8.6.2017 High Trail Vanoise, 68km, D+ 5100m, 13. místo ME (16. celkově – 2 ženy a Peruánec)

Závod ve Val d´Isere se mi líbí bez ohledu na to, jak se jmenuje. V roce 2015 to bylo Ice Trail Tarentaise a bylo to také (stejně jako letos) Mistrovství Evropy. Z ničeho (KiliJanek vzdal, Zdenda taky) jsem upletl závod a byl první z Čechů na 19.místě. To byl pro mě pěkný výsledek a byl jsem moc rád, že jsem startoval “se lvíčkem na prsou”. Loni jsem na závodě s podobnou trasou, ale jiným  jménem – High Trail Vanoise (HTV), doběhl 8.

Letos byl HTV můj první závod po ukončení mé krátké reprezentační kariéry. Bylo to bezvadné, i když jsem tušil, že dres nosím hlavně proto, že ostatní jsou lenivý jezdit závodit do zahraničí. I tak jsem byl na dres hrdý a nosil jej rád. Na konci května jsme se vraceli z Nezmara a já byl jako obvykle velmi zamlklý. Zuzka trefně poznamenala, že toho, co mě s českým dresem štve je už moc a že se na to mám vykašlat. Tak se tedy stalo a já se rozhodl, že tento dres již neobleču. Jaké byly a jsou ty důvody?

1. Letos nemám na reprezentaci výkonnost.
2. Třikrát a dost:
   1. Mistrovství světa v Barrueře  v roce 2016 – “tým” slaví, zatímco 3 nejpomalejší jsou ještě na trase v ne ideálním stavu. Tohle není týmový přístup.
   2. Hlavní sponzor.
   3. Pravidla MČR v ultra skymarathonu 2017. Pravidla umožňující pacemaking (1.muž a první dvě ženy) či nedodržování trasy a checkpointů (2.muž).

V horách závodím rád, protože mě to baví. To poslední, o čem v horách chci přemýšlet je zda u soupeřů jde jen o českou “vychcanost” a nalezení díry v pravidlech, nebo podvádění.

Rozhodnutí bylo osvobozující. Nemusel jsem přemýšlet, zda si reprezentaci zasloužím, zda se tam hodím a jak moc budu mrznout v repre dresu.  Vrátila se chuť do závodů a se Zuzkou jsme je začali používat jako intenzivní sobotní tréninky.

Naštěstí, červnové víkendy jsou na závody bohaté. Začali jsme Poludnica Run – ten rozšířil mé rozhodnutí na vzdání se sky závodů v ČR. Na broušení sjezdovek v závodě je život příliš krátký. Pokračovali jsme superrychlým a propršeným Kraličákem a uzávěrkou byl beskydský závod ze série 7 pohoří. K svátku jsem přeběhl/přešel Roháče a těšil jsem se do vysokých hor.  

High Trail Vanoise 2017

V práci nakázanou 2 týdenní dovolenou jsme se Zuzkou letos naplánovali na začátek prázdnin do termínu závodu ve Val d´Isere a pod Gran Paradisem (ten nás teprve čeká). Na první týden prázdnin jsme se usídlili v lyžařském středisku Valmeinier.

Plán byl se kochat Alpskými velikány, válet se u bazénu, baštit magnum, pít kafe a číst. Pak jsem v květnu sledoval Giro a přibalil nám na dovolenou silniční kola. Jako náhodou se za barákem objevila 3200m vysoká hora Thabor, stvořená k aklimatizačnímu výběhu před závodem. Plán vzal za své.

V neděli, den po příjezdu jsme se po 5 hodinách hledání vrcholu Mt. Thabor vrátili zmoklí, zmrzlí a spráskaní. Abych se zahřál, v podvečer jsem vyrazil podívat se na kole na nejblizší sedlo. Sedlo se jmenovalo Col du Telegraph, asi náhoda.

V pondělí se chtěla zahřát i Zuzka, tak jsem ji slíbil ještě jedno sedlo za Telegraphem. Bohužel pro ni, a naší formu před závodem, se sedlo nad Telegraphem jmenuje Col du Galibier.

Našich nejdelších ale i báječných 34km najdete na videu:

Někdy i rádi dokončíme započaté věci, tak jsme v úterý vyrazili i na ten Thabor. Procházkou, hiking, žádný běh. Je to už dávno, co jsme se takto procházeli a tak nás překvapilo, jak je to pomalé. Výhledy byly krásné a taky jsme se naučili nandavat nesmeky. Učila se Zuzka, já jsem točil, abych v závodě litoval:

Vrátili jsme se po 6 hodinách, vypražení od sluníčka a vysušení více, než švestičky v batůžku.

Poučení pro příští léta zní, vybrat si dovolenou jindy, než před závodem.

Do Val d´Isere jsme tak přijeli alespoň aklimatizovaní na výšku a vyklidnění. Přijali jsme pozvání pořadatelů a nechali se ubytovat v hotýlku Altitude, hned u startu. Číslo jsem dostal až večer na slavnostním nástupu před technickou poradou. Vydýchaná aula simulovala nedostatek kyslíku na Grande Motte. Než nám řekli, že až nahoru nejdeme. A že letos je sněhu polovina, než v roce 2016. To mě mrzelo, protože na Grande Motte mi plazit se nevadí a po sněhu mi ostatní tolik neutíkají.

Jako obvykle, je povinná výbava na tomto závodě mohutná a zmatená. Nikdo neví, v čem se musí běžet a co musíme mít v batohu. Je to tedy na každém, jak si vysvětlí pravidla, která jsou navíc v každém jazyce mírně odlišná.

Závod startuje ve 4 ráno a i když to bude znít divně, je to super. Jen tak jste totiž na kopci zhruba v čase svítání. Vidět, jak první sluneční paprsky olizují Mt. Blanc a před vámi se otevírá vaše celodenní hřiště. Hluboko dole ještě svítí lyžařská vesnice duchů Tignes, vzadu se do růžova rdí něžná a vysoká Aigulle du Pers. Abych na tak brzký start připravil tělo, párkrát jsme s kamarádem vyráželi na kolo v půl páté, před prací. Asi to nepomůže, budete jen méně unavení, ale silnice jsou bez aut a v když usedáte před počítač, už máte svých 90 v nohách.

Start závodu vede malebným údolím směrem pod Motte. Kudy vede trasa, je vlastně jedno, protože je tma. Ještě, než jsme vyrazili z města, předběhla mě první žena, Megan Kimmel. Předběhla mě tempem, které jsem akceptovat nechtěl a vlastně ani nemohl. Brzy se za ní přehnala letos krásně běhající Ragna Debats. To už jsem znervózněl, protože dvě ženy mě zde ještě nepředběhly. Než se rozednilo, jen podle hekání jsem za sebou tušil Mimmy Kotku. S kamarádem z Portugalska jsme ji za sebou udrželi a snažili se jí zmizet ve stoupání na Grande Motte.

Skoro u prvního občerstvení mě docvaknul Aleš Palko a tak jsme se sjezdovkou začali sápat společně. S nasazováním nesmeků jsem měl přesně dvojnásobné zkušenosti, než Aleš (závod jsem běžel 2x, Aleš jen v roce 2015). V pit stopu se to neprojevilo (nebo se projevilo mé točení reklamy místo tréninku) a Aleš mě utrhnul. Zůstal jsem osamocený, pouze s tím kýčovitým východem slunce.

Letos jsem chtěl zkusit pár změn oproti jiným rokům. Více jíst. Vím vím, zní to nelogicky. Celé jaro jsem šel proti tomu. Ráno na 3 hodiny kolo bez snídaně, přeběhnout Roháče na 3 tyčinky. Vašek a Kristýna, zkušení to triatlonisté, mi vrazili brouky do hlavy. Mají nakázáno do sebe nacpat jeden gel za 20 minut při polovičním ironmanovi. Takže 9 gelů za 3 hodiny. Na 9 gelů jsem oběhl Andorru. Jíst více je ale jediná věc, na kterou mám talent. Pozvání na svatbu budoucího švagra jsem přijal pouze po ujištění, že jen pro mě tam bude 350 dvou mocných svatebních koláčků.

Stará a z minulých let osvědčená taktika byla pošetřit seběh na občerstveni do La Daille (35.km) a následný výstup k jezeru. Pak za to vzít a jako loni sbírat mrtvé. Tak jsem to i vyložil Alešovi, než mi utekl. Cestou z Grande Motte jsem měl v plánu sundat si rychle návleky a uklidit hůlky. Touto operací jsem ztratil asi dva dny. Výsledkem byly hůlky stále v rukách, čelovka na čele, ale aspoň ty návleky v batohu.

Jak jsem sundal návleky, nohy přestaly držet na sněhu, hodil jsem držku a odřel si své hladce oholené koleno. Jak jsem se zvedal, znovu mě předběhla Ragna. Z kopce se ale šetřila více, než já a tak na sjezdovky do Tignes jsme doběhli spolu. V dálce minutu před sebou jsem ještě viděl Aleše a vše tak šlo podle plánu. Vychutnám si ranní čůrání s pohledem do Val d´Isere a vydám se dohánět Ragnu a Aleše.

V La Daille můžeme nechat nesmeky. Francouzštinu piluji již od února a tak jsem slečnu mohl plynně poprosit o vyndání nesmeků a zandání čelovky. S plnou pusou dětské přesnídávky jsem zněl skoro jako Francouz. Aleš má však s sebou support a tak se mezitím zvládl převléci, nasnídat, naobědvat, vysprchovat se, dojít si na masáž a ještě vyrazit s 2 minutami k dobru s Ragnou. Při vertikálním kilometru se není kam hnát a tak jsem nasadil své tempo z běžkařských tréninků. Noha ruka, noha ruka. Hlavně se nekoukej nahoru!

Stoupání utíká pomalu a je dost času pozdravit Maud Gobert, bydlí ve Valloire a potkali jsme ji tam se Zuzkou v supermarketu, nebo s Ianem Corlessem. Naštěstí jsme letos v kopci byli dříve, než loni, a tak do něj ještě nepraží. Jen co noha nohu mine jsme postupovali vzhůru. Kontakt s Alešem jsem neztrácel, zezadu se nikdo nepřibližoval. V sedle byly kontrola a pomalu ustupující temno před očima odhalilo krásné výhledy na občerstvení u jezera a na další stoupání.

Nenechal jsem se znervóznit, že jsem při seběhu neviděl Aleše ani Ragnu ani nikoho před nimi. Však oni ještě umřou, ujistil jsem se v duchu. Jako loni nám na občerstvení servírují ionťák zvláštní chuti. Takový mírně slaný. K tomu ty dětské přesnídávky. Energie je dost na půl kilometrový běžecký úsek po šotolině. Společnost mi dělal Španěl, se kterým jsem před rokem běžel Madeiru. Prý. Nepamatuji si ho, protože jsem na Madeiře byl od poloviny v bezvědomí.

Děsivě rychlým klusem jsme se snažili utéci našlápnutému Portugalci. Do sedla to naštěstí nebylo moc daleko a cestou z kopce dolů jsem se ujistil, že tyto dva ve finiši porazím. Pořád jsem ale doufal, že jako loni ještě někdo umře a umístění vylepším. Dole v údolí jsem jen doplnil vodu, odpověděl na pár otázek na kameru a s úsměvem se pustil do 1500 výškových metrů na Aiguille Pers. Do nejvyššího cyklistického (asfaltového) průsmyku v Evropě se stoupalo skoro samo. První prudká část je schovaná v lese, po krajích sjezdovky. Psychologické hrátky s pronásledovateli, hlavně ať mě nevidí. Přebíhám volná prostranství a vydýchávám v lese. Při přeběhu silnice již vidím prvního umřelého. Hurá. To že ho vidím znamená, že mi to to trvalo ještě týden, než jsem jej doběhl.

Těsně pod sedlem Jizery jsem uviděl vysokou, klátící se postavu. Aleš. Nebyl to již příliš energetický pohyb a tak se předběhnutí ani moc nebránil. To by byli dva. Stále jsem ale doufal, že jich umře více. Loni byla krásná trofej jen pro prvních 5, letos měla být pro prvních 10. A mě se moc líbí. Tak jsem doufal, že by to mohlo vyjít. Loni jsem na okruhu ze sedla na Jehlu a zpátky do cíle ještě 4 předběhl.

Letos se to nepovedlo. Celou cestu nahoru jsem nikoho neviděl. Dokonce mě předběhl Portugalec i Španěl. O těch jsem ale veděl, že je v seběhu seběhnu. Před námi ale dlouho nikdo nebyl. Na vrcholu nám sdělili, že 25 minut. To je i na mé sedmimílové seběhové boty mnoho. Cestou k Isoardu jsem předběhl Španěla i Portugalce a byl zase na svém. Těšil jsem se, že nebudu muset doplňovat vodu. Jeden 0,6l velký bidon mi ještě zůstal naplněný a to do cíle stačit muselo.

Připravoval jsem si tak jen kalíšek na rychlé napití, v pohodě si klusal k občerstvení, když jsem pocítil vlhko. V oblastech levého pupku a boku. Nový bidon se změnil na mobilní klimatizační jednotku a mojí levou, k jihu otočenou a přehřívanou, polovinu efektivně ochladil.

Zdržení na občerstvení již nic neřešilo. Ani výstup do sedla. Spokojil jsem se s udržením pozice a doběhnutím do cíle. Dvacet minut na dvaceti minutovém seběhu bych nestáhnul ani s padákem. Doběhl jsem o 40 minut rychleji než loni (trasa byla o 1300m kratší a o 200m “nižší”).

S výsledkem jsem spokojený. Ano, vím kde jsem mohl udělat více – méně žrát. Tahám o 5kg více, než před 2 lety, a to se prostě pozná. Beru to jako signál, kdybych opravdu chtěl běhat pořádně, dokázal bych se v jídle omezit. Asi nějak podvědomě nechci, takže zůstanu u takovýchto polovýsledků. Poslední rok mě ale baví trénování víc, než kdy dříve. Užívám si každého východu slunce, klidně se i zastavím a pokochám výhledy. Podle pololetních součtů trénink nešidím. Na druhou stranu, podle současné váhy ani to jídlo.

Byl to ale parádní den v horách, běželo se krásně, bez energetické krize a nohy v cíli nebolely. Možná jsme něco udělali v tréninku špatně a jsem připravený na jiný druh závodů, než 10 hodinový sprint. Uvidíme, jestli se pustím do nějakého delšího dobrodružství ještě dříve, než přijde Ben Nevis v září.

Parádní přístup předvedla Míša Mertová. Je příkladem, jak by se měl reprezentat chovat. Nejen v tréninku ale i ve stravě si dává záležet. Následně z toho vypadne placka na ME. Stejně tak Aleš Palko. K nominaci přišel jako slepý k houslím. Neváhal si vzít dovolenou, cestovat 36 hodin vlakem a parádně reprezentoval, když až do posledního kopce bojoval o umístění v prvních 15. Klobouk dolů za takový přístup.

Vzhledem k ne úplně ideální přípravě způsobené rozsekáním na Bratislavském asfaltu, se mi moc líbil i výkon Zuzky. Být 11. v Evropě je bezva.

Teď jsme pod Gran Paradisem a snažíme se zregenerovat před Royal Ultraskymarathonem

Výsledky High Trail Vanoise 2017
Záznam ze strava.com