9.9.2017 Devil´s Ridge, 60km, D+ 2200m, čas 6:46, 4.místo celkově

Devil´s Ridge se objevil ve světovém poháru loni v listopadu. Parametry nezaujal, něco přes 2000m na 60km se dá natočit i třeba kolem Brna. Ale kolem Brna není Gobi a hranici 3000m nm tam také naleznete jen velmi obtížně. Závod jsem v listopadu zaškrtnul v dotazníku, který nám z mezinárodního skyrunningu posílají. Poznámku “pojedu, pokud mi zaplatí letenku” vyblikávala červená čísla zůstatku mého účtu při každé návštěvě. V červenci jsem se podíval do spamu a email s čínskými znaky hlásal: Hej Janku, letenky jsou na nás, pojeď! Já řku: “Tak jo, v Gobi jsem ještě nebyl.”

S postupujícím létem jsem s výletem již příliš nepočítal a tak jsem si nevyhradil příliš dovolené. Když přišlo potvrzení, risknul jsem výlet ve stylu toho loňského do Hong Kongu. Ve středu odlet, v Pekingu ve čtvrtek ráno přestup na vnitročínsky let do Duanhuangu a tam čekat na transit. V neděli po závodě odlet večer v 22 a v pondělí v 9:30 vcházet do kanceláře.

Mám rád, když plány vycházejí, ale někdy se to prostě nepovede. Ve čtvrtek ráno jsem stál ve frontě na pasovou kontrolu a psal Zuzce, že ta fronta je dlouhá a že to rozhodně nestihnu. Zuzka odpověděla, že rozhodně ano a ať jsem klidný. Hodil jsem se do klidu a poslušně stál frontu, vyplnil imigrační papírek a pomalu se posouval bludištěm ze zábran. Trochu jsem se nudil a tak jsem začal počítat, kolik minut potřebuji na jednu zákrutu fronty a kolik zákrut mi zbývá k okénku. I když to nebyl cíl cvičení, došel jsem tím k jistotě, že poklidným stáním ve frontě letadlo nestihnu.

Slušně jsem svojí situaci vysvětlil v zákrutách fronty ostatním spolučekatelům a předběhl celou frontu až k okénku. Po porovnání mé fotky v pase se skutečností jsem vypálil směrem k transferům a vběhnul do automatického vlaku. Těch 20 minut dávalo ještě malou šanci ke šťastnému konci. Vlak můj terminál přejel a já se měl začít těšit na den v čínském hlavním městě. Místo toho jsem běžel k okénku Air China, od něj ke gatu a od něj ven do letištní haly, do fronty pro novou letenku. “Poletíte zítra!”. “Xièxiè” (děkuji).

Snažil jsem se Mr. Air China přesvědčit, že mohu i do jiných měst kolem Gobi, že se na do mého cíle nějak dostanu. Bohužel, náhradní letenku jsem mohl dostat jen na stejný let, jiný den. 

Nevesele jsem se toulal letištěm, dal si kafe na jediném možném místě v Pekingu (Starbucks) a padnul na jednu z 6 laviček bez područníků rozdělujících jednotlivá místa. Zalomil jsem to na pár hodin a po poledni vstal.

Nechtělo se mi trávit celý den na letišti a po sebrání odvahy a výběru Yuanů ze směnárny (z 210 jsem 60 zaplatil na poplatku (1CNY = 3,3CZK)) jsem vyrazil k metru. Překvapivě blbuvzdorné automaty na jízdenky mi dodaly optimismu a já vyrazil směr metro a dále k Ptačímu hnízdu. Svým přehledným způsobem zpracování plánu metra mi Peking sebral naději na zábavné bloudění a za necelou půl hodinu jsem byl na místě. Zábavné bylo se chvíli cítit jako obr i se svými 179 cm.

Zastávka byla jasná, horší byl výstup z metra. Netrefil jsem přístupovou cestu ke stadionu a mohl si vychutnat 2 hodinovou procházku přes různé dálniční přechody, podchody, nadjezdy, sjezdy, schody… až jsem se pokorně vrátil do metra a ten správný výlez našel. Za další 3 minuty jsem byl před stadionem. Ano, kouknul jsem se do google map, ale našlo mě to na východě Číny uprostřed slepé mapy. Akorát tak za tmy, abych si mohl vychutnat jeho červené nasvícení, modré nasvícení protilehlého bazénu a začínajícího rockového koncertu.

Zdravě jsem povečeřel rýži s kuřetem u McDondy a coural se zpět do metra. Po desáté večer jsem se zabořil do kožené sedačky letištního Starbucks a stihl přečíst pár stránek o Hinaultově souboji s LeMondem, než jsem poprvé usnul. Na mé místo bez opěrek se již stála fronta a tak jsem se místo natažení zkracoval, abych se do sedačky nejak vklínil. Optimisticky jsem si nařídil budík na 4 ráno, že se pěkně vyspím. Za půl hodiny jsem byl zpátky v Starbucks a přerušovaně četl a házel čelíčko na stůl.

Každá noc má svůj konec a já konec té mé letištní uvítal s nadějí, že kolem 14 bych mohl být již v posteli. Autobus nás vzal přes ranwaye směrem k letadlu. Bylo to jak ve westernu, kdy přes prach (tady smog) nebylo vidět nic, ani vstávající slunce.

Ve starodávném městě Dunhuang začíná/končí poušť Taklamaklan a tak bylo významnou přípravnou/děkovnou zastávkou všech Hedvábných obchodníků. Já přijel jen závodit a natěšeně hledal postavu s mým jménem na ceduli. Nenechal jsem se znervóznit, když jsem žádnou neviděl a šel na ohromné parkoviště okukovat autobusy, zda nějaký nenese Devil´s Ridge indicie. Nenesl.

Vrátil jsem se do letiště a nastavil se do zenu. Času na přesun bylo ještě dost. Jako limit pro paniku jsem si vnitřně nastavil 15:00. Ve 14:00 mi Zuzka napsala, že ve spamu na mailu mám informaci od pořadatele. Že mě odvezou v 15:30. Panika a naděje, že nebudu muset závodit odpadla a o slovo se přihlásil hlad. Mezinárodní pantomimu v restauraci nahradila technika. Paní dala na pult telefon, do něj mluvila a ten mi psal anglicky jídelní lístek.

Před 15 dorazili dobrovolníci a minibus. Pak i další závodníci z letadla ze Šanghaje a my vyrazili pustinou k městu Yumen. Další tři hodiny. Součet se zastavil na 50 hodinách od chvíle odletu z Prahy a já si mohl hodit bágl pod čistou postel v hotelu Pearl. Na registraci jsem běžel skoro, abych stihnul ještě protáhnout nohy krátkým klusem. K večeři jsem nakoupil toastový chléb a sklenici marmelády. Co jsem nesnědl, zbylo na snídani.  

Startovní balíček byl překvapující. Organizátoři asi nechtěli vyloučit nikoho bez povinné výbavy a tak ji celou narvali do balíku. Včetně batohu, camel bagu, folie, pláštěnky, píšťalky, 7kg čelovky a náhradních baterek. V sobotu na startu nás rozveselil Hector, protože místo normální čelovky, kterou si zapomněl doma, táhnul tuhle středověkou fakuli.

Po dvou dnech na cestě jsem byl naštěstí tak unavený, že žádný jetleg nehrozil. Ráno jsem se v půl páté jen přesunul do autobusu a spal dál. Po cestě jsem dožvýkal zbytek chleba, zapil to marmeládou a krátce po 7 jsme byli na místě. Uprostřed pouště, na náměstí stanového městečka. Působilo to nepatřičně. Mám rád ty horské vesničky, které závodem žijí. Tohle byl závodní cirkus dotažený do absurdní roviny.

Nevěřícně jsme bloumali kolem a snažili se najít vodu na naplnění bidonů. V noci byla bouřka, která strhala značení na trase. Odložili proto start, ale neřekli o kolik. Držel jsem se původní informace, že o půl hodiny. Hlášení, že se startuje za 5 minut mě tak zastihlo 500m od tábora, za keřem, s trenýrkami nesportovně u kotníků.

Rychle jsem se přesunul na start, když končila pětiminutová lhůta. Místo závodu ale začala organizovaná rozcvička. S Francescou Canepou jsme rozebírali naše šance na čas závodu. Já tipoval mezi 6 a 7 hodinami, ona byla k mému výkonu skeptičtější. Na startovní čáře bylo překvapivě narváno a tak jsem vůbec netušil, jak můžeme dopadnout.

Po startovním výstřelu dopředu vystřelilo pár borců a já jim chvilku stačil. Pak se začlo tančit v písku a na to mi nezbývaly síly. Zábavné bylo, jak se trasa vlnila ze strany na stranu. Kdo nebyl dva kroky za mnou, tak jsem jej neviděl. Pole se hned roztrhalo, já ztratil dva chlapíky z dohledu, jeden běžel se mnou a za námi pusto. Terén byl měkký, neodráželo se dobře a neutíkalo to. Bořil jsem se tam, kde jsem to nečekal a naopak.  

Pořád jsme mírně stoupali, jak už to vymletým kaňonem bývá. Až jsme se dostali na jeho konec, kde jsme se vydrápali patnáct metrů vysoko a pokochali se výhledem. Vůbec jsem neměl tušení, kde jsem a kterým směrem je startovní stanové městečko. To mě mírně vyděsilo. Sjel jsem po písku směrem k purpurové stuze značící trať. Sem tam stuha vypadala jako kus odpadku, ale i to značilo, že cestou běžela lidská bytost.

Stísněný pocit z kaňonů úzkých přesně na má široká ramena nepřestával, ani když jsme se vyškrábali na konec jednoho a sjížděli do dalšího. Pohledy do nekonečné dálek zvlněného písku nebyly příjemné mému zmatenému orientačnímu smyslu. Jen jsem tušil, kterým směrem je horský hřeben, náš cíl.

Směrem k poušti sílil vítr hnaný údolím a zpomaloval náš postup k druhému občerstvení. Odbíhal jsem s naplněnými lahvemi, protože přes poušť jsem ještě neběžel a tady nás čekalo 12km roviny, slunce a prachu.

Čekal jsem, že vyběhneme z kaňonů a přes poušť poběžíme po nějaké cestě od pastevců. Vlajky tak také chvilku vypadaly. Marně jsem se v dálce snažil identifikovat první dvojici, v třepetavém vzduchu se jen v dálce vlnila hrana hřebenu, našeho dalšího cíle. Místo saténových stuh nám směr určovaly zapíchané vlajky.

Běžel jsem spolu s čínským kolegou, He Fu Jun, chvílemi tahal on, pak já. Vlajky byly viditelné do dálky, tak jsme se snažili omezit přeskakování keřů hledáním přímější cesty. Na těch 10km stál jeden pořadatel a cosi nám povídal. Jelikož to He Fu Jun povzbudilo k vyššímu úsilí pochopil jsem, že máme asi jen mírnou ztrátu na vedoucí duo. Před občerstvením na 26km se profil z naprosto rovného změnil na mírné stoupání. Jelikož jsme nezpomalili, mě začalo docházet a He Fu Jun se musel stále častěji otáčet a k mému popohánění používal svoji celou anglickou slovní zásobu: „Go Go Go!!“

Již v kaňonech jsem pochopil, že to bude žíznivý den. Pocitu suchých úst jsem se nezbavil od budíčku a během závodu se to nezlepšilo. Pososával jsem neustále ze svých dvou 350ml lahví. V batohu jsem měl další dvě 0,5l velké (povinná možnost nést 1,5l), které jsem nehodlal naplnit. Starého psa novým kouskům nenaučíš, i když se o to poušť docela snažila. Mezi občerstveními na 14. a 26.km mi k mému překvapení došla voda i energie.

He Fu Jun mi cuknul těsně před občerstvením na 26.km, ale jelikož si sundával boty i ponožky, odcházel jsem z něj první, plně vyzbrojen 700ml vody. Hned mě ale dohnal a hnal nahoru, na vlastně jediný kopec závodu. Pořád naznačoval (dělal rukama kříž a ukazoval nahoru), že závodník na druhém místě je mrtvý. Pomocí stejných znaků jsem mu odpovídal, že já taky!

Otočil jsem se, abych věděl, kolik mohu umřít. Za námi byla vidět celá plocha pouště, kterou jsme se prohnali, ale nikde nikdo. Svedl jsem to na špatné oči a s obavami vykročil ke kopci. Obavy byly na místě hlavně z důvodu naprosté absence cest či cestiček. Stuhy visely na keřích, ovazovaly trsy trávy a byly vidět maximálně dvě za sebou. Chvíli jsme stoupali jemně, dolinou, kterou někdy možná teče voda.

V jednu chvíli jsme spatřili na hřebeni postavu závodníka a He Fu Jun mi utekl. Byl to první závodník a někde ve svahu nad námi, mezi trávou, byl i druhý. Já jsem se chtěl He Fu Jun udržel, ale nešlo to. Po prachovém svahu jsem klouzal zpátky, každý krok vzhůru byl namáhavý a důvodem menší oslavy. Držet se za trnité trsy nebylo příjemné a tak nezbývalo, než věřit kopýtkům hrabajícím v prachu.

Čím prudší stoupání, tím kratší. Vzdálenostně. Časově jsem se nahoru škrábal věčnost ale stále za očního kontaktu s He Fu Jun, který se v nejstrmějším stoupání probojoval na druhé místo a tím původně druhým, Duo Ji. Dostali jsme se na hřeben a tím se postup trochu zrychlil. Výhled do doliny za nás naznačoval, že za námi dlouho nikdo není, ale v těch trsech trávy se jeden snadno překoukne.

Z hřebene byl výhled odzbrojující. Nikde v dohledu žádné obydlí, les, voda, řeka. Jen suché kopce pokryté bodajícími trsy. Možná to bylo docházející vodu, ale hrdlo jsem měl stažené a po zádech mi přejížděl nepříjemný pocit. Co bych dělal, kdybych se tu ztratil? Kdybych sjel do nějaké strže. Tady nikdy nikdo nechodí. Signál tu není…

I když k takovým obavám nebyl žádný důvod, snad, tak jsem se toho divného pocitu naprosté zranitelnosti až do cíle nezbavil.

Sledoval jsem hřeben za chlapci se snahou je příliš neztratit. He Fu Jun již mi z dohledu zmizel, ale šance na bednu ještě byla. Stoupání již nebylo tak prudké a sem tam se i zhouplo a mohl jsem se rozeběhnout. Podloží bylo pořád pískové, prachové, sem tam skála. Jako by ta písečná duna vyrostla do 3000m nm. Sledoval jsem výškoměr a doufal, že už více stoupání nebude.

Zaslechl jsem povzbuzování, vrčení drona a tleskání malých dlaní. Blížili jsme se k nejvyššímu bodu, sedlu v jednom z bočních hřebenů. Škoda, že nás nenechali vystoupat na nějakou horu, v dálce se totiž tyčil gigant s ledovci a sněhovou čepicí. My si sypali prach do bot a odírali nohy o trny.

V sedle neměli ani kapku vody, jen mě poslali do údolí. Ty tři kilometry šly přežít hlavně díky tekutému skupenství gelů. Na občerstvení mě překvapili informací, že občerstvovaček je více a že místo jedné na 23km budou tři.

Duo Ji, třetí běžec, nebyl v dohledu. Pátý běžec za mnou také ne. Cesta se sice neklikatila jako v údolíčkách na začátku, ale i tak nebylo vidět na déle, než na 2-3 minut před i za sebe. Cestička se dávno změnila v cestu, přesně jak říkaly propozice. Po 15 kilometrech jsme měli opustit cestu a vydat se přes Gobi do cíle. Stejně jako před kopcem.

Držel jsem se na cestě, snažil se běžet a za každý km pod 4:30 se odměnil douškem kokosového ionťáku. I přes foukající vítr bylo vedro a prach začínal skřípat mezi zuby. Nejhorší byly ty dlouhé roviny, na jejichž konci nebylo ani živáčka. Nic nemotivovalo k rychlému pohybu, jen touha svlažit hrdlo nekontrolovatelným množstvím tekutiny.

Snaha o rychlejší pohyb alespoň urychlovala naskakování kilometrů na hodinkách. Stále ještě v horách, 15km od cíle, jsem si spočítal, že by to mohlo být pod 6:40 a toho plánu jsem se chytil. Dobře jsem udělal, jinak bych tam byl pořád. Začalo mě deptat, že za sebou nikoho nevidím. I když se mi běželo dobře, nohy se nevzpouzely, srdce sem tam tlouklo, žaludek neodmlouval, stejně jsem se dokázal vystrašit. Začal jsem se bát, že mě někdo dobíhá a že to je jen otázka času, než se přeze mě převalí.

K odměně v podobě usrknutí sladké vody se přidalo i nenápadné podívání přes rameno. Asi 10km od cíle jsem se ponořil do běžeckého rauše a nedíval se na cestu. Teda, díval jsem se jen na cestu, asi dva metry před sebe. Tam samozřejmě žádné značky nebyly. No a tady si vzal dovolenou i můj mozek.

Co je napsáno, mělo by platit. Toho jsem se řídil a zděšeně mě napadlo: „Sakra, běžím pořád po cestě a ne přes Gobi!“. Cesta, na které jsem klusal, nevedla přímo ke skalám na druhé straně Gobi, kde jsem tušil cíl. No a tak jsem odbočil z cesty a vydal se přímo doprostřed pouště. Věřil jsem, že značky vedou napravo od cesty a že na ně jednou narazím. Tohle přesvědčení mi vydrželo do setkání s ovčáckým psem. Setkání bylo jen přes zvukové signály (štěkal na mě), ale mě tím vytrhly ze spáru demence a vrátil směr zpět na cestu. Doběhl jsem tam akorát včas, abych zastavil projíždějící auto. Ujištěn, že se nikam neodbočuje, vyrazil jsem znovu k cíli.

Naběhl jsem si možná 1,5km, ztratil nějaké síly přeskakováním keřů, ale byl jsem nesmírně rád, že nezemřu takovou ostudnou smrtí. Již na cestě, uklidněný neviditelností mého pronásledovatele, jsem se blížil k cíli.

Poslední občerstvení bylo na 8.km od konce. Kdybych uměl říct čínsky: „Dobrý den, prosím vás, jak velký náskok má ten chlapík přede mnou?“, udělal bych to a pak asi i zrychlil (v cíli 3 minuty). Já však neuměl ani říci, že chci vodu. V cílové, 8 km dlouhé cílové rovince, nám vítr nakloněný nebyl a prach nechutnal o nic lépe, než ráno. Projíždějící auta byla příjemná, hlavně uklidňovala můj neblahý pocit, že již podruhé ten den a vcelku dobrovolně, běžím přes poušť.

Do cíle to bylo kolem zaparkovaných autobusů, před fotografy a do prázdného stanového náměstí. Závod to byl velmi zajímavý, běhatelný a značně exotický. Celé to bylo hodně zvláštní a takový zvláštní pocit mi zůstal z celého víkendu. Umístění bylo příjemné, ale ztráta přes 25 minut značí, že to příliš velký sportovní výkon nebyl. Po cestě na místo, hodné Iásona (pokud by přišel o všechny Argonauty) či možná Odyssea (pokud by cestoval tak dlouho, že by na něj ani Penelopa nepočkala), jsem byl vlastně rád, že jsem se vůbec rozběhl.  

Pátý klučina nakonec doběhl hodinu a čtvrt za mnou. Trochu si se mnou má paranoia zahrála. Vody jsem rozhodně na prostřední část měl mít více. Francesca Canepa ale měla litry 2 a došlo jí stejně. Že by s pitím rostla žízeň? Bylo fajn, že jsem posledních 23km stahoval náskok na bednu. Jelikož ale moje bedna zklamala, bylo to k ničemu.

Po závodě jsem jen pil a čekal na Antonína, na jídlo a kochal se absurditou místa i události. Antonín s Gabčou to vlastně vymysleli náramně. Dva týdny před závodem se toulali po horách Kazachstánu, překročili hranice a docestovali do Yumenu. Při takové dovolené vidím tento závod jako ideální zpestření. Já si nejsem úplně jistý, že se na start ještě vrátím, ale zkušenost to byla parádní. Intenzivní pětidenní zkušenost s Čínou zatím stačila.

Z pouště jsme nakonec jeli až se západem slunce, v 19. V Yumenu jsme šli na večeři s Antonínem a Gabčou. Vychutnali si teplé pivo a plný stůl místních dobrot (fazolky, jehněčí špízy, brambory, nudle,..). Přibory nám nedali a tak jsem se k pobavení obsluhy snažili najíst hůlkama. Je to ideální způsob, jak si přivodit křeče i do prstů na ruce.

Ráno jsem probral závod s Francescou. Naštěstí jsem již uměl ovládat hůlky a mohl ukázat své mistrovství při snídání rýže, tofu a zeleniny. Po snídani jsem žil v přesvědčení, že odjíždím večer na letiště s pořadateli. Vnitřní já mi ale radilo, si u nich tuto informaci ověřit. Následně mi Yuan připomněl, že můj transfer na letiště jel v 6 ráno a že jsem to teda nestihl, protože je 11. S tím se nedalo než souhlasit a pokorně se zeptat na jiný možný způsob dopravy.

Yuan mi sehnal jízdenku na vlak, což bylo super, protože jsem jel s Duo Ji (co doběhl 3.) a s tím neviditelným pátým běžcem. Vlak končil v Dunhuangu. Kluci byli hodní a přes mobil jsme hezky poklábosili nad večeří. Po závodě jsem se nebál ochutnat místní speciality – jehněčí špíz, jehněčí ledvinky, kuřecí pařátky a žaludky. Můj zhýčkaný zažívací systém si poradil se vším a tak jsem s rezervou stihl všechny navazující lety a v pondělí v 9:30 otvíral dveře kanceláře.

Strava záznam.