Kolem zahrádky krále Laurina

7.7.2018 Rosengarten Schlern Skymarathon, 43km, D+ 3000m, čas 5:31:20, 12. místo

Prázdniny! Jako kdyby to bylo loni, kdy jsem se těšil na vodácký tábor, na přechod hor, na brigádu v pekárně. Teď se těším na teplo, vylidněné město, Tour a letní závody v kopcích. Ty závody, kdy je hezká předpověď a my si můžeme zaběhnout maraton v horách s lahvičkou v ruce a bundou kolem pasu.  

Po mém bídném výkonu na  Transvulcanii jsem napsal na světový skyrunning, že takhle tedy ne a že bych rád, aby mě pro jistotu vyškrtli ze startovky všech závodů. Do Val d´Isere jsem se velmi těšil, skoro stejně jako na Kimu, ale zametat mohu i jinde, třeba na nějakém pouťáku, říkal hlas rozumu.

Rosengarten je kamenný masiv barvící se při západu slunce do rudé a sklánějící se nad Bolzanem. Na jedné straně Bolzano, na druhé menší městečko Canazei. Kolem masivu, přes horská sedla a chaty se běhá maraton. Tedy, běžel se poprvé loni a my tak dorazili na krásný druhý ročník.

Předzávodní klusy pod neoptimistickou oblohou

Spojili jsme to i s týdenní dovolenou. Takový cyklistický relax od běhání v polovině sezony. Zaběhnout závod a pak již jen hltat kilometry na silnicích.

Bolzano je v jižním Tyrolsku. To máme rádi, protože kombinuje pořádek našich západních sousedů a italskou cenovou politiku espressa. Na závod nás jelo plno, kromě mě a Zuzky ještě Tomík Rybář s Luckou a Ferda. Ferda je sportovní úkaz, kterému jdou všechny sporty, snad s výjimkou orientačního běhu. Během jednoho takového si letos na jaře zlomil palec na noze a tím mi dal do běžecké sezony šanci.

Setkali jsme se den před závodem v srdci Dolomit. Zatímco já jsem již jen jedl, koukal na fotbal a spal, kluci si dali horskou etapu po okolních sedlech. Když jsem je potkal ten den podruhé, na vyzvednutí čísel, rozhodně nevypadali natěšení na 45km v horách. Registrace  šla jako na drátkách, ani moji pseudonepromokavou bundu nechtěli vidět. Že prý nám věří. Byl jsem rozhodnutý běžet s krásným Nathan batohem. Při balení se ale ukázalo, že emigroval k Polákům, během balení Zuzky na Sněžku Co se dalo dělat, vzal jsem si do ruky lahvičku, bundu za pas trenýrek a do kapes 5 gelů. Tss, vždyť jsme za 5 hodin doma a opalujeme se.

Start byl v 7 ráno v poslední vesničce v údolí. Čerstvě posekanou cestičkou v louce, ať máme mokré nohy. Ferda se rozhodl závodit a svým tempem na louce značně rozhodil i favority závodu. Mě ne, já ho znám. Držel jsem se za ním, či vedle a sunuli jsme se vzhůru.

Ti nejkrásnější na startu (foto Zuzka)

Bohužel, během prvních kilometrů nám utekla přední skupinka a my zůstali na pomezí top10. Své soupeře jsme si však vezli na hřbetu a tak jsme na vrchol prvního kopce vydusali značně orosení. Ferda ne, ten mě fotil jak dusám a potím se.

Na začátku Ferda táhnul pole (foto Zuzka)

Když jsme vyběhli z lesa na traverz pod masivem Rosengarten, bylo krásně vidět. Až skoro na Ortler na západě. Cesta se změnila na cestičku a já houkl na Ferdu, že trochu cukneme. Byl to taktický tah hodný mistrů ze Sky. Před námi v tu chvíli tahal tempo čtyřicetiletý stařec, který zdržoval v technických pasážích. Plán byl takový, přehopsat ho a nechat ho zdržovat kluky za námi. Čímž nám měl dát chvilku na vybudování náskoku.

Dvorní paparazzi (foto Ferda)

Zrealizoval jsem plán dokonale. Přehopsal jsem starce, dostal se na pěšinku a lovil náskok. Ferda mi asi nerozumněl a zůstal vzadu. Já si užíval náskoku přesně 50m, než jsem přiběhl na štěrkovou cestu pro auta, po které jsme pokračovali hrubě vzhůru. Ital mě předběhl a já čekal na Ferdu. Ten ale začal jíst, nebo opět fotil nebo co. Na vršek jsem se dostal před ním a pokračoval traverzem až do sedla.

Nástup, zachycený foťákem, nezachycený Ferdou (foto Ferda)Výhledy byly parádní, po levici kolmá skála do nebes, pak tenká cestička pro nás a dole lyžařské středisko. Sem tam nám uhýbali trekující skupinky a my se valili dál, za hranu masivu. Teď jsme se ocitli na straně, u Marmolady, na východní straně hřebene. První chata měla být hnedle za ohybem a taky že ano.

Traverz (foto Ferda)

Doplnil jsem lahvičku a utíkal dřív, než dorazil Ferda. Čekalo nás první sedlo ze 4 toho dne a zatím to šlo. Těšil jsem se do něj, protože to je brána do světa bez života, bez luk, jen kámen, suť a horolezci. Pár serpentýn než pozdravíme záchranáře v sedle a pak už jen hravě dolů sutí a po stráni k chatě Vajolet. Po levé ruce se nám už ze sedla otevřel pohled na věže Vajolet, kam lezou horolezci již od konce 19.století a kde brousili své umění i takoví géniové tohoto sportu jako Preuss (“co bez pádu vylezeš, bez pádu slezeš”) a Dulfer (“umíš slanit v laně?”).

Vajoletky (foto Ferda)

Za moment jsme seběhli k chatě a dostali se tak do spárů turistické magistrály. Další sedlo naštěstí nebylo vidět, naneštěstí k němu vede běhatelná širší stezka. Kupodivu mi to běželo, Ferdu jsem za sebou neviděl a tak jsem předbíhal jednoho turistu za druhým. To bylo dobrý.

Tam někde čeká Zuzka a Střelec (foto Ferda)

Navíc ty výhledy a slušná šance, že Zuzka se Střelcem budou čekat v sedle. Když jsem poprvé zaslechl jihotyrolské rohy dující od chaty v sedle, potkal jsem je vedle trasy. Dostalo se mi povzbuzení (od Střelce) a tuším že i polibku (od Zuzky).

Fandící komando (foto Ferda)

Poprosil jsem je, aby Ferdovi řekli, že běžím jako Apollon a že se nemá snažit. S optimismem jsem upaloval zbývajících pár set metrů k vrcholu, zapnul triko, jak jsem to viděl u borců na Tour a sbíhal sutí dolů pod předposlední sedlo.

Rázem jsme z malebného údolí ve kterém se zelenaly louky, duly rohy, zněl smích turistů a zvonili půllitry ocitli v zemi kamene, sněhu a zimy. Úplně jako by to sevřelo plíce a srdce. Hluboko v kamenném kotli pod severní stěnou nejvyšší hory masivu Catinaccio jsem se snažil zahřát svižnou chůzí vzhůru. Dokonce se i rozestupy mezi běžci zvýšily, asi aby se umocnila naše samota. Rozhodně jsem se necítil dobře, když jsem si uvědomil jen tu bundičku v kapce a poloprázdnou lahvičku vody.

Tam za Zuzkou je ten kotel…nad trávou (foto Střelec)

Každá voda však nakonec steče dolů a každý výstup má svůj konec. Dopachtil jsem se do posledního vysokého sedla a už mě měl čekat jen 18km dlouhý seběh s pár hupy. Za mnou Ferda pořád nebyl a já nabyl dlouho nenabytého pocitu seběvědomí. Utíkal jsem na architektonický skvost, chatu Tierser. Krásy jsem si neužil, jen si vymačkal v puse pomeranč, doplnil lahev a pádil dál. Skopec šel hezky. Lidé uskakovali, soupeři tuhnuli a mě se usídlil a tváři úsměv. A to bývá špatné znamení.  

Za jednou ze zákrut se objevilo další, pro mě nečekaně prudké a dlouhé, stoupání. Úsměv mi ztuhl tak, že jsem do sebe nemohl vpravit gel. Snažil jsem se běžet, na druhou stranu jsem tušil dostatečný náskok na Ferdu. A přiznejme si to, není nic hezčího, než porazit kamaráda. Kopec nakonec nebyl tak dlouhý, ani prudky. Přesto stačil Ferdovi, aby mě na jeho konci překvapil. Naštěstí já už byl na jeho konci a Ferda v poslední serpentýně. Hlavu nesl těžce, svěšenou mezi mohutnými rameny, které měnily paže v mocné nástroje mistrovsky ovládající hůlky. K vrcholu skoro letěl.

Náhorní plošina Schlern, v dálce ta velká hora je Catinaccio. Tady jsem Ferdovi utekl (foto Ferda)

Hrklo ve mě tak, až mi vypadla bunda z kalhot. Vydal jsem se sprintem mezi kameny na vrcholku stoupání. Bohužel, náhorní planina nepřála schování se před zraky predátora a tak jsem musel spěchat o trochu více. Refugio Bolzano se zdálo hrozně daleko. Doufal jsem, že se k němu dostanu nepozorovaně a že v následném klesání o 1000m dolů mě Ferda nechytne. Bolzano jsem vybojoval, dokonce jsem odběhl dříve, než Ferda dorazil na občerstvení. Hlava nehlava jsem to krosil dolů a doufal.

Tierser Alp – refugio

Čekalo nás ještě jedno stoupání a má jediná šance byla jej dosáhnout před Ferdou. Klesání bylo krásné, louka se změnila v šotolinu a ta v cestu. Cesta vedla do horské průrvy stylu Slovenského ráje. Byla užší a užší a v momentě, kdy jsem se již svým valachoidním pozadím již již zaklesl mezi stěnami se z cesty stal mostek dřevěných klád. Klády to byly hezké, leč k běhání blbé. Byly sesekané do špičatých a hranatých hranolů a po nich tedy běžet nešlo.

Jenže já jsem musel a tak jsem klopýtal dolů. Skoro jsem srazil starého pána, který nám ukazoval odbočku v lese na poslední stoupání. Už jen 5km domů, do cíle. Běžel jsem co se dalo a doufal, že Ferda půjde. I když chodí rychleji, než běhám úseky na dráze, věřil jsem, že mě nedá. Uši našponované na hraně schopností jsem tušil v lese zlověstně ťukání holí o zem. Už si pro mě jde! Zvýšil jsem úsilí a snížil frekvenci.

Záchranáři, toho dobrého muže co mi říkal, že už jen 5minut, jsem poděkoval ublinknutím a mazal do selda. Tam bylo sposta lidí, na verandě, na trávě, piknik, pohoda. Já se jen trochu napil a mazal, 600m dolů se neudělá samo.

Tak to vypadlo při seběhu, prý… (foto Lucka)

První km pod 4 minuty mě uklidňuje, že to by musel Ferda běžet jako Jirka Čípa na MS. A Čípa je jen jeden. I tak mě na posledních 500m vyděsil soupeř, který se mezi chalupami zjevil asi 300m za mnou. Kde se tam sakra vzal? Metelil jsem rychleji až jsem skoro přehlédl Zuzku a Střelce v cílové nakloněné rovince.

“Chrrr…. Jde…. Po…. Mě…..”

“Klid, vždyť za tebou nikdo není.”

“Bhhrl.”

Duchaplná konverzace během finiše. Kolega mě nedal a Ferda doběhl necelé 3 minuty za mnou. Oba pak před první sukní. Je třeba si dobře vybrat závod a tenhle byl parádní. Nejen tím, že se potvrdila pravdivost mé oblíbené běžecké knížky “Dobrý borec Antonín”. Na konci totiž jeden z hlavních hrdinů porazí (doslova) přírodního siláka a tohoto vítězství dřiny nad talentem si náležitě cení. Já si tohoto skalpu také cením.

Jihotyroláci na nás udělali i dojem důmyslným systémem objednávání piva a jídla v cílovém prostoru za vydatného zapojení dětské práce a mobilního telefonu. Dospělý dobrovolník přijímal objednávku ve své aplikaci, která ihned putovala k pípě a do kuchyně. Ani jsme se nestihli těšit na zaslouženou porci,  dětští otroci nám již nosili korbele a noky.

Byl to krásný začátek dovolené. (Proč zahrádka krále Laurina? Tady.

Rosengarten – kolem dokola se běželo

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s