrov

Výsledky: http://transvulcania.com/trackingsport/partials.html?ev=19&o=432&l=en&m=644&e=FIN

Video z drona: https://www.youtube.com/watch?v=XG6ZTGKeqig

Rob Krarr, Timothy Olson, Zdeněk Kříž, Mike Foot - The North Face stars

Rob Krarr, Timothy Olson, Zdeněk Kříž, Mike Foot – The North Face stars

cucime

Přejeme úspěšnou sezonu 2015… (foto: Carreras de montana)

14 thoughts on “Podruhé ještě lepší – Transvulcania

  1. Jako obvykle dost dobré. Skoro tak dobré jako ten výkon na trati. Nebo lepší ? Fakt v tuto chvíli nevím … No, uvidí se v Annecy a na ITT, jestli to byl vrchol letošní sezony :)

  2. Ano, ano, anooo. Na tohle jsem netrpelivě čekal pár dní. A zase parádní počtení, procítěné, vtipné, luxusní stejně jako závod, který znám z obrázků, výškového grafu a méně záživných článků :). Gratuluju k úspěchu, myslím, že je to super výkon i čas!
    Bageta v cíli byl očividně banán, ale když je člověk už trochu unavený, asi moc dobře nevidí. Nevadí. Důležitý je doběh ve zdraví. Psal bych dál, ale nebudu to hrotit, oslavné ódy budou až Tě třeba někdy potkám :-D. …jinak super i obsazení z česka, škoda Honzy Zemaníka, a taky Krupicky, Killiana a Nurie z elity, ale i tak určitě super.
    Díky za super nálož poctivého čtiva a těším se na další. Tak ať to běhá, měj se! :)

    • Máš pravdu, hned za cílem to byl banán – sponzorem závodu je místní banánový koncern. :) Bageta byla pak dál v zázemí.
      Děkuji, mě se to vlastně asi taky líbí. S ohledem na časy super elity – že se snad kromě Luise nikdo nezlepšil – je to fajn. Trochu mě hlodá Martin, ale věřím, že mu to na ITT vrátím. :)
      Elita byla v hojném počtu. Honza celkem rozumně zvolil Zegamu – jak je to ME, tak jede více lidí a náklady se krátí. Kdyby tam chtěl jet někdy sám, vyšlo by ho to dráž. A Vulcania je super dovolená na další rok… Věřím, že se tam objeví. :) Můžeš se přidat a taky se trochu opálit. :)

      • Joo, banánový koncert, tak to je jiná :). Co věřím, škoda, protože to bylo fakt o kousek, ale když to tělo nedovolí, co se dá dělat, trochu mě to i za tebe mrzí, ale i tak výkon úctyhodný.
        To je jasné, raději klid na ME, než se zničit. Určitě budou další příležitosti.
        No já se asi těžko přidám, ikdyž mě to všechno láká, tak moje forma „mladého písklete“ mi to zdaleka nedovolí, a finance už vůbec ne, běhám spíš pro radost, pro sebe, ale už uvažuju o nějaký místních ČR výzvách, troufl bych si na 40km v Jeseníkách, víc ale jeste nee, snad to přijde.
        Ale Tebe bych rád viděl ve výsledkové tabulce B7, to by bylo zajímavé :)

  3. čau, zaprvé gratuluju, za druhé taky a za třetí taky

    tedy, nakonec žádný brouk pytlík, leda tak brouk kvapník :-)

    s těma křečema to je pěkne hnusný, to tě lituju, to se mi zatím vyhýbá, asi to je dáno mým lážo plážo tempem a přeci jen menšími kopci; jen mě zajímá, jestli doplňuješ hořčík a spol. nějakou dobu před závodem nebo pak jen hasíš deficit při běhu?

    • Děkuji. :) Zatím se mi také vyhýbaly. Nebo určitě v takovém rozsahu. No, snažím se jíst rozumně a zdravě, takže teoreticky bych žádné doplňky potřebovat neměl. V trénincích vlastně křeče nikdy nemám a běhám hlavně na sušené ovoce. V závodě pak používám tablety od firmy 226, každou hodinku jednu. Jsou to spíše preventivní, když už je křeč, nic to neřeší. :) Lážo plážo tempo jsme měli taky, to se neboj. :)

  4. Ses zkratka borec… Ten vykon byl paradni.. Velka gratulace!! Ovsem sam za sebe jsem se (sobecky) tesil na tvuj report ze zavodu..
    Jeste si jej aspon 2x prectu, abych se vystrasil, abych se potesil vtipnymi postrehy, hlaskami a nadhledem..
    Ses cim dal lepsi!
    MSF! Drzim palce na mistrovstvi! 12:)

      • Musim rici, ze je z toho po vic cteni hezky citit Tvoje velka vule po dobrym vysledku.. Ta bojovnost a asi i promysleny vykon (i kdyz krasne zlehceny Tvymi vysvetlujicimi hlaskami).
        Ted se jeste vratim do historie a zacnu louskat detailne Tvuj popis evropske kralovny ultra — Rondy..
        Vsemu zdar! Diky za krasne cteni, skvelou motivaci .. a hlavne perfektni priblizeni atmosfery. Jako bych tam byl!!
        MSF! 12:)
        PS. Beham jako pako! Ve svych 52.. no co bych pro tu Rondu neudelal:)…

  5. Jste neskuteční! Tvá drahá polovička je vážně running witch, ty krvavý kolena! Ten čas (s těmi krvavými koleny)!! (to abys nezpych, kdybych furt chválila jen tebe) Výborný čtení, nechápu proč (to vedro! ten písek!), ale mám fakt chuť si to (jednou v daleké budoucnosti) zaběhnout ;-) Ještě jednou gratuluju – a parádní fotky!! :-D

    • Děkujeme. :) Však Zuzka už to u sebe popsala také. A já bych rozhodně nezpychnul – vím naprosto přesně, kdo z nás dvou bude ta čekající Penelopa, jak píše 12 :) Zuzka má talentu na rozdávání…až to pochopí, omezí čokoládky, tak se budeme divit. :) Fotky budou ještě lepší, teď dorazily oficiální…

      • Jo a mimochodem, onen odstavec a běhání pro radost… ach, konečně mi někdo píše z duše!!! Jasně, oni pro radost, my pro nasrání… jak jinak? ;-)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s