Má čtvrtá Transvulcania

13.5.2017 Transvulcania, 74km, D+ 4350m, DNF

Na začátku května se srnky v Modřanské rokli zaradovaly. Konečně odjel ten blázen, co je proháněl po lesích. Oddechl si i mladý vlk pobíhající v Beskydech, protože ho v jeho království přestal zesměšňovat otylý bankovní úředník. Je to tak, natrénováno jsem letos měl, co se do mě vešlo. Vlka jsem uštval v kopcích, srnu na rovině. Plíce dosáhly takového objemu, že jsem se před spaním nadechl a vydechl až ráno. Srdce se zvětšilo tak, že mi hodinky začaly měřit počet úderů za den místo za minutu. Běh mi dělal dobře, únava se vyhýbala.

Transvulcania jako na dlani

Plný sebevědomí, které by mi záviděl Muhammad Ali, jsem poskytl rozhovor pro Svět běhu. Vyzněl, jak vyzněl, ze dvou důvodů. Pro vyřčené cíle jsem půl roku dělal, co jsem mohl a co jsem si myslel (s trenérkou), že mě k nim dovede. Druhý důvod byl také jednoduchý. Byl jsem přesycen alibismem běžců, kdy nikdo nechce odhadovat své šance dopředu. Neví, na jaký maratonský čas půl roku trénuje (Protože tak se maraton běhá! Ráno vstanu, čuchnu k ponožkám a vím, že dneska to půjde po 3:30! Není to tak, že dva měsíce dřu vysněné tempo…ach). Schovává své tréninkové úsilí do temnoty internetu, protože by pak před startem nemohl tvrdit, jak vůbec netrénuje. Nedejbože by někdo okoukal jeho tréninkové inovace. Bylo mi smutno, že pro mnoho běžců je vyřčení cílů projevem nepokory či arogance a jejich následné nedosažení důvodem pro radost z neúspěchu. Ne, tak to prostě být nemá. Ať se snažím o top15 ve svěťáku, nebo o prolomení 50 minut na 10km, je sportovní a správné být upřímný a nedělat si předem alibi.

Zpět ale na La Palmu. Letos jsem opustil variantu rychlého přesunu, zaběhnutí a odsunu. Chtěl jsem se aklimatizovat. Čím déle se u nás držel sníh, tím lepší se zdála varianta být na ostrově týden dopředu. Ještěd, Beskydy i Krkonoše jsou fajn hory, do 2500mnm jim trochu chybí. Doufal jsem, že když své tělo vyšokuji o týden dříve, bude během závodu veselejší.

Zevlování před závodem v kráteru

Letěl jsem se Zuzkou, Zdendou, Tomem Bystřickým a jeho Terkou. V sobotu jsme přistáli dopoledne na La Palmě, půjčili jsme závodního Opela Corsu a já začal s rozkládáním soupeřů. Marně jsem se snažil Tomáše přesvědčit, že se do auta nevejde a že musí před námi utíkat až na druhou stranu ostrova. Všechny tři naše batůžky se nám bohužel povedlo do angličáku dostat a vyrazit do El Pasa.

El Paso

V sobotu jsme na dvě hodiny okusili krásy jižní části ostrova. Zdendovi ani Tomášovi jsem nestačil, ale na paniku byl ještě čas. V neděli jsme vyrazili na Roque de los Muchachos. Nejvyšší brdek na tom želvím krunýři. Holky se vedle mě řidiče střídaly podle toho, které bylo zrovna více zle a ta druhá zatím vzadu počítala serpentynky. Z Roque jsme běželi proti směru závodu a já zle nemohl. Tak zle, až jsem skoro plakal. Teda neplakal, ale poslal jsem kluky někam, když chtěli dát společnou fotku.

Bylo mi zle z toho, jak jsem nemohl. Nohy si nedokázaly vzpomenout na tempo, plíce se dožadovali nadechnutí v nepříjemně častých intervalech, hodinky hlásily, že srdce vlastně tluče pořád. S každým nevyběhnutým kopečkem se v diamantově pevné hoře mého sebevědomí objevila další a další trhlina. Když jsem se po 4 hodinách došoural do auta, z diamantové hory byl uhelný povrchový důl a já měl náladu na nic.

Dva dny jsem nemluvil, nejedl, nepil a nespal. Pak do mého nitra dolehla myšlenka, že to přeci jen může být únava a že to v sobotu vyletí nahoru. K tomu jsem se upnul, protože jinak bych skočil do jednoho z kráterů. Zdenda jezdil na kole, já klusal, Zuzka léčila lýtko během. Ve čtvrtek jsme se pokochali vertikálem. Z holek vyhrála Yuri Yoshizumi (osobák na maraton 2:37:56 a váhou 38kg).

Po něm jsme se přesunuli do našeho oblíbeného hotelu na pláži. Čtyři hvězdy jsou čtyři hvězdy a jídlo tam mají bezvadné.

Hmmmm, mámu jsem snědl, tátu jsem snědl a tebe chlapče, tebe sežeru taky…

Po vertikálu jsme jedli jako bezední. Zuzka zobala jako malý ptáček, Zdenda jedl za dva a já za sedm. Na Remiho Boneta jsem však byl krátký i já. Třikrát si přidal, první chod. Horu špaget střídalo pohoří klobás následované mořem chobotnic. Nechtěl jsem se přejíst, tak jsem si bohužel dal od každého dortu pouze jeden a zajedl to zmrzlinou, protože ta se vejde vždycky.

V pátek ráno jsem se šel proběhnout v šest. Abych tělu připomněl, co po něm budu v neděli chtít. Nastěstí byla ještě noc a tak rybáři neviděli, jak jim zalévám chodník potem. Vedro bylo, ne že ne. Normálně si tkaničky utahuji docela pořádně. Když jsem si je utáhl v pátek jemně, ozval se nárt. Aha, asi jsem si jej v neděli otlačil, napadlo mě. Vzpomněl jsem si, jak mě mírně otravovala utažená bota. Tak jsem tkaničku povolil a bolest ustoupila. Jak snadné, milý Watsone.

Úvod závodu

Po pár, pěti, kilometrech začal bolet nárt a už nepřestal až do hotelu. Svůj mladistvý vzhled si hlídám a tak ani taková mírná komplikace na něm nemohla zanechat vrásku. Ráno jsem se snažil překonat nervozitu z nedostavší se formy opulentní snídaní. Ale ne, ten pobyt mi nemohlo vyjít nic. Zase se prohnal kolem Remy a mých 7000 kCal z vajíček a slaniny přebil svými patnácti muffiny.

Dny před závodem mám rád, ten pátek jsem jen chodil do sámošky pro minerálku a mezitím odpočíval a snažil se tolik nepotit. Technický meeting jsem prospal a skoro i večeři. Na tu jsme šli v 19 abychom ještě měli čas zalehnout. Se Zdendou jsme se drželi, první chod. Pak jsme se zase narvali.

Sobota na Transvulcanii je dlouhá. Budíček ve 2, snídaně, oblečení, odjezd autobusem na start. Setkání s Bystroušem v kavárně, kafe, záchod a rozcvičení. Měli jsme se Zdendou první koridor a tak jsme mohli jít na start až v 5:45. Rozbíhali jsme se s Hawksem, Jasonem, Zaidem a dalšími hvězdami. Neměli nás kam ani vecpat a tak se nenaději a před sebou mám Jágrovu deku (účes Jasona Schlarba), vedle sebe Zdendu, před ním Toma Owense, vedle Zaida. Po roce znovu stejně dobré, stejně silné.

Zase hrají AC/DC, za sebou cítíte 1800 běžců, před vámi 73km přes celý hřbet ostrova, tep letí ke 150, nohy se třesou, dlaně se potí, nad hlavou hvězdy. Zavřít oči, hluboký nádech, “ty vole běž, na tohle ses připravoval”, výdech, otevřít oči a zvuk lodní sirény vás vyprovází spolu s výkřikem téměř dvoutisíc hrdel “Vamooooooos”. Ano, Vamos, a puto tope.   

Start byl zase dost rychlý, 700m kolem majáku na plný knedlík. Zaběhnout z asfaltu na trail mezi prvními. Snažil jsem se udržet Zdendy. Běželo se mi pěkně a tak jsem jej, s laškovným poplácáním po zadku a se slovy: “Doufám, že už tě neuvidím.”, nechal za sebou. Vyběhli jsme na silnici a předběhla mě Ida. Safra, té jsem se chtěl držet. Inu, zkusil jsem to a překvapivě brzy zjistil, že to nebyl dobrý nápad.

Za zjištění jsem zaplatil plácnutím přes zadek od Zdendy se slovy: “Běž, běž, Jendo.” Kdybych mohl, tak i odpovím. Další dva kilometry se Zdendu snažím dohnat, ale podařilo se to až těsně před Los Canarios. Pro kamery probíháme vedle sebe, mohutné rameno vedle mohutného kostnatého ramena. Vážné tváře dvou kamarádů, kteří si však v závodě nic nedarují. Nebo jak řekla Zdendova Kamča při slednování přímého přenosu: “Jako dva buzeranti.”.

Tahle Transvulcania nebyl můj první ultra závod. Už na tom sedmém kilometru jsem cítíl, že jsem si formu ještě (už?) nevybral. Chvíli poté nás doběhl svěží Bystrouš a stejně svěže nám zmizel. Horšící náladu mi nespravilo ani svítání a ani Teide nořící se z mraků. Zdenda se vydal lovit Bystrouše a nechal mi romantické chvilky s druhou ženou, Anne-Lise.

Té jsem se docela držel, takže jsem pořád tak nějak doufal, že by to mohlo pod 8:30 pořád být. V seběhu před El Pilar mi cukla, já stěží doběhl klusajícího Zdendu a něžně mu oplatil plácnutí.  Následuje 7 km na Reventon, které musíte letět. Já se valil jako hroch a nohy tuhly. Dal jsem již čtvetý gel (3 hodiny) a odvážil se k solné tabletě.

Už to nešlo…El Pilar, 24,4km

Na Reventon jsem přiběhl ke svému udivení 3 minuty rychleji, než loni. Pocitově jsem však už nebyl na 30.km ale na 70. Pár metrů po občerstvení mě doběhnul Zdenda a už mě ani neplácá. Nedokázal jsem se ho udržet. To nevadilo, protože mi chodili další a další závodníci zezadu. Neudržel jsem se třetí, čtvrté ani páté ženy. Začala mě pálit žáha, ale to jsem ještě pořád doufal. Doběhl jsem k cíli našeho nedělního výběhu, Refugio na hřebeni. Po něm následuje mírný seběh, kde se poprvé připomněl nárt.

El Reventon, kde jsem končil…

Ne, z bolesti jsem neomdlíval, nečůral krev, nepotil červy. Prostě jsem to cítil a věděl, že se to rozhodně nezlepší. Následující dialog byl překvapivě rychlý. “Není to tvůj den, doběhneš za 9,5 hodiny, zničíš si nárt a celou sezonu.” “Jo, je to tak.” Na prvního záchránáře jsem vyvalil Retirado a bylo. Došel jsem na občerstvení, zafandil Luisovi při maratonu, zavolal Zuzce, že končím, mamince, že jsem v pořádku a dal si pití.

Takhle jednoduše skončily mé naděje na pěkný výsledek. Blbé načasování formy, blbé obutí. Dostopoval jsem do cíle, osprchoval se a akorát jsem viděl dobíhat Tomáše a Zdendu. Zdenda vyklusal za 9 hodin se slovy: “Tak já běžím zpátky, to bylo dobrý.” Tomáš si to vytrpěl trochu více, ale to vám povypráví sám.  

Výlet pokračoval nedělním spánkem, večerním grilováním, utápěním smutku v pivu a tlacháním. V pondělí jsme vyrazili na nejčerstvější La Palmskou sopku a na pláž v Tazacorte. Výprava to nakonec nebyla tak špatná, i když více dovolenková, než jsem čekal. Zuzka si po zranění zaběhla pěkné výsledky na VK (nakonec 10.) i na půlmaratonu (5., tři české ženy v top10).

Odjezd

Těch 8 hodin je pořád výzva. Pro Zdendu lehká, pro nás smrtelníky zajímavá. Ještě jeden rok jí asi dám. První cíl sezony tedy zůstal nenaplněn. Mám ale pocit, že v nohách něco natrénováno je. Pokud mě nárt dovolí, rád bych prohnal kluky na Mistrovství ČR na Nezmaru příští sobotu (27.5.2017). Pokud ne, budu jej léčit a těšit se na ME za dva měsíce.

Záznam ze stravy.

Východ slunce z hotelového pokoje.

9 thoughts on “Má čtvrtá Transvulcania

  1. Ako fandil som „online“ velmi, z tych poslednych behov som cmuchal velku fomu :) Niekedy to nevyjde … ale raz to vyjde :P
    Inspirujes, ked moze „bankovní úředník“ tak aj ja :)
    Snad sa vidime na Nezmarovi
    Keep rocking !

  2. „Zanechala jsem Odpověď“ už v sobotu, ale asi ji sežral Matrix, tak do druhý nohy :-) Fandila jsem vám a držela palce – ostatně jako každý správný fanoušek – a od chvíle, kdy se u tebe objevilo ono DNF, jsem si říkala, co se asi pos*alo, když ti to do tý doby – podle průběžných výsledků – běželo fakt pěkně. Myslíš, že bys to zavinul, kdybys tam byl poprvé? Že za to trochu „může“ i to, že už jsi tam byl potřetí, už to znáš, víš, co tě čeká a stejně tak jsi věděl, že nezaběhneš (asi) to, co jsi měl v plánu? Jinak moc děkuju za nádherný videa, tohle je jeden ze závodů, o kterým drze divoce sním a po těch videích… no, asi budu muset začít pořádně makat, aby se mi vyhlídky na to, že bych se tam taky někdy postavila na start (a podívala se do cíle … po trase!) trošku zvětšily :-). Ať noha nebolí!

    • Děkuji za fandění. :) No, myslím, že bych to dal. Kluci, tak daleko nebyli… Myslím, že bych je zkusil dohnat. Neskromně si myslím, že ten seběh mi jde… :) Noha je lepší a lepší, ale Nezmara nedala… Myslím, že ostrov za rodinnou dovolenou rozhodně stojí. Ten náš let přes Londýn ani nebyl moc drahý. A žití na ostrově je levnější (jídlo v restauraci, obchodě), než u nás. Takže za mě ideální dovolená. :)

  3. Tobe nejde nefandit! :)
    Mimochodem vzdycky jsem se „bavil“ tou bezeckou latinou na vsech urovnich… Kdy lidi na startu ruzne bolestive sykaji }achilovka uplne v haji), pokulhavaji (koleno nadranc), kaslaji (vcera jsem prestal brat antibiotika, ale sedi mi to furt na pruduskach)… Pripadne jim vypadl vic jak mesic z pripravy.. nestoji to za nic.. a pak se odstartuje a oni vystreli jako hejno vrabcu a v cili jsou casto na bedne, s osobakem, nejlepsi v kategorii a tak.:)
    Ty jejich vymluvy predem a hledani alibi me take casto vedou k tomu, ze si nahlas dopredu rikam (stejne jako ty).. dal jsem do toho uplne vsechno! Citim se na nejlepsi vykon.. I kdyz ty bojujes vepredu a ja na konci startovniho pole.. prijde mi to v te relativite vykonu podobne, a u top bezcu obzvlast sympaticke. Za nic se neschovavat:).
    At se dari! Vsemu zdar! 12:)

    • Děkuji. :) Sem tam mě něco nazlobí a musí to ven. :) Moc gratuluji k přesce, to byl krásný výkon. A pobíhání v Americe vypadá také krásně. Hezky to zvládáš, jen tak dál.

  4. Zase ji mě rozesmál. Mám rád tvůj humor a je vidět, že jsi pozitivně naladěn i když to nejde. Na té fotce kde končíš se usmíváš na celý svět :-) Přeji ti do dalších běhů nějakou tu formu (třeba si kup jednu na bábovku a budeš mít formu stále doma :-)), ale hlavně, aby jsi po tvrdém tréninku dosahoval výsledky, jaké si představuješ :-)

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s