2.8.2015 Hamperokken Skyrace, 45km, D+4400m, čas 7:46, 23. místo (19.mezi chlapci)

Půlnoční slunce, hukot tisíců potoků a potůčků, vůně vřesu, bahna a neusušitelných ponožek. Norsko se mi vypaluje do duše všemi smysly. Tuším, že závod sám se mi dostane i pod kůži. Tromso je odkudkoliv tak daleko, že v porovnání s ním je Brno předměstí Prahy. Kilian s Emelie našli místo 350km severně od polárního kruhu, kde v létě slunce nezapadá, v zimě nevychází a venkov je přeplněný masovými vrahy ze Sněhuláka, Levharta, Švábů a kde to vypadá, že všichni muži tu nenávidí ženy. V části země tak svěží, divoké a mírně děsivé uspořádali závod, který nemá srovnání. Tedy, já nic takového nikdy neběžel a to jsem běžel už skoro všechno. Tromso Hamperokken Skyrace by měl mít každý příznivec běhu v horách na svém seznamu. Rád vám vysvětlím proč.

Nikdy jsem v Norsku nebyl. Tromso Skyrace zařadili do kalendáře světového poháru pro rok 2015. Ideální záminka podívat se na sever a pokusit se urvat nějaké body. Na začátku sezony vidím, že se do Tromsa chystá i Zdenda Kříž. Vytvořili jsme skupinu o 5 lidech (3 závodníci a dva tvůrci dobré nálady, jídla a podpory na trati), čímž snižujeme fixní náklady (ubytování, půjčení auta) na minimum a celé jaro se těšíme na dovolenou.

Výsledky na závodech v začátku sezony vyvolávají dojem, že forma konečně dorazila i do mého neforemného těla. Hladinu nervozity, zda se mi podaří na body dosáhnout i zde, zvyšuje Ian Corless. Ten ví, jak mi zatížit nohy přehnaným očekáváním, a ve svém článku mě tipuje na top 10. Stejně tak oficiální článek mezinárodního skyrunningu. Psychicky silný jako řecká ekonomika se připravuji na páteční vertikální kilometr.

Za tuto sezonu na mě Zdenda vyzkoušel již mnoho ze své nevyčerpatelné zásoby ultra trailového trash talku. Vedle jeho zbraní působí pošťuchování mezi Rockym a Dragem jako laškování Mirka Dušína s Dlouhým Bidlem. Před závodem v Tromso své útoky zefektivňuje – snižuje rafinovanost a šponuje údernost. Například po čtvrteční večeři za mnou přišel do kuchyně, kde zcela nemachisticky umývám nádobí. Zdenda mi zaklepe na rameno. Otočím se, v očekávání nějakého moudra, pořekadla, nebo aspoň kusu žvance. On však jen řekne: „Hele!!“ a ukáže na své zatnuté nahé stehno, kde se rýsuje každé svalové vlákno.

V pátek začalo sluníčko prohrávat svůj zápas s mraky a deštěm. Dopolední lenošení proběhlo za doprovodu mistrovství světa skoků do vody. Zabalili jsme zvony na povzbuzování, startovní čísla a vydali se na start vertikálního běsu. Blamann je kopec vysoký 1044 metrů. Na jeho vrchol vede od moře cestička necelé tři kilometry dlouhá. Jeden nemusí být Pythagoras, aby měl představu o jejím sklonu. Já běžel jen úvodní část přes silnici. Zdenda o trochu déle a tak mi dal 7 minut a v hlubokém fjordu utopil i mé sebevědomí.

Neúspěch neumím hodit jen tak za hlavu a tak si za páteční večer vysloužím cenu Největšího kaziče nálady. Jinak mám dnypřed závodem rád. Jsou totiž ve znamení lenošení a nabírání energie. Počasí a televizní program byli na naší straně. Klasika San Sebastian, gauč a pojídání. Pak jen odjezd do města, vyzvednout číslo, zaplatit startovné Emelie a poslechnout si rady od Kiliana.

Hala se zaplnila, čísla rozdala, NOKy (norské koruny) jen lítaly vzduchem. Kilian se chopil mikrofonu a spustil. Povinnou výbavu měl za sebou rychle. Větrovka. Doplnil ji komentářem, že bude asi trochu pršet, ale že mokří budeme stejně. Pak začal výklad tratě. Požádal ty, kterým se první kopec bude zdát těžký, aby dál nechodili. Pak ukázal pár fotek z úzkého hřebene Hamperokkenu a pár lidí se pozvracelo. Znovu upozornil, že pokud se nám tam nebude líbit, máme to otočit, že to není ostuda. Trasa vyvrcholila trojkovým výstupem na samotný vrchol a to jsem v duchu blinkal i já. Já, mega hrdina, trojky v horách vždy jistil a teď tu mám blbnout po mokré skále a závodit. Při seběhu z Hamperokkenu máme dávat pozor. Je to sice 300m po sněhu rychle dolů, ale kdo pojede moc rychle, zastaví až v suti a to bude bolet. Kilian se nezasmál.

„Závod startuje v 10. Lanovka na start začíná jezdit v 10. Je tu tedy malý časový nesoulad. Ale jelikož je to závod krátký a s malým převýšením, jistě vám nebudou ty 3km a 300m nahoru vadit jako rozcvička.“ Loučí se s námi hlavní organizátor.

Nasucho polykáme a jdeme za Eirikem na fotku. Těší mě, že poběží ve stejných botech jako já. Inov8 Terra Claw 250. Fotí se s námi s úsměvem a radostně nám ukazuje X-talony, které volí místo zmíněného modelu. Aj, náš sponzor měl špatné informace a my tu zahyneme. Naštěstí je Eirik gentlas a nabízí mi jeden svůj pár X-talonů. Že je nebude potřebovat. Stačily tři minuty a už s ním jedu na hotelový pokoj. Za pár minut jsem dole i s novým párem. Ani to nebolelo. Zdenda, kámoš, mě vítá: „To poběžíš v botech, co jsi nikdy neměl na noze?“ Hmmm… štve mě, jak je moudrý. Ale dar od šampiona se přeci nedá odmítnout!!! Zaděláno na další dilema. Od té doby, co jsem přijal Zdendu za svého guru a průvodce světem sportu, řeším problémy podle něj. Takže Eirikovy botky se toho dne neproběhnou a já zůstávám věrný svým Terra Claw.

Dorážíme do kempu a chystáme výbavu. Přemýšlíme zda ¾ či kraťasy, zda batoh nebo jen šustka kolem pasu. Nakonec i Zdenda bere gely místo vysočiny se švestičkama. Moc netušíme, kolik nám to bude trvat. Na vítězství loni stačilo 6:49, počítáme čas kolem 8 hodin, což u mě vychází na 8 gelů.

Po vydatné porci špaget, M&M’s, Esíček, dalším talíři špaget, pár koleček vysočiny, trochu česneku do krku, jdeme ještě za světla spát. Budík nařízený na 7:30 a všichni mírně nervózní. Zuzka tolik, že z toho onemocní. Tedy, hraje nemocnou, vyhrožuje teplotou a já jejím odsunem na verandu do izolace. Zdenda jako obvykle sleduje skoky do vody nejdéle a spát nechce, nepotřebuje.

Snídáme jako vždycky ovesné vločky a po očku sledujeme ošklivé počasí klepající na okna. Padá rozhodnutí, že bereme ¾. Přijíždí pro nás Petr, co vezl Hanku. Ta prý jde v sukýnce a krátkém tričku. Rozhodnutí se mění a bereme kraťasy. Zkušení vytrvalci se nezatěžují zbytečnou pýchou a vůle nachystaná na 10 hodin utrpení nemá sil nazbyt odporovat lehkým rozhodnutím.

Teple oblečení se přesunujeme audinou pod lanovku. Jsou závodníci, kteří platí 150 NOK (450Kč) a jedou nahoru lanovkou. 150 NOK stačí v Norsku na 6 plechovek piva. Vyrážíme na start pěšky. Aklimatizace se daří, potíme se. Nakonec to, jako vždy, nebude tak zlé. Vstupujeme do zaplněné restaurace a čekáme v teple na start. Proběhnou poslední úpravy závodní váhy, sundáme teplé převlečení a jdeme na start.

Kilian má poslední poznámky. Že to klouže a že Be safe… Třesoucí rukou potřesu Zdenkovou a přeji mu hodně štěstí. Polibek pro štěstí pro Zuzku. Předávám vazelínu Petře a řadím se vedle Emelie. Dneska se ji udržím nebo zemřu.

Je odstartováno. Do kopce, prvních 9km zvlněným hřebenem do 1200m n.m. Zdenda se drží vedle Phillipa Reitnera, Emelie a Jeník z Modřan začíná hýkat za jejich patami. Tak to pokračuje až na 5. kilometr. Tam mě předbíhá sice rychlá, ale neuvěřitelně nešikovná Maite, co má po každém závodě nohy zmasakrované až na kost. První občerstvení ignoruji a stíhám Maite do bažiny. Boty již od startu nejsou suché, ale lepivé blátíčko je test pro Terra Claw, který rozhodně nezvládají. Pocit zouvání zpomaluje tempo. Naštěstí. Protože Zdenda, Emelie, Maite jsou ten den jinde.

Kolem mlha, žádné výhledy, nohy mokré. Prudký sklon dává tušit začátek výstupu na první kopec. Podklad se mění z hebounkého vřesoviště na kamenitou suť. Čím těžší terén tím rychleji jdu nahoru a dotahuji skupinku před sebou. Na vrcholku tančíme po kamenech, holeně zastavují podklouznutí po kamenných hranách. Kolena se chladí ve sněhových tunelech způsobených příliš prudkým dopadem. Jak říkal Kilian. Je to jen začátek a komu se to nebude líbit, nechť otočí. Neotáčím a běžím dál. K seběhu.

Je to sněhová hrana, 50m prudkým svahem s nataženým lanem. Nestíhám navléknout mokré rukavice. Stejně mi byla na ruce zima a tření o lano pěkně zahřeje. Letím dolů, po zadku, po nohou. Čím rychleji zmizím, tím lépe. Dole dobrovolnice něco křičí. Cože? Co? Ice, ice, watch out (bacha led)… Led na konci sněhu seskakuji přímo do stejně prudké mokré sutě. Tající sníh tvoří z půdy mazlavou hmotu, kterou sjíždíme dolů v komickém slalomu mezi ostrými kameny. Nekonečný seběh, který není moc seběhem. Chytit se za kámen a skočit pod něj, doufám, že uklouznu jen tak akorát. Přestávám počítat pády. V prudkých pasážích se ani nezvedám. Gravitace, nulové tření a uklouzaný zadek mě posouvají dolů stejně rychle jako snaha o běh.

Po chvíli mlha trochu ztmavne, už jsme nízko a kolem není sníh. Plato pod obří stěnou. Desítky řek, stovky říček, tisíce potoků, desetitisíce potůčků tu vytváří větší řeku burácející k vodopádu, kolem kterého máme sbíhat. Prvních pár potoků i zvládnu přeskočit. S rostoucím průtokem klesá má úspěšnost suchých přeskoků. S rostoucím počtem přistání v půlce potoku klesá mé odhodlání něco takového zkoušet. Poslední brod si vyžádal běh vodou hlubokou tak, až jsem zchladil i své budoucí potomky.

Závod je to parádní, není kam zabloudit, i když nejdeme po žádné cestě. Prostě dolů údolím. I tak sleduji fáborky a těším se na posledních výškových 300m. Nádherná pasáž vřesem, kde si čvachtající nohy jen lebedí. Vřes přitápí pod kotlem a sklon se zvětšuje. Nechávám za sebou dva Němce a něco mezi pádem a jízdou po vřesu se dostávám dolů do lesa. V technických sebězích si docela věřím a tak s nosíkem nahoru navyšuji náskok. „Sorry, passing.“ Mihne se kolem mě mrňavá Nepálka. Hmmm, nechat projevit uraženou pýchu, zardousit tě, ukrýt pod nekonečným mechem, nikdy tě už nikdo nenajde!!! Kdybych tě tak chytil…

Když to jde, zvednu oči a přes údolí vidím začátek hřebene na Hamperokken. Zdá se dál, výš a jak páře mraky, ještě trochu děsivější než na prezentaci. Naštěstí není čas myslet na budoucnost a je třeba kontrolovaně klopýtat.

Hororově jednotvárnou krajinou běžíme 3km na občerstvení. Rovina, relativně, po mechu, vřesu, mokru. Aspoň se dá utíkat. Místo brodu dokonce dvě větve. Přibíhám na občerstvení, od Petra beru druhou lahvičku, vyslechnu si, že ten stařík ze Špindlu mi dává 8 minut a letím dál. V závěsu za čtvrtou ženou a německými kolegy spěcháme na Hamperokken.

Nová cestička (slovy Kiliana: Loni před závodem tu nebyla, po něm už ano) už opatřená turistickým značením nás vede 50 odstíny zelené stále výše. Sledujeme vlaječky, červené tečky a stoupáme po měkkém trailu jako z pohádky. Začíná pršet o trochu více než dosud, mraky stoupají a tak vidím závodníky před sebou. Ještě se držím, taktická porada se Zdendou určila, že závodíme po Hamperokkenu.

Trailově omamná cestička mizí v suti a začíná dřina. Ta končí u prvních skal, kde trail mizí. Už jen po vlaječkách a „držet se hřebenu“. Hřebenu se držím doslova a postupuji k vrcholu. Dobíhám Brita, co se mocně svíjí v křečích. Nabízím mu pomoc, nejdříve slovní: „Vem si solné tablety.“ „Nemám.“ „Aha, tak si vem moje.“ Vyndání tabletek zmrzlou rukou v rukavici je trochu těžší oříšek. On rukavice nemá a tak si je bere sám.

„Spěchám“ po hřebeni co to jen jde. Moc to nejde, klouže to, prší, z hrozivé hloubky pod námi zní hučící potoky. Na bronzovou plaketku k Popradskému plesu jsem ještě příliš tlustý. Zpomaluji a opatrně se plazím k vrcholu. Ha, fotograf!!! Úsměv mi mrzne na tváři, když vidím místo co k němu musím přeplazit. Úsměv, elegance, jistota pohybu v horách, vše jde stranou. Pohyby ovládl kamarád Pud sebezáchovy, nasedám na skalního koně rozkrokem a sunu se ke Kilianovi. „Prosím, neukazuj tyto fotky nikomu.“ Přes slzy hysterie stihnu prohodit a už metelím dál.

Kolem záchranářů, směrem k vrcholu Hamperokkenu. Esíčko s nahlášením čísla a už dolů. Ta horší varianta. Klopýtání sutí jako na začátku prvního klesání. Jen prudší. Už je mi to jedno. Kolem sviští kameny, rychlejší závodníci a bahno. Těším se na sněhovou pasáž. Ta co má výškových 300m dolů a není o moc delší. Sjíždím jí jako Lasse Kjus a dojíždím pár místňáků. Dojel jsem tedy členy Tromso Skiklubu a nechal je zmizet skotačící v suti. Jako chromý slon jsem se pohyboval nekončící sutí bez náznaku stezky. Jak říkal Kilian: „Dorazíte na stezku. No je to spíš vyšlapané kamzíky, ale po té suti vám bude připadat jako dálnice.“ Hledám jakýkoliv náznak stezky. Pohyb vpřed je zoufale pomalý, ale naštěstí nás všech.

Asi po deseti hodinách tohoto psychického mučení přichází náznaky běhatelnějšího terénu. Nohy se chtějí rozběhnout. Pár uklouznutí však připomene, že tady se běhá jinak. Necestou doklopýtám k Ianu Corlessovi a tam se napojíme na výstupovou cestičku k Hamperokkenu. Jak to v poledne byla óda na trail, tak po proběhnutí 400 nohou je z toho pěkná klouzačka. Juchám, dneska z toho běhání moc nebude. Terra Claw marně hledají oporu v blátě, radši běžím mimo, po vřesu a trávě.

Po druhé ten den občerstvení. Od Petra si beru gely a poslední půllitr s vodou. Zdenda mě řeže jak malého Jeníka. Dává mi 25-30minut. Petr mě chválí, jak hezky vypadám. Beru to jako pobídnutí k zahájení stíhací jízdy. Během již známých nekonečných 3 km po zvlněném vřesu předbíhám dva klučiny. Druhý se mě chytá a snaží se držet ve výstupu.

Je to ta 300m pasáž kolem vodopádu, kterou závodní pole přetvořilo na solidní bahnitou skluzavku. Kvituji příjemnou změnu, ruce si odpočinou od opírání o stehna a začnou se přitahovat o okolní stromky, keře, stonky trávy. Němec supí za mnou s holemi. Jen zaúpí: „Nepamatuji si, že to bylo tak prudké.“ Hahá, lovec ve mně se mu směje do obličeje a zabíjí ho odpovědí: „Už jen 900 výškových metrů a jsi nahoře.“ Němec zahazuje hůlky, opře se o kolmou hlínu a začne vzlykat.

Využívám zlomu a začínám utíkat. V dolině vidím další soupeře, jak plavou přes brod. Na zadku cítím propocené, zmoklé trenýrky. Stehnům se nechce, ale hlava je silnější. Tlačím to vřesovištěm, zkracuji vzdálenost. Brod mírně zchladí mé odhodlání, ale nezastaví můj finiš. Nezadržitelně se přibližuji k dalším závodníkům. Ochlazení stehen v brodu, padá další gel, srknutí z vemínka a vyklusání krátkého kopce. Během travnatých serpentýn předbíhám pátou ženu a deru se dál.

Teplo není, sníh začíná tuhnout a tak je každý krok dvojitý. Každý vertikální decimetr pracně vybojovaný. Nedbám stížnostem těla, plicní sklípky zapalují vatry vzdoru, stehna také jednou nabývají tuhosti kamene. Serpentiny popobíhám, po kamenech se plazím rychleji než soupeři. Z 25. místa pod kopcem se dostávám na dohled 17. na vrcholku. Už jen ručkování po laně přes strmý led, srknout vody a letět dolů. Není nač se šetřit. Stylem Maite Maiory „nenávidím své holeně“ se řítím dolů. Mlha, déšť, zima. Krásné letní počasí.

Hřeben končí a přebíháme pod celou horou k občerstvení. Terén je kluzký, houpavý, ale běhatelný. I přes vysoký stupeň prošitosti mých nohou, daří se mi běžet. Fandící Norka mi radí, že už je to kousek, ať si to užiju. To tak!!! Právě, je to jen kousek, A muerte!!! Tělo se chytá stébla a chtělo by čůrat. Dneska ale nemá šanci. Žádná pauza nebude. Probíhám poslední občerstvení a mizím v blátě posledního stoupání.

Silový bruslařský styl, za který by se Northug teda nestyděl, mě vynese na kopec, když slyším, že pronásledovatel přibíhá na občerstvení. Běžím podlahu, rubu dno, kyselina mléčná přebírá vládu nad stehny. Nechci přijít o místo a v mlze před sebou tuším 17. pozici. Rychleji však už ten den neběžím. Dobíhá mě domácí závodník a po chvíli mizí v mlze.

Do cíle dobíhám za 7:46 na 23. místě, 19. kluk. Dvacet minut za Zdendou je hodně, od 17. místa mě dělily 2,5 minuty. Že já idiot pomáhal tomu klukovi v křečích. Mohl jsem doběhnout těsně za Zdendou. Příště nikomu nepomáhám. (vtípek). Medaile přímo od Kiliana, pochválím ho, že stvořil bestii daleko těžší než KIMU a jdu si se Zdendou dát Yogi tea – nápoj závodu. Zdeněk, i když takový závod není jeho šálek rumu, ukázal, jaká je klasa a doběhl na parádním 18. místě a byl předběhnutý pouze Emelie a Nepálkou Mirou.

Rty fialoví rychleji než při zápase v boxu. Jdu se převléci, gratuluji Zdendovi, klepu se a je mi slabo. Po posledním kopci a doběhu do cíle mi moc rezerv nezůstalo. Rvu do sebe místní pochutinu – bramborovou kaši se zeleninou a slaninou. Čaj, vodu, skořicovou bulku. Fialové rty odchází spolu se slabostí a tak čekáme na holky. Hanka doběhne za 2 hodinky, Zuzka za 3. Obě v top10 holek. Hanka přiznává, že to bylo těžší než loni. Já jsem na Zuzku moc pyšný, že přežila a že závodila tak dobře. Myslím, že opravdu parádní úspěch českého skyrunningu, trochu odflákne Sam zprávou: 16. a 19. místo. Pěkné. I když je zase vypráskaly holky. Kdyby mě to tolik nebavilo, jedu příště na nějaký pouťák. Třeba kolem Glockneru nebo do Itálie.

Proč tedy jet tak daleko? Platit velké peníze za dovolenou v Norsku? Kvůli 45km? Norsko tak daleko na severu je zážitek, na který nezapomenu. Půlnoční slunce, divoké hory rostoucí přímo z moře, nevyzpytatelné počasí. Příroda silná tak, že oněmíte. Dva blázni vám umožní vetřít se do jejího království a zazávodit si. Připraví vám trasu, kde otestujete veškeré své získané zkušenosti ze závodů. Nezatíží vás 5kg povinné výbavy. Víceméně je vše na vás. Run free. Borůvek a potoků je po cestě dost. Navíc 4 občerstvení. Zaběháte si, zapadáte si, zalezete, zaplazíte. Pokud jsme mrňaví, brody přeplavete. Závod, v rámci světového poháru, je naplněn běžci, které hory opravdu baví. Závod je těžký a tak snad odradí lovce startovních triček slavných závodů. Atmosféra závodu byla až podivně hodně pozitivní a přiblblý úsměv na tváři mi vyvolá každá vzpomínka na něj.

Ano, nejsem Kilianův největší fanoušek. Mnoho věcí mu nevěřím. Po Tromso Hamperokken Skyrace musím však smeknout až na zem. Před jeho fantazií vymyslet takovou trasu, jistě neskutečnou trpělivostí v jejím prosazení v nezměněné podobě a jeho odvaze nás, nýmandy z dolin, do takové trasy pustit. Pokud Skyrunning v mých očích trochu hledal svojí duši, tak věřím, že pokud se bude ubírat směrem naznačeným Emelie a Kilianem, nebude se muset o svoji budoucnost obávat.

Výslekdy: http://www.eqtiming.no/Result/?eventUID=19540

Video: https://vimeo.com/135497128

Bez supportu by to ale nešlo… Moc děkuji Petře a Petrovi za to jak nám vařili, rozháněli nervozitu a starali se o nás během závodu. Bylo to báječné.