Pomalu ze stránek všech módních magazínů se na nás usmívají šťastní lidé ve skialpinistickém vybavení. S nádhernými výhledy do dolin, svoboda se zračí v úsměvu a prašan se třpytí ve vlasech. Koho by to nelákalo? Žijeme v Praze a na dosah máme nejlepší hory na běžky. I přes velké lákadlo skialpů jsme jako zimní sport zvolili prkýnka úzká. Je to levnější a bezpečnější. Statistiky úmrtnosti jsem nenašel, nicméně troufnu si tvrdit, že skialpinistů zemře za zimu více, než běžkařů. Klasiku neumíme a tak máme jen lyže na bruslení. Na ty se dá namazat čistěji, než na klasiku. Neříkám, že tak aby to jelo. To se mi totiž podaří málokdy.

Mám to štěstí, že Zuzka běžkám holduje také. Pravděpodobně proto, že jí to tolik jde. Zuzka skočí do bazénu a plavečtí trenéři zahazují licence, bafuňáři se předhánějí, na jaký šampionát ji vyslat a největší klučičí hvězdy juniorských týmů končí kariéru. Zuzka si připne běžky a Marit Bjoergenová je ráda, že Zuzka nebydlí na horách. Je Tomáš Rybář v sukních, jde jí všechno.

Ne tak já. Když skočím do bazénu, už mi klepe na rameno premiér, že jsem jako ministr pohybové kultury skončil. Po dalších 5 minutách plácání přichází plavčík, že děsím děti a mám jít z vody. Na horách si po půl hodině snahy připnu běžky a po 20 minutách plácání se dostanu z Bedřichovského stadionu. Směrem na parkoviště, protože to je z kopce.

Abychom přes zimu nezapomněli, jak se připíná číslo na trikot, rozhodli jsme se vyzkoušet formu na Boboloppetu. Nejdelší závod na běžkách, co se v českých horách běhá. Nekompromisních 90km jen pro pravé chlapy. Zuzka na běžkách tuto zimu neujela v kuse více, než 60km. V sobotu jí tak čekalo dalších téměř 30 na území nikoho. Já malověrný jsem jí dokonce dal druhé klíče od auta, aby se mohla převléci, až to na Smědavě zabalí a bude na mě v cíli čekat. Nemohl jsem být více vzdálen od pravdy, neboť ještě u Protržené přehrady (km 20) jsem jí viděl a dalších 60km jsem jí za zády cítil.

Lyže máme sice závodní, ale staré. Navíc si myslím, že to znamená, že jsou na jeden konkrétní druh sněhu. Když není k dispozici zrovna ten, tak to nejede stejně jako u lyží z Decathlonu. Mázu volím podle předpovědi počasí a tak se mýlím stejně jako ta předpověď. Nejinak tomu bylo i v pátek před závodem. Na všech serverech jsem viděl zimu, tak jsem namazal na zimu. V sobotu na stadionu byla nula, což nepovažujeme za zimu ani my z Prahy. Ještě, že jsem nekupoval prášek a jiné vymoženosti, promazal bych stejně a ještě draze. Neideální podmínky jsme naštěstí trénovali týden dříve. Závodní sobotu aspoň nepršelo.

Vyrazil jsem těsně za Zuzkou a hned jsem získal rozhodující náskok 200 metrů. U Blatného rybníka, asi na třetím kilometru, náskok byl ten tam. Systém Kukačka potřebuje asi půl hodiny, než si všimnul, že jsem k němu strkal svůj chip, jako by tušil, že to ten den o vteřinách nebude. Kolem Kristiánova jsem proletěl a jal? Se drtit na Rozmezí, kde až těsně nahoře jsem ztratil Zuzku ze zraku. S tím i pozitivní náladu. Tam kde jsem mohl jiné dny jet 1:1, tam jsem s číslem jel skoro šumavákem a lyže se zadrhávaly tak, že jsem skoro přepadával na obličej.

Čerstvý sníh tak dělá radost alespoň zimním kabátem, který Jizerky na pár dní oblékly. Na Čihadlech číhala na závodníky Kristýna, ale neměl jsem sil ani na pozdrav. Těšil jsem se na sjezd k Mariánskohorským boudám, těšil jsem se na první kousnutí do flapjacku. Těšení mi vydrželo, než jsem se zapíchnul po kotníky do čerstvého sněhu. Bylo tak teplo, že slzy beznaděje nemrznou a tečou po tvářích. Rád bych jedl, ale to bych musel přestat píchat a snad i začal couvat do kopce.

U Linkeho kříže jsem měl miniaturní náskok na Zuzku, která se smála a závod si užívala. Zuzce to jelo rychleji, ale ve sjezdech hrála zemská tíže pro mě. Na Kasárenskou jsem se snažil, jen abych si na Jezdecké o to více zoufal. Václavíkovou studánku jsem opět neviděl (jako ještě nikdy), přehnat se přes silnici, omrknul, zda Zuzka ještě nečipuje a zdrhal do prudkého kopce směrem k Mořině. Na Promenádní mé naděje na čas lepší než loni, vzaly definitivně za své a já bojoval s nechutí dokončit.  Jak mi později Zuzka řekla, byla na tom úplně stejně a její úsměv byl jen kamufláž….

Než jsem se došťouchal na Smědavu, chtěl jsem poslat lyže do údolí Bílého potoka a jít pěšky na autobus. Tlačil jsem tak své Fischery dál, směrem Paličník. Jak zmizí Smědava za vámi, už se vzdát nevyplatí. Když jsem podruhé minul Smědavu a dupal stromečkem na Knajpu, měl jsem Zuzku skoro na dohled. Naštěstí se zdržela popíjením čajíčku a klábosením s kámoškou. Nabídnutého náskoku jsem využil a do cíle dojel pár minut před svojí nezničitelnou ženou.

Být svou mladší verzí, fakt, že mě skoro porazila má žena, by mě dokázal rozladit. Díky Zuzce jsem ale dospěl a s ostatními a už vůbec ne se svoji ženou se již tolik nesrovnávám. Jak říkal starý Albert, rybu bychom neměli posuzovat podle její schopnosti lézt na strom. Co mi zkazilo sobotu, bylo těch 50 minut, o které jsem dojel do cíle později, než minulý rok. Jsem ale pyšný, že má žena zvládne takové porce na lyžích a za takové nápady a mé chabé výkony mě nepošle na hanbu.

Jeden rozpor tréninkových filosofií se týká pohledu, na jaké oblasti bychom se měli v tréninku zaměřit. Jeden přístup říká, že věcí které nám nejdou, máme nechat být a rozvíjet ty, které nám jdou. Ten druhý naopak. Máme se zaměřit na vše, co nám nejde. Lyžování je však návykové, a když to jede a jsou podmínky, chcete víc a znovu.

V Jizerkách podmínky jsou a kapitán naší skupinky běhajících metropolitanů – Pražská běhací jelita – Tomáš Rybář zavelel: „Po práci legraci a před prací také!“. Takové pozvání se neodmítá a tak jsme se západem slunce vyrazili směr Mariánská hora. Po cestě jsme pořídili dostatek nápojů k doplnění tekutin po tréninku v sauně a před sedmou večer za svitu hvězd a čelovek vyrazili na první seanci.

Kluci klasickým stylem, já jako Sáblíková. Snažil jsem se uviset Ferdinanda a když se mi to dařilo, měl jsem pocit, jako když vyhrávám Olympiádu. Bylo mínus šest, hvězdy blízko, sníh křupal pod údery holí. V takových podmínkách je 20km za odměnu. Vychlazená piva, ohřátá večeře a vyhřátá sauna dokreslila pohodový večer.

Ráno, dříve, než se slunce prodere tmou a paprsky mohli ošlehnout naše spící tváře jsme již v pozoru před chatou, lyže v rukách. Všichni na skate a natěšení na rychlou vyjížďku. Já s obavy, jak ty démony udržím. Naštěstí Mirek na lyže od Boboloppetu nesáhl a tak mu dřou jako mě. Ferda a Kapitán letěli šíleně, my se za nimi sotva drželi. Jak na laně, kdyby mělo 200m. Jizerky byly prázdné, bez lidí, jak to vůbec neznám.

Po hodině a půl dostávám hlaďák a to také vůbec neznám. Dostanu vynadáno od Kapitána, co žeru, když jsem snídal. Rychle jsme spadli na Smědavu a „těšili se“ na výjezd ke Knajpě. Kasárenská bolí, celých těch 15 – 20 minut. Ten den jsem se ale dostal do vlaku, kde to bolelo nějak více. Jel Kapitán, Mirek a já se snažil viset. Po pár minutách odstoupil Kapitán do stopy a najednou jsem jej měl za sebou. Mirek držel tempo a já se vší silou snažil držet za ním, kam mě zezadu tlačil Kapitán. Tempo nepolevilo, jen Mirek zmizel ve stopě a přenechal vedení na mě.

Klopýtal jsem, jak to jen šlo. „Drž tempo, drž tempo, nesmíš zhebnout, nesmíš zhebnout… hlavně nesmíš ukázat slabost!“ Po pár vteřinách úsilí jsem už jen klopýtal. Na Kapitánův dotaz: „Střídat?“ nebyla síla odpovědět, jen zakopnout pořádně a odpadnout do stopy. Dva tři plné nádechy stačily, abych se za kluky zase vydal a po pár vteřinách již zase visel na širokých zádech Mirkových. Na posledním stoupání klopýtal už i Kapitán. Jen Ferda více než minutu mrznul a chytal chřipku s výhledy po horách.

Více takových dní, více takových vyjížděk! Lyžování je totiž prima.