Plány na jaro byly jiné. Chtěli jsme si v dešti, sněhu a mrazu oběhnout Boba Grahama. Moc jsme se na to těšili, protože komu by stačilo pouhých 5 měsíců pražského deště, sněhu a mrazu. Nakonec změnil sponzor plány a my si trochu oddechli. Plán B byl již delší dobu zřejmý a trochu podezírám Zuzku, že se na něj těšila i více. Místo hor nás zlákala skaliska, mořské pobřeží a liduprázdné pláže Costa Brava. Tři dny trvající etapový závod, od pátku do neděle, jako finální tréninkový impulz před sezonou. Etapový závod je fyzicky trochu náročnější, než jednodenní, ale znáte to. Kdo chce závod běžet, důvod si vždy najde. Písčité pláže měly posloužit jako trénink na sopečný písek La Palmy. Grilování na mírném slunci severovýchodního Španělska nás mělo připravit na peklo Kanárských ostrovů.

Ve čtvrtek jsme vyrazili na večerní spoj do Barcelony. Vueling nás trochu překvapil a vyčerpal nám zásoby adrenalinu na celý závod. Přijeli jsme na letiště se 70 minutami rezervy. Měly to být minuty klidu a uvolnění těsně před odletem. Usměvavá blondýnka za přepážkou nám vstřícně sdělila, že prodali o 4 lístky více, než je v letadle sedadel. Ale že to bude v pohodě, protože se většinou někdo neobjeví. Informaci jsem přijal s ledovým klidem cholerikovi vlastním a šli jsme prosebně hledět před gate. Už to vypadalo bledě, půlky stažené tak, že ledový pot neměl kam téct. Lidé mizeli v letadle a s nimi naše šance dostat se včas do Barcelony. Můj tep stoupal do výšin, kam se podívá jen při trénincích na Děkance a smrt infarktem byla neodvratná. Náhle jsem však zahlédl plačící tvář mladé dívky a mě srdce poskočilo radostí!!! Něco se děje! A vskutku, v Holomouci ležící občanský průkaz nedovolil odcestovat smutné slečně a jejímu galantnímu příteli. Na druhou stranu my jsme se mohli nad ránem stavět v Barceloně na ruce!

Do postele v bytě jedné z dobrovolnic jsme spadli ve 2 ráno a snažili se naspat co nejvíce. V pátek dopoledne jsme se museli přesunout na start do města Blanes, asi 64km nebo 80 minut jízdy vlakem z Barcelony. Kafe a snídaně ve španělské kavárně daly zapomenout na stres předešlé noci a my si turisticky vychutnávali vyhlídkovou vlakovou jízdu na start. Až do Blanes je pobřeží děsivé. Moře, dva metry písku, koleje. To naštěstí u města končí a začíná drsná Costa Brava.

Tento závod nebyl ve dvojicích. Přeci jen, i když Brava, tak pořád jen pobřeží, kde nehrozí takové situace jako v horách. Navíc, jak něžně poznamenala Zuzka již po 6 měsících od svatby, když poběžím sám, možná to i přežiju. Na registraci jsme tak každý dostali svá čísla, tašky a šli jsme na úvodní slovo o závodě. Během technické porady jsme se museli převléci, protože se program o hodinu posunul, v těchto končinách nevídaně, o hodinu dříve.

Rychle banán, cafe cortado, záchod, rozklus a start první etapy.

První etapa: Blanes – Tossa de Mar (22,5km/1.100m+)

• Video od Davida Arina (profesionální)
• Moje video (říkejme tomu třeba art)
• Záznam na Strava

Počasí ani nevypadalo, že by mělo být problém. Teploty se lehce přehouply přes 20 stupňů, vánek čechral vlasy a nervozitu a na tričkách ulpívala vlhkost, no jako na pobřeží. Start byl hned do kopce, přes botanickou zahradu, kam jsme se museli po závodě vrátit. Nic jsem si z ní nepamatoval, tedy jen dobrý pocit, že mé dýchání tímto pylovým frontálním útokem příliš neutrpělo.

Běžel jsem s kluky vepředu, díval se po zlatých číslech (modrá běžela kratší verzi) a bylo mi hej. Trasa vedla nahoru a dolu, pak ještě asi desetkrát. Nejvyšší bod etapy měl 122m nad pláží a nejnižší byla ta pláž. Říkal jsem si, že to je přeci snadné, ty kopce nejsou ani jako u nás na Závisti a 22km nic není. Takže jsem nedoplňoval vodu a nedal si ani gel. Hezky jsem se držel s první skupinkou. Pak mi, pravda, první tři trochu ucukli, ale pořád jsem je místy viděl. Než přišly poslední tři kilometry a tři kopečky nahoru a dolu. To jsem sotva vyšel a byl jsem rád, že jsem se propadl jen o jedno místo. Podle segmentů na Stravě mi v těchto místech naložila i Zuzka.

Dokud jsem vnímal, tak to bylo hezké. Kolem krásných kytek, borovicovými háji, sem tam někomu přes zahradu nebo přes smetiště za barákem. Někdy jsem se i zaradoval, když jsme seběhli dolů k moři na opuštěné pláže. Těšil jsem se, jak se bude hezky hopsat po ostrých kamenech. Úsměv mi ztuhnul, když jsme se rozběhli v tom sypkém pískovišti. Krátké krůčky byly nejlepší řešení, než se člověk až legračně pomalu dosápal na pevnou zem.

V cíli jsem finišoval na děleném 4.místě s obří ztrátou 6 minut na prvního. Fialové rty naštěstí zastavily švihání sebemrskačského biče a já se poslušně plnil střídavě melounem a pomeranči. Zuzka přiběhla s úsměvem chvilku po mě a byla nadšená, jak se jí to hezky povedlo. Ke konci totiž sbíhala i holčiny, které měly před sebou pouze kratší variantu závodního víkendu.

Regenerační tří kilometrovou procházkou jsme se protáhli až k hotelu se 4 hvězdami, kterých ale pár za těch 30 let života hotelu opadalo. Nám ale stačila sprcha, voda a balkon kam dát schnout vyprané věci. Po zklidnění na lůžku jsme žíznivě procitli a vzali útokem supermarketové zásoby minerálek, lékárenské zásoby gelů podivných značek a kavárenských zásob kvalitního španělského točeného ležáku.

Po večeři běžela Zuzka poprvé na vyhlášení abychom se do půlnoci oddávali poslechu flamencového vystoupení určeného pro mírně starší osazenstvo hotelu. Aspoň nám to pomohlo k rychlému vstávání před 6, ještě rychlejší snídani a nejrychlejšímu usnutí při přesunu na start druhé etapy.

Druhá etapa: Palamos – La Escala (51km/2.300m+)

• Video od Davida Arina (profesionální)
• Moje video
• Záznam na Strava

Pobřeží Costa Brava je již poměrně dlouho baštou turismu na poloostrově. Vlastně, tady turismus začal klíčit a rozšiřovat se z Francie. První pláže, hotelová výstavba a všechno kolem. Taky promenádní cestičky přilepené k útesům vysoko nad dovádějícím příbojem. V dubnu jsou již zpět letní ptáci, ne však davy letních turistů. První tři hodiny jsme nepotkali nikoho, jen znuděné zbohatlíky s nejroztodivnějšími plemeny asi psů. Taky ale i pár pankáčů vstávajících z povadlých stanů roztodivnými způsoby postavených na ostrých kamenech. Pobřeží se měnilo od vertikálních útesů a horizontálních skalnatých pláží až po pláže pískové a romantické promenády.

My z delší trasy jsme startovali o 20km dále a 2 hodiny dříve, než ti z kratší. Takže na startu nás mnoho nepostávalo. Vycházející sluníčko dávalo tušit, že nám zima nebude. To bylo poprvé, kdy mě napadlo, že by poslední etapa měla být od severu k jihu, ať jsme symetricky ugrilovaní z obou stran.

Do etapy jsem vystartoval se ztrátou kolem 6 minut na první 3 a se stejným časem jako 4. Šestý v pořadí již ztrácel zhruba stejně jako já a navíc jsem nevěděl, který v davu to je. Vepředu jsme se tedy nepřekvapivě usídlili my a začali jsme hrát hru na černého Petra. Prvního jsem vyfasoval já. Chvilku jsem vlál na dohledové gumě. Nejvyšší kopec na trati, stoupali jsme až do stratosférických 280m, mou gumu odstřihnul a po 25km jsem zůstal sám.

Neudělalo mi to vůbec dobře, protože jsem rozhodně nic nepodcenil. Po rovině jsem s kluky klusal a u toho baštil. Hodně jsem pil a snažil se běžet uvolněně. Tomu překvapivě napomáhaly i sluneční brýle. Nemusel jsem držet křečovitě stažený obličej, který mate soupeře a fotografy a vypadá, že se stále směji.

Po 28.km pro nás kluci připravili skoro 15km dlouhou pláž s jedním potokem a řekou k překročení. Všichni jsme doufali, že u pláže budou hatě, málo písku, mokrý písek, betonový pás nebo promenáda a že se poběží zadarmo. Naděje to byly plané a všichni jsme si museli vychutnat úvodní scénu z Chariots on fire. Trvalo mi dva brody a deset kilometrů, než jsem si vzpomněl, že ve filmu se běží po té pevnější části pláže a ne v hlubokém písku.

Brody byly příjemné osvěžení. První po kotníky, druhý po hrudník. Ve druhém nám dokonce natáhli dobrovolníci lano, aby nás proud nezanesl hluboko do Středozemního moře. Bylo to tak osvěžující, že mě nenapadlo, co asi písek a slaná voda v ponožkách udělá s nohami při zbývajících 15km běhu.

Po brodech jsem uviděl 4. chlapce daleko před sebou. Ne že by se motal, ale to polední sluníčko mu asi taky nedělalo dobře. Najednou se posadil a já sahal pro solné tablety. Nechtěl je, prý má písek v botech po brodění. Ještě, že jsem tak líný, vysypat si písek z bot mě tak ani nenapadne a běžím dál až na promenádu ve městečku, tři kopce a jedno občerstvení před cílem.

Zpomalení a uvolnění se v prostřední části etapy mi dovolilo běžet i do posledních kopců a předbíhat jednoho běžce z kratší trasy za druhým. Bylo to příjemné, bezejmenné gely asi fungovaly, voda mi stačila a nohy nebolely. Chodidla masírovaná ostrými kameny vyprahlých plání, holeně, lýtka šlehaná ne úplně jemnými větvičkami polopouštních kytiček a stehna natřásaná prudkými seběhy. To mě bavilo tolik až jsem doběhl třetího chlapa.

Toti Bes, vítěz závodu CCC z roku 2013, běžel jako Terminátor. Nedával na sobě znát žádné emoce, rovnoměrné tempo po celý víkend mě děsí ještě teď. Předběhnul jsem ho do kopce s trochu povzbudivými a mírně drzými slovy. Myslel jsem, že má dost a že mě pustí před sebe. Celých následujících 179 úderů srdce, či jednu minutu, mi trvalo, než jsem si uvědomil svůj omyl. Toti se nevzdal a hnal mě. Hnal mě tolik, až jsme se prohnali kolem do té doby druhého v pořadí, Alberta Navarra.

Do cíle zbývaly jen čtyři kilometry a s Totim jsme se blížili k cíli. V posledních kilometrech velbloudích zad nad útesy jsem ho utrhnul, abych se ztratil na promenádě cílového města a zmateně hledal cílový oblouk. Jen tak tak jsem tam vrhnul o 5 sekund dříve. Alberto odpadl a doběhl o pár minut zpět.

Cílový oblouk byl v kempu, kousek od pláže. Pod vysokými borovicemi, na trávě, s pípou piva, masážními stoly, jídelními stoly a osvěžujícím vánkem. Čekal jsem na Zuzku a snažil se kontrolovat mírné křeče, které využily pozvání od masérek užívajících pytlíky s ledem. Zuzce se etapa moc nepovedla. Vyměnili jsme si fialové rty a odploužili jsme se do našeho bungalovu nad kempem. Siesta s mnoha litry minerálek a nějakého toho nezdravého jídla nás dovedla k večeři a vyhlášení, kde jsme se Zuzkou obsadili druhý stupeň pro pořadí v etapě.

Večer bylo vyhlášení zrychlené, protože místní herecký soubor nesoucí honosný název FC Barcelona se náhodou probojoval do finále královského poháru. Místní těmto ochotníkům hodně holdují a tak se potřebovali dívat. Ještě před tím nám ale pracovnice národního parku Cap de Creus nám přibližuje, čím je místo významné. V městečku Cadaques hledali své múzy kluci z Barcelony, nějaký Miro, Gaudí a Dalí. No, nás více zajímal vítr Tratamunta, který nedovolí vyrůst žádným stromkům a drtí lodě o pobřeží již od starověku.

Do poslední etapy byly karty rozdané docela na těsno. Já se krčil na třetím místě, 14 sekund za druhým, Albertem. Toti Bes byl za mnou o sekund 5. To rozhodně nevypadalo na relaxační projížďku po Champs-Elysees. Všichni čtyři, i první Stephane, jsme si kladli otázku: Budu lovit nebo loven? Senzační pocit.

Třetí etapa: Roses – Portbou (48km/1.800m+)

• Video od Davida Arina (profesionální)
• Moje video
• Záznam na Strava

Start v 8 na promenádě městečka Roses. Beze svědků, protože v 8 ráno je brzy. Čekalo nás menší převýšení, než v sobotu a tak jsem se vydali dopředu velmi svižně. Chvilku jsem vedl, abych viděl, co na to moje nohy, plíce, srdce a vše ostatní. Po prvních pár metrech mi rozedřený kotník upřesnil, proč se vyplatí nebýt líný a vysypat písek z ponožek. Pozdě odřeninu honit.

Po devíti kilometrech divokou botanickou zahradou, kde mírná stoupání střídala prudké seběhy, se vedoucí skupina zúžila na tři. Trochu mě překvapilo, že jsem se držel se Stephanem a Albertem. První delší kopec jsem vyhopsal na gumě za nimi, abychom do romantického městečka Cadaques, startu kratšího závodu, doběhli už i s Totim. Povzbuzování od závodníků z kratší trati bylo fajn a stejně tak i škrábání se na vrchol národního parku Cap de Creus. Závratných 380m nám poskytlo záminku trochu zvolnit a oddechnout si, že se Tratamunta vyfouká jindy.

Se Stephanem jsme se ujistili, že jdeme na pohodu a že se rozhodne na následujících 16 km po promenádě nad pobřežím. S hromadou schodů, kopců a turistů. Těch tu bylo opravdu požehnaně. Z občerstvení vyrazil Stephane dříve a cuknul nám. Já zůstal s Albertem (ten byl ale virtuálně 14 sekund vepředu) a těsně za námi Toti. Hrozně jsem se bál, že mě Toti přejede a co to šlo jsem nechtěl odpadnout od Alberta.

Po deseti kilometrech mě ale tělo přesvědčilo, ať nechám gumu prasknout a zvolním. Dostal jsem se tak do vzduchoprázdna za Alberta a před Totiho. Pocit to byl dost intenzivní a zadupal do země odhodlání se úplně nezničit. Věřil jsem si, že pokud donesu náskok pod poslední dva kopce, už mě Toti nedoběhne.

Po posledním občerstvení jsme opustili turistické promenády a naposledy si užívali písku na pláži, hopsání přes útesy a brodění kolem útesů. Rychlým výstupem ke kanonům jsem Totimu cuknul z dohledu a v posledním stoupání mu nedal čuchnout a urval 5 minut.

Do ošklivého města Portbou, kde je jen obří nádraží, jsem dorazil třetí a tak i třetí celkově. Pocit to byl parádní, protože strach ze ztráty tři dny budovaného náskoku byl intenzivní. Kluci mi dali kolem 2 minut, takže poměrně jasný výsledek.

V cíli jsme si mohli užít masáží, paelly, piva, ovoce, vody, sprchy a vyhlášení. Vytuhli jsme na trávníku a čekali na odvoz zpět do Blanes, na bakchanální večeři o tisici chodech. Přijde mi, že etapové závody spíše násobí, než sčítají zážitky z jednotlivých dní. Každý jednou rupne a nohy bolí parádně. Při třetí etapě mě vlastně bolelo i jen přemýšlet o běhání, natož namožené mezižeberní svaly, rozedřená chodidla od písku, spálená ramena či mé grilované prasečí ouška.

Měli jsme ideální počasí, stejně jako před 2 lety v Pyrenejích. To jsou potom takové závody opravdu dovolenkové. Když se v cíli můžete vrhnout do ledové vody, dát si masáž, posedět na trávě s ostatními a neklepat u toho modrými rty. Nemohu říci, že tři dny jsou lehčí než šest. Navíc, když běží každý sám za sebe. To se pak není na co vymlouvat a musí se závodit. Já měl štěstí, že nás bylo 5 vyrovnaných kluků, co jsme spolu závodili až do neděle. To bylo senzační a hodně mě to bavilo. Jestli Tomas a Jordi zorganizují další etapový závod, moc rád si jej zaběhnu.

Výsledky