Konec sezony v Pyrenejích

23.9.2017 Ultra Pirineu, 110km, D+ 6400m, čas: 16:18:20, 50.místo

Mezi námi běžci se často říká, že by se mělo dbát na pocity. Na signály, které nám vysílá tělo do mozku a snaží se něco naznačit, sdělit. Těch signálů je ale hodně a někdy jsou stejně čitelné a jasné, jako rady Mistra Yody na tripu. Některé jsou samozřejmě jasné. Potřebuji čůrat, potřebuji jíst, potřebuji spát…a další podobné zvládnu dešifrovat a zařídit se podle toho, většinou. Pokud je tělo schopno vysílat takové množství signálů, které umíme rozluštit, nabízí se jednoduchá otázka: Co je tak těžkého, vyslat signál „jsem unavený“, „kašli na běh, jdi spát“, „hele, nemám dostatek minerálů, budu křečovat“, „právě nás napadl virus z čeledi orthomyxoviridae, asi by to chtělo trochu oseltamiviru“? Je možné, že nějaký signál mi tělo posílalo i před Ultra Pirineu, ale v jeho průběhu mi už jen přehrávalo nekonečnou baladu o křečích a bolesti.

Profil

Ultra Pirineu měl být můj vrchol podzimní části sezony. Po letních závodech jsem odpočíval, trénoval, nabíral chuť do závodění. Zkusil jsem se proběhnout s rychlíky v Krkonoších, vycestoval na východ a vyladil na Pyreneje. Předpověď počasí slibovala déšť a teploty kolem 5 stupňů. Na to jsem se těšil, stejně bylo tou dobou doma a odpadla hrozba Katalánského horka. Díky předpovědi bobtnala povinná výbava a má chuť se s tratí poprat také. Těšil jsem se a myslel jsem, že jsem připraven. I tělo mě svými signály zmátlo a vypadalo to dobře.

Poučil jsem se z letošního květnového nezdaru na La Palmě a místo strategie „týdenní aklimatizace před závodem” jsem zvolil strategii „rychlý úder“. Přiletět v pátek po obědě do Barcelony, půjčit si auto, dojet rychle do Baga, odprezentovat se, najíst se, ustlat si v tělocvičně a v sobotu to tam bouchnout.

Z letadla jsem vystoupil s Tomášem, ostříleným harcovníkem Krakonošovy stovky a jiných českých dobrodružství. Můj bágl nechtěl vyjet a tak jsem stál, čekal, kouknul se doleva a doprava a Pelta! Co chtěl, ču…? Katalánské podnebí je asi příjemnější než v Brně-Bohunicích.

Rychlokupička

Další překvapení na nás čekalo u výdeje auta v půjčovně. Že prý k půjčení auta za 20EUR potřebujeme ještě pojištění za 100EUR. Trochu ze zoufalství koukám na podmínky půjčení a panáčkovi za pultem vyvracím jeho teorii o nemožnosti zablokování zálohy na debetní kartě. Mé první vítězství s šimlem mě naplňuje pýchou a nafoukaností, jako bych už UP vyhrál.

Trochu nám tím čekáním vyhládlo a tak jsme to zapíchli v první putyce u silnice. Bageta s tortillou a kafe bylo přesně, co jsme potřebovali. Do Bagá jsme přijeli v době vrcholícího registračního mumraje. Plné město aut, lidí, hluku. Parádní festival. Ultra Pirineu již tři roky zkouší nové a nové věci v oblasti povinné výbavy a hledání kompromisu mezi pohodlností závodníků a jejich bezpečí. K výdeji čísel je možné přinést plánované svršky z jednotlivých kategorií (nepromokavá bunda, kalhoty, čepice, apod…) a nechat si ji zkontrolovat, označit. Organizátoři na daný kus látky přicvaknou značku a tak se již v průběhu závodu nemusíte dohadovat, zda je bunda nepromokavá či jen neprofoukavá. Na druhou stranu, nutnost si za 10 euro doplácet pojištění z povinnosti za tři roky ještě neodstranili.

Prošli jsme se městem, nakoupili jídlo, dali kafe a jeli do vedlejší vesnice na večeři. Počasí bylo zatím v rámci předpovědi, kolem 13 stupňů a pod mrakem. Před 22 jsme se vrátili do Baga a praštili s sebou na žíněnky. Budík na 5:15 a spát. Spánek přišel hned, ale hned i odešel. Vzbudil jsem se třikrát, propocen do poslední nitky. Asi nervy, říkal jsem si a snažil se znovu usnout. Zpětně tyto noční epizody hodnotím jako příčinu sobotního festivalu bolesti.

Ráno rychlá snídaně, zabalit se do batohu, hodit je do auta a šourat se do koridoru. Městečko je zaplavené diváky a katalánskými vlajkami. Noc se ještě vlády nevzdala a chvíli mě nutila přemýšlet, zda nezačít s čelovkou.  Jak to tak bývá až na poslední chvíli jsem se rozhodl ji pečlivě zabalit do batohu s předsevzetím, že ji nebudu potřebovat.

Večer před startem

Na startu jsem potkal kamaráda z Bandoleros de Guadarrama a tak jsme zahnali nervozitu trash talkem. Koukám mu na číslo, kde má načmárané mezičasy končící tím cílovým za 13:40. Super, to byl i můj cíl a tak jsem se rozhodl Antonia držet.

Vyběhli jsme rychle, jak to jen přetížená mini ulička dovolila. Město povzbuzovalo a silnice umožňovala předbíhat a najít si tu správnou skupinu. Držel jsem se Antonia a zařadili jsme se před první dámy – Maite a domácí Nurii. Než jsme se ale dostali na úzkou pěšinku nad silnicí, ztratil jsem Antonia, Maite i Nurii. Tepák jsem neměl, ale nohy nešly tak rychle jako těm okolo. Uklidňoval jsem se, že Ultra Pirineu hodně lidí hodně přepálí. První kopec nerozhoduje, opakoval jsem si. Snažil jsem se na něj dostat kolem 2 hodin, tak jako v roce 2014 a 2015.

První občerstvení a já slupl první gel a během výstupu ještě další, po 45 minutách. Zařekl jsem se, že budu hodně jíst a přiměřeně pít a hlaďák prostě nedostanu. Připravil jsem si milion gelů a nějaké energetické bonbony. První kopec je tu krásný a dlouhý, stoupání trvá skoro 2 hodiny i těm nejrychlejším. Ve výšce 2500m už tou dobou vládne podzim a zpocené svršky ne úplně příjemně chladí. Užíval jsem si výhledy na celé údolí Cerdanye, které jsme před rokem přebíhali se Zuzkou v rámci Pyrenees Stage Run. Na obzoru byly zasněžené kopce Andory, v dolině se převalovaly mraky, zatím to jde. Když už jsem netvrdil muziku v čele pelotonu, užíval jsem si svého reggae a krásných výhledů.

Nejvyšší vrchol trati jsem překročil na 84. pozici, 15 minut za očekáváním, ale s lehkým krokem a úsměvem na tváři. Následuje 27km houpavě dolů do Bellveru, první velká občerstvovací stanice. Běžel jsem před Gemmou Arenas a Ekaterinou Mityaevou. Holky bojovaly o bednu a tak jsem se vezl. Kde to šlo, tam jsme docela běželi. V jednu chvíli, na jediných lanech na trase, vznikla zácpa a Ekaterina toho využila, přeskočila maličkou Gemmu, skalní práh a zmizela.

Nechal jsem Gemmu jiným kavalírům a běžel do Bellveru, posledních pár kilometrů je totiž opravdu nudných a tak čím rychleji, tím dříve. Mraky z doliny zmizely a spolu s nimi i předpověď o 5 stupních a dešti. Je teplo, prázdné lahve naznačovaly spíše vedro. Musí se proběhnout tři vesnice, než se objeví sportovní hala v Bellveru. Je zde start a cíl maratonu, který startoval ráno a již čekal na své vítěze. Díky tomu také hodně diváků.

První kontrola povinného vybavení je i vstupní prohlídkou umožňující občerstvení. Lidí tam byla opravdu velká spousta a všichni fandí i cizím běžcům. V chumlu poznávám i organizátory Pyrenees Stage Run a jak to ve Španělsku chodí, už se objímáme. Doplnil jsem obě lahve, vyhodil odpadky a s radostí vyrazil na druhou třetinu. Za seběh jsem sebral 24 lidí a na 60.místě vyrážel vzhůru k druhému výstupu.

Za Bellverem pokračuje trasa vesnicemi, zpátky do hor a jelikož se dá, tak se musí běžet. Bývá to těžké, protože si většina ze závodníků napchá břuch, co se dá. Já jsem se vyvaroval a tak se mi podařilo secvakount Antonia a prodírat se dá pořadím. Jsem si vědom, že kopce nahoru nejsou mojí silnou stránkou a tak jsem se snažil na těch mírnějších pasážích toho výstupu běžet co to dá, ale pořád tzv. na míchu. Nestarat se o tempo, nechat to na těle. Antonio mě varoval, že kopec je to dlouhý a že se mám šetřit. Jenže, nohy chtěly závodit a já taky a navíc, tak dlouhý zase není.

Krásný podzimní den v horách. Stoupání lesem, vedro akorát. Doběhl jsem malátnéhoPeruánského modrohlavého borce o kterém mi vyprávěl Tomáš Hudec. Pozdravil jsem a nabídl pomoc. Vypil mi celou láhev s vodou a vypil by i druhou, ale zastavila jej milosrdná lež, že na občerstvení je to pouze 15minut. Vlastně jsem tolik nelhal, mě to 15 minut trvalo, když se ale dehydratací motáte, trvá to déle.

Před dalším občerstvením přichází asi 2km po zvlněné vrstevnici a nohy se dají odlehčit. To mi bylo pořád do smíchu a dobře. Pořád na půl plynu a já věřil, že mé chvíle teprve přijdou. Na necelém 50.km jsem se posunul z 60. místa na 40. a těšil jsem se, jak to za 10km, až skončí kopec, roztočím. Chvíli po občerstvení se trasa vrací na hřeben, ze kterého před 20km uhnula dolů, do Bellveru. Z hřebene jsou nádherné výhledy na houpavou část trasy, co nás čeká. Ale i na prvních 20km, kde jsme se kochali ráno a přímo pod námi je poslední občerstvení Sant Jordi, na které nám pořád chybí 50km.

Na hřebeni (Prozis)

Dotahoval jsem se na další běžce, usmíval se na fotografa a snažil se tančit technickým terénem. Protažeností svých šlach jsem proslavený a mírné tahání lýtek je po 55km normální. Když jsem ale zvedal koleno k bradě, ve snaze dostat se nad skalní práh, mé lýtko mě překvapilo. Nejdříve opticky. Ano, sem tam se mi tuky na lýtku zformují do tvaru svalů, ale tohle bylo jiné. Než mi dorazil signál o křečové bolesti, uviděl jsem nechutně hlubokou díru ze strany do lýtka. Jako by se tuková tkáň propadla mezi kosti. Bolest, co následovala, mě položila na schod a já marně hledal, jak lýtko protáhnout. Nakonec pomohl čas a stání na druhé noze.

No a to byl začátek nepoznaného zážitku. Tah v lýtku se opakoval při každém náznaku výstupu, sem tam mě osvěžil bolestí a sem tam zkroucením lýtka do divného tvaru. Pravá noha se nechtěla nechat zahanbit a za chvíli jsem měl zážitek stereo. Zvolnil jsem na klus a za dotaženými závodníky vlál jako na gumě. Naštěstí jsme dosáhli vrcholu kopce a na další občerstvení to bylo již jen dolů. To šlo. Pomáhal jsem si hůlkami a snažil se klukům utéct.

Výhledy se už nezdály tak krásné, optimismus z nohou vymizel spolu s minerály. Lehkost tatam ale bojovnost zůstala. Na dalším občerstvení jsem si potvrdil penetraci do první 40 a těším se na body (umístění v top30). Zatímco jsem olizoval sůl z krekrů, zrakem jsem sjížděl stoly ve snaze najít něco efektivnějšího na zahnání křečí.

Normálně na křeče nosím malý pytlík plný solných tablet. Měl jsem jej letos na Transvulcanii, měl jsem jej na High Trail Vanoise i na Gran Paradisu. Měl jsem jej také v Číně. A na Ultra Pirineu? No co myslíte? Neměl.  Vzal jsem si dvě ampule magnesia, že to v případě nutnosti bude stačit…nestačilo.

Nechával jsem si je na další pokračování. Z občerstvení jsem optimisticky vyběhl za spolubojovníky s tím, že to je jen o hlavě a že nějaká bolest mě nezastaví. Strategie vycházela, pár dalších jsem v následujícím stoupání předběhl. Lýtka drobet povolila a já se zase těšil. Jak už to tak bývá, těšil jsem se předčasně.

Jeden krok vzhůru mě poslal zpět na zem a to když místo díry v lýtku, se objevila díra v kvadricepsu. Ta byla ještě hnusnější. Estetika mě netrápila tolik, jako přetahovaná lýtek a stehen o to, kdo bude zrovna v křeči. Při snaze protáhnout stehna, jsem to dostal do lýtka a naopak. To už jsem začínal vážit, jestli se na to dole nevykašlu.

Z těchto úvah mě na chvíli dostala nejkrásnější část závodu, kdy na levé straně shlíží Pedraforca, královna okolních hor, před vámi je náhorní plošina a napravo úrodné údolí Cerdanya. Já tam v tenhle moment poskakoval jak loutka. Snažil jsem se neohýbat nohy v kolenou a kotnících. Baštil jeden gel za druhým, protože mají sodík, že jo.

Spásný nápad jsem dostal, když jsem viděl, jak holky míchají novou várku ionťáku. Poprosil jsem je o pár lžic do mého vemínka s tím, že to jistě neuškodí. A radši ať mě pálí žáha a mohu běžet, než 35.km dlouhý pochod smrti až do cíle. Dal jsem si i šálek Calda a olíznul pár krekrů.

Za občerstvením stál Pere Aurell, co vzdal v Belveru. Spolu s kamarády z PSR a svojí ženou Ragnou. Už nebylo moc kam spěchat, tak jsem se s nimi rád vyfotil. Ragna mi poradila více jíst a pít.  Jen co jsem vyběhl za vesnici, vyšel první kopec a zatočil do lesa, rozehrál se zatím největší koncert stehenních stahů. Jen jsem zůstal viset v hůlkách a čučel, co mi to vysílají kvadricepsy za divnou morseovku. Stál jsem tam dlouho, až mě předešla i Mityaeva.

Ragna, já, Pere, Marc

Když o tom teď přemýšlím, pořád nevím, proč jsem se nevrátil. Poslední třetina závodu – od 70.km – krajánka neoslní. Po krásných výhledech ve 2000m se trasa vrací do lesů a už z nich nevyleze. Lesy jsou to nádherné, hluboké, vesměs smíšené a pravděpodobně velmi staré. Ale takové máme i u nás. Navíc většinu startovního pole zastihne dole tma a to je pak vlastně jedno, kudy se běží. Myslím, že ani nikdo ze špičky by se nebránil, pokud by trasa klesla na původních 85km. Kvůli výhledům jsem tedy do cíle neklopýtal.

Body? Přes nemohoucnost jsem se dále posouval pořadím vzhůru. Bojovnost by tedy nějaká byla, ale stačila jen na 36. místo na dalším občerstvení. To je těsně za posledními body. Abych ale zůstal s jistotou v top10 světového poháru, potřeboval jsem doběhnout alespoň 17, abych se nemusel ohlížet na ostatní. Tato možnost padla před 20km.

Kvůli bodům, ani krásným výhledům to tedy nebylo. Nakonec to asi bylo z praktických důvodů. Když bych chtěl vzdát, trvalo by to hrozně dlouho, než bych se dostal do cíle. Doběhnutí závodu, v němž jsem měl z minulé návštěvy DNF, také snímá z ramen špatný pocit z rozdělané práce. Navíc, mě jen vlastně bolely nohy a to není důvod ke vzdávní.

Na dalším občerstvení, horské chatě Estasen, jsem ocenil chladivý obstřik proti křečím. Méně pak následující prudký seběh bahnem v lese. Vlastně jsem jen padal od stromu ke stromu a čekal, až se lýtka uklidní. Stále jsem se rozbíhal vždy, když to jen trochu šlo. Hlavně ať to mám co nejdříve za sebou.

Než jsem doklopýtal na další občerstvení, předběhl mě Antonio. Jako Bandolero u sebe vždy nosí kouzelné modré tabletky. Solné. Daroval mi dvě a já mohl další kopec vyklopýtat rychleji. To bylo osvěžující. Jak padala tma, padala i teplota a s ní i vzpoura mých svalů. Mohl jsem zase pobíhat o trochu více. To bylo osvobozující, až se mi skoro začalo po bolesti stýskat.

Na 96. km jsem doběhl bez čelovky, stejně jako před 3 lety. Poslední dvoj-kopec už byl rychlovka. Skoro vertikální km na poslední chatu, cvaknout kontrolu, vyhodit odpadky a posledních 10 do cíle. Těch deset se mi zdálo nekonečných i poprvé, kdy jsem soupeře pojídal. Letos to bylo až k pláči. Z posledního sedla se běží po serpentýnách lesem až skoro na silnici. Tam začíná opravdové nekonečno. Několik kilometrů po asfaltu, a když už vidíte světla civilizace, odbočí trasa do lesa. Za rohem vykoukne vesnice, naděje rostou…ale kdepak mladý pane, Baga to není.

Ve vesnici před Baga mě předběhli poslední dva Katalánci, ale já byl šťastný, že už se sem nemusím vracet.  Poslední schody před cílem a ani poslední křeče do stehen již nemohly změnit úlevu z ukončené sezony. Depa v cíli tušil, že to nebyl můj den a jen mi beze slova podal ruku a ptal se, co se stalo. Měl jsem křeče od prstů až po vlasy, posledních 60.km. Paměť je milosrdná a jistě mi něco tají, ale kromě Rondy v roce 2014 si podobné utrpení na závodě nevybavuji.

Přes jídelnu jsem dorazil do sprchy, kde tekla krásně teplá voda. Nechal jsem ze sebe smýt bláto, pot i zklamání. Než jsem se doplazil přes tělocvičnu do spacáku, dostal jsem vynadáno od Zuzky, že jsem se na to měl vykašlat. Měl. A příště to tak udělám. Teď jen musím zjistit, proč tahle sezona nevyšla.

Natrénoval jsem více, než loni a daleko více, než rok před tím. Třetí rok plného tréninku bez nucené zdravotní pauzy se měl projevit nakumulovanou výkonností a ono ne. Souhlasím, i prvních 70 km Ultra Pirineu bylo nádherných. Jenže abych to takhle absolvoval, nemusel bych podstupovat tolik dřiny. Na čas o hodinu a půl rychlejší (který jsem tu běžel před 3 lety) stačilo pít pivo, jíst 4x týdně pizzu z mrazáku a trénovat chaoticky, prostě normálně žít. Je to až nepříjemně podobné mému téninku na stadionu na 400m. Osobáky jsem si udělal první rok a dál to šlo jen z kopce. Stejně tak v lezení na skalách.

Pedraforca a v dálce Gosol (70.km)

Myslel jsem si, že atletika na stadionu a lezení mají společnou nutnou dávku talentu, bez které to prostě nejde. Že při dlouhých závodech v horách je dřina a píle ten hlavní faktor úspěchu, ne talent. Není to ani jedno, je to hlava a na té je potřeba pracovat nejvíc. Nebo možná mě to vstávání ve 4 ráno a absolvování 3h tréninku před prací stojí více síly, než si jsem ochoten připustit.

Já mám tedy patent na to, jak větší snaha a větší úsilí vedou jen k většímu zklamání. Hledáte-li příběh o tom, jak se píle a dřina vyplácí, musíte z Modřan více na sever, do Počernic… ten chlapeček ze silnice totiž ví, jak na to a letos na Spartathlonu předvedl výkon,který se jen tak nevidí.

V noci mě vzbudil hrozivý hlad a já snědl všechny tousty, které zrovna v kantýně přichystali pro stále dobíhající běžce i takhle k ránu, kolem 4. Závodníci pořád dobíhali, diváků již v ulicích ubývalo a přibývalo opilé omladiny. Tak jsem se i napodruhé došoural do tělocvičny a konečně usnul. Za dvě hodiny dorazil Tomáš.

V neděli jsme se podívali na vyhlášení, dali si tradiční snídani a vyjeli na výlet zhlédnout poslední část trasy za světla. V Gosolu (občerstvení na 70. km) jsme se naobědvali a práskli s sebou do trávy. Byl to pěkný víkend a moc se těším, co přinese další sezona. Nevím, jestli budou další závody v horách, nebo zkusím silniční maraton, nebo víc jezdit na kole… přežil jsem tři roky dřiny bez zranění a to je vlastně fajn.  

Výsledky

Strava záznam. Hodinky vypnuly na 90.km GPS, zbytek je ustřelený podle kroků.

A teď nohy nahoru…

One thought on “Konec sezony v Pyrenejích

  1. A cos‘ mu řek’? Jestli nic, taks‘ mu to řek’ dobře!
    Ten konec je takový melancholický, skoro jako počasí venku. Byť jsem výkonnostně proti tobě asi jako škoda 120 vedle porsche 911, i u mě jaksi platí ona neblahá úměra čím víc běhám, tím hůř běhám, čím hůř běhám, tím víc mě to se*e, čím víc nas*aná jsem, tím víc běhám a tak dále a tak dále. Není to prostě jen blbá únava, nedostatek piva a pizzy? (Ale jinak super, přes to přese všechno jsi to zaběhl úžasně!)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s