Zegama es Zegama

25.5.2014 – Zegama-Aizkorri Mendi Maratoia: 42,2km, D+ 2600m, čas 5:06, 143. místo

Mezi běžci koluje pravdivé Zegama je Zegama. Za významem této nic neříkající tautologie je nutné se vypravit do země Basků na sever Španělska. Na závod jsem se přihlásil hned po příjezdu do Madridu. Kdy jindy si zazávodit, než když to máte 4 hodiny cesty. Kupodivu mě nevylosovali (na asi bambilion registrací bylo 225 míst). Sam napsal do ISF, jestli by neměli místo pro zástupce Czech Skyrunning Association a s jejich souhlasem mě zapsali na startovní listinu. Týden před závodem jsem zaplatil startovné (60 eur), v sobotu opustil sluncem zalitý Madrid a přesunul se do deštěm podlitého Baskicka.

Zelený sever Španělska mám rád. Od Galicie až po Pyreneje je pobřeží správně divoké a počasí ani pláže nelákají moc turistů. Asturias, Kantábrie a Baskicko jsou místa, kde bych si uměl představit žít. Samotné Baskicko na mě působí magicky. Hluboké lesy a paleta zelené, ze které mají oči, unavené neustálým zíráním do počítače, Vánoce, Nový rok a narozeniny v jeden okamžik. Města jako Santander na pobřeží moře a zároveň na úbočí Picos de Europa, Bilbao s muzeem, San Sebastian s přenádhernou zátokou, Pamplona se San Ferminem.

Baskicko když je pěkně

Baskicko když je pěkně

Příjezd do Zegamy následovala dlouhá chvíle hledání místa k parkování, pozdní příchod na technickou poradu a vyzvednutí čísla. Na webu závodu se píše, že povinná výbava je jen větru odolná horní vrstva. Nic víc. S číslem dostanete další informace o závodě. Například, že při vstupu na start budou kontrolovat povinnou výbavu. Blíže je to vyjmenováno: čip, číslo, materiál, větrovka a boty. Normálně bych to asi ani nečetl, chtěl jsem však alespoň odstartovat a tak jsem zeptal, co se materiálem myslí. Nic. Aha. A co myslí těmi botami? Prý to nic neznamená. No dobře. Jen pro jistotu a pro zanechání patřičně tupého dojmu, jsem se ještě jednou vrátil a zeptal, zda nemusíme mít mobil a byl jsem ujištěn, že ne. To znělo báječně, závod nalehko. Na občerstvení jsem se neptal, chtěl jsem si nechat do závodu taky nějaké překvapení, že.

Ve startovní tašce byl ještě šátek na hlavu – takový ten rukáv, tady se mu říká buff. Opravdu vyvedený, s motivem Skyrunner World Serie 2014 – takže ho nemůžu nosit, protože bych ho ztratil nebo by se sepral. S mým štěstím ale stačí počkat, až bude v Levných knihách vedle loňských kalendářů. Další věcí bylo triko s motivem závodu, ale bez rukávů. Takže ho taky nemůžu nosit. Triko bez rukávů je totiž hnusný i na spaní.

Při vydávání čísel jsem se necítil úplně správně. Fyzicky ano, ale psychika se začala hroutit. Nikdy jsem neviděl takovou koncentraci běžců už od pohledu. Ne, nejednalo se o ty běžce celé v Salomonu, u kterých poznáte, že moc v horách neběhají. Byli to kluci s osmahlým obličejem, hubení, v sepraných kalhotech a péřovce. Ne, Zegama byla plná opravdových běžců. A hledat starší ročníky rozhodně na klidu nepřidá. Nehledě na alibistické řeči padesátníků, v horách bude stále platit, že starší má prostě víc naběháno a více zkušeností.

Mizím tedy do jiného města k hotelu, najíst se a spát. K finále Ligy mistrů si otevřu dva malé Heinekeny a poctivě fandím Madridu. Jak se dalo očekávat vyhrává a já se mohu za vytrvalého bubnování deště na okno uložit k spánku. Ráno rychle sbalit a zpět do Zegamy. Přijedu před 8 a tak mám kde zaparkovat. Prší. U auta se převleču, namažu vazelínou, upravím gely, přichystám batoh do úschovny (abych mohl hned po závodu do sprchy), rvu do sebe banány a přes záchod jdu na start. Už neprší. Po týdnu. Karty jsou rozdané asi jako na domácím Perunu (nebyl jsem tam, tak jen z vyprávění). Bláto a mokro budou základní charakteristiky závodu. Je to trochu škoda, protože za slunečného dne je vidět hlavní hřeben kudy vede závod přímo z vesnice.

Rozklus, poslední hlt koly a do koridoru. Jo, boty mám, větrovku taky, čip pípne a už se řadím. Jak to říkal Sam? Nejdále k prvním holkám. Ahoj Stevie. Zdravím Emelie. S holkama se dostávám přes hrazení, ale zatímco ony se dostanou ještě dál ke startu, mně chlapci cestu neuvolní. Zůstávám tak 20 metrů od startovní čáry což je i tak posun oproti Vulcanii.

Před startem ani nejsem nervózní. Začínám tušit, že to na bednu opravdu nebude. Startujeme. Had se prokroutí vesnicí, ještě jednou kolem startu a ostře do kopečka. Trasa vede obloukem od Zegamy na nejvyšší kopce Baskicka – přes Aratz (1442m n.m.) a Aizkorri (1528m n.m.) na Aitxuri (1551m n.m) a ještě delším obloukem se vrací do Zegamy.

Profil

Profil

Po asi 600m vertikálních metrech stoupání se nám jemně představuje podoba trati. Stále ještě v pěkném balíku, po kotníky v bahně velmi kvapně mizí čistá místa z pečlivě připravených úborů. Docela se běží a rozhodně nemohu použít slova Honzy Zemaníka: „Běžel jsem si to svoje.“ Ne, tohle bylo nějak rychlé a to jsem si myslel, že se budu spíše posouvat dopředu. Při sebězích se však ukázalo, že pud sebezáchovy asi ještě spí a já jsem to mohl blátivou klouzačkou pěkně hnát a dobíhat kované vrchaře.

Díky mrakům není nic vidět, ale nese se k nám zvuk ze sedla na 7.km. Zní to jako by tam vystoupili z autobusu The Beatles, hráči Realu Madrid či hokejisté na Staromáku. Do sedla se sbíhá jak jinak než blátivou cestou. Měl jsem oči zapíchnuté do bláta před sebou a dával bacha na kameny. Když jsem se ocitl na trávě a zvedl zrak, tak jsem poprvé viděl místní diváckou kulisu. Na obou stranách úzké asfaltky v délce 500m stálo tolik lidí, že vytvořili neprostupnou stěnu kolem trati. Zvonce a hlasité povzbuzování. Probíhalo se však docela rychle a tak to byla zběžná ochutnávka.

Vbíháme do lesa a přecházíme do chůze v prudkém svahu. Diváků je stále dost a tak nám pomáhají se s kopcem vypořádat. Po chvíli už tuším proč tam jsou. Připomínáme bandu kreslených postaviček, co hrabou nohama na místě ve snaze přehoupnout se přes horizont. Podaří se to a následuje první krásná louková sekce. Vrchol je naštěstí zahalen v mracích a tak nevidíme kam až se budeme drásat.

První delší. Tráva drží víc než bahno, ale ne o moc. Trochu nadávám na Inov8 Roclite, konkrétně na jejich přilnavost. Ale jen do chvíle, než vedle mě poprvé ušpiní své bledě modré šatičky Landie Grayling, která se s bahnem pere v Salomonech. Bláto je spravedlivé a mezi značkami nedělá rozdílů. Její pád mě ale zamrzí. Kdyby to ustála, mohl jsem se jí držet až na vrchol Aratz a mít i v mlze krásný výhled. Takto jí mizím technickým hrbolatým stoupáním po skalách a kořenech. Snažím se docvaknout skupinku před sebou. I když bylo vlhko a na odkrytých pasážích drobet zima, tak myslím, že počasí bylo ideální a to i pro nás co máme rádi teplo.

Z Aratzu se sbíhá k jeskyni Sancti Spiritu. V mlze to bylo hodně působivé. Letíte co to dá z kopce listnatým lesem, bláto nebláto, kořeny nekořeny, kameny nekameny. Mezi stromy se magicky převalují mraky. Moc před sebe není vidět, ale tak nějak tušíte skalnatou stěnu před vámi, před kterou se bude těžko brzdit. V poslední chvíli uděláte pár kroků dolů a jste v jeskyni s domkem. Je tam ještě víc mokro a podlaha je tvořena oblázky, proti kterým jsou kočičí hlavy v Praze jako pokryté smirkovým papírem. Setrvačnost není v tu chvíli přítel a jsem rád, že z videa je patrné, jak s tímto úsekem mají problém i velcí kluci.

Výběh z jeskyně je doprovázen hlukem. Za chvíli má přijít občerstvení a jedno ze dvou míst, kde si prý diváky užijeme. Doběh na občerstvení je po vrstevnici a vlevo nahoře vidím opravdu hodně lidí. Hrozný hluk. Po pípnutí kobercem mířím pro pití, moderátor ohlašuje mé jméno a že jsem Čech. Sajíce gel otáčím hlavu ve směru, kudy mám běžet. Trasa je zřetelná. Místy metr široká ulička mezi diváky, skoro kolmo do svahu a bez konce. Nádech a výdech, tohle bude bolet.

Pohled od občerstvení a kopec za Sancti Spiritu

Pohled od občerstvení a kopec za Sancti Spiritu (foto Guillem Casanova)

Diváci mají vytištěnou startovní listinu, znají vaše jméno a nebojí se ho použít. S tolika lidmi tělo neposlouchá mozek, každý běží, jako by to byl poslední kopec. Běžím taky, na začátku se i usmívám. Křik diváků nepolevuje, má touha běžet také ne. Jiné je to se silou v mých stehnech, lýtkách a kyslíkem v plicích. Přecházím do chůze, ale pořád to je o moc rychlejší, než by bylo rozumné. Chci zpomalit, ale oni mě tlačí nahoru. Doslova. Za záda, zadek mě tlačí vzhůru. Z dvaceti centimetrů křičí do obličeje. Lýtka mi hoří a já chci domů, k mamince. Už nemám sílu udržet otevřené oči, obličej v křeči, v ústech chuť železa, tak známá z finiše čtvrtky. Když otevřu oči, zorné pole je zúžené pouze na tunel mezi diváky. Na jeho konci je však už vidět světlo, lépe řečeno, nejsou tam diváci. Výšvih končí a já se pokouším rozběhnout po vrstevnici a do mírného kopce.

Uxue Fraile - konec úseku s diváky

Uxue Fraile – konec úseku s diváky (foto Jordi Saragossa)

Na tomto kilometrovém úseku bylo asi víc diváků, než na všech mých předchozích závodech dohromady. Bylo to nové, nepoznané, hodně to bolelo, ale vím, že chci ještě. Běžíme dál, směrem k Aizkorri. Úbočím hřebene a nebýt mraků, je vidět dole Zegama. Stahuji závodníky, předbíhám je na úzkém chodníčku s jistícím lanem. Jak se blížíme k vrcholu, kolem začínají být další diváci. Těším se, přidávám. Posledních pár stovek metrů před vrcholem Aizkorri se asi moc běžet nedá. Sem tam se musí použít ruce, sklon je docela prudký. Finiš na vrchol koridorem diváků zase vybičuje k tempu předaleko za hranicí rozumného. Je to tu ještě intenzivnější než za Sancti Spiritu. Jak se nedá běžet, tak na vás mají diváci více času. Vychutnávají si to. Nějaký vnitřní démon vás nenechá nechat tu o nic méně než všechno, když už sem vylezete. Myslím, že jsem si i trochu ublinknul. Nahoře je občerstvení, takže vám zlegalizuje drobnou zastávku.

Letošní atmosféra na Aizkorri:

Následuje technická pasáž po hřebeni. Tam mě doběhl pud sebezáchovy a předběhla Uxue. Po mokrém oklouzaném vápenci skotačím tuze rád, to ano. Ne však 200m nad zemí se stehny, které jako by mi někdo hodinu mlátil tyčí. Po hřebeni kamzíkujeme pár kilometrů až vršek Aitxuri, kde je další mezičas. Pak rychle dolů.

Seběh kamennou strání byl jak z grotesky. Dotáhla se na mě Emma Roca i Landie a tvoříme skoro němé trio komediantů. Do mlhy znějí nadávky ve třech jazycích, co chvíli někdo protahuje po pádu zakřečnuté stehno. Hodněkrát jsem přemýšlel, zda má vůbec smysl vstávat, když s sebou zase prásknu. Omlácení sbíháme dolů a následuje běžecký úsek.

Senzační kros po trávě, lesem, po vápencových pastvinách. Od občerstvení k občerstvení, v mlze po oranžových vlaječkách, často mimo stezku. Úsek uběhne rychle a je tu poslední stoupání. Tam se snažím holkám konečně cuknout na stálo, ale nedaří se. Výstup je v posledních stovkách metrů opět doprovázen diváky a tak uběhne rychleji, než by člověk čekal.

Cross lesem

Cross lesem

Následuje už vlastně jen 12km seběh do cíle s nějakými hupy. Po cestě si ještě hodněkrát zopakujeme groteskní výstupy, ale už se vlastně dá parádně běžet. Ke konci je trochu obyčejný, po opravdu zábavných 30 kilometrech. Překvapuje mě, že se mi běží dobře. Po kotníky v blátě se mi daří běžet k 5 minutám. Tam bych zpětně hledal chybu, proč se mi nepodařil pěkný výsledek – moc jsem se šetřil první třetinu závodu. Zdálo se mi, že běžíme rychle, protože jsem měl v hlavě tempo z Vulcánie a nepřeorientoval se na kratší závod. Zní to lépe, než pravděpodobnější varianta, že na lepší čas prostě ještě nemám natrénováno a že se mi dostalo zaslouženého vymáchání obličeje v blátě reality. Doslova.

Holky jsem utrhnul, předběhl pět, šest chlapíků a je tu Zegama. Sto metrů před sebou vidím běžce a tak se hecnu co to dá. Doběhnu ho 500m před cílem a zpomaluji na jeho tempo. Prohodím, že si to jako rozdáme do finiše, ať diváci taky něco vidí. Souhlasí a tak je tu poslední díl nedělní grotesky. Dva bahňáci křečují do cíle. Naštěstí sto metrů před cílem chlapce přepadá patriotismus, bere si katalánskou vlajku a nadšeně všem dává najevo svůj původ. Já naopak doufám, že můj původ nikdo neodhalí, v cíli beru kolu, vodu a mizím v davu.

Jak vypadá finisher ze Zegamy

Jak vypadá finisher ze Zegamy (foto Jordi Saragossa)

Naštěstí jsem přiběhl akorát na vyhlášení chlapů, tak se dozvídám výsledky, kroutím hlavou a koukám na Kiliana metr ode mě. Jak to říká Fanánek: Kluk jako ty, dvě ruce, dvě nohy, jedno p…, jedna hlava a již od dětství měl nejlepšího kamaráda Lojzu… Vyhlášení je rychlé a tak můžu hned jít.

Prodírám se pro batoh a jdu do sprchy. Před sprchou je slečna, co nám dává igelitový sáček na oblečení a ukazuje k hadicím s vodou, že nás jako zabahněné do sprchy nepustí. No dobře, zahřeji se ve sprše. Ledovou vodou ze sebe splachujeme bláto, abychom ze sebe o trochu méně ledovou vodou ve sprše smyli pot. Těším se na jídlo a hned se ke stolům ženu. Bohužel, nic teplého. Beru bagetku, pivo, napíšu ubrečenej status na facebook a šourám se k autu.

Zegama je opravdu jedinečná svoji atmosférou. Něco takového už asi nezažiji. Při vzpomínce na Aizkorri a Sancti Spiritu se mi chce brečet a zvracet zároveň. To je patrné i z videí ze závodu. Tohle mají asi jen cyklisti na Tour a jeden i docela chápe, že sypou. Byť jde jen o zhruba tři kilometry trasy, tak je chci zažít znovu a pak ještě a ještě.

Občerstvení jsou famozní. Gely všech chutí, ovoce, pití. Všechno. Vůbec jsem na jídlo ani pití nemusel myslet, bylo ho dost a to jsem i třeba dvě občerstvení za sebou vynechal. Trať závodu je krásná, ale nijak nevybočuje z ostatních závodů v horách. Díky bahnu a mokru byly některé pasáže hodně zábavné.

Na druhou stranu je třeba zmínit, že zázemí po závodě, vlastně světového poháru, jsem si představoval jinak. To bylo lepší i po Jirkovském crossmarathonu za 130 Kč, ale ten, pravda, nemá tak pěkná videa s Kilianem. Pět sprch pro 400 běžců mi přijde akorát, pokud nedostatek teplé vody má vynahradit blízkost závodníků.

Záznam z garminu: http://connect.garmin.com/activity/506954815

Oficiální video 2014:

Vitruální prohlídka trasy:

1. polovina:

2. polovina:

 

 

2 thoughts on “Zegama es Zegama

  1. Pingback: Bártovy tipy na španělské ultra | jan bartas

  2. Pingback: - 2014 / + 2015 | jan bartas

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s