Konec sezony v Pyrenejích

23.9.2017 Ultra Pirineu, 110km, D+ 6400m, čas: 16:18:20, 50.místo

Mezi námi běžci se často říká, že by se mělo dbát na pocity. Na signály, které nám vysílá tělo do mozku a snaží se něco naznačit, sdělit. Těch signálů je ale hodně a někdy jsou stejně čitelné a jasné, jako rady Mistra Yody na tripu. Některé jsou samozřejmě jasné. Potřebuji čůrat, potřebuji jíst, potřebuji spát…a další podobné zvládnu dešifrovat a zařídit se podle toho, většinou. Pokud je tělo schopno vysílat takové množství signálů, které umíme rozluštit, nabízí se jednoduchá otázka: Co je tak těžkého, vyslat signál „jsem unavený“, „kašli na běh, jdi spát“, „hele, nemám dostatek minerálů, budu křečovat“, „právě nás napadl virus z čeledi orthomyxoviridae, asi by to chtělo trochu oseltamiviru“? Je možné, že nějaký signál mi tělo posílalo i před Ultra Pirineu, ale v jeho průběhu mi už jen přehrávalo nekonečnou baladu o křečích a bolesti.

Profil

Celý příspěvek

Východní přísliby

9.9.2017 Devil´s Ridge, 60km, D+ 2200m, čas 6:46, 4.místo celkově

Devil´s Ridge se objevil ve světovém poháru loni v listopadu. Parametry nezaujal, něco přes 2000m na 60km se dá natočit i třeba kolem Brna. Ale kolem Brna není Gobi a hranici 3000m nm tam také naleznete jen velmi obtížně. Závod jsem v listopadu zaškrtnul v dotazníku, který nám z mezinárodního skyrunningu posílají. Poznámku “pojedu, pokud mi zaplatí letenku” vyblikávala červená čísla zůstatku mého účtu při každé návštěvě. V červenci jsem se podíval do spamu a email s čínskými znaky hlásal: Hej Janku, letenky jsou na nás, pojeď! Já řku: “Tak jo, v Gobi jsem ještě nebyl.”

Celý příspěvek

Má čtvrtá Transvulcania

13.5.2017 Transvulcania, 74km, D+ 4350m, DNF

Na začátku května se srnky v Modřanské rokli zaradovaly. Konečně odjel ten blázen, co je proháněl po lesích. Oddechl si i mladý vlk pobíhající v Beskydech, protože ho v jeho království přestal zesměšňovat otylý bankovní úředník. Je to tak, natrénováno jsem letos měl, co se do mě vešlo. Vlka jsem uštval v kopcích, srnu na rovině. Plíce dosáhly takového objemu, že jsem se před spaním nadechl a vydechl až ráno. Srdce se zvětšilo tak, že mi hodinky začaly měřit počet úderů za den místo za minutu. Běh mi dělal dobře, únava se vyhýbala.

Celý příspěvek

Evoluce rance

Zodpovědný horský turista nevyráží do hor nevybaven. V souboji s tou nelítostnou přírodou je třeba mít navrch, aby nás náhodou nepřekvapila nějakou svou podpásovkou. Třeba změnou počasí k horšímu, hladem nebo žízní. My spěchající turisté používáme menší batohy, které v ideálním případě pojmou dostatek potravy, pití a vybavení na naše dobrodružství. Jelikož cenotvorby těchto batohů se inspirují ve výškách, kam se s nimi odvažujeme, rádi bychom byli nuceni koupit pouze jeden. Ale který? Mám čtvrtý běžecký batoh a tak mě napadlo se o nich rozepsat.

Celý příspěvek

Buff Epic Fail

23.7.2016 Buff Epic Trail, 105km, D+ 7300m, čas 16:30:20, 31.místo celkově, 27. z kluků

Hory mám rád ve všech tvarech a velikostech. Možná bych to vnímal jinak, pokud bych musel každé ráno šlapat nahoru se stádem krav, či stahovat dříví z nedostupných hvozdů. Díky mému pražáctví a práci v korporátu mám hory spojené s prázdninami či posledních 6 let s dovolenou, čili obecně s odpočinkem. Po týdenním odstupu od výsledkově nepovedeného vystoupení v Pyrenejích nemohu vlastně na MS vzpomínat jinak než s pozitivními pocity. Byl jsem celý den na čerstvém vzduchu, udělal si pořádný hlad, užil si výhledů a dno svých sil posunul zase o kousek hlouběji. Ano, vím, mohl a měl jsem běžet o 2 hodiny rychleji. Natrénováno na to je a to mě také prvních pár dní mrzelo, štvalo, užíralo a devastovalo. Že se 8 měsíců tréninku vlastně ještě neprojevilo a to sezona už pomalu končí. Vypadá to na podobný kariérní postup jako na atletice – rychle nahoru, přes tréninkové úsilí stagnace a návrat k hospodskému povalečství. Vás ale jistě více zajímá, jak to na takovém MS probíhá.

Celý příspěvek

Větrní koně mi letos nakopali

19.9.2015 Ultra Pirineu, 110km, D+ 6800m, DNF

Kromě Pražské stovky v roce 2012 jsem dokončil každý závod. Pokud někdo závod vzdá, je to často jeden ze dvou důvodů: buď to nejde, nebo je zdravotní problém. Kdybych měl dokončit závod, jen pokud mám pocit, že mi to jde, nedokončím žádný. S tréninkem to nepřeháním a tak jsem byl zatím ušetřen nutnosti vzdát kvůli zranění. Žaludek mě z nervů bolí pořád, to se nepočítá. Tyto dary mi dovolovaly doběhnout vlastně každý závod. Jak už to ale bývá, když jeden potřebuje, aby něco fungovalo, tak to nefunguje. Celý příspěvek