V září jsem dostal email, jestli nechci poměřit své síly na Mistrovství Asie ve skyrunningu. S rozhodováním o cestování je to jednoduché.

Hm, v Hongkongu jsem nebyl, tak bych i docela jel. Můžu Zuzko?

Jasný, jen jeď! Další mé připomínky se ztrácí ve vískotu o volném víkendu.

Nedělní závod na 50km slibuje svižně rychlé proběhnutí. Cesta je to daleká a ke zvýšení poměru doba závodu/doba cesty přidávám ještě vertikální kilometr v pátek.

Z Hongkongu jsem byl unešený, ohromený a vyděšený. Jsem muž hor a lesů, lidský kontakt mě děsí a je zcela proti mé introvertní povaze. V Hongkongu žije 7 milionů lidí, je menší než Modřany a stromů je tam asi jako v naší ulici. V pátek jedeme hromadně od hotelu z centra Hongkongu na pláž ostrova Lantau. Poběžíme z pláže přímo na nejvyšší kopec ostrova (překvapivě Lantau Peak, necelý 1000m). Je nás přihlášených necelých 70, včetně Francouzské špičky (Chaverot, Gobert, Pommeret, Martin, Chorier), norského fyzioterapeuta (Eirik), amerického studenta (Cody Lind), španělského hoteliéra (Christopher Clemente) a českého bankovního úředníka (mě).

Po rozklusu na pláži se svlékáme, co to jen jde. Slunce se chvíli pere s Eirikem, který se ho nemůže nabažit, protože už 2 týdny kotouč neviděl. Vedro a vlhko pláže necháváme za sebou a vybíháme po asfaltu do hustého lesa. Ten po chvíli mizí a my jen sípáme vzhůru pod náporem žhnoucího slunce. Díky smogu vypadá vrchol hrozivě daleko. Daleko není, jen já nemám sílu, ztrácím a propadám se. Nakonec alespoň top20 za nelichotivých 53 minut (8 minut za Codym, 13 za Eirikem).

Rozhlédneme se z vršku v domnění, že bychom mohli získat představu o nedělní trase. Smog nám naději bere a náš zrak nepouští dále než pár stovek metrů pod vrchol. Klušeme na grilovací místo u silnice, kde je již připraveno vyhlašování. Po západu slunce padá i teplota a my se třeseme zimou. Rozklepeme autobus a ze sedla hor sjíždíme do centra velkoměsta. Eirik nás tahá na burger do své ověřené restaurace a s plánem na ranní výběh na kopec nad městem jdeme spát.

Den po vertikálním kilometru je dobré dostat únavu z nohou vertikálním půlčíkem. Stoupáme po schodech vedle eskalátoru (ráno jezdí dolů, od 11 pak nahoru) až na okraj města. Tam betonovou džungli vystřídá ta opravdová. Traily tu však nemají a tak betonujeme až na vrchol Victoria Peak. Je sobota, před 8 ráno a nikde nikdo. Dokonce i výhled vyspává pod smogovou přikrývkou. Pak už spěcháme dolů na snídani, protože se Eirik prokecnul, že restaurace našeho hotelu má Michelinskou hvězdu.

Po rozvláčném doplnění živin a hlubokých diskusi, které jen běžci spolu mohou vést, se vydáváme do metra a do nitra města navštívit místní Trailpoint. Dva běžci nám ve 12 otvírají obchod a vybízí nás k nákupu bez placení. Mají tu vlastně to samé jako u nás, jen více gelových chutí. Po hodině se loučíme a sbíráme odvahu na procházku městem. Nakonec si ji metrem zkracujeme a jdeme jen opravdovým centrem směrem k našemu hotelu. Obědváme jen v západně vypadající restauraci. Pro jistotu.

Od 15 je naplánovaná tisková konference v nejvyšším patře (38). Průhledná podlaha, dobré kafe a asijští sportovci neovládající angličtinu. Uteče to rychle a hned mizíme na odpočinek, přípravu na závod a na večeři. Po ní mě dobíhá jet leg a i když jsem v posteli v 22, do rána neusnu. Ve 4 nás budí telefon z recepce. Letos naposledy navléknu kraťasy, tričko a sjedu na snídani. Snídaně servírovaná v pytlíku chutná stejně z Michelinské restaurace jako z hotelu Litvor u Štrbského plesa.

Hodinu se kodrcáme k letišti, kde je v 6:30 start. Cítím se příjemně a žádné náznaky pozdější katastrofy necítím. Vybíháme a držím se s Codym na dohled prvních. První 4 km po silnici, po rovině, utíkají rychle. Běží se mi pěkně a těším se do kopců. Tam mi ale Cody uniká spolu s Carolin. Já si cupitám dál a propadám se.

Za chvilku kolem prosviští i druhá žena a já se chytnu až třetí Maud Gobert. Sípá jak lokomotiva. Říkám si, že tohle tempo nemůže dlouho vydržet a že je super jak si jdu pohodičku. Jsme v džungli, sem tam jsou i pěkné výhledy na moře a mrakodrapy na pobřeží. Většina cesty však vede po schodech vzhůru, ale i dolů. Minimum trailu, maximum dřeva nebo betonu. Samý schody!

Po 7 km dosahujeme na mezistanici lanovky a tam udržovaná cesta končí. Běžíme traverzem k občerstvení. Je to parádní, na půl plynu se držím Maud. Prolítneme kontrolou a běžíme dál. Kousek od nás se vyloupne 30m vysoký sedící tlouštík Budha. Blížíme se k němu a já pomalu ale jistě na Maud ztrácím. Musím tlačit na pilu více, než bych si představoval. Poctivě dávám další gel, popíjím vodu (se zážitkem z MS v čerstvé paměti jen trochu a sem tam) a chci běžet rychleji.

Máme za sebou jen nějakých 13km a dostáváme se na lochnesku. Hřeben s prudkými stojkami (se schody) až na 24.km. Hřeben je travnatý, tak i výhledy jsou pěkné. Překonávám své rekordy v pocení a to já se potit umím. Propadám se pořadím a nedokážu udržet ani Maud, ani probíhajícího Belgičana. Japonec mi zdrhá a já zkouším zahnat krizi gelem. Na ten 24.km dobíhám zmatený, unavený a bez energie. Mám před sebou 30 km a vůbec se mi nechce. Slupnu pomeranč, druhý, třetí, trochu vody, pár výdechů a jde se dál.

Vracíme se nahoru (po schodech) směrem k hřebenu, po kterém jsme běželi. Těsně pod ním se stočíme do traverzu a tím až skoro k další kontrole. Nikoho nepotkávám, sem tam se kochám, ale pomalu umírám. Na občerstvení dobíhám mrtvý a musím hodně spěchat pryč. Psychohra, kdy chci odběhnout z občerstvení dříve, než dorazí mozek a řekne mi, ať se na to vykašlu.

Přemlouvám se, že tenhle kopec a pak už to bude v pohodě. Vnitřní boj vyhrávám, dokonce se do kopce rozbíhám. Na chvilku. Pokorně přecházím do ťapkání. Je mi slabo, nechce se mi trpět a do toho lidi. Je neděle, hezké počasí a celé město vyrazilo nad smog. Prodírám se davem, sedám si na schody, potím se. Tupost a prázdnotu nerozhází ani rozhledy z výšky. Jsem tak slabý, že i z vrcholu jen přepadnu a dolů jdu pěšky. Až na grilovací místo z pátku.

Posledních 9km mi trvalo 2 hodiny, přes lidi není vidět zem a na dalších 12 km do cíle se to rozhodně nezmění. Pípám kontrolu a končím sezonu. Vypiju celý barel vody, sním 10kg pomerančů a čekám na bus do města, kde je cíl. Jsem tak tuhý, že za mě někdo platí jízdenku a nechají mě umřít na sedačce.

Do cíle docházím, trochu se i stydím. To si pozvali teda parádního borce, jen co je pravda. V cíli vidím sklesle sedět Eirika, vzdal na stejném místě. Cody doběhl  5. a udělal čest americké běžecké škole. Liji do sebe kokosovou vodu po plechovkách. Nemají ani pivo, ani normální vodu. Čekáme na vyhlášení, které je snad ještě horší, než když ho dělám já na Závisti. Trvá to dlouho a chybí vítězové.

Nejabsurdnější bylo, když hlavní organizátor pobíhal cílovým prostorem a hledal Ludovica Pommereta. Volal mu, volal všem z francouzského týmu a nic. Rozehnal tedy stupně vítězů, že se bude vyhlašovat později. Ludovic došel po pár desítkách minut z nákupu u benzinky a my mohli začít znovu, hurá.

Už totálně mrtví jsme se složili v autobuse, usnuli a nechali se vyhodit u hotelu. Rychlá hygiena, rychlé balení a přesun na after party. Vyzkoušeli jsme všechny místní speciality (různě podávané chobotnice a jiná havěť, houby a neidentifikovatelné hmoty. Servírují to ve stylu tapas, tak to nemusítt a šli na pořádné jídlo ve stylu hamburgera. S pivem. Po sezóně se může. V 23:00 jsem už běhal po směnárnách na letišti a snažil se vyměnit místní dolary, které jsem dostal za letenku, za tvrdou euroměnu. Druhý den jsem v půl šesté v Mnichově a v 11 v kanceláři. Byl to dlouhý prodloužený víkend, který zakončil předlouhou sezonu.

Nějaké dílčí úspěchy se i letos dostavili, například, že jsem zůstal zdráv a nezraněn. Ty výsledkové, samozřejmě důležitější, se týkají hlavně první poloviny sezony. Ta druhá už bylo jen takové šolíchání. I když takové 7 denní šolíchání po Pyrenejích bylo to nejlepší s číslem. Ohledně další sezony asi ještě proběhne vnitřní vyhodnocení a diskuse. Jen vím, že se vrátím do Madridu na půlmaraton v Cebreros a na La Palmu.