Vánoční večírky jsou zlo a měly by se zakázat. Alespoň pro mé dobro. Zatím jsem tedy absolvoval pouze 4 (ty jo, už budu končit 4. rok v Blue Heaven), ale celý si pamatuji pouze jeden. Letos se to bohužel také lehce zvrtlo a říci, že jsem v pátek byl jen málo výkonný, by byl gigantický eufemismus. Svědomí se změnilo na přísnou dominu a celý víkend mě kvůli porušení životosprávy řádně bičovalo. Až tolik, že jsem v neděli večer šel do práce pro počítač a v pondělí o svátečním dni doháněl chybějící pracovní nasazení.

V tréninkovém plánu byl na neděli naplánovaný další kratší závod – La Peña del Tren. Tentokrát v krajině vlků – v horách na západě Leonu – 28km s 1500m do kopce. V sobotu jsme vyrazili v mém autě spolu s Jorgem a Eliseem. Eliseo má kromě zajímavého jména i moře zajímavých historek. Kromě toho, že reprezentoval Madrid v atletice, tak běžel svůj první silniční maraton za 2:33. Ptal jsem se ho tedy, proč se nezkusil připravit na další a dát ho ještě lépe. Tak mi odpověděl, že po prvním maratonu, začal běhat v horách. A že silnice jako dobrá, ale že to mám jako s masturbací a sexem. Kdo jednou objeví sex, jen někdy se vrací… Hmm, to byla zajímavá úvaha víkendu.

Po cestě na závod mě uháněli z práce, že jsem zapomněl poslat CV a že naše společnost kvůli tomu zkrachuje. Překvapuje mě, jak i po 4 letech dokážu být nervózní z pracovních úkolů. A tak jsem začal panikaři. Nechtěl jsem, aby někdo kvůli mě přišel o práci. Třeba já.  V zemědělském stavení však měli nejen výborné jídlo, ale i počítač a tak jsem mohl poslat jistě nejdůležitější CV v mém životě.

Zima opuštěných planin a kopců mě překvapila. Sobotní rozcvičení před závodem jsme si díky tomu střihli jen krátké a šlo se jíst, pro číslo a spát. V neděli byl start v 9:15 a my vyráželi ještě za tmy. Kartou španělského horolezeckého svazu jsem očistil namrzlá okna a vyrazili jsme. V téhle zimě přeci nemohou běhat v šortkách, myslel jsem si, zatímco jsem očima tlačil teploměr aspoň k nule a sluníčko rychle nad obzor.

Rozklus a rozcvičení skoro v péřovkách, do ruky prázdnou lahev na vodu na občerstvení a dva gely do trenek. Před startem svléknout do krátkých (když všichni ostatní běží v kraťasech, nebudu dělat severským národům ostudu) a rychlé probuzení svěžím vzduchem. Zbytky kocoviny z pátku jsou ty tam a už se těšíme na start. Hlavně kvůli zahnání zimy, teda.

Závod to byl pěkný, hezké výhledy, technické seběhy, probíhání lesem houstníkem mimo stezky. Hodně toho bylo teda přes tzv. cortafuegos (angl. firewall, česky vysekané průseky v lese, aby se oheň nemohl šířit). Což jsou poměrně široké pruhy bez lesa a i tak máte pocit, že běžíte po široké cestě.

Mě nejvíce zaujalo, že mé super boty na ledových kamenech kloužou, jako všechny ostatní. Má duše ocenila asi kilometrový úsek průběhu do pasu sahající kosodřevinou. To bylo něco. Za každého panáka 20x ostny přes zmrzlá stehna. Tam jsem si moc lebedil a byť s krvavými stehny, vycházel jsem z tohoto úseku s úsměvem na rtech. Pak se udělalo teplo, výhledy do planin byly krásné, vzduch řezal.

Do cíle jsem se dokodrcal s vypětím sil za necelé 2:50 a byl jsem rád. Tyhle cukání jsou na mě pořád moc rychlé. Abychom si připomněli ranní čerstvo, nahnali nás pořadatelé do studených sprch. S modrými rty jsem poté vzal za vděk hostině přichystané pro celé startovní pole v obecním skladu. Dostali jsme brambory, omáčku a hromadu žebírek. A kýbl piva, který se mi dařilo ignorovat.

Návrat pracovního týdne přinesl návrat do reality konzultantského života. Vánoční dárek od klienta vykoupený předlouhými dny. Nakonec si vybojuji sobotní dopoledne volné a tak s prvními paprsky ukrajujeme z 3 hodinového výletu. Prší, je zima, ale jak se říká, i ten nejhorší den venku je lepší, než nejlepší den v kanceláři. Nahoře, ve 2000m je sníh, led a vítr žene sněhové vločky do tváře. Utekl jsem Marcosovi a vracím se pro něj trochu dolů. To je to pravé na vyprání mozku po týdenní dřině a před odpolední šichtou. Holé ruce mi omrzají a lepí se ke kamenům při výstupu na vrcholek Peñoty. Na vrcholku hodíme jen selfíčko, bratrské objetí v zájmu udržení tepla a honem pryč z návětří.

Při běhu po větrném hřebeni nabíjím baterky pro další týden. Tuším, že se moc nevyspím, že oči budou pálit, že schopnost a rychlost přemýšlet se do pátku smrsknou. Do kopce zase trhnu Marcose a užívám si volného běhu dokud je kyslík. Výhledy si pamatuji z léta, ale teď je to ještě možná lepší. Nikde nikdo, jen zima, sníh, hukot větru a tep srdce na spáncích. Nejlepší tréninky.

Něco vám to připomíná? Nejsem asi jediný o kom je toto video… i když, já nemám z postele tak hezký výhled.

Už jen po krásném hřebeni k sedlu Fuenfría a lesním seběhem k autu. Místo piva do sebe hodit v hospodě domácí vývar, přečíst email o nutnosti mé přítomnosti v kanceláři a s mírným spěchem do Madridu. Sprcha a do kanclu.

Týden končíme pracovní nedělí, kdy se snažím i zapamatovat  si mravenčení v promrzlých prstech, abych se měl čím osvěžit v pekle na La Palmě. Už jen čtyři a půl měsíce.