MS v ultra trailu 2016

29.10.2016 Trans Peneda-Geres, Trail World Championship, 84km, D+ 4700m, čas 11:07, 87. místo (mezi chlapci 71.)

Mé chápání závodního běhu je takové, že není větší pocty, než závodit v českém dresu. Pokud se jedná o běh, potom v českém atletickém dresu. Byl jsem na dvou MS ve skyrunningu a na dvou MS v ultratrailu. Krása a náročnost jednotlivých závodů se porovnává obtížně, ale atmosférou byly trailové mistráky tím nejhezčím, co jsem ve své sportovní kariéře zažil. A tento poslední byl, i přes můj neslavný výkon, absolutní vrcholem veškerého mého běhání.

wc

Carlos Sa, elitní portugalský ultramaratonec a ředitel letošního závodu, nás pozval do města Braga, na severovýchodě své země. Závod se konal ještě dále od moře, na hranicích se Španělskem, v jediném portugalském národním parku Peneda-Geres. Všechny týmy byly ubytované na kopci nad městem, Bom Jesus do Monte. My jsme bydleli trochu dále (5 min) od centra (kostel, jídelna, parkoviště), v tříhvězdovém hotelu, Lago.

Přes mírné improvizace při tvorbě týmu jsme byli přihlášeni ve složení: Michaela Mertová, Kateřina Matrasová, Zuzana Urbancová, Petr Žákovský, Libor Trtek a já. Podle seznamu běžců a jejich I-TRA koeficientů jsme rozhodně nepatřili mezi favority. Poprvé jsme se sešli ve čtvrtek v Praze, na letišti. Osvítila nás prozřetelnost a hromadně si dali ty nejnutnější věci (boty, batoh, dres) do příručního zavazadla. Naší prozřetelnost otestovali Němci, když Lufthansa ztratila Liborovi kufr (doposud nedorazil, poslední vyjádření zní: Definitely lost).

Při přistání nás mírně znervóznila letuška, vítající nás v Portu s 28 stupni. Svedli jsme to na přeřek a šli marně čekat na Liborův kufr. Po chvíli čekání začaly jezdit kufry z Londýna a my vyrazili na autobus do Bragy, centra závodu. Jako vedoucí zájezdu jsem doufal, že na akreditaci stačím sám. Bohužel, nebylo to tak a do fronty na náramek jsme museli všichni. Rychlé ubytování, relax a cesta na večeři. Velká jídelna, ve které zrak přecházel z barev jednotlivých týmů. Červený stůl Britů, modrý Italů, oranžový Španělů, dva stoly Portugalců. Strategicky jsme obsadili stůl hned vedle pípy na sangriu a pivo, začali jíst a čekat na Petra.

team-1

K jídlu ryba, těstoviny, rýže a hromada zeleniny. Pivu jsme se jako obvykle vyhýbali, než přišel Luis a natočil si dva kalíšky, potřetí. Na přítomnost elitních běžců si snadno zvyknete, ale stejně to na mě působilo jinak, když na sobě mají oblečení ve svých národních barvách. Je to sice daleko více formální, ale celou dobu to na vás ze všech stran křičí, že nás nečeká ledajaký pouťák.

Do postele jdeme brzy a domlouváme si snídani na 9. Holky vyráží na ranní klus dříve a my jsme vlastně rádi, neboť to jistě více hrotí. S Liborem, Petrem a Zuzkou míříme k dalšímu kostelu/kláštěru na zeměpisno/rozcvičovací klus. V 8:30 hlásí teploměr už 20 stupňů, v dálce za Bragou vidíme horizont vysokých, holých, kamenných kopců národního parku Peneda-Geres.

V 11 hodin začal technický meeting a zbytek týmu měl volno. Na meetingu (byl v angličtině, což je pokrok) nás několikrát varovali ohledně očekávaného vedra. Oproti loňskému roku se velmi uvolnila pravidla týkající se pomoci závodníkům na trati. Zůstalo vlastně jediné a to, že pomoc může poskytnout jen týmový oficír v týmové vestě. Nikdo nic neříkal o minimální vzdálenosti mezi závodníkem a pomocníkem (loni pouze přes stůl, bez možnosti fyzického kontaktu). Letos byla podpora závislá na možnostech každé výpravy.

Loni velmi kontroverzní diskuse nad hůlkami byla odbyta jednou větou – hůlky jsou povolené a kdo s nimi vystartuje, nemusí s nimi doběhnout (byla možnost je nechat na jednom občerstvení a na dalším sebrat). Povinná výbava byla velmi vstřícná. Možná až příliš, protože jsme museli nést pouze 0,5l vody. Za necelou hodinu bylo po všem a já hrdě předával týmu čísla a čipy.

Obědváme co to dá

Obědváme co to dá

Po obědě nás autobusy zavezly na slavnostní nástup. Naštěstí netrval tak dlouho jako loni, asi jen 90 minut. I tak ale politiků z města řečnilo až příliš mnoho a příliš dlouho. Jako vlajkonoš jsem seděl na pódiu vedle Azary (2.žena) a Kostaričana, který byl na závodě ze své země jediný. Azara nadávala na délku projevů, anglický jazyk projevů a únavu. Po projevech nastoupili na pódium bubeníci, zabubnovali nám a nástup skončil. Nakoupili jsme portské, pastel de nata, kávičku, drobnosti na závod a pak už jen čekali na odvoz na večeři.

Praporčíci

Praporčíci

Večeře před závodem byla rychlá, vstávání před 3 ráno nás hnalo do postelí. Kluci spali jako mimina a ráno se na nás u snídaně culili. Žaludek stažený nervozitou mi nedovolil narvat do něj tolik, kolik bych chtěl. K autobusům dobíháme ve 3:31. Ve 3:40 nás pouští do autobusů a ve 3:50 odjíždíme. Můj tým znovu usíná, asi se mi úplně nepovedlo je nabudit na závod. Sleduji ubíhající čas a má zvědavost, jak to na ten start stihneme, roste.

Napětí před startem

Napětí před startem

Ve 4:30, tedy 15 minut po plánovaném příjezdu, nám oznamuje finský závodník, že mluvil s organizátory a že se start posune. Jsem klidný a nechávám tým spát. Ve 4:48 dojíždíme ke startu. Zažívání neporučíš a s obvyklými rituály by se také hýbat nemělo. Z autobusů vypadáváme, svlékáme se do běžeckého a na sedačkách necháváme bágly do cíle. Toitoiky nikde a tak 300 běžců a běžkyň davově hledá, kde si ulevit a ulehčit.

Když zbývá 8 minut do startu, už se nikdo nezdržuje s hledáním úkrytu. Tak nějak si představuji punkový koncert na konci 3 noci. Tohle se tedy pořadatelům příliš nepovedlo. Na druhou stranu, času je tak málo, že ani nestihneme být nervózní. Kontrola povinného vybavení a už se mažu uvnitř startovního koridoru. Vidím kluky, Zuzku a Kačku, která oznamuje, že Míša ještě hledá svých 50cm čtverečních soukromí.

Zuzka mi přebytečnou vazelínu otírá do stehen, aby se mi prý nespálily třením. Díky tomu snáze vklouznu do hloubi třistahlavého hloučku závodníků. Mám strach a tak chci běžet s klukama. Je 5:00 a začíná se odpočítávat start. Bojím se hrozivého úprku, jako minulý rok. Startujeme přes most, v tempu 4min/km a to nás uklidňuje. Jdu vedle Libora, Petra máme na dohled. První část má 15km a asi 1000m nahoru. Běhavě.

Kluzké nožky

Kluzké nožky

První kopec stoupáme s Liborem někde na úrovni prvních holek. Je to lesní, dvouproudá cesta. Dá se běžet a tak klušeme. V jednom z výšvihů nám cuká Petr a už jej neuvidím. Po prvním kopci nás okamžitě vedou přímo do lesa, mimo jakoukoliv cestu. Cesta je měkká, terén se vlní a Libor výská radostí. Jo, to byl sen terénního běžce. Předbíhá nás Ragna. Koukám na hodinky, které hlásí prvních 13km v tempu 6min/km. Libor to komentuje s nádechem pohrdání, že za 10 hodin nemáme co dělat. No, nohy po prvním kopci nemám rozhodně svěží. Mám velký strach, co se bude dít dál.

Před prvním občerstvením na 15.km mi Libor mírně odbíhá. Ve snaze jej nepustit, do sebe házím příliš mnoho pití a odcházím s plným břichem. Toto bohužel předznamenalo vývoj celého závodu. Než se žaludek rozkoukal z těch hektolitrů, které jsem mu tam poslal, byl Libor pryč. Zkroucen 20cm nad zemí koukám a zvedám číslo s lucemburskou vlajkou. Třeba nositele dojdu a nebude diskvalifikován. Kopce již neběhám a snažím se tedy ze všech sil opřít do stehen. Jen to udělám, sjede mi dlaň dolů a skoro si vyrazím zuby kolenem. Jsou holt místa, kde vazelína škodí. S bolestí břicha zmizel i další kopec a nám, ranním běžcům, začalo svítat.

To vám byla nádhera. Stoupali jsme údolím potoka, již nad hranicí lesa. Cesta se ztrácela mezi kameny, na suché žule držely všechny druhy obutí, nohy ještě při skákání z jednoho na druhý neprotestují. Nový den nám odhalil neobydlené hory všude kolem. Ostré hřebeny na konci údolí nás nechávaly hádat, přes který se přehoupneme. U salaše jsme se otočili do vrstevnice svahu a lehce vyvzlínali do sedla nad vesnicí na 30.km s občerstvením. Proběhnu sedlem a vrhám se nekonečnou cestou dolů. Hlavním cílem je vyklepat stehna a připravit se na nejtěžší část závodu mezi 15. a 30.km.

Na úzkém single trailu se snažím předběhnout pomalejšího běžce. Z blízkosti si všimnu lucemburského dresu a tak jej oslovím jménem z nalezeného čísla. Podávám mu jej a přeji hodně štěstí. Odvětí, že štěstí nepotřebuje, protože si zlomil žebra a končí. Uf. Díky za přeplněný žaludek. Dobíhám na občerstvení a co čert nechtěl. Narvu si do bříška dvacet kalíšků koly. Naplním lahve a jdu na 15km s 1500m nahoru a menším seběhem. Z občerstvení ještě zvládnu odklusat. Pak mě bolest břicha zkroutí a donutí skoro zastavit.

Demotivace a nasranost na vlastní neschopnost se ovládnout vrcholí. Nakonec ty nejdůležitější lekce se nenaučíte jinak, než vlastním vyzkoušením. Nechápu to, ale do konce prvního stoupání do sebe narvu ještě celou jednu lahev, 0,5l. Předbíhá mě Míša. Vypadá soustředěně a trochu vyděšeně, že mě vidí. Ptá se na stav a nabízí pomoc. Leda by mě do břicha kopla, abych se vyblinkal. Posílám jí dál se slovy, že Britky a Francouzky jsou blízko, ať maká.

Na vrcholu prvního stoupání se mi kupodivu začne chtít čúrat. Je mi tak zle, že mě napadne znovu vyzkoušet techniku čůrání za běhu od Radka Brunnera. Před 2 lety mi jí vysvětlil, ale od té doby jsem ji nepoužil. Čekám, až to je skoro na kraji a při klusu v širokém kroku čůrám. Na poprvé to není špatné a i tento drobný úspěch mě v tu chvíli potěší. “Ty vole, co tu dneska budu dělat dalších 50.km???

Sbíhám k velké přehradě a předbíhá mě Kačka Matrasová. Dostal jsem od ní naloženo i loni v Krkonoších, ale to jsem si omlouval těžkým závodem týden před tím. Jen odvětí, že je jí blbě a motá se jí hlava. Jak zdravým sportem je ten ultra! Běžíme po 60m vysoké přehradě a já bych nejradši skočil dolů jako James Bond. Ale bez lana. Začíná pařit slunce, teplo se odráží od kamenů, asfaltu a na nás se smějí antény skoro 1000m nad námi.

Od přehrady nahoru

Od přehrady nahoru

Jen co se terén zvedne, Katka mi mizí a za ní asi tři další děvčata. Napchané břicho mi šplouchá do kroku a já lituji, že neumím blinkat na povel. Výhledy se s výškou zlepšují. Můj stav také a tak se vydávám stíhat Kačku. Každý velký kámen mi slouží jako mezičas. Když jsme asi kilometr od vrcholu, již jí mám! Nechval však sedla před vrcholem. Než skončí poslední výšvih, skončí i má energie. Lahve prázdná, žaludek také. Slyším jak kluci se zvoncem fandí a říkají “800m k vodě!”. Z této radostné novinky se zastavuji, opírám o kolena, sedám si a na chvilku i lehám.

42-jenda-3

“Gel, musím do sebe dostat gel!” Zoufalá myšlenka, ale v polovědomí jí poslechnu. Jazyk se žízní lepí na patro a já gelem zalepím i zbylé volné místo v ústech. “Doplazím se na občerstvení a skončím!” je jediné co mě napadá. Vzpomenu si na dres a tomu blbému nápadu se zasměji. Jsme tři, musíme dokončit všichni aby nás klasifikovali jako tým. Sedám si, vstávám a šourám se k občerstvení. Při každém kroku si říkám: “Další voda je 9km dolů kopcem, naplň jen bidony a pomalu pij. Ne že se přepiješ, dobytku!

K občerstvení již doklušu, gel zabral. Pozorný čtenář ví, co následovalo. Kolu, potřebuju nutně vypít ty dva litry koly! Já ti dám kalíšek, dej to sem všechno, úplně všechno! Žaludek brečí, ale já nedbám. Když už to pokazit, tak pořádně. V seběhu trpím, břicho svůj objem pochopitelně nezvětšilo.

Cupitám mírně se svažující prašnou cestou až k odbočce přímo dolů. Nevalím to pod 4min/km, jen tak se šourám. Cesta mizí v lese a vede nás novou cestičkou, vyznačenou jen pro nás. Vybíhám zpět na cestu a míjím několik lovců s flintou. Další občerstvení je ve vesničce Lindoso, na 55.km. Jak napovídá název, je to vesnice velmi malebná, se spoustou typických sýpek a starým hradem. Všichni z podpůrných týmů fandí, Anna-Lise Rousset vzdala a pláče, organizátor mě žene do stanu pro bezprizorní. Kupodivu se ovládnu, nevypiju nic a běžím dál.

Lindoso - sýpky

Lindoso – sýpky

V následujícím zvlněném terénu nás čeká 7km vypálenou krajinou, podél kamenných zídek zahrádek, po vyskládaných cestičkách. Žaludek byl prázdný, nohy zapomněly na únavu a srdce začalo pracovat, jak se v národním dresu sluší. Na 55.km začalo mé Resurrection! Kdyby to Leonardo viděl, zastydí se a předá mi Oskara. Žaludek byl radostí bez sebe, že se netopí a já mohl běžet a závodit.

Dlouho nepoznaný pocit, násobený radostí živenou utrpěním soupeřů. Japonský samuraj se motal od zídky k zídce. Po 20km od posledního kontaktu dobíhám Kačku, zpomaluji a snažím se jí rozptýlit. Pořád pěkně běží, do kopce i z něj. Pár set metrů před občerstvením jí opouštím a po chvíli překračuji Australana, ležícího v cestě. Pořadatel mu říká: “Už jen 3 minuty na občerstvení!” Australan reaguje heky, vzdechy a nevypadá dobře. Jen co vykoukneme z lesa ven, šněruje si to tam Bhim Gurung z Nepálu, letošní rekordman z Trofeo Kima. Vypadá to na ideální chvíli k útoku. Mihnu se kolem, občerstvením proletím, vypiju zase hrozivě mnoho, ale žaludek si asi zvykl a mohl bych vypít snad celý Bajkal. Těsně před Kačkou opouštím občerstvení a těším se do posledního kopce.

Vysvětluji obsluze, jak otevřít softflask :)

Vysvětluji obsluze, jak otevřít softflask :)

Kačka se diví

Kačka se diví

Stoupání začíná běžeckou sekcí mezi zahrádkami, po kamenech, skalkách ven z vesnice. Mezi sady se dostaneme do spálené země a tou přímo nahoru po ztrácející se pěšině. Otevřené výhledy dávají tušit hřeben, po kterém budeme sbíhat. Na kopci fandící místní nás posílají přímo dolů, kolem krávy k občerstvení. Až do cíle jen předbíhám, na posledních 20 km drtím přes 30 soupeřů.

Na lovu

Na lovu

Na posledním občerstvení potkávám Libora, hlásí prošitost. Vybíháme a společně procházíme kontrolou povinné výbavy a mizíme z mírného kopce. Přenechávám Liborovi solné tablety a nutím ho do běhu. Neříká žádná publikovatelná slova a tak jej nechávám samotného, meditaci nad výletem v Portugalsku.

Na posledních 13 km na nás čekalo hodně běhání se závěrečným překvapením. Běžíme listnatými háji, podél starých zídek oddělujících jednotlivé pozemky. Prastaré stromy jsou zde stále zelené, vesničky malebné. Tělo už nemá ale příliš energie na kochání a soustředí vše na boj o další místa. Ve vesnici předbíhám Američana. I když je to na silnici, není to vůbec jednoduché, jak šněruje celou cestu od pangejtu do pangejtu. Američané vždy vypadají náramně nabušeně a takový skalp je velmi cenný.

Po vesnici vbíháme na prašnou, mírně se zvedající, polní cestu. Mozek to dešifruje jako ty poslední hupy na profilu a těší se z toho, jak to bude snadné. Vybíhám z lesa a vidím ty opravdové kopečky. Jsou sice krátké, půl kilometrové, ale strmé, že nosem reju v prachu. Vystoupám jeden, pak druhý a lovecký pud mě žene za dalšími chlapci. Při seběhu mi to zase jde a nedávám jim šanci.

Podle hodinek již jen kousek do cíle a velká úleva v posledním sedýlku. Seběh vysekaným pruhem hlíny ve vřesovišti a sem tam je vidět i cílová vesnice. Nohy jsou v pořádku, v daleko lepším stavu než po úvodních 30km. Jak už to bývá, finální seběh není nikdy pouze dolů a i zde na nás čekají dva prudké kopce v lese, kde musíme na všechny čtyři. Otočím se a vidím Ukrajince, kterého jsem před 8km předbíhal. To už jsem ale mezi prvními domky a vidím pod sebou u řeky cíl. Finišuji do cílového oblouku na mostě. Po proběhnutí se mi ukazuje pravý cíl, ještě 200m dál. Ukrajinec to vzdal a přede mnou nikdo není.

V cíli je vždy krásně. Z objektivně špatného výkonu (porazily mě holky, kterým jsem letos na Vulcanii dal před 70 minut) překvapivě zklamaný nejsem. Jsem nadšený, že se mi povedl závěr závodu. Důvody, proč se nepovedl začátek, jsou známé – stařecká demence a pokleslá vůle způsobily přitopení na občerstvení a těžký žaludek. Dlouhá sezona se podepsala na svěžesti nohou, kterým dělalo problém úvodní pohodové tempo.

Azahara knows how to suffer - jak píšou na irunfar

Azara knows how to suffer – jak píšou na irunfar

Detail

Detail

Cíl je skromný. Stany s občerstvením, řeka pro umytí. Tedy, možné je jít i do bazénu, ale ten je hrozivě daleko. Výklusem (chůzí) se tam vydávám pro batohy, které jsme si nechali na startu. Trvá to skoro dvacet minut jedna cesta a tak se vracím těsně před doběhem Zuzky. Okupujeme břeh řeky, na chvíli do ní lezu, kluci přináší piva. Všichni jsme pěkně vymletí. Kačka vyhrála v loterii a je na dopingové kontrole (z českého týmu tak testovali 50% závodníků). My meleme páté přes deváté, ale co se opakuje, jsou nevěřící poznámky směrem k tomu masakru, který jsme právě přežili.

Liborovo shrnutí

Liborovo shrnutí

Závod byl organizován poprvé a jen pro potřeby MS. Pokud jej Carlos Sa zorganizuje i příští rok, neváhejte. Krajina, památky po cestě a náročnost trasy jsou odzbrojující. Jasně, není to 100mil, ani 100km. To ale nejsou nutné parametry pro bestiálně náročný zážitek. Asi nemohu říct, že to bylo to nejtěžší, co jsem běžel. Luis to šel pod 6min/km celé. Trasa však byla hodně kompletní – od úzkých cestiček nahoru i dolů, po úseky bez cest. Lezecké pasáže na trase nebyly. Uvolněný běh po cestách byl možný tak na 15km. Zbytek byl trail, který nás pěkně rozsekal. Propozice informovaly o dlouhodobém průměru 15 stupňů. Dva týdny před závodem jsem se proháněl po Sněžce v dešti, po sněhu v teplotách kolem nuly. Týden před závodem v Javorníkách bylo jasno, ale zima. Při závodě nás opékalo 29 stupňové teplo. Organizátoři a místní běžci to však komentovali jako zhůvěřilost, kterou nepamatují.

Po závodě nás čekala další přeprava do Bragy. Jemné nedoladění v organizaci byly tyto přesuny. Místo kontrétních časů odjezdů se vždy čekalo, až se naplní autobus. Naštěstí po 30 minutách bylo dost míst obsazených a my vyrazili na večeři. Serpentýny, vydýchaný vzduch si vybrali svojí daň. Po dojezdu nebylo do skoku nikomu a někteří pohnojili záhon u parkoviště. Náš tým ztratil jen Zuzku, které bylo opravdu zle a byla eskortována na pokoj. Skoro jsem tam s ní zůstal, ale slabost jsem identifikoval jako hlad a utíkal na večeři. Těstoviny, zelenina, rýže, nějaký dezert. Trochu piva a v 22 jsme se již loučili u pokojů.

Odjzd, ráno v Portu

Odjezd, ráno v Portu

V sobotu jsme si budíček natrénovali a tak v neděli opět vstáváme před 3, dáváme snídani a ve 3:30 nastupujeme do autobusu směr Porto. Všichni letíme do Frankfurtu, zaběhnout si maraton. To by bylo, co? Dělám si legraci, čekal nás jen 15 hodinový maraton čekání na spoj do Prahy. Slavnostní oběd v centru, procházka podél řeky a spánek na letišti. Večer v 23 již přilétáme do Prahy. Uf, na tak intenzivní prodloužené víkendy jsem již starý.

Český tým byl parádní. Holky předvedly fenomenální výkon a obsadili celkové 4.místo (za Francií, Španělskem a VB). Nám se tolik nevedlo a oproti loňsku jsme se propadli na 16.místo. Přes výsledkovou marnost i lehké chyby pořadatelů to stále hodnotím jako svojí nejlepší závodní zkušenost. Atletický český dres má v sobě neuvěřitelnou sílu a nenechá vás dát do závodu o nic méně, než všechno. Vidíte prošité, zraněné závodníky, kteří by normálně jinak vzdali, stále bojující za svůj tým. Souhlasím, MS v ultra trailu není reklamou na zdravé sportování. Všichni jsme šli daleko dál, než kdykoliv před tím a než by bylo rozumné. Nevyměnil bych ale ani vteřinu a jsem moc vděčný, že jsem tam s takovým týmem mohl být. Bylo to perfektní.

Příští rok je MS na trati dlouhé 50km, což mi mnoho šancí na nominaci nedává. V roce 2018 však bude v oblíbeném Španělsku, na závodech, kde vedro nikoho nešetří a i domácí odpadají jako hrušky. Záleží na situaci v českém trailovém běhání, ale pocity z letošního mistráku bych si rád ještě zopakoval.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s