Pralesem a pouští

1.3.2014 – The North Face Transgrancanaria: 128km, D+ 6380m, čas 19:06, 36. místo

Letošní sezonu startujeme brzy. Stejný víkend, kdy začíná běžecká sezona v Kbelích, kdy lezci lezou z nor a zatím jen stydlivě otlapkávají hrubé pískovcové stěny, jsme se my, běhu a hor chtiví, vypravili na Kanáry. „Jedeme na Transgrancanarii, nebude tam takové vedro a taková konkurence jako na Transvulcanii v květnu.“ – to jsou prosincová slova Honzy Zemaníka. Dávám mu za pravdu a přihlašuji se. Nakonec nás na porci 125km s výběhem osmitisícovky má jet asi 7 z ČR. Konkurence je nakonec trochu jiná než jsme čekali. Výkvět světového ultra, tak se aspoň poměříme se špičkou. Teplota v 10h ráno dosahuje 25 stupňů, takže i na to vedro dojde.

Profil

Profil

Na ostrov dorážím ve čtvrtek po práci a hrnu si to busem do Bungalovů Adonis, kde jsem nám jeden zamluvil. Majitel byl srozuměn, že nás tam bude víc než 5 a nevadilo mu to. Přijíždím v půl třetí a úspěšně budím kluky – Palonce se Zemaníkem. Přeci nebudou spát, když spolu máme závodit a já nespím. To tak, mezi běžci totiž na svini nenarazíš.

Ráno vstáváme, jíme, pijeme, kecáme. K dobré náladě přispívá i google překlad závodních stránek, který si vytiskl Honza. Takže víme, že závodíme za kategorie elitních či master samců. Že na 119.km nás čeká občerstvení jménem Drtič a tak různě. Taky čekáme až se vynoří Kuba (Řídel). Ten dorazil na ostrov ve čtvrtek večer, ale místo na jih do Maspalomas, jel na sever do Las Palmas. Nevíme kde je, neozývá se a tak razíme k registraci. Ta je kousek busem do Expocentra. Registrace probíhá úspěšně, dostáváme číslo, triko, čip a náramek. Pak nás napadne, že vlastně nevíme jak na start, tak si přiobjednáváme bus a posíláme nějaké to sypání na 83.km. U stánků dokupuji nějakou další chemii, fotíme se s Paloncem u paní co nabízí ultra oběhnutí Andorry, kam míříme v červenci, a pomalu směřujeme zpátky do bungalovu.

Jdeme na nákup jídla, doplňujeme energii a pořád čekáme na Kubu. Ve startovním balíčku je i utahovací náramek, se kterým si hraji a různě utahuji, až zjistím, že nejde zpátky povolit. To už je až něpříjemně utažený. Honza se mi šlechetně zasměje a volá Kubovi. Zjistí, že je na cestě do Expa. Na Honzovo upozornění, že má 5 minut, než ukončí registraci odpoví, že počkaj. Má pravdu. Za hodinu je v bungalovu i s číslem a jdeme se fotit s vlajkou. Pak poleháváme, pospáváme, diskutujeme název bugalovů. Prostě příprava jak má být.

Česká výprava - 4 z 5

Česká výprava – 4 z 5

Vstáváme před 20 a balíme se na závod. Vzduchem zavoní nervozita, vazelína a závodní boty. Honza si dle mého vzoru utahuje náramek příliš kolem zápěstí. Řeším jestli hůlky jo nebo ne, mícháme Haribo do ultra vychytaných chuťových variací a razíme k busu. Ten nám ujel/nepřijel, tak bereme taxík (překvapivě na jednoho stejná cena jako bus – aneb spořílkovo dobrodružství) a dorážíme k Expu asi 5 minut před odjezdem busu na start.

Cesta je příjemná. Jíme, pijeme, kecáme. Kluci potkávají polský adventure tým a kecají. Palonc s Kubou usíná a tulí se k sobě. Za námi sedící Španěl je pravděpodobně nervózní a tak se poblije. Naštěstí šikovně a Honzu ohodí jen trochu. V 23 jsme v Agaete a je nám zima. Fouká, pochcává, prostě oproti jihu ostrova hnus. Dorazíme na start, kde jen pozdravíme Dana Orálka a jdeme do hospody.

Dáváme si kafe, kluci ještě jedno kolo vazelíny. Upravujeme výbavu a čekáme. Záchod je bohužel zavřený, tak jdeme s Honzou do keříků. Za námi se převléká v autě nějaká švarná dorostenka. Když jsme pak před hospodou, ona stojí u baru. Upozorňuji Honzu na kvalitní pár nohou, se kterými se to jistě i dobře běhá a které musí patřit dobře trénované dvacítce. Bohužel se otáčí a vidíme, že se jedná o Nurii Picas (ročník 76, ach). No nic, nejsme tu na očumování holek a tak jdeme na start.

Molo u majáku, vítr a takový ten jemný déšť. Nádhera. Místa u repráků a tak se nám jména startujících legend pěkně vypalují do palice, hned jak je ječivý moderátor vysloví. Aspoň močit můžeme rovnou přes zábradlí. Těsně před startem přelézá hráz i Dan a přidává se k nám, tak v první třetině 540-hlavého stáda běžců.

Nakonec nás na startu stojí pět: Honza Zemaník, Kuba Řídel, Pavel Paloncý, Dan Orálek a já. Ostatní nedorazili z různých vážných či nevážných důvodů. My však o půlnoci vybíháme. První pozitivum pro závod – vybíháte od moře a hned nahoru. Hodně nahoru. Prvních 9km je vlastně pouze nahoru. Pole se roztahalo, had z čelovek a Agaete z výšky. Rozdělujeme se. Já cupitám spolu s Paloncem kus za Danem s Honzou a Kuba to jistí s menším odstupem.

Na 9.km jsem těsně před Paloncem, klušeme a těšíme se na první seběh. Tam jen nadávám Pavlovi, co to jako dělá a učím se jak sbíhá Czech Machine. Běží z kopce jak španělská gazela a kosíme jednoho soupeře za druhým. Seběh ještě trochu přituhuje, je to prudké, úzké, sype se to a všude pichlavé kytky. Křičím: „To se Danovi asi líbit nebude.“ A tu ho předbíháme a nepletl jsem se, nechutná mu to. Mně ale moc také ne, protože jestli to takhle půjde dál, tak to bude sakra těžký závod. Seběhli jsme a klopýtáme po kamenech ke 2. občerstvení na 20.km, kde jsme asi za 2:40. Palonc musí doplnit camel, tak jdu dál. A první negativum závodu je tu také. Občerstvení nabízí mandle. Jenom mandle. Občerstvení asi mohla být trochu lépe zásobená. Beru hrst, chroupu a jsem vděčný za své medvídky. Začíná druhé stoupání.

Počasí se pořád točí, chvíli jsou hvězdy, poté padne mlha nic není vidět. Sem tam někdo nahoře pustí rozprašovač a snaží se nás potěšit studenou vodou. Je trochu zima, ale pořád jsem jen v triku – spolehám na prohřátí kostí v průběhu dne. Palonc mě nesecvaknul a nikdo kolem nemá podobné tempo a tak jsem sám. Za sebou vidím pár čelovek, ale před sebou žádnou na doběhnutí. Na vrcholu kopce je vidět trochu do krajiny. Někde se honí bouřka, někde svítí hvězdy, honí se mraky, dole svítí vesničky a naznačují moře. Krásná noc, dá se běžet, konečně se dostávám do tempa.

Je tu 34.km a občerstvení. Akorát. Doplňuji kolu s vodou – tajuplný elixír, na který běhám já i Honza. Já do něj někdy namíchám i ionťák. No a zrovna teď mi selhává španělština a místo ionťáku přimíchávám polévku. Nevadí, sůl je dobrá a bude se hodit. Běžím dál a proklínám hůlky. Zatím byly jen dva kopce, kdy jsem je použil. Při seběhu je nesu v ruce a doufám, že nehodím tlamu, nebo že se mi nezapíchnou do břicha. Většinu závodu je pak jen nesu, nebo mi to alespoň příjde.

Při tomto delším běhu se projevuje maličká nevýhoda tajuplného elixíru, který obsahuje kolu. Jak se běží, tak se trochu naklepe a kola pak vystříkne. Je to krásný pocit mít celou pravou polovinu těla a nohu ulepenou. A co teprve až vystříkne ta druhá lahev v batohu. Naštěstí je to závod a ne módní přehlídka.

Mokro severní půlky ostrova (foto David Kadunc)

Mokro severní půlky ostrova (foto David Kadunc)

Teď následuje přes 20km zvlněným profilem, kde by se dalo běžet. Jak pak poznamená Palonc – ten asfalt a zahrádky mě už sra**. Nemyslím, že to bylo tak zlé. Ale je pravda, že úzkých cestiček v mokrém křoví a křižování asfaltek bylo dost. Tady někde si Palonc naštípnul palec. Přichází však svítání a to se mi vždy líbí. Konečně je toho vidět víc a taky se mi nechce tolik spát. Secvaknul jsem chlapce ze Slovenska a tak tvoříme dvojici a sbíháme do Teroru. Jméno vesničky na 57. km je vskutku předzvěstí věcí příštích. Zde končí Palonc i Dan. To se dozvím až v cíli. Při běhu jsem měl pocit, že mě každou chvíli musí stáhnout a tak jsem jel na strach.

Před Terorem (foto David Kadunc)

Před Terorem (foto David Kadunc)

Z Teroru nastupujeme na 8 km dlouhé stoupání. Vysupím první část a s optimistickým zvoláním „To vyklušeme“, začnu cupitat po relativně rovnějším úseku. Když tu za zatáčkou vidím oranžový dres a notoricky známý styl běhu. „To nemůže být On, “ je má první reakce. Je to On. První globální legenda ultra, sám Scott Jurek. Přemýšlím co udělat. Vyndat mobil a fotit? To mi přišlo trochu hloupé. Tak jsem si sundal hůlku a aspoň mu potřásl rukou. Pak jsem skoro zdechnul, když jsem se snažil nasadit tempo a utéct mu za roh. Stoupání bylo impozantní a legrace nás brzy přešla.

Blížili jsme se k hřebeni, který odděluje sever a jih a začínalo být vedro, všechny mraky zůstávaly na severu. Naštěstí přišly výhledy. Nádhera. Člověk měl najednou nekonečně důvodů proč zastavovat. Těsně před vrcholem jsem cuknul slovenskému bratru a běžel sám.

Výhledy na severní mlhavou stranu (foto David Kadunc)

Výhledy na severní mlhavou stranu (foto David Kadunc)

První klesání na jižní straně ostrova bylo za odměnu. Škoda, že se klesalo na 71.km a ne do cíle. No ale ty výhledy, to bylo něco úplně jiného než výlet na Kokořín. Prostě pohádka. Místo zmoklých kamenů spojených jílem, kterými oplývala první půlka tu byla kamenitá cesta s jemnou šotolinou. Dalo se to valit a juchat. Ten pocit jsem si měl zapamatovat, protože hned v dalším stoupání jsem přemýšlel, proč to vlastně dělám.

Seběhl jsem na občerstvení, oloupil je o sůl a vodu a vydal se vzhůru na Roque Nublo. Druhý největší kopec ostrova se skalním útvarem na vrchu. Něco jako Cinque Torre. Stoupám si, baštím kus sýra a tu se kolem mě mihnou dva Španělé. Ty vole, co to….frnk frnk další tři. Tak jako počkat. Skoro jsem si sednul a hodil boty do potoka, protože to byl fakt výsměch. Pak mi došlo, že to byli první z vloženého závodu na 83km. No, aspoň jsem viděl, jak mám za dva měsíce běžet Transvulcanii.

V dálce Roque Nublo (foto David Kadunc) z Pico de las Nieves

V dálce Roque Nublo (foto David Kadunc) z Pico de las Nieves

Stoupáme na Roque a jen lapeme po dechu. Za chvíli je vidět Teide na Tenerife, vystupuje z mraků a moře. Je vedro, motáme se. Jen velmi pracně postupujeme nahoru. Společnost mi dělá David, klučina ze Slovinska, ze kterého vypadne, že v roce 2013 byl 27. na UTMB a v roce 2012 byl 18. na Western States. Je prima vidět, že takových výsledků dosáhnou i normální lidé. Těsně před koncem stoupání se na mě David otočil a moudře pravil: „It hurts.“.

Vystoupáme do sedla a ještě kousek k tomu kusu skály, kde je mikro koberec s čipem. A pak už jen kousek na Garañon na 83.km. Cesta vede velmi řídkým lesem, takže moc ochlazení není. Dobíháme na občerstvení, hodně lidí tu povzbuzuje, je to prima. Ale mám dost. Sáhnu pro gel do kapsy u batohu a přivítá mě teplé lepkavo. Takové drobné radosti zajistí, že závod rozhodně není nuda.

Přehrada před Garañonem (foto David Kadunc)

Přehrada před Garañonem (foto David Kadunc)

Kontrola vybavení, jídlo, gely, voda na hlavu, plnou hrst sýra a jde se dál. David vyrazil dříve a až do cíle ho nevidím. Vystupuji na nejvyšší kopec ostrova – Pico de las Nieves. Z něj je to jen vlastně dolů a vlastně už jen 35 km. Běžím tedy. Míjim chlapce, co se nechá nést čtyřmi chlapáky. Kotník v pravém úhlu k holeni je odpovědí. Uff, můžu zpomalit a svést to na opatrnost. Cesta je nekonečná. V dáli je vidět moře a tam je u majáku cíl. Taková beznaděj. Jediný argument – zaber, ať to máš dřív za sebou – dost bolí. Dole pod sebou jsou vidět maličké figurky sestupujících soupeřů, slunce praží, výhledy jsou dechberoucí – aspoň tak si vysvětluji nedostatek kyslíku.

Seběh (foto David Kadunc)

Seběh a v dálce moře (foto David Kadunc)

Jinými slovy, slovy klasika, …přišla bída na kozáka, kozák zarmoutil se.

Dělám, že se směju

Dělám, že se směju

Seběh z Pico de las Nieves do Tunte byl za trest. Chodník věru tatranský, vyskládané kameny, serpentiny, půl třetí odpoledne, teplo a vzdálenost se nekrátí. A na dně údolí vesnice s občerstvením. Když jsem doklopítal těsně k vesnici, všiml jsem si cedule hlásající fotografa za 25m. Akorát čas na to, aby člověk pochopil co přečetl a zatvářil se jako idiot. Cvak, je to tam. Dobíhám do vesnice a už dál nechci. Naštěstí už jen 30km, mi říká místní moderátor. To je přesně ta informace, kterou jsem chtěl slyšet. Jím, piju a chystám se dál. Na stanicích byli ale vcelku ochotní. Hned po přiběhnutí mi brali lahve a ptali se, co do nich chci. Zatímco člověk hodoval, jeho náhoby se plnily, takže minimální ztráta času.

Ještě jednou seběh (foto David Kadunc)

Ještě jednou seběh (foto David Kadunc)

Po pár kilometrech za vesnicí mě dobíhá Nerea, loňská vítězka a spřízněná členka klubu se kterým trénuji u Madridu. Ach, ta mužská pýcha, nebo co mě to pohání dále. Mažu s ní nahoru do sedla, běžím před ní po hřebeni, už jen 25 do cíle. A má to být jen z kopce. To půjde. Tahle hřebenovka byla krásná. Výhledy, krásný terén, dalo se běžet. Jen mi to prostě přišlo nekonečné, když je vidět cíl tak dlouho.

Tesně před koncem seběhu

Tesně před koncem seběhu

No, skoro. Sestup z hřebene na předposlední občerstvení je jako z noční můry. Je to suť, ale taková ta drsnější, úzký chodník, mělo by se frekvenčně cupitat a valit. Kuba si to prý krásně užil za probíhajícího stmívání. Já měl co dělat za světla a jen jsem sledoval jak se kolem prohnala Nerea s další kočkou. To byl seběh. Ztrácí se mi v prachu. Z posledního občerstvení již jen 17km do cíle. Poklábosit s obsluhou a mazat dál. Nereu nepustím bez boje.

Má to být zase už jen dolů a zase není. Probíháme nějakým archeologickým muzeem pod širým nebem nahoru na širokou horskou cestu. Běžím poměrně svižně, hodinky hlásí 5:30min/km. To by mohlo vyjít pod 19 hodin. Když vidím Nereu, připojí se ke mě 3 kluci z Kanárů. Střídáme se v udávání tempa a docela letíme. Nohy tuhnou, energie chybí. Posledním občerstvením jen proběhneme. Čeká nás jen 6 km, což znamená, že to nebude 125 ale asi 128 a 19 hodin nestihnu. Nevadí, hlavně že nebudu muset běžet za tmy.

Nekonečná rovina (foto David Kadunc)

Nekonečná rovina (foto David Kadunc)

Doběh do cíle je tragický. Běží se 3km korytem řeky, kde řeka není. Je to hromada kamenů pospojovaných betonem a je to rovné – celé tři kilometry jsou před vámi. Naštěstí vše jednou končí a to i tahle noční můra. Vbíháme na pláž, kousek po písku, protože zatím to bylo jednoduché a už je tu maják a brána a cíl.

Koryto potoka - až toto bylo nekonečné (foto David Kadunc)

Koryto potoka – až toto bylo nekonečné (foto David Kadunc)

V cíli je to trochu zmatek. Nikdo nejeví zájem o závodníky, pouze pán s hrozivými štípačkami se hrne k botám s čipem a tak si tkaničky rozvazujeme kvapně. Až třetí chlapík v obleku organizátora tuší, kde je jídlo, finisherova taška a tak.

Děkuji třem kanárkům za finiš. Nacházím Davida ze Slovinska, má tam ženu, kamarády. Tak aspoň nejsem sám. Jdeme do Expa na pivo a jídlo. Oni ještě na sprchu. Ale my nebyli tak duchapřítomní a tak v Expu nemám nic připraveno na převlečení. Dalo by se jet busem, ale ten jede až za 5 minut. Kecáme o závodech, o cílech a tak. Jako bychom právě nic nedokončili. V Expu se dělíme, kluci jdou do sprchy, já jíst.

S Davidem v cíli - doběhl 8 minut přede mnou (foto foťák Davida Kadunce)

S Davidem v cíli – doběhl 8 minut přede mnou (foto foťák Davida Kadunce)

 

Později se dozvídám, že nebýt Palonce v cíli, tak tam Honza sedí asi ještě teď. Nikdo se o doběhnuvší nezajímal, jen jim sebrali čip. K pití nabízí vodu a kolu. Což po 20 hodinách, kdy pijete vodu a kolu, není právě to, co hledáte. Honza nakonec nebyl v Expu a tak ani on ani Palonc nedostali jídlo ani pití. Já jsem měl štěstí, že jsem se nachomítnul k dalším závodníkům a že se domluvím španělsky.

V Expu chci nejdřív finisherskou vestičku, ale neznám svůj čas a tak mi ji nechtějí dát. Jdu tedy jíst. Dostávám těstoviny, rýži a masové kuličky. Od slečny za pípou si beru dvě malá pivka. Koukám na ulepený mobil. Táta píše jak jsem dopadl a je z toho 38. místo. Škoda toho seběhu z Pico de las Nieves, tam jsem ztratil aspoň půl hodiny. (Po pár dnech od závodu jsem z výsledku rozpačitý a asi nejlépe ho vystihl Sam: nezklamal jsem). Teď si vychutnám pivo a píšu Honzovi kde je. Pijou prý pivko s Paloncem doma. Dává se do mě zimnice, dojídám, dopíjím, beru taxík a jedu za nimi.

Další pití, sprcha, sdílíme první pocity. Honza je hodně hotovej, Palonc se zraněním vypadá vyrovnaně. Dozvídáme se, že Kuba je těsně od cíle a tak na něj čekám. Kluci jdou spát. Těším se na Kubu, že dáme další pivo, ale jelikož uběhl posledních 25km bez zastávky, tak plní slib co si předsevzal a nepije. Tak končí dlouhý den.

Byl to pěkně těžký závod. Asi nejtěžší, co jsem běžel. Jak co se týká technických úseků, tak i nastoupaných metrů. Těch nebylo 8500, jak hlásaly propozice, ale asi 6500. Co nás asi stálo nejvíc sil bylo slunce a celkově počasí. Vlastně celou noc se běží ve vlhku, mokru a pak celý den je to naprostý opak – suchá výheň. Co se ale týče výhledů a krásy okolí, tak zvlášť denní část neměla chybu. To bylo orgasmické na mnoha místech.

Záznam z Garminu, kam až stačila baterie: http://connect.garmin.com/activity/475828751

2 thoughts on “Pralesem a pouští

  1. Pingback: Bártovy tipy na španělské ultra | jan bartas

  2. Pingback: Bártovy tipy na španělské ultra + 1 | Czech Skyrunning Association

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s