16.7.2017 Royal Ultra Skymarathon, 55,5km, D+ 4000m, 23. celkově (22.kluk)

Nedělní uplakané ráno ukončilo náš týdenní relax ve Francii. Z Val d´Isere nás déšť  vyplavil přes Malého Bernarda do Coumayeru a do údolí Aosty. Jen jsme nakoukli do Pádské nížiny, ujistili se, že z roviny nám je teskno a vnořili se do údolí Orcy ležícím ve stínu Gran Paradisa.

Další neděli nás čekalo vykopnutí Extreme serie světového poháru ve skyrunningu. V této sérii zatím v minulosti byly závody Trofeo Kima, Glencoe Skyline a Tromso Skyrace. Trofeo Kima se koná jen v sudé roky a tak byla letos nahrazena Royal Ultra Skymarathonem. Při plánování jsem počítal s tím, že po High Trail Vanoise se nám nebude chtít příliš běhat. A i když GP nemá drsné parametry (55,5km/4100m+), představoval jsem si, že to v těžkém terénu bude spíše horský trek, než běžecký závod. Vycházel jsem ze skutečnosti, že v Tromsu, Glencoe a ani na Kimě jsem toho moc nenaběhal.

Příprava

V neděli jsme nic nedělali, jen vynosili tašky z auta a čučeli na nádherný Pyrenejský dojezd na Tour. Útočiště jsme našli ve vesnici Locana, s nádhernými výhledy do okolních kopců. Nažhaven z obrázků na Tour, jsem si v pondělí hrál na Barguila a vyjel na kolo. Když bydlíte v údolí, je jednoduché si vyzkoušet nějaké horské etapy. Vyrazil jsem do lyžařského střediska a rozkládající se kyselinu mléčnou jsem při hodinovém stoupání nahradil novou, čerstvou. Jak se říká, klín vymlátit klínem.

Jelikož se Zuzce tolik líbil Galibier, v úterý jsme se v Itálii vydali na Colle del Nivolet (2615m). Nejela se přes něj Tour, ani Giro, ani snad žádný známý závod. Je to ale jedno z 5 nejvyšších vyasfaltovaných sedel v Evropě a dle referencí do něj vede jedna z nejkrásnějších silnic. Vyrazil jsem z vesnice Locana, kde začíná popisovat výstup i web cycling challenge. Nahoru to je 40km a 2200m a zhruba v polovině cesty projedete turistickou základnou Ceresole Reale.

Zuzka si první polovinu stoupání nechala utéct a opravdu o moc nepřišla. Jedete údolím a jen za vesnicí Noasca si užijete 4 serpentýny. Pak vjedete do 3500m dlouhého tunelu. Sice se světlem a omezenou rychlostí na 30km/h, ale strach mi půlky svíral tak, že jsem ze sedlo skoro rozdrtil. A to aut bylo opravdu po skrovnu.

Vyzvedl jsem Zuzku v kavárně, protože silniční kolo bez zastávky na kafe je jako horský závod bez křečí. Objeli jsme jezero, projeli kouskem lesa a znervózněli. Při výjezdu na Točnou potkáte taky maximálně dvě auta, ale tady. Tady na nás čekalo 20km a dvě auta. Osamocení na vlnící se horské silnici, pod horskými velikány. Okouzlení trvalo chvilku, protože i nevyčerpatelná síla Zuzčiných nohou pocítila omezení zadního kolečka s 28 zoubky. Začal ten krásný a napínavý souboj mezi naší energií mizející po asfaltu do údolí a zmenšující se vzdáleností k nebi.

Jedno obří jezero azurové barvy, druhé tmavě zelené. Sedlo Nivolet je ještě výše, kde už se tráva vzdává kamenům a sněhu. Vím, že to zní schizofreně. Mám rád běhání po horách, kde ruka člověka zasahuje co nejméně a na druhé straně vám tu obdivuji asfaltová zvěrstva klikatící se do srdcí těchto hor. Oba způsoby mám rád stejně, možná pro ten stejný pohyb vzhůru. Pro to překonávání zemské tíže, která nás poutá.

Sjezd nám rozhodně rychlostní průměr nezlepší. Zuzka se nebojí, tak frčí pár serpentýn níže. Já jsem posera a tak jako že hlídám vzadu. Počasí se kazí a nám bude stačit pouze jedna kochací pauza na vyklepání křečujících prstů stále svírajících nebrzdící brzdy.

Strava záznam.

Ve středu jedeme autem zpátky na Nivolet. Vyběhnout si do jednoho z 3000m vysokého sedla. Pokochat se výhledy, připomenout nohám, k čemu že jsou stvořené a očíhnout místo nedělního frontálního útoku na stupně vítězů.

Pod námi, hluboko pod námi, byl jezero Ceresole Reale, cíl závodu. My byli na 28.km závodu a plánovali, jak se tu bude rozhodovat. Jak utrhnu Aleše, Zuzka bude rvát Polky. Čekali jsme velké kameny, těžký terén, možná řetězy. Nahoře jsme našli krásný tatranský chodník. Tedy, kdyby se po tatranském chodníku dalo chodit. Stará stezka „Mulattiera Reale“ je vystavěná pohodlně. Začali jsme tušit, že to bude běžecké více, než by se nám hodilo.

Ve čtvrtek se chci podívat na místo startu, Lago Teleccio. Je to jen 15km od baráku, tak si chci vytočit nohy na kole. Přehrady jsou většinou docela vysoko a tahle není výjimkou. Z Locany projedete jen pár kilometrů do další vesnice a nad elektrárnou zatočíte vzhůru. Pak už jen necelých 12km a 1300m vzhůru. Začátek je prudký, pak o trochu méně a pak už si to nepamatuji. Okouknul jsem přehradu, slezl z kola a začal ho tlačit dolů.

Gran Paradiso je blízko Turína. My nejsme žádní horští barbaři, které by nezajímala civilizace, umění a lidská interakce. Páteční plán byla prohlídka města a vyzvednutí dalšího člena SK Babice – Kláry. Sice byla přihlášená na Nízkotatranskou stíhačku, ale zranění kolegy a naše přemlouvání jí přesvědčilo, že 17 hodin v autobuse je ta pravá náhrada.

V pátek jsem sice vstal dříve a radostně. Byl jsem ale tak unavený, že jsem okamžitě usnul znovu. „Mě se vlastně do toho Turína moc nechce“, řku. „Tam bude hrozně lidí a žádné hory.“ Zuzka se nenechala přemlouvat a místo kulturní vycházky do civilizace, jsme šli na kafe a gelato do Locany.

Den před závodem jsme se přesunuli do Ceresole Reale. Jelikož jsme se Zuzkou Top runners užíváme si pozvání pořadatelů a to jak ubytování, tak předávání startovních čísel na náměstí. Marné je vysvětlování, že top runners nejsme, Italové jsou šílení. Ukazují, jak nám budou držet palce, kde budou na trase a co nám mají podat. Zvou nás na kafe, poplácávají po ramenou. Parádní atmosféra a to je závod ještě daleko. Při rozklusu kolem přehrady pozdravíme kluky z Runsportu a pak už jen odpočíváme.

Konala se další zbytečná technická porada, kde nám nic důležitého neřekli. Mám pocit, že se hodně informací ztratilo v překladu mezi italským ředitelem závodu a překladatelkou. Již tradičně, pokud vás něco zajímá, musíte se zeptat. Zásadní informace bylo, že ¾ kalhoty nebyly povinné. Nebylo povinné je mít na sobě, ale v batohu ano. To bylo osvobozující, protože i v třech tisících slibovalo sluníčko kolotoč.

Večerní rutinu přípravy výbavy, oblečení a jídla už zvládá Zuzka rychleji. Když jsem si šel lehnout, byla nevrlá.  Alespoň to naznačoval požadavek o zabití všech krav na louce pod oknem. Pomyslel jsem si něco o přehnané nervozitě a podrážděnosti před závodem. Vždyť to bylo tak romantické. Z okna vidíte vysoké štíty, čerstvý vzduch voní a do toho zní koncert kravích zvonců. Horská idylka.

Po hodině civění do tmy a nemožnosti zamhouřit oči jsem přemýšlel, jaký trest by mě za umlácení těch 20 krav stihl. Nebo jestli by nestačilo je pouze pustit z ohrady někam ven. Hlavně aby zvonily někde jinde. To by bylo bezvadný.  Dusím se pod polštářem, ale aspoň na chvíli usínám.

Závod

Budíček byl ve 3:30 a s rychlou snídaní jsme už ve 4:25 byli v dodávce. Kolonou vozidel převážejících 300 běžců jsme se dostali na start přesně o hodinu dříve. Výhled už od přehrady je krásný. Růžově zářící vrcholky dávají tušit, že ani dnes nebude zima a ošklivě. Dolů pod přehradou ještě spí údolí Orca a jen dává tušit hloubku pod námi.

Kontrola povinného vybavení, kafe, toika, doplnění vody, to vše proběhlo hned. Mohli jsme odevzdat batoh do cíle, tak si tam posílám ručník a péřovku. K večeru, když se tak nějak dostanu do cíle, má být zima.

Startujeme na hrázi. Mezi posledními závodníky, co se dostanou na start je i Peter Fraňo. Mladý slovenský kamzík, který si ze svého rajonu v Nízkých Tatrách zaskočil pod Paradiso. Nestihnu mu ani popřát hodně štěstí a už se, po italsku nezvykle brzy, běželo. První kilometr se dá běžet a tak se každý snažil urvat místo před náběhem do prvního stoupání na Colle del Becchi (3090m).

Musím se pochválit, protože jsem držel krok. První kilometr. Pak se to nějak narovnalo (rozuměj na kolmo k zemi) a já se poslušně zařadil za Maite. Snažím se udržet průměr tepů v každém kilometru nad 155. Abych se neflákal, ale taky abych nezemřel. Prvních 5 km stoupala tepovka stejně rychle jako nadmořská výška. Raději jsem zpomalil, nechal Maite jejímu osudu a nasnídal se gelem.

Výhledy začínaly být kulervoucí a i když jsem tušil, že na trati pár hodin budu, nechtěl jsem se ochudit. Už jsme hluboko pod sebou viděli startovní hráz, blednoucí jezero. Blízko k sedlu se do nás začalo opírat sluníčko a před 8 jsme prošli nejvyšším bodem závodu.

Seběh ze sedla byl technický, jako na Kimě. Cesta žádná, sníh, velké kameny, malé kameny, suť. Kdo se kochal, ležel. Kdo byl moc opatrný, ležel. Padni komu padni jsme seběhli přes dlouhé sněhové pole. Jeden šedivák mi zmizel, dalšího jsem pohltil já. Chvilku jsme běželi mimo cestu, jen po vlaječkách, po kamenech, kamenných polích. Přidal se ke mně Švýcar, jehož vypracované svalnaté nohy mě znervóznily.

Seběh trval dlouho a nabídl dostatek času se najíst, napít a pokochat. Trasa vede přes 7 sedel, takže za každým vidíme trochu jiné údolí, jiný potok, vodopád, výhled do doliny. Již jsme se dostali na starobylou cestu, tady nahoře zarostlou trávou, přesto krásně znatelnou. Po zeleném koberci skotačíme k prvnímu občerstvení na 11km. Švýcar mi zmizel, já si vzal vodu a vyhodil gel. Jen co jsem se připravil k odchodu, přiběhl Aleš Palko.

Druhé sedlo je mírnější, poloviční, než bylo to první. Vlaječky a cesta jdou ze strany na stranu a dovolili nám klusat téměř až nahoru. Tam jsem se dostal ještě před Alešem a náskok udržel až na Refugio s občerstvením a vrtulníkem. Aleš vypadal jako by se zatím jen rozcvičoval. Běžel pěkně, měl jsem co dělat jej uviset a to ještě povídal. Naháněli jsme druhou ženu, která si držela stabilní 3 minuty náskok.

Travnatým traverzem jsme dorazili na dělení krátké a dlouhé trasy. Šediváci, kteří náhodou neběželi, seděli na kamenech ve svých otahaných bundách, ošmajdaných botách a cyklistických čepičkách. Nadšeně fandili a podle mě i popíjeli vínko. Poslali nás do kopce, naposledy ten den do třech tisíc.

Nejdříve po nakloněné louce a pak přes potoky a po břehu vyschlého jezera pod kamenné stoupání. Snažil jsem se maskovat nemohoucnost a držet konverzaci s Alešem kocháním se výhledy. Alešovi je to jedno, šel do kopce jako stroj. Proti obloze se v serpentýnách vysoko nade mnou tyčil jako Terminátor. Ruce v pravidelných intervalech švihaly karbonovými hůlkami, které svými karbidovými hroty ničily kameny na prach.

Snažil jsem se držet tohle nelidsky pravidelné tempo. Jako bych viděl Frooma pečlivě sledujícího svůj wattmetr. To stejné mi poradil i záchranář, sestupující v tu chvíli dolů. „Ritmo ritmo!“ Místo toho jsem zpomalil, srknul nápoje z bidonu, vsunul do úst jeden gumový bonbon. Nařídil jsem si, že budu co deset minut pít a jíst. Nějak to nahoru vysápu a Aleše doběhnu v seběhu.

Taktika začala fungovat skoro hned. Energie se dostavila, v rovnějších úsecích jsem vždy kousek popoběhl a 400m pod vrcholem jsem Aleše doběhl/došel. Zkusil jsem jít před něj, že budu určovat tempo. To mi jde ale jen na dráze, a když se jde pomalu. Zkusil jsem počítat do 8 a bez ohledu na sklon měnil běh a chůzi. Má chůze byla pomalejší, než Alešova, ale běh naopak výrazně rychlejší. Dařilo se mi to držet, až skoro do sedla a vybudovat si dostatečný náskok. Připadal jsem si jako Contador, poslední bojovník éry bez wattmetrů, jezdící na pocit. 

Ze sedla nás dlouho vedli po sněhovém poli, i přes pražící slunce stále docela pevném. Dal se natáhnout krok a pohyb se tak rychlostí přiblížil běhu. Dole u jezera měli další občerstvení a na něm potkám Vikinga. Rozmlouval s posádkou, jak by mohl vzdát. V tváři byl bledý, že nebylo poznat, kde končí jeho blonďaté kadeře a začíná obličej. Když mě uviděl, zrušil své rozhodnutí o vzdávání a zavěsil se za mě do dalšího stoupání.

Snažil jsem se jej utěšit, že odpočine po sedle, že to je 5km mírně z kopce. Zároveň jsem se snažil udržet náskok na Aleše, aby mě nedocvaknul. Do sedla si vynesu Vikinga na zádech a Aleše pod sebou nevidím. Místo milosrdného sněhu nás pořadatelé poslali do stometrového klesání jemnou sutí.  

Myslel jsem si, že seběhy, ty technické, mi jdou. Viking mé myšlenky zadupal do země. To doslova, protože udělal čtyři kroky a sutí prosvištěl dolů na cestu. Než jsem se na ni dostal já, měl 300m náskok a ten navyšoval. Na tohle musíte mít trochu jiné koule. Ještě, že nic takového mě netíží a mohl jsem dále pokračovat v udržitelném tempu.

Pískoviště v botách začalo hlásit, že by si zasloužilo vysypat. Ale kdo by měl čas na pauzu, že? Trocha nepohodlí nikoho nezabila. Navíc to bylo osvěžující, při každém dopadu z kopce, se pod náhodně vybraný nehet zakousnul kamínek. Bolest mi pak připomněla, že nejsem na dovolené, ale na závodě a že je na třeba běžet.

Pod sedlem Nivolet jsem doběhl druhou ženu. Ha, vysypávala suť z bot. Chvilku jsme běželi po silnici a tam jsem doběhl osvaleného Švýcara. Plán tedy vycházel dobře, odsud začít závodit. Druhé ženě cuknu, než doběhneme na občerstvení a v následném traverzu jí mizím úplně. Traverz začal nevinně, na břehu horského potůčku. Pak se pomalu začínali vlajky vzdalovat od břehu a stoupat do předposledního sedla. Pod ním se motali dvě postavy a tak začal hon. S každou skálou jsem si měřil odstup a ten se zmenšoval. V sedle už byl jen půlminutový a kousek pod ním jsem měl prvního potácejícího se.

Držel se mě až k přehradě Lago Serrú, kde bylo občerstvení a kamarádi. Vodorovný pohyb po asfaltu mi přišel jako ideální k odpočinku a těšil jsem se na přehradu. Bylo tam ale nějak vedro a skoro jsem nedoběhl na druhou stranu. Vrazil jsem kamarádům do ruky bidon a pil z kelímků. Na občerstvení čekala druhá postava, Kim Collison (to by byl cenný skalp).

Jak jsme přiběhli k Lago Serrú, ztratil se ten nádech osamocenosti, který jsme tam nahoře měli. Silnice je blízko, běžec může snadno vzdát, pomoc je k dispozici hned. Hlava si může trochu odpočinout a poslat více energie do nohou, k dalšímu stíhání. V seběhu jsem nechal Kima nahoře a vnořil se po kotníky do kravských lejn sám. Před námi bylo poslední stoupání, jako na Lysou, 7km a 800m.

Cpal jsem do sebe zbylé bonbony a gel. Nastavení v hlavě bylo lovící, ne udržující. Snažil jsem se dohnat soupeře, které jsem tušil v lesním porostu nad sebou. Kopec je nekonečný a prudký. My si jej užívali v poledním žáru. Ten byl v lese snesitelný, ale do 2500 nesahá les ani v Itálii. Za chvili jsme nechali stromy dole a otevřely se nám výhledy. Vidím před sebou vysoké ostré štíty, ledovec a soupeře. Spolu s otevřeným prostorem přišla, vedle krásných výhledů, i hovada.

Jen jsem vyběhl z lesa, už jsem jich na sobě 5 měl. Než jsem se vyšplhal tak vysoko, kde nelétají, skoro jsem zešílel. Vedro bylo takové, že jsem byl pokrytý souvislou vrstvou potu. Bál jsem se opláchnout  nesčetně potůčků, protože smrděly kravskými hovny. Za mnou se z lesa vynořil Kim a druhá žena. Adrenalin s blížícím se finišem nás hnal všechny nahoru.

Než jsem dorazil na poslední občerstvení, předešel jsem Vikinga.  Motal se, že mu celé údolí bylo úzké, jeho pokus byl však parádní. Nic nechtěl, teda nic neříkal, když jsem jej míjel. Na občerstvení na Refugiu Jarvis jsem dorazil s úsměvem. Lidé fandili náramně celý den a nás ten úsměv tolik nestojí. Myslím, že si to zaslouží, i když někdy kecají o převýšení, co nás čeká, nebo o vzdálenosti na další stanici.

Po Jarvisu jsme museli přeběhnout vyschlé jezero. Dlouhý úsek, kde je vidět váš náskok. Snažil jsem se z něj zmizet dříve, než doběhne skupina druhé ženy. To se dařilo a já se za polykání posledního gelu dne zaměřil na tři postavy přede mnou. Do sedla 300m, poslední výšvih. Krátké serpentýny korespondovaly se zkracujícím se dechem. Chlad z ledovců nedostáhne na vedrem zmožené tělo a ani vlahý vítr nepomáhá. Sedlo se nepřibližovalo tak rychle, abych dohonil soupeře v závodě a kolegy v utrpení.

V sedle bylo pár diváků, starší žena a muž. Ten fandil, jako bych byl první. Na vysvětlenou dodávají, že jsem byl první, první kdo se tam smál. „Prima di tutto sorridere.“ Otočil jsem se zpátky, abych si naposledy vychutnal ty výhledy, které v Polabí nemáme. Objal se s šedivákem, lokl si vody a začal závodit z kopce dolů.

Křeče do lýtek v těžkém terénu nedovolily stíhat kluky před mnou. Dovolily ale běžet dostatečně rychle, že se nikdo nepřibližoval. Vertikální kilometr dolů je z těch bolestivějších cílových rovinek. Naštěstí, jako každá cílová rovinka má i tahle tu výhodu, že tím závod končí. Psychicky bylo těžké vidět již ze sedla dole jezero. To pak ještě dvakrát během seběhu samotného. Zdánlivě se nepřibližovalo. Pak je ale běžec najednou těsně nad jezerem a už slyší cílový bordel.

Po seběhu už jenom jeden kilometr asfaltu na protáhnutí nohou před cílem, pláž a oblouk. Nikoho jsem již nedoběhl a nikdo ani mě. S číslem 2 jsem si vyběhl 22.místo mezi chlapci s tradičně jednou ženou přede mnou.

Bylo to dlouhé, ale ne technické. Bylo to dost nahoru a dolů, ale ne zbytečně. Trasa je parádní a výhledy… Paradisové. Byl to krásný den v horách.

Za chvilku přibíhá Zuzka jako 7.žena. Kouká na hodinky a jásá. “Já to dala za 7:45!!! Super! A co ty?” “No, já za 8:33…” odvětím a čekám. Tělo totiž po závodě odvede krev z nepotřebných orgánů, jako je třeba mozek a pak se i lehké početní úkoly stávají složité. Při vyhlášení pak z pořadatelů vypadne, že se soutěžilo i v kategorii kombinace Trofeo Kima + Royal Ultra. Po součtu pořadí na těchto závodech vyhráli Bhim a Zuzka.

Klára při své premiéře vypálila ze všech sil, aby v druhé polovině shořela jako ohňostroj. Takový výkon bez bázně se mi moc líbí.

Myslím, že klukům z Runsportu se závod také líbil. Tedy těm, kteří doběhli svojí trasu… :)

Záznam mého výkonu na Strava.co