Dumky žalky a co já…

10.5.2014 – Transvulcania: 73km, D+ 4100m, čas 9:25, 76. místo

Přeběhnout si La Palmu mě lákalo, protože se jedná o závod s více běžeckým než chodeckým terénem, neběží se v noci, je tam teplo a ještě jsem tam nebyl. Závod Transvulcania je navíc součástí série Skyrunner Worlds Serie a proto je velká šance běžet s těmi největšími hvězdami našeho sportu. K závodu jsem přistoupil bohorovně, protože jsem přeci už týden v repre a nikdo nemusí učit dědka, jak má chrchlat. Díky tomuto zodpovědnému přístupu jsem obdržel pár lekcí, které se možná v budoucnu budou hodit dalším účastníkům tohoto závodu.

Profil

Profil

1) Pokud jedeme na La Palmu lodí z Tenerife, zvolíme raději trajekt ve čtvrtek. Může se stát (mně naštěstí ne), že 3 hodiny cesty prozvracíte a to není ideální příprava den před závodem.

V pátek před závodem trávíme klasicky: proběhnutí doprovázené srdeční slabostí z vedra, regenerační spánek, oběd, pivo, registrace, pivo, spánek, večeře, nervózní rozhodování návleky na lýtka ano nebo ne, brýle, spánek. Se Samem jsme si ještě dělali legraci z Tomáše Soukupa, kolik že s sebou bere jídla. To já, velký profík, si vezmu 3 gely a pofrčím.

Hodně lidí na startu

Hodně lidí na startu

2) Počet a vybavenost občerstvovacích stanic si zjistíme raději včas a ověříme.

Zbyněk mě vyzvedává ve 4 ráno v Santa Cruz a jedeme kolonou na jih ostrova. U startu zmatek, 2000 běžců s doprovodem, vítr ženoucí sopečný prach všude, ale k tomu obří hvězdy metr nad hlavou. Nebýt lidí kadících hned vedle, byla by to velká romantika.

Už nám hrají ACDC, odpočítáváme a start. Hurá, běžíme, ne, jdeme, procházíme cílem, vycházíme asfaltový kopeček, obcházíme maják a čekáme, až se postupně závodníci seřadí do jednokolejné cestičky. Jelikož jsem psychicky odolný jedinec, tak až tehdy ztrácím nervy a rozbíhám se do noci kolmo nahoru. Rozbíhat je silné slovo, protože mimo cestu není sopečný prach ani trochu udusaný a tak je to podobné jako vybíhat písečnou dunu. Určitě mě to nestojí žádné síly navíc a tak se dál probíjím nahoru řídnoucím hadem čelovek.

Had čelovek od startu

Had čelovek od startu (foto Ian Corless)

3) Chceme-li běžet rychleji, nestoupneme si doprostřed startovního pole, ale spíše dopředu. Ideálně k prvním ženám.

Před prvním občerstvením ještě trochu zácpa asi na 5 minut, ale pak se probíhá na 7 hodin ráno velmi živou vesnicí. To jsme poprvé ochutnali, co nás dnes čeká. Jednak aquarius (sladké pití místo ionťáku) ale hlavně fandící lidi. Od malých prcků, kdy si každý chce plácnout, po staré Dony, kteří uznale pokyvují hlavou.

Dosud se běželo pouštní krajinou, kdy terén nebyl jednoduchý, ale dalo se běžet. Po vesnici Los Canarios se probíhá místním borovým lesem, stezka byla pokrytá popadaným jehličím a běželo se samo. Navíc začíná svítat a to stálo za to. Už máme pod sebou kolem 1000 metrů a na moři leží přikrývka z mraků. V dálce vykukuje slunce a rudě barví vrcholek Pico de Teide na sousedním ostrově. Běží se po úbočí sopky a pod sebou vidíte pouze mraky a tvář vám hladí první sluneční paprsky, skyrunning. To bylo krásné a Kilian to na videu říká dobře. Jediné co chcete, je si sednout a vychutnat si to. Párkrát jsem byl vděčný silnému větru, že jsem na něj mohl svést slzící oči.

Svítání na La Palmě

Svítání na La Palmě

Měsíční krajinou stoupáme až před El Pilar. Kemp v lese, ke kterému sbíháme z téměř 2000 vrcholu sopky. První kratší třetina byla pro mě úplně nová. Nevadilo, že se nohy bořily do sopečného prachu, který lítal do očí, nosu a pusy a dělal z nás ostravské horníky. Bylo to jako závodit v úplně jiném světě, proplétat se mezi krátery sopek a žasnout nad východem slunce z moře. Už jen za těchto prvních 20km Transvulcania stojí.

Roque de los Muchachos

Roque de los Muchachos

Vbíháme do lesa a já si připomínám slova Tomáše, že na reprezentaci Čechů jsem tu já. Rozbíhám to, zrychluji a pořád někoho předbíhám, obíhám či podbíhám. Už jsou slyšet diváci na El Pilar. Zrychluji a dostávám první křeče. Ty jsem čekal, ale ne na 23.km, asi ta obíhaná na startu. Kouknu na hodinky, které hlásí poslední km za 3:46. Ano, je to jisté. Dnešní den bude plný dobrých rozhodnutí a běžet tempem osobáku na 10km bude jedno z nich. Občerstvením probíhám, doplňuji vodu, beru pomeranč a banán a valím dál. Teď přeci musí být jedna stanice za druhou a tak nebudu jíst.

Přibíhám na El Pilar

Přibíhám na El Pilar

Vbíháme na nejrovnější úsek závodu. Dalších 8 km se musí utíkat a tak se snažím. Běží se po nejširší části hřebenu, kde je klasická dvouproudá polní cesta. Je to asi i nejnudnější část, kterou zpříjemní jen výhled na městečko Llanos de Ariadne, kde je cíl. Sice za 50 km, ale teď asi 5km vzdušnou čarou.

El Pilar s diváky

El Pilar s diváky

Dobíhám na třetí občerstvení (pořád si myslím, že z 18) a ptám se kolik na další. Prý 8 km, tak se jen napiji a běžím dál. Tento úsek je technický, běží se po úzkém hřebeni spíše nahoru, než po rovině nebo dolů. Foukal silný vítr, který trochu tupil sílu slunce. Začínám pociťovat hlad, což při závodě není ten pocit, který byste chtěli mít. Vsaji gel, zapiju sladkou vodou a snažím se běžet dál. Cesta však moc neubíhá. Je to taková nekonečná hra, kolik kopců se ještě schovává za tímto kopcem. Naštěstí les už skoro není, nalevo 300m dolů, napravo 200. Běží se po jednom, nebo druhém úbočí po kamenných stezkách. Je to zábavné, ale vyčerpávající. Hezky jako horská kozička, hups hups. Bohužel, tělo se připomíná, že by jako něco snědlo. Na pomoc si volám svého vnitřního diktátora, který tělu láskyplně domlouvá: „Jo tak žrát bys chtěl jo? Ty tlustý pašíku, nic nebude. Celé dny sedíš v kanclu na prdeli, tak teď koukej něco dělat. Hni tou tlustou prdelí a nesimuluj.“ V dohledu není nikdo, koho bych oloupil a tak holt musím poslechnout a hnout se dál.

Na dalším občerstvení se nenechám vyvést z míry nepřítomností jídla a jednomu z dobrovolníků beru nakrájené jablko z jeho svačinové krabičky. Doplňuji pití – nakonec se mi daří mezi každým občerstvením vypít obě lahve, tedy litr, tedy 8 litrů za závod. Zbyněk prý na stejném místě 15 minut čekal, než na něj přišla řada.

Stoupání na Roque de los Muchachos

Stoupání na Roque de los Muchachos

4) Čím dříve jsme na občerstvení tím více jídla a pití a také méně lidí.

Prý jen 3km na další stanici s jídlem. To už se blížíme k Roque de los Muchachos. Les ustoupil a výhledy jsou nekonečné. Až na obzor je oceán a my běžíme po kraji velkého kráteru. Nahoru a dolů, nekonečné klesání a stoupání, ne delší než pár set metrů. Ale prudké stojky, které chodím.

Tazacorte

Tazacorte

Na občerstvení 6km od Roque dostáváme podruhé najíst (na 44.km). V duchu se omlouvám Tomášovi a hodně doufám, že mě neposlechl a vzal si jídla kolik unesl. Já sním celý meloun, 6kg pomerančů, 4 banány a tác gumových medvídků. Do kapes si rvu sušené ovoce a opouštím občerstvovačku pustou, jak po náletu kobylek.

5) Pokud nejsme Kilian, nebo KiliJan (Zemaník), jsou 3 gely a banán na 44 km v horách málo.

K Roque se blížím s klukem co běží lehoučce jako Kilian. Radost pohledět. Vždy na výšvih vyjdeme a pak rychle sbíháme do dalšího menšího sedla. Je 12:45 a jsme na 50.km. Loučím se s limitem Perunu, který jsem si vytyčil jako cíl. Dnes na to nemám. Na vrcholu mezi hvězdárnami je stan s jídlem. V něm je vedro na zdechnutí. Jen co odevzdám lahve k naplnění, vřítí se chlapík, padá k zemi a asi končí. Od Zbyňka se večer dozvídám, že když tam přišel, tak byl stan zeblitý zevnitř i zvenku a že vypadal spíše jako lazaret než místo sportovního podniku.

Seběh

Seběh – pot a voda smyla prach do trenek

Tak a teď jen z kopce. Hoho. Zatím všechny závody, které jsem běžel, byly nahoru dolu, nahoru dolu. Vulcania je nahoru a dolu. Dolu z 2600m n.m. k moři na 18 km. Pořád vidíme cíl a ten se nepřibližuje. Ani to moře ne. Seběh vede lesem, sem tam okořeněný kamenitým úsekem. Nedá se běžet úplně na autopilota, ale i tak je to ubíjející a možná i trochu nudné. Výhledy se nemění, spíše s přibývajícími stromy mizí. Co však s klesající výškou stoupá je teplota. Výrazně. A frekvence na kraji cesty sedících závodníků s hlavou v dlaních.

Já mám však štěstí na kamarády a tak se mi do hlavy dostane písnička, kterou nedávno jeden poslal na facebook. A jedu…

Dumky žalky a co já,
Dumky žalky a co já…

Fakt dík, Mádle…. Mám rád teplo. Tenhle zážitek se bude hodit při orkánu Olaf na další Pražské stovce. Jo to je teplo.

Pro lepší vychutnání následujících odstavců si písničku pustíme:

Déšť omývá listy, aby byly čistý
vlaštovka si zpívá protože je živá

Chci si rozbít hlavu o nejbližší strom, ale na to jsem srab a tak peláším dolů. Co nejdál od Leontýnky…dolů…Snažím se přepnout na jinou píseň. Jsem přeci chlap, takže třeba Hard as a Rock (ACDC) nebo Run to the Hills (Iron Maiden)…no tak.

Hledám objektiv

Hledám objektiv

Ženich doma není protože se žení
Nevěsta mu mává jelikož se vdává

Konečně, další voda, jídlo, občerstvení. Dobíhám, nechám se polít vědrem vody, piju co se namane. Hele, pivo. Heineken letí do hrdla. Mladá pořadatelka pláče. Smůla holčičko, měla sis ho lépe hlídat.

Dumky žalky a co já,
Dumky žalky a co já…

Tam nahoře je Roque de los Muchachos a po tom hřebeni se utíká

Tam nahoře je Roque de los Muchachos a po tom hřebeni se utíká

Spustím svůj válečný pokřik a letím dolů. Probíháme vesnicí. Doposud přijatelně brutální klesání se stává brutálním i pro Terminátora. Podle mě by se rozbrečel a Wolverine by se roztekl. Asfalt, asfalt a asfalt. Prudký, že po něm nevyjede auto a my běžíme dolů. A teplo. To nemůže být horší uklidňuji se…

Stěžuju si svému stínu
kdo mi podá kopretinu

A hele, je to horší. Banánové skleníky a běží se mezi. Jasný, málo tepla, málo. Ohlížím se přes rameno, jestli na asfaltu nenechávám podrážky.

Kdo mi srdce zahřeje
Když mám na něm závěje.

Průběh občerstvením v Tazacorte

Průběh občerstvením v Tazacorte

Už je slyšet moderátor z Tazacorte a už ho vidím. Na ose x je vzdálen 400m, na ose y však ještě dalších 500. Jsou to ty notoricky známé serpentýny z videa ročníku 2013. Je to zábavné a hned jsem dole. Dostávám pití, jídlo a už jen 5km do cíle. Hned se seběhne na pláž. Radostí výsknu, už jsem se bál, že se do vulkanického prachu neponořím. Korytem potoka se běží asi 2km. Oblázky, písek, omletá skála. Romantika a hezká cesta (to je ta změna proti ročníku 2013 – to se běželo po asfaltu vedle koryta). Dobíháme pod most a teď jen serpentýnami nahoru do Llanos de Ariadne. Předbíhám ještě dva chlapíky v křeči a nekonečnou ulicí k cíli hezky vyklušu.

Korytem potoka (foto Jordi Saragossa)

Korytem potoka (foto Jordi Saragossa)

Je dlouhá asi kilometr a na chodnících mají židličky restaurace a bary. Ve tři odpoledne už slušně zaplněné. Vůbec nevím co mám dělat, protože lidé vstávají a chtějí si plácnout. Všichni. Malí, velcí, holky, kluci, dědové. Pokřikují z balkónu. Chvíli přemýšlím, jestli 100 lidí přede mnou zabloudilo a já vyhrál. Nikdy jsem nic takového nezažil. Když probíháte Pařížskou při PIMu, máte rudo a neužíváte si to tolik. Tady bylo asi 1500m dlouhá ulice, kdy na vás lidé křičeli, povzbuzovali a tlačili do cíle. Neskutečný zážítek. To bylo minimálně stejně krásné, jako výhledy a krajina při závodě.

Cíl - tak povzbuzovali diváci všechny

Cíl – tak povzbuzovali diváci všechny

Dvě zatáčky a už je tu oblouk a cíl. Medaile na krk a chvíle zmatení, kam že se má jít. Hned je však u mě jedna z pořadatelek a praví: „Gratuluji k závodu, já jsem tu teď pro tebe a pomůžu ti tady v zázemí.“ Vesmírný rozdíl proti Grancanarii. Slečnu nenechávám sundat mi chip, to tak, chudák holčina. Dává mi triko, ukazuje zahradní sprchu, kde se mám omýt a pak hupsnout do dětského bazénku. Super. Kecáme v něm s dalšími závodníky a pak se rovnáme na sedačky do fronty na masáž. Je krásné sobotní odpoledne a je nám hej. Vedle mě se fotí Dakota Jones a Sage Canaday s přihlížejícími mladistvými slečnami. Já se pídím po pivu a zlobím se, když mi ho do bazénku nikdo nechce přinést (v cíli nebylo). Pomáhají mi mladistvé a přes zábrany mi nabízí pivo. Jedno exnu, za což si vysloužím fotku i já. Holt někdo za výkon, někdo za pivo.

Následuje masáž, jídlo, sprcha, pivo, pivo, jídlo, pivo… čekám na kluky, bavím se s ostatními a pozoruji crvrkot v cíli. Závodníci dobíhají, v pravidelných intervalech někoho odváží nosítka. Vesnice se chystá na karneval, mladistvé jsou oblečené tak, že to téměř pobuřuje i mě, ale ovládnu se a dnes jim nevyčiním. Po pár hodinách přibíhají kolegové ze Španělska a pak nakonec i Zbyněk. Je hotový, ale v cíli a tak to má být.

Transvulcanie je těžká asi hlavně vedrem. Trasa dá zabrat, hlavně nekonečným klesáním na konci a stoupáním pískem na začátku. Od 20. do 50. km je to krásné proběhnutí horskou stezkou s opravdu nevšedními výhledy do krásné krajiny. Příští rok asi pojedu znovu, spolu s Honzou Zemaníkem, Kubou Řídelem.

Záznam z Garmina: http://connect.garmin.com/activity/498008298

7 thoughts on “Dumky žalky a co já…

  1. Pingback: Bártovy tipy na španělské ultra | jan bartas

  2. Pingback: Bártovy tipy na španělské ultra + 1 | Czech Skyrunning Association

  3. Pingback: - 2014 / + 2015 | jan bartas

  4. Pingback: Cesta za lvíčkem pokračuje | Zuzka Urbancová

  5. Pingback: Animo Transvulcania! | ZU

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s