Tak nám skončila sezóna ultra a je třeba se pořádně připravit na sezonu příští. Konkurence nespí, nýbrž polyká vertikální kilometry. A já se snažím drobet zrychlit. Což, nebojím se to přiznat, z tempa 8min/km, jde poměrně snadno. A tak, jak se asi rozběhává matka po dítěti, student po kocovině, či Schumacher po lyžování, tak i já znovuobjevuji, jaké to bylo běhat rychle.

První kopec – konec legrace

Do tréninku se tedy vetřely úseky, napodobují DJ a hrají si s beatem. Fartleky, po kterých sotva popadám dech a jsem rád, že se můžu nasnídat. Výběhy kopců. Nesmím zapomenou na kruháče v posilovně. Čtyři série napsané v plánu a já se u třetí válím po žíněnce. Tak člověk dopadne, pokud běhá jen na pohodu a tělu moc neodporuje. Jsem tak slabý, až se tomu musím smát. Divím se, že tělo vůbec trží pohromadě.

Diváků přišlo v bídném počasí pomálu

A kolo samozřejmě. Když jsem na kole jezdil naposledy, tak mělo taková ta malá kolečka po stranách. K tomuto stroji, říkejme mu třeba Green Hornet, se musely koupit botky. Takové ty s mechanismem na podrážce, kterým se přichytí k pedálům a člověk pak lépe jede. Teoreticky. Já jsem první vyjížďku strávil u lavičky a učil se připínat se ke kolu. Po 500 pokusech jsem sezdal, že mohu udělat první ostrý pokus. Za cíl jsem si dal lampu o 10m dál – zvládl jsem to bez pádu a jal se pokračovat dál. Čistě pro praxi jsem každých 5 metrů vyndaval jednu nohu. Když se v dálce vynořil pejskomil se svým miláčkem, v tu ránu byly nohy venku obě. Na poprvé mi stačilo 45 minut (z toho tak 10 minut jízdy po půlnočním opuštěném sídlišti). Po druhé jsem již ujel 20 km a měl do lýtek křeče. Od té doby jsem se na kolo neodvážil. Bylo hnusně a neměl jsem helmu.

the Green Hornet

No a abych tu rychlost probudil rychleji, přihlásil jsem se na kratší závody. Minulou sobotu pořádali v městečku Moralzarzal zajímavou kombinaci 17 km dopoledne (1000m+) a 2 km odpoledne (400m+). Už dopoledne bylo veselo. Kluci vystartovali tempem pod 4 a já v tom dešti tak krásně vlál. Těšil jsem se, jak si po vzoru ultra v prvním kopci odpočinu. Ale oni všichni odpočívali hrozně rychlým pohybem vzhůru. Tak jsem musel taky. V prvním seběhu jsem otestoval mé nové botky, trhal bláto a některé pozice získal zpět. Pak přišel pořádný kopec a já umřel.

Fotoseriál: Jenda trpí na kopci:

Au

au au

au au au

au au au au

Sem tam se otevřely výhledy a bylo to krásné. Většinu času jsem však jen čučel do bláta a snažil se mít zavřená ústa, ať mi nevyskočí plíce. Z kopců, z kopců to byla nádhera. Nové Dynafitky mohu jen doporučit. Brutální vibramový vzorek skoro jako z botky Popradky, neklouže ni na kameni ni na blátě. Závod se změnil v cyklus já předbíhám dolů a umírám nahoru. Ostatní naopak. Naštěstí cíl byl po seběhu a já jím hravě proběhl. I když v křečích.

Nová výbava pro tréninky s číslem

Pak výklus k autu, do sportovního střediska do sprchy a pro nášup paelly. Při trávení a čekání na Vertikal jsme krásně vytuhli v tělocvičně. Poté nás seřadili dle doběhu dopoledního závodu a jako při časovce jsme vyráželi po dvojicích na trať. To byl zatím nepoznaný rozměr závodu. Mít za zadkem někoho silnějšího. Ten divný pocit nechuti být předběhnutý mě hnal celých necelých 18 minut až na kopec. To se mi líbilo. Bez přemýšlení (v mém věku již bolestivém) na krev až nahoru. V podvečerním dešti a s křečí na rtech.

Poslední kopec

Po 32. místě (z 421) na 17km (za 1:44) a 9. místě (z 41) na Verticalu jsem skončil celkově na hezkém 10. místě. Hnusné sobotní počasí a křeče v nohách mi hory vynahradily pohodovým výklusem s krásnými výhledy skrze mraky v neděli dopoledne. Musím říct, že zatím mě to trénovaní baví. Nejméně do dalších úseků.