Jak vznikají dluhy

4.10.2013 – Magredi Mountain Trail: 161km, D+ 7000m, čas 27:20, 12. místo

Na tento závod mě svým článkem nalákal Sam Straka někdy v polovině letošních prázdnin (2013). Jedná se sice o sto mil, ale převýšení není tak děsivé jako například v Andoře, nebo UTMB a nejvyšší bod nepřesáhne 1500m n.m. Díky relativně krátké vzdálenosti od Prahy jsem si myslel, že je velká šance, že tam nepojedu sám.

Čtvrtek před závodem nasedám večer sám do vlaku do Udine. Vlak jede přes Mnichov, kde se právě koná Octoberfest. Nevadí, říkám si, noc před závodem stejně není ta nejdůležitější. Za svítání vystupuji a přesouvám se na nádraží autobusů. Přímo do Vivara prý nic nejede, tak jedu s přestupem v menším městě pod horami, kde na pár hodin rozbaluji spacák v místním parku. Na registraci přijíždím mezi prvními a z Vivara mě do zázemí tělocvičny asi 3 km protisměru závodu převáží pořadatelé. Vítá mě Sabina, která umí anglicky a stará se o zahraniční závodníky.

Dostávám tři tašky, které si mohu nechat poslat na tzv. Life base (větší občerstvovací stanice s teplým jídlem 37,3.km, 76,1.km a 123.km), tričko, informace k závodu a číslo. Vracím se do Vivara najíst a zpátky se připravit. Po 19 hodinách na cestě bych byl nerad jediný zapáchající závodník již na startu. Sprcha, technická rozprava, stokrát znovu promyslet co si kam poslat. Nakonec hůlky jedou na první občerstvení, boty na třetí, gely a tablety proti křečím na 2. a 3. V 17 nástup do autobusu a odjezd na start. Kafe v kavárně, pokec s místníma a v 17:50 nás už podle čísel povolávají do startovního koridoru, kam se nás nakonec vtěsnalo kolem 120. V šest večer zazní výstřel a my vyrážíme k cíli, již jen 161 km od nás.

Obrázek

Prvních 19 km je po břehu vyschlého koryta řeky, slunce zapadá za hory, běží se krásně a docela rychle si říkám. Jsem ve skupince někde vepředu a běžíme 5min na km. Povídám si s ostatními, s chlápkem co letos běžel UTMB za 28 hodin. Pochválím se, co jsem za chytráka, rozběhnout to s někým, kdo dal našemu terminátorovi Zbyňkovi 4 hodiny. To dopadne. Naštěstí kluci ignorují občerstvení a ženou dál. To já si rád dám trochu oříšků do úst a do ruky lentilky. Čelovka jde z batohu na hlavu a běží se dál.

Pořád je nás celkem hodně a tak se nebojím, že bych běžel v noci sám. Po 2 km jsem sám a drápu se do prvního kopce. Kluky jsem nechal vzadu a snažím se dostat dál od dotírajících čelovek. Asi na 25. km je banda horolezecky oblečených hochů. Zdravím je a skoro zakopávám o lano, které tam pro naši bezpečnost natáhli a pomocí kterého máme překonat těch pár desítek metrů trochu více svažité stráně.

Na 28. km mě dobíhá vytáhlý Ital, kterého se chytnu a běžíme sami až na první Life base. Tato část byla krásná, kopec se vybíhá 10 km po úbočí a výhled do placky pod horami je náramný. I ve tmě. Sem tam jsou i náznaky mlhy, ale jinak počasí drží. Cestou na první Life base se Ital podělí o plán dát to pod 30 hodin. Sakra, to abych přidal a běžel bez parťáka. První Life base za 4:42, voda do camelu, polévka do břicha, sýr, hodně čaje, hole do rukou a jdeme. Venku potkávám Maxe (ředitele závodu), je překvapen, co tam dělám, že jsem málo oblečen a zda mi není zima, že je asi 5 stupňů. Zima mi je rázem větší, ale do tmy vybíhám bez bundy jen ve dvou trikách a dál směrem k druhé Life base.

Druhá čtvrtina trati začíná lehkým stoupáním a zvlněným terénem, po kterém následuje prudký seběh o 900m níže do údolí k vodní nádrži. V lehkém stoupání dobíhám Ivana (v cíli 7.) a na cestu zvlněným terénem tvoříme tým. Umí trochu anglicky, tak se domlouváme na tempu kolem 24 hodin a valíme. Trať je perfektně značená světélkujícími vlaječkami a tak můžeme makat i v lese a nepřehledném terénu. Po prudkém seběhu k vodní nádrži nás čeká první setkání s kamerou a rozhovor v poklusu. Zatím jde všechno bez problémů. Sice jsme celí mokří, ale tempo nás drží v teple. Na 54. km dobíháme Umberta (v cíli 7. spolu s Ivanem), jehož čelovku jsme viděli již při seběhu. Chce se k nám přidat a my nemáme námitek. Na dalších 70 km tak vytvoříme docela silnou trojici. Kluci mě nechávají běžet vepředu, nevadí mi to, běží se dobře. Hlídám si pití a snažím se jíst, co to dá. Když se však nad touto částí zamýšlím pár dní po závodu, tak mi dochází, že mezi jednotlivými občerstveními (cca 9 – 14 km) jsem si dával maximálně gel a vodu. Na 67. km dobíháme za 9:14 na 5. – 7. místě. Valíme dál k druhé Life base (76.km), kde jsme na stejné pozici, za 10:36. Tahle pasáž stála opravdu za to. Zvlněným terénem po lesních cestách, lahůdka.

Všechno vypadá růžově, objednávám si pivko a těstoviny a jdu si narvat do batohu nové gely a tablety proti křečím. S překvapením zjišťuji, že jsem toho ze svých zásob moc nesnědl. Doplním, co ubylo a jdu na těstoviny. Myslím, že už tady mě mělo napadnout, že je něco v nepořádku a měl jsem se pokusit toho do sebe narvat více. Bohužel jsem se cítil naprosto v pořádku, tedy, v pořádku po 76 km. Než jsme snědli těstoviny, tak nás dohnali dva Rakušané, René (v cíli 6.) s kolegou (který asi nedokončil). Nezastavují a běží dál. Když odbíháme my, tak přibíhá skupinka 3 běžců. To máme tak 20 minut náskok a to zní dobře.

Je těsně před 5. ráno a nás čeká 17 km pod největší vraždu trati. Za chvíli předbíháme Rakušany a jsme opět na našich pozicích. Kupodivu nemám halucinace a ani nejsem tak ospalý, jak jsem se bál a jak si pamatuji z B7. Všechno jde nějak moc dobře. Během jednoho z výstupů v tomto zvlněném úseku závodu nás předbíhá Fabio (v cíli 5.), na toho nemá nikdo z nás a tak mu nevěnujeme pozornost. V této části jsem si maloval, že v prudkém kopci klukům cuknu a pokusím se vybojovat 6. místo, protože jsem je zatím celou dobu táhl za sebou. Dobíhá nás René s tím, že kolega je unavený a že poběží s námi. Máme tedy čtveřici a dobíháme pod druhý pořádný kopec na trati, na 93. km za 14:04.

Čekají nás 4km a 1000m nahoru. Tempo klesá a beze slov se drápeme nahoru. Nakonec to není tak zlé, jen René na nás musí trochu čekat, což ho na vrchu přestane bavit a uteče nám. Já na cuknutí neměl ani pomyšlení a radši tabletami zahnal náznaky křeči. Za zlomem kopce je občerstvení, kde jsem eidamem obalovaným v soli provedl frontální útok na jakékoliv další křeče a běželi jsme dál. Seběh byl svižný celých 5 km dolů k přehradě. Tam bohužel čekalo asi 6km po asfaltu, naštěstí zpříjemněných dvěma, 2km dlouhými, tunely. Už tady jsem začal pociťovat, že už mám toho běhání pro dnešek dost a že bych si klidně sednul a něco pojedl. S takovou myšlenkou dobíháme ještě všichni 3 společně na 110. km k další přehradě v čase 18:03. Následuje nádherných 13 km ke třetí Life base. Běží se nahoru dolu údolím potoka, podobně jako třeba z Pikovic proti proudu Sázavy. Cesta je pohodlná, měkká, dalo by se frčet. Jenže zjišťuji, že se něco děje. Nohy nebolí, ale jako by mi při jízdě na kole spadl řetěz. Ne a ne pořádně zabrat a kluci mi pomaličku utíkají. Vždy je ještě zvládnu docvaknout, ale začínám tušit, že se něco pokazilo. Před Life base nastupuje dalších asi 6 km asfaltu a nekonečná rovina (asi 1500m, ale znáte to).

Na Life base dobíhám těsně za kluky, ale zase ne tak těsně, abychom tvořili skupinu. Snažím se co nejvíce najíst, tuším kde je problém. Polévka, těstoviny, pivo, nové boty, ponožky a jde se dál. Life base opouštíme zase 3 kolem 14. hodiny, tedy po 20 hodinách běhu a to už je jisté, že svůj limit nestihneme. Byť je profil z velké části běžecký, pořád na nás čeká 1100m nahoru. Až při odbíhání mi dochází, ty vole, to byl Ivan Cudin, co mi teď dával pivo a těstoviny. Sakra a já se tvářil jako troska. Dojem už nenapravím a tak se držím kluků a makáme dál.

Hned po 3 km, přímo na začátku stoupání mi však dojde úplně. Klukům nemám šanci stačit a tak šlapu nahoru svým tempem. Je mi zle od hladu, ale gely nepomáhají a ani tyčinky co mám, mi nejedou. Tvářím se jako že vlastně nezávodím a pochoduji nahoru. Nekonečný had serpentin a zatáček za roh. Je mi zle i psychicky. Takhle dostat nakopáno. Kdyby tu byl pořadatel, vrazím mu číslo do ruky a jdu domů. No, to je naštěstí na ultra to snadné. Vzdát totiž není zas tak jednoduchá věc. Měl bych se vrátit na Life base a vzdát závod u Cudina? Nebo dojít na další stanici a vzdát to tam? No, to je pěkná blbost, že jo, protože už za sebou budu mít tenhle nekonečný kopec. Tímto jsem se zabýval, než se cesta zlomila a já utíkal dolů. To šlo. Tak jsem doběhl na občerstvení a divil se, že mě nikdo nedoběhl. Na Life base říkali, že na 110.km jsme měli 40 minut náskok. Já ale rozhodně promrhal více. A taky, že ano. Než dopiju čaj s kolou, dobíhá Alessandro (v cíli 9.).

Na posledních 24 km s ním vybíhám, ale přes kluzké kameny posledního seběhu mu nestačím. Jsem rád, že se mi daří trochu běžet. Krize se zdá zažehnána. Pod kopcem se mi daří proběhnout městečkem k vyschlému korytu, kterým to máme do cíle ještě 17 km. Rychlé občerstvení, hlavně pití a něco slaného pod zub a klusem dál. Na posledním občerstvení padá tma a organizátoři o mě projevují starost. Jestli jsem v pořádku a tak. Myslím, že jsem byl zrovna na sebe pěkně nasraný a tak jsem se netvářil moc šťastně ani s pivem v ruce.

Vybíhám v 19:15 na posledních 12 km. Hned po občerstvení si popletu levou a pravou a poprvé za 148 km ztrácím cestu. Když si to uvědomím a vrátím se, proběhne kolem mě první žena a její druh. Sakra, do mrtvol se přeci nekope. Vývoj závodu dál zadupává můj morál. Vbíháme do koryta a po různě velkých oblázcích se plácáme tmou. Pár mi odbíhá a já nastupuji cestu indiánského bojovníka, kdy běh střídá chůzi. Chvíli ještě vždy doběhnu zmíněný pár, ale pak mi zmizí a já jsem sám. Za sebou nikoho nevidím, trať je nudná, rovinatá všude tma. Ani žádné světlo, ke kterému by se člověk přibližoval. Asi jsem toho měl už plné zuby, ale tato část mě opravdu nebavila. Závodník se ve mně asi zlomil, bylo mi jedno, jestli 12. nebo 10. Bál jsem se, že pokud se vydám první ženu stíhat, dojde mi 5 km před cílem a to by byla asi tečka za mým ultra běháním. Sem tam jsem se podíval přes rameno a kontroloval, jaký mám náskok. Nikde ani živáčka. O to všechno víc mě mrzí, že nohy se pohybu nebránily, jen jsem nedokázal sebrat energii na delší než půl hodinový běh. Stále se mi daří to svádět na nedostatek jídla, ale možná jsem prostě byl jen líný a neměl jsem na to morál. To budu muset zjistit na dalším závodě.

Obrázek

Do cíle se dostávám tedy za 27:20, na 12. místě. Sice jsem se usmíval, ale uvnitř moc spokojený nejsem. Lepší varianta je, že jsem si to pokazil špatným jídlem. Horší, že jsem závod vlastně vzdal, když nebyla šance na 24 hodin. Max mi něco povídá, zdraví mě Ivan a Umberto, dostávám vestičku a pivo. Dává se do mě zima, tak mě kamarád s přítelkyní vezou do vedlejší vesnice se osprchovat a převléci. Kamarád je doktor a přítelkyně sestra, tak se cítím v dobrých rukách, zvláště když říkají, že jsem nepříjemně zelený. Vracíme se do živého Vivara něco sníst. Probíhá tam nějaký závod štafet v hodinovce. Pozdravím Maxe, Sabinu a pak se vracíme na třetí Life base pro boty. Zdravím Ivana, děkuji za polévku a přeji hodně štěstí do dalšího Spartathlonu.

Na rozdíl od Zugspitze můžu chodit hned v neděli, jen kotník je oteklý a trochu bolí šlacha na nártu. Jinak žádné fyzické opotřebení není. O to více se bojím, že výsledek mohl být i lepší. To uvidíme už snad na Pražské stovce. Organizace závodu byla perfektní, občerstvení dobře zásobené, vody i jídla dost. Od slaného po sladké. Značení tak husté, že se v lese dalo zabloudit jen těžko. Ve městech to bylo horší. Pořadatelé sice nakoupili prý svítící barvu, pak ale zjistili, že nesvítí. Takže na asfaltu namalované modré šipky byly vidět trochu hůře. Závod je perfektní svojí atmosférou a přístupem k lidem. Také je na něm ale poměrně hodně asfaltu a prvních a posledních 17 km je kapitola sama pro sebe. Já se vrátit ale musím, mám tam nějaké nesrovnané účty.

Obrázek

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s