Závody v horách rostou ve Španělsku jako volební preference Podemos. Jeden takový závod se rozhodli uspořádat ve Francouzských horách – Sierra de Francia, které paradoxně najdeme u hranic s Portugalskem, v provincii Salamanca. Přichystali si pro nás 35km opuštěnou horskou krajinou, kam se po staletí chodili procházet mniši z okolních klášterů.

Start závodu je v neděli, což znamená příjemnou sobotu na cestě s turistickým programem okolí startovní vesnice La Alberca. Je to nejhezčí vesnice ve Španělsku, podle místních. No, vesnice vypadá jako z nějakého filmu o středověku. Domečky jsou dokonale zachovalé až to působí dojmem filmových kulis. A kolem dokola? Dalších pár vesnic, tři kláštery a nic. Pusto a krásno. Ve středu ležel na trase ještě sníh, v sobotu však vše roztálo a na nás se dívala Peňa de Francia – nejvyšší místo trati (1700m n.m.) s krásným klášterem a ošlkivým vysílačem – ve své neoděné kráse.

Jak už je tu zvykem, promo závodu obstarávají známé tváře na startu. Pro první ročník si pozvali Luise Alberta (Mistr světa ve skyrunningu 2014), Alfredo Gil (Mistr Španělska v horských bězích 2013) a další borci. To je jediná nevýhoda španělských závodů, lidé tu moc běhají a podle toho to pak vypadá.

Díky posunu času jsme startovali hodinu po východu slunce. Po startu jsem se snažil držet ve předu. Držím se, seč síly stačí a koukám, že je nás po chvíli ve skupince 6. Vedle mě Luis Alberto. “Ty vole, tos to pěkně posral!!” Běžíme tak dva, tři kilometry zvlněně lesem pod začátek výstupu na Peňa de Francia. Rozdíl mezi poserou z Modřan a španělskými běžci je ten, že oni do větších kopců nezpomalují. Mizí mi z dohledu a já jsem na zbytek závodu sám.

Výstup/výběh na první vrchol byl s krásnými výhledy. Jak jsem zmínil, na vršku je klášter a tak přes něj vede i Camino de Santiago. Po stařičké křížové cestě s jemně okousanou trávou stoupáme nahoru a v každé zákrutě nespočet serpentýn se mi naskytne pohled do probouzející se krajiny. Dole je ještě mlžný opar, ale díky větru a předchozím dešťům je vidět pohoří Sierra de Gredos kousek od Madridu ale asi 150km daleko. Ach, to byla nádhera.

Klášter na vrcholu Peňa de Francia:

To už se na mě ale dotahují kluci ze zadních pozic a tak je na čase proběhnout klášterem a pustit se zhurta dolů technickým seběhem. Pár serpentých v suti, v lese a už jsme v sedle s prvním občerstvením. Rychle gel, trochu vody a mazat, než doběhnou další. Vrháme se do opuštěného údolí. Serpentiny pokračují až se člověku točí hlava. Jen co se to rozběhne, už zase brzdit a na druhou stranu. Proto se vyplatí zařadit do tréninku člunkový běh.

Zrovna když mě to začalo bavit, byl tu konec a krásný trail po břehu potoka, mírně z kopce. Další nádhera. Asi po 4 km občerstvení a začátek druhého stoupání do sedla. Velká část byla po lesní cestě, což zamrzelo. Určitě nás mohli povodit po nějakých cestičkách. Cesta končí prudkým výsekem v lese a už se zase klesá.

Jelikož hrozilo vedro, tak si organizátoři ponechali právo nedovolit pokračovat závodníkovi, který bude vypadat bídně. Vědom si této zkutečnosti, probíhám občerstvením takřka nepozorován a vrhám se střemhlav sutí dolů. Začátek údolí byl pohádkový. Pořadatelé se chlubili, že na 400 závodníků mají 230 dobrovolníků a podle mě jich polovina byla v tomto opuštěném skalnatém údolí, či spíše rokli. Přeskakování potoku po mokrých balvanech, sem tam canyoning s fixními lany. Lezení na skalní prahy. Nepoužívané svaly skučely, ale mozeček se koupal v endorfínech. Labužnictví ale brzy končí a nás čekalo 5km opravdového běhu, pro změnu.

Dobíhám pod poslední kopec a kolem mě nikdo není. Beru vodu a vydávám se serpentinami směr nebe. Stoupání je kouzelné – poslední občerstvení je u kláštera Las Batuecas u vchodu do pohádkového údolí. Jak stoupáme tak se nám odhaluje celý klášter i proběhnuté údolí. Slunce je šetrné a jak kolem mě nikdo není, nenutí mě to moc tlačit na pilu. Sem tam popoběhnu, sem tam popojdu. Za chvíli jsem nahoře, pravda, jemně rozemletý. Se starostlivým tónem se mě ptají, zda jsem v pořádku, já beze slov beru kalíšek vody a spěchám na 2km seběh do cíle.

Velká část seběhu vedla punkově přímo lesem houstníkem, což zamrzelo podruhé. Určitě nás mohli povodit po nějakých cestičkách. Mnohem víc to ale zamrzelo kamaráda Davida, který zde upadl a zlomil si prst na ruce.

Dobíhám do vesnice, udělám si fotku s pořadatelem, oznámí mi, že jsem na 9. místě, 30 minut za Luisem. Pár lidí se mě ptá, zda jsem v pořádku. Kouknu do zrcadla a fialové rty mi osvětlují důvod jejich starostí. Jak jsem se dozvěděl v knížce od Hala, jedná se o hypotermii – jev ne neobvyklý po fyzické námaze. Stačí se najíst a zahřát. Jdu rychle do sprch. Díky tomu, že doprovodný závod na 15km doběhl dříve, se snažím zahřát třesem ve studené vodě.

Alespoň to jídlo tedy. Spěchám do prostoru cíle, když mě zastihne zpráva od Davida, že je na ošetřovně a ať za ním jdu pro klíče od auta pro ostatní. Starostlivě za ním jdu, organizujeme věci. Za 10 minut pro něj přijede sanitka – mám mu mezitím donést z cíle něco k jídlu. Já se picnu, jakej mám hlad. Seberu velký tác jídla – od ovoce po sladké pečivo a po cestě užírám. Nakonec to dobře dopadlo a po drobné operaci je David volný. Holt nechodíme po silnicích, ale běháme v horách.

Závod to byl moc povedený. Klukům se povedlo sehnat hodně peněz, což se projevilo všude. Velká grilovačka pro 400 běžců s doprovodem po závodě, taška pro běžce obsahující triko, buff, víno, klobásku… Já odjížděl s mírným znepokojením, jak doběhnu Vulcanii. Je to vlastně dvakrát tolik. Uklidňuji se tím, že jsem zkušený běžec a že na šlupky doběhnu ať se jedná o 14, 20, 30 či 75km. Tělo si nějak poradí.