6.12.2013 – Pražská stovka: 145km, D+ 5200m, čas 20:43, 5. místo

Proč se v době Beskydských sedmiček, Horských výzev, Megakrutých zimních horských výzev atd. hlásit na klasický podnik Pražská stovka? V mých představách se jednalo o jeden z  klasických punkových pochodů/závodů v ultra u nás. Závodníci se neberou jako děti, značení ani občerstvení se nepřehání, dále je třeba brát v úvahu začínající zimní počasí a v neposlední řadě je lidová cena registrace. Hlavním organizátorem je svérázný Olaf a nadšená skupina lidí kolem.

Letos se konal 20. ročník a připravená trasa měřila 145km a měla mít něco přes 5000 nastoupaných metrů. Při zveřejnění trasy bylo zřejmé, že nás čekají ty největší poklady Českého krasu a Brd. Těšil jsem se, protože to vypadalo, že tu trochu nudnější část, lesem po hřebeni Brd, si odbudeme v noci a tu krásnou, přes kras kolem Karlštějna, si plně vychutnáme za světla. Na trase se mi hodně líbilo, že prvních 15km a posledních 15km znám ze svých tréninků a také část kolem Karlštejna jsme před 2 týdny běželi v rámci závodu Braník-Karlštejn.

Start v pátek ve 21 hod. spolu s 280 dalšími účastníky výletu a příslib nevlídného počasí v noci. Už na startu jsem si začal povídat s Jirkou Petrem a to nám vydrželo celou rokli a nakonec i celý závod. Nijak moc jsme se nehnali, hlavně se neztratit a nezhasnout někde v průběhu závodu. Ohledně tempa jsem si dělal starosti třikrát. Nejdříve, když nás na 20. km předběhl Honza Zemaník, čímž nám trochu zkazil hru: Stopujeme Zemaníka. Potom na kontrole na 25. km, kde jsme byli za Honzou a to na 6. a 7. místě. A naposled při průběhu Řiťkou, kdy nás předbíhal Rosťa se Zbyňkem Cyprou. Bál jsem se, že i přes poměrně pohodové tempo jsme začátek přepálili. Při seběhu do Řevnic jsme se dali ještě dohromady s Honzou Kotykem a vytvořili trojci, ve které jsme nakonec i dokončili.

Tento závod byl první, od Silvy Nortici, kam jsem si nevzal hůlky. Řekl jsem si, že stehna mě bolet nebudou a mým problémem bývá spíš nedostatek energie. Plán byl při každém stoupání, které nepoběžíme, do sebe natlačit tyčinku nebo gel (nakonec to bylo 5 gelů, 6 tyčinek, 2x minoňky – informace pro mě, abych věděl co příště) a snad to vystačí. S polévkami na občerstvení (celkem 4) se to ukázalo jako dostatečné a snad mě to posunulo dál do dalších závodů. Jako vždy u závodů přes noc, mi dělá problém nespaní. Tentokrát to vyřešila ampulka Speed8 někdy kolem 4 ráno.

Z Řevnic jsme přeletěli Brdy do kontroly v pivovaru na 62. km, následovaly lomy u Koňepruských jeskyň a jistě krásné výhledy. Těch jsme si moc neužili, protože byla ještě tma a se svítáním jsme doběhli do konce noční etapy v Králově Dvoře. Zatím jsme se pohybovali kolem 10. místa a to nám vyhovovalo. Jak říká Olaf, závod začíná po 100. km. Doufali jsme, že možná někomu dojde a dělali jsme vše pro to, abychom to nebyli my.

Se svítáním přichází optimismus, který se odrazil i na nás. Cestu k Berounu zvládáme rychle, dokonce předbíháme tři závodníky. Je mi hezky, hlad nemám, nohy fungují a spát se mi nechce. Krásné sobotní proběhnutí. Jen mě trápí šlachy na nártu, nedoléčené přetažení ze sta mil v Itálii. Polykám svůj první závodní ibuprofen a cítím se provinile až do cíle. Taková berlička, to bych rovnou mohl poslouchat hudbu.

Cestou přes Beroun doplňujeme Colu a valíme do sv. Jana. A cesta po červené je opravdový balzám. Na duši, na nohy, prostě paráda. Nepřijde nám, že máme tolik km v nohách a užíváme zrzavého koberce, který laskavě obepíná naše nohy. Jde to samo. Při výstupu na Sv. Jana, potkáváme další závodníky před námi. Do Karlštejna je cesta trochu delší než jsme čekali, ale o to krásnější.

Zelňačka na Karlštejně, poprvé za závod polévka do talíře a ne kelímku. Přilitá studená voda urychluje konzumaci a Jirka se jen tak tak stíhá převléknout. Teď vedu já, protože cestu znám ze zmíněného závodu. Nahoru na Mořinku a pak během až k Berounce. Předbíháme další dva borce a přidávají se k nám kluci z 65. km pochodu. Po seběhu od Karlíku k řece nastupuje pro mě a asi i pro kluky, nejhorší část závodu. Po asfaltové rovině až do Dobřichovic, přes most a ještě kus. Peklo. Párkrát mi ujede sprosté slovo a jsem okřiknut Honzou, ať jsem rád, že polykáme kilometry a neserem se někde v blátě.

Výstup k Jílovišti a sestup do bájného údolí Nazaret. Divoká krása a těžký terén, lahoda. Pořád nám moc nedochází, že závodíme. Krátký, ale vydatný výstup zpátky do Jíloviště. Běží se krásně a do cíle jen 15 km. V Jílovišti potkáváme na občerstvení Vaška Krále, o kterém jsme si mysleli, že je hodně vepředu. Pořadatelé na něj prásknou, že tam 20 minut seděl. Ucítíme krev. Nejsme ale samotní. Přibíhá Vojta Krajíček, můj kolega z práce a mladý orienťák. Jsme v prd***, bleskne mi hlavou. Ten nás musí rozsekat. Valíme do Zbraslavi, Vojta si naštěstí zapomíná navigaci a 200 metrů se vrací. U mostu Závodu míru nám Jirkova žena a bratr říkají, že Vašek má už 10 minut náskok. Je v nás malá naděje, že jej dostihneme, ale velká nervozita, že nás dostihne Vojta. Ten se totiž evidentně první půlku flákal, možná si dal i pivko, guláš a spánek. Ale druhou polovinu letěl jak splašený.

Kontrola u pomníku, na Šance za šera bez baterky, abychom mu nedodávali naději. Následuje trasa bílých šipek. Za poslední půl rok jsem tudy běžel tak 200x. Táhnu kluky, co to dá, a doufám, že Vojta nás už nedožene. V Petrově strouze se otočím a vidím Vojtovu čelovku asi 200m za námi. Takže konečně začínáme závodit, no už bylo na čase, je to tak 5 km do cíle. Nasadím tempo a nestarám se o kluky, vím, že mě uvisí. Seběhneme do Modřanské rokle, kde vidím závodníky drápající se nahoru úplně mimo trasu. Křiknu na ně, že tamtudy ne. Přidávají se k nám a vybíháme po správné cestě nahoru. Jirku a mě popadá amok a snažíme se udržet pekelné tempo, klidně 4min/km. Pořád se bojíme Vojty, vůbec totiž nevíme, jak je daleko. Otáčíme se a vidíme Honzu, jak má vedle sebe dalšího běžce v modrém. Sakra, Vojta byl také v modrém. Zachvacuje mě panika a přidáváme. Jsme 400 m před cílem, to přeci nemůže být pravda. 150 metrů před cílem se otáčíme a vidíme jen Honzu. Super. Povedlo se nám to. Vojtu jsme urvali. Honza nás dobíhá, a když dokáže promluvit, tak nám sdělí: „Volové, na vás furt řvu, že to je nějakej hobík, že nezávodí.“ No, nevadí, aspoň to máme rychle za sebou. Vbíháme společně za 20:43 a Olaf se nás ptá, kde je Vašek Král. Honza Kotyk mu odpovídá, že jsme ho předběhli v rokli, kde ztratil cestu. Hezky, takový skalp se počítá, i když Vašek po doběhu marně hledá průdušky.

Nevím jak v minulých ročnících, ale letos bylo značení opravdu k nezabloudění. Odrazky na stromech v noční části a doznačení klasického turistického značení, to byl opravdu luxus. Občerstvení v restauracích bylo akorát, když jsme tam přiběhli ve třech. Moc si neumím představit, jak rychle bychom je zvládali, pokud by tam bylo více závodníků. Závod to byl ale připravený parádně a před výkonem Olafovy družiny musím hluboce smeknout. Takhle krásně připravený závod se jen tak nevidí a nadšenost pořadatelů je nakažlivá.

Když jsem v neděli ráno vstával a pod domem viděl probíhající závodníky, uvědomil jsem si, že tohle bych asi nedal. Být na trase přes 30 hodin, dvě noci, to je obdivuhodný výkon. Motivace a vůle dokončit závod po tolika hodinách musí být úplně v jiné dimenzi, než kterou mám v současnosti já. Možná už ty špatné chvíle ze závodu zmizely, ale já mám pocit, že jsme si to užili a není moc na co nadávat.

Video: