23.7.2016 Buff Epic Trail, 105km, D+ 7300m, čas 16:30:20, 31.místo celkově, 27. z kluků

Hory mám rád ve všech tvarech a velikostech. Možná bych to vnímal jinak, pokud bych musel každé ráno šlapat nahoru se stádem krav, či stahovat dříví z nedostupných hvozdů. Díky mému pražáctví a práci v korporátu mám hory spojené s prázdninami či posledních 6 let s dovolenou, čili obecně s odpočinkem. Po týdenním odstupu od výsledkově nepovedeného vystoupení v Pyrenejích nemohu vlastně na MS vzpomínat jinak než s pozitivními pocity. Byl jsem celý den na čerstvém vzduchu, udělal si pořádný hlad, užil si výhledů a dno svých sil posunul zase o kousek hlouběji. Ano, vím, mohl a měl jsem běžet o 2 hodiny rychleji. Natrénováno na to je a to mě také prvních pár dní mrzelo, štvalo, užíralo a devastovalo. Že se 8 měsíců tréninku vlastně ještě neprojevilo a to sezona už pomalu končí. Vypadá to na podobný kariérní postup jako na atletice – rychle nahoru, přes tréninkové úsilí stagnace a návrat k hospodskému povalečství. Vás ale jistě více zajímá, jak to na takovém MS probíhá.

Řečí ekonomickou, je dovolená vzácný statek a mé rozpočtové omezení mi nedovoluje s ním plýtvat. Život v Praze mě nutí na aklimatizaci nevěřit a tak pokud se závod nekoná v 5000m n.m., nevidím žádný důvod být na místě startu dříve, než den předem. Stejně tak po závodě. S rozsekanýma nohama se sedět v kanceláři dá, opuchlý jsme tu z nedostatku spánku všichni a tak dobře zapadnu. Zůstat na místě obklopeném horami s rozsekaným svalstvem a nemoci se podívat na okolní vrcholky vnímam jako masochismus a ne jako dovolenou. Sam nám připomínkou společenských povinností a nedělního vyhlašování argumentuje pro přijezd ve  středu a odjezd v pondělí. Realita sráží argumenty na zem. Ohledně vyhlašování jsem si naprosto jistý, že se mě týkat nebude. Společenský život mladých sportovců před vrcholnou akcí je pak stejně akční jako společenský život našich auditorů v době sezony.

Přijíždíme tedy ve čtvrtek odpoledne. Nové auto bereme z půjčovny na projížďku serpentýnami přes hory a doliny. Klukům nadšeně ukazuji horské vesničky. Ti jsou ale příliš soustředění na výkon a nekochají se a holky blinkají. Kochá se tedy jen řidič, takže se již tak pomalý přesun ještě více zpomaluje. Stavíme v Barrueře, bereme startovní balíčky, přehlašujeme Kristýnu na kratší trať a jedeme hledat zbytek týmu. Cestu k hotelu máme vyskládanou kobercem. Bohužel pro půjčovnu, nejde o koberec semišový, ale asfaltový. Na druhou stranu je zbrusu nový. Horský asfaltér smutně sledoval jak se mu do nové silnice vpaluje vzorek Leonových pneumatik a rychle je holými dlaněmi srovnává. Vesnička Erill má 4 silnice a my na 4. pokus trefíme tu k našemu hotýlku. Po rychloseznamování a jídle to balíme a jdeme spát.

Ptám se Zdendy, kdy jde klusat a prý ráno, před snídaní, co nejblíže času startu. Jsem zvyklý a tak vstaneme před 7 a jdeme klusat do Barruery v protisměru závodu. Cesta zpátky je do kopce a já si jsem jistý, že to v neděli půjdu pěšky. Dobíháme na snídani, vítá nás do růžova vyspaný Zdenda, že půjde po snídani. Aha. Těším se, že jak je nás hodně, že by někdo z týmu mohl být na 67.km v Espotu a třeba nám v případě nutnosti pomoci. Sam ale trvá na tom, že našich 5 dropbagů neunese a přeci jen, žádat o pomoc Ondru, který závodí, nám nepřipadá správné. Smiřujeme se se zajímavou týmovou strategií mít největší počet fotografů na běžce, ale s nulovým supportem.

Po snídani na chvíli spočineme, uděláme si romantický výlet do míst, kudy se budeme vracet  a kde jsme poprvé randili. Se Zuzkou, ne se Zdendou. Pak do Barruery, povzbudit vertikálníky. “A startovat se chystá Tomas Macecek, Republica Checa, týmový kolega Jana Bartase.” Křičí Depa ve startovním prostoru. No jo, měl by taky vyrazit do světa někdo jinej. Za tohle já nemůžu.

Kříčím na Macka, ať to kouká rozbalit už na prvních 10m a suneme se nahoru po trase. Pozbuzujeme a kocháme se tělesnými proporcemi borců. Vypadat třeba jako Teixero! To by se to běhalo. Gravitace a lenost jsou toho dne silné a dál než 150m nad vesnici nás nepustí. Když kolem sviští Ondra, děláme kotel s Peprem, Žakym, Ankou a Lejlou. Je po všem a tak jdeme na kávičku. Zdenda sní jen půlku rohlíčku, zdrhá a jde spát. Tuším lumpárnu, hlavně podle keciček, jak špatně se cítí. To známe, mladíčku, na to ti nenaletíme. Až do Prahy doletěly zvěsti hostů jedné chajdy v Krkonoších, že tam žije blázen, který pořád jen běhá a trénuje.

Pcháme do sebe patatas bravas, protože odvahu budeme potřebovat zítra po kilech. Zkoušíme také usnout, ale odpoledne si z předzahrádky pod naším oknem dělají hovornu postupně snad všichni z týmu a tak se jen dusím pod polštářem, hledajíce klid.

Večer se blíží a s ním technická porada. Jedeme tam všichni, kromě Zdendy, Sama a Anky. Zdenda spí a Strakové úřadují s ISF. Na poradě jsou neúprosní a povinnou výbavy nám nechávají. Po poradě se ptám na detaily a je mi potvrzeno, že musíme mít dvoje dlouhé kalhoty (nepromokavé a teplé) a dlouhé triko (ne, rukávky nestačily, ptal jsem se). Po slajdu s předpovědí počasí (17st. a slunečno) se jeden ze závodníků ptá, zda jsou opravdu i v tomto případě nutné kalhoty. Místo odpovědi zahřmí a skoro nás utopí monzun. Do nastalého ticha pořadatel suše podotkne, že na dnešní odpoledne hlásili jemný deštík.

Zdenda už netrpělivě telefonuje o novinky a tak letíme doladit taktiku na závod. Rozhoduji se, že poběžím ve ¾ a podkolenkách. Vedro být nemá a nebudu táhnout dvoje kalhoty. Ostatní si do batohu kalhoty dávají a běží v krátkých. Chvíli před 21.hodinou matu celý tým a svolávám poradu. Všichni pak čekají na Sama, v domnění, že nám chce před závody něco říci. V jeho zastoupení si přečteme odevzdaný citát na facebooku skyrunningu, že Anka přes nemoc nepoběží. Je to mrzuté, jak už se pomalu stává zvykem, pole je v ženách více nabité, než v mužích a Anka běhá skvěle. Nicméně, Zuzka také není žádné ořezávátko a věříme v top10. Popřejeme si vše nejlepší do závodů a jdeme spát.

Se Zuzkou ještě zkoumáme a zkoušíme nové vybavení, nosič na hole Archmax, přejmenovaný na Arginmax. Je to opasek, co má v sobě šest kapsiček a vzadu dvě gumy na hole. Hole drží víceméně pevně, dle hrubosti a amplitudy poskakování.

Spánek přichází rychle, stejně jako se ozývá žaludek a jiné vnitřní orgány a tak více noci trávím v sedě, než v leže. Poslední noc stejně nerozhoduje a tak se nenechávám stresovat. Ke španělské snídani v Katalánsku nesmí chybět opečená bagetka s rajčaty, olejem a trochou soli. Po opakovaných návštěvách koupelny odjíždíme do Barruery na start. Parkuji auto, nechávám klíček na předním kole, ať můžeme odjíždět, jak budeme přibíhat. Doufám ale, že se sejdeme v cíli.

Odevzdání drop bagů a kontrola povinné výbavy. Rozklus kolem stanu a příprava k výběhu. Je 6 a na pár chvil budeme potřebovat ještě čelovky. Trochu jsem zaspal start a tak probíhám vesnicí někde vzadu startovního pole. Po kilometru již vidím Vítka, Žakyho i Pepra a řadím se za ně. Chci to rozběhnout relaxačně, do Espotu přiběhnout v pohodě a pak utíkat. Druhý kilometr se trochu zvyšujeme tempo (3:30, Zdenda po závodě tvrdil, že se vepředu běželo pomaličku). Proběhneme kolem Sama: “Vítku, usměj se, Sam fotí.”, trochu výše kolem fotícího Lukáše a nejvýš kolem fotícího Ondry na ranním klusu. Kluky si nechávám na dohled, jdu s Gemmou Arenas. Povídáme o sezoně, o závodě. Hlavní je, se neuhnat, jak psala trenérka ve zprávě před závodem – jedná se o eliminační trať.

Traverzem klušeme, seběh chladíme. Dobíhá nás Jasmin Paris a jsem šokován výbornou češtinou. Bavíme se o jejích výkonech na v britské divočině. Zkušeně radím, že by měla běžet opatrně, že závod začíná v Espotu. Odpovídá, že se před týdnem vdala, měsíc neběhala a že by ráda aspoň dokončila. Seznamuji se blíže s arginmaxem a začínám tušit, že mě večer budou bolet záda. Hůlky příliš nedrží a při každém kroku mě příjemně poklepají v ledvinové oblasti.

Na první občerstvení dobíhám, když Pepr a Vítek utíkají. Od fotícího Lukáše v dolní části výstupu se dozvídám, že Zdenda valí 5., že Žaky je 10 minut a kluky vidím. Jde to dobře, je trochu zima a výhledy nic moc. Kluky před sebou nechávám utíkat, zatím není kam spěchat. Při druhém, mírně techničtějším seběhu kluky rychle dobíhám. Tím se uklidním, že to jde pořád v klidu, pohodě a že můžu hezky zrychlit. Zvolním a na dalším občerstvení dobíhám Vítka. Následuje třetí výstup, který se dá z poloviny běžet. Hraji si s tempem, zkouším, jak to jde a za chvilku jsem před Peprem.

Testování dopadlo dobře, zrychlení nestojí žádné síly, námaha se neprojevuje, řadím se za Pepra, abych jej nevyplašil. Raduji se z výhledů do mraků. Přeskakujeme sedlo, aby nám na občerstvení Míša Kofrová ze světběhu.cz řekla, kolik ztrácíme na Žakyho. Pořád vlastně nic a tak se můžeme pustit do technického výstupu po velkých kamenech a klouzajících kořenech.

Čím výše, tím více mlhy, méně tepla a výhledů. Trochu i prší. Ale sedlo přeskočíme hned, Vítka doběhnu ještě před Refugiem Saboredem a Pepra vidím odbíhat. Dám si jen colu, pomeranč a trochu banánu a mizím. Vítek chvíli po mě. Nejkrásnější část trasy v srdci národního parku nám kazí mraky. Nevidíme vysoké žulové věže, hluboká jezýrka a svěží louky. Jen mlhu, mokro a 20m před sebe. Trochu dál klape Pepr, tak jdeme za ním až na hranice národního parku. Musíme přikrýt číslo a seběhnout do Espotu.

Seběh je to nejdříve docela technický, pak však asi hodinu po cestě. Povídáme si s Vítkem. Není to ta nejzábavnější část trasy. Diskutujeme, kdo skončí v Espotu. Jsme čtvrtý a pátý z týmu, pro který bodují jen prví tři. Nemá tedy moc smysl pokračovat oba. Vítek je gentleman a tak nabízí, že si to rozdám s Peprem a že mě bude čekat v cíli. Ale kdepak, já si své pro tým odpracoval na třech závodech. Je na něm se ukázat. Pak už se jen střídáme v povzdeších, jak nás to nebaví.

Do Espotu přibíhám s mírnou ztrátou na Žakyho. Míša Kofrová hlásí 13 minut. Odpovídám, že jej ještě rozsekám a v tu chvíli si jsem, přes své pověstně sebevědomí jistý, že to tak dopadne. Že jsem zodpovědně běžel pomaličku a teď to nakopnu a doběhnu za Zdendou. Občerstvení v restauraci jako před 2 lety. Plno lidí, nikdo ale nepomáhá. Obsluhuji se sám, rozlívám vodu po podlaze, nikdo si toho nevšímá. Vedlejší běžec má asi šest dětí. Jak je to krásná podíváná na rodinné štěstí. Jindy a jinde. Ne, když těch jeho půl tuctu otesánků stojí kolem stolu s jídlem, kam mířím já. Odhrnuji tu kupu směrem k matce a sám pchám břicho pomerančem a banánem. Že já si nevzal bagetu či něco pořádného.

Vybíhám, vidím Pepra. Haháááá, skončils kamarádíčku. Po kontrole vybavení vybíháme z vesnice. Jasmin za mnou, Pepr přede mnou. Do nekonečného, brutálního výstupu sjezdovkou se pouštím pln důvěry v síly, pln odhodlání. Zavěšuji se do hůlek, nabírám tempo a dotahuji soupeře. Pepra mám v půlce výstupu, u občerstvení. Krásně se mi daří mírnější kopce klusat a tak jej stahuji těsně před nejprudší pasáží. No a tam někdo zmáčnul tlačítko off a tělo si řeklo, že dál ne. V jedné vteřině jsem se těšil, jak utrhnu Pepra, v druhé jsem byl rád, že udržím zatnuté aspoň svěrače.

Jako když jsem byl mladý a srdce šelestilo, tak slabo mi bylo minulou sobotu a chtěl jsem si jen lehnout, blinkat, spát, umřít. Hole se mění v berle, klopýtám za Peprem, ztrácím ho, ztrácím závod. Než dojdu do sedla, předejde mě Jasmin. Naštěstí, dále za mnou dlouho nikdo není. Za sedlem letím dolů sutí k jezeru k občerstvení. Mají jen iont a vodu, ale stejně bych do sebe více nedostal. Gel cucám věčnost. Nikoho nevidím před sebou, ani za sebou. Závod se mění na výlet v letním sobotním odpoledni. Cestou vzhůru se vrací pocity slabosti a stejně tak vše, co jsem ten den snědl. Statečně to v sobě udržím a vybojuji další sedlo, jsem v půlce, už jen dvě a jsem doma.

Při delším seběhu gravitace přeprala nevolnost, sejmula mlhu z očí a mohly přecházet z těch výhledů. Běželi jsme po zelené louce až dolů k přehradě. Kolem kráv, koňů a stanů trekařů. Prázdninová idylka. Docela rychle jsem dole a ještě vidím odbíhat Pepra. Je to divné, protože jsem si byl jistý, že jsem umřel. Kořist na dohled ve mě probudila další síly, vtrhnul jsem na občerstvení a začal popíjet. Možná jsem měl i jíst, aspoň bagetu si dát. Nebo něco takového, pevného. Ne, dal jsem si banán, pomeranč a vyběhl.

Konečně jsem viděl tu báječnou cestu, kterou jsem minule vidět nemohl. Po úbočí kopců mírně nahoru, stylem tatranského chodníčku. Potkávám fotografa výpravy Lukáše, dostávám informace a fotku a chvátám dál. Zase věřím, zase doufám. Přibližuji se k sedlu a v něm vidím závodníky. V sedle povzbuzující kontrola: “Good job.”, hlásí krásný čas i umístění. Jsou tak pozitivní. Na plácání po zádech si nepotrpím, jak se říká: There are no two words in the English language more harmful than „good job“.

Během seběhu mě opouští i můj jediný spojenec a bez podpory gravitace prohrávám boj se slabostí. Jsem prázdný a jen při pomyšlení na gel se mi chce blinkat. Sešmajdám k dalšímu občerstvení s vodou, něco málo si vezmu a užívám si první metry mé křížové cesty do posledního sedla. Po cestě mě předchází holanďan a je jen první vlaštovkou nekonečného proudu závodníků.

S vypětím se jej držím až skoro do sedla. Tam docházíme jiného závodníka, motajícího se ještě víc, než já. Sedí vedle cesty, zabalen v triku, bundě.

“Co je? Jsi OK?” ptám se.
“Ne nejsem, bolí mě ledviny a kadím krev.”
“Aha.”
“Ten holanďan už běžel pro pomoc, není tu signál.”
“OK, kde máš termo folii? Zabal se.”

Koukám k sedlu, ke kterému se holanďan posunuje jen obtížně a pomalu. Ukládám chlapíka a spěchám do sedla. Věřím, že má španělština bude srozumitelnější, než jeho angličtina. Potkávám tři chlapíky, co už běží na pomoc. Po krátké diskusi se jeden radši vrací pro další vybavení a já pomalu vydýchávám sprint na kraji cesty do sedla. Věřím, že je chlapík více vyděšený, než skutečně zraněný. Jenže já jsem zhruba stejně dobrý doktor, jako ekonom.

V sedle chvíli jen blbě čumím, snažím se zandat hůlky do arginmaxu. Dám si kousek sladkého pečiva a jdu si nechat nalít něco do lahví. Klučina u barelů žádám o trochu vody. Té tam má dva litry, zbytek je iontu. Za mnou je 200 lidí a tak s díkem odcházím s ionťákem, odhodlán, nechat si vypálit do žaludku díru. Seběh do západu slunce, horskou loukou, krávy, pěšinka. Hm. Zastavuji se, tělo debatuje či zvracet nebo ne. Nemůže se rozhodnout a tak mě jen pálí žáha.

Rozbíhám, zastavuji, rozbíhám rychleji, abych cuknul slabosti a držím. Běžím třeba 30 minut, než můj náskok skončí. Je mi tak slabo, že si sedám a snažím se uklidnit. Do cíle 10 km a já vážně přemýšlím, že vzdám. Předbíhá mě další chlapík, nemám však sílu ani jej pozdravit. Dobíhám na rovnou silnici, snažím se po ní běžet, ale je mi tak zle, že mě dohání i strach. Tenhle stav neznám a trochu mě děsí, jestli zvládnu doběhnout v pořádku. Chce se mi spát, necítím energii na nic, ale další bych ani neměl jak přijmout. Dobíhám do Taullu, posledního občerstvení. Musím rychle pryč, nebo tu vzdám. Naše ubytování je jen kousek odsud a je to lákavá varianta k nekonečnému seběhu.

Mírné stoupání ke kostelu jdu a jen se leknu, když kolem proběhnou dva další závodníci. Pak už je nepočítám. Další vesnice, zapínám čelovku, do cíle 5km. Zdravím Ondru Fejfara, než mi katalánsky vysvětluje, že jsem se splet. Nekonečných 5 km indiánského běhu. Těším se na kluky v cíli, snažím se běžet. Teď už to nějak dám a v cíli se o mě postarají. Přeci tam počkali. Při obíhání kostela v Barrueře, 200m do cíle, se kolem prožene 4. žena. Je mi to jedno, jsem rád, že jsem rád.

Probíhám pod obloukem, všichni si všímají doběhlé slečny a tak můžu vklidu dozadu, do stanu, sednout si, spočinout. Nikdo z našeho týmu v cíli není. S povzdechnutím si vzpomenu na osamocenou Míšu loni v Annecy, kde na ni také nikdo nečekal. Opravdový tým tu mají jen Japonci a Australané, kdy doběhnuvší čekají na své kolegy a starají se o ně. Klepající se si navlékám oblečení, jdu si pro vodu, volám Zdendovi, kde jsou. Jsem vypatlaný a nerozumím, co mi říká. Myslím, že mám čekat na Vítka, že je kousek za mnou.

Vezmou si mě do parády Australané, starají se i o mě a já jsem rád, že nezdechnu. Po 45 minutách volám opět na základnu, jak je to s tím Vítkem. Prý dorazí až po půlnoci a Zuzka někdy po něm. Jedu tedy domů. Brždění, spojku i plyn za mě rozhodují křeče do lýtek. Doma se osprchuji, napiji, pogratuluji Zdendovi a klukům a razím pro Vítka se Zuzkou do cíle, neboť zbytek týmu požil.

Najdu je sedět pod obloukem oba. Také to nebyl jejich nejvydařenější závod, bylo jim zle, Vítek zvracel. Jak říkala Nerea, jedná se o eliminační závod a letos jsem byl mezi eliminovánými. Nebyli jsme jediní, Kristyna Pattison zvracela po závodě, Nuno Silva dostal od Zuzky hodinu a půl, Christophe Le Saux šel pěšky už na 30.km.

V jednu jsme v posteli, v pět vstáváme, v šest razíme do Barcelony. Po cestě dvě kávy a úleva na letišti, že mohu zavřít oči a že jsme za chvíli v posteli. I přes nepovedený závod to byl moc příjemný prodloužený víkend v horách. Český tým obsadil druhé místo a tak ti, co v Barrueře zůstali, mohli vystoupat na stupně vítězů. Že jsem tam nebyl mě nemrzí. Řečí čísel mého bodového zisku byl můj přínos nulový a také mám mírný etický problém se způsobem výpočtu bodů.

Co mě ze závodu mrzí nejvíc, je ten doběh, kde nikdo nebyl. Ve Španělsku jsme na sebe po závodech čekali, protože logicky ti poslední, jsou nejslabší a pomoc často potřebují. To jsme ale byli jen Banditi z Guadarramy, ne reprezentace a tak to asi chodí jinak. Ale zase jsme nemívali tolik fotek, to je pravda.

Z Čechů se nejlépe dařilo Míše (6. na maratonu) Zuzce (10.místo na ultra) a Zdendovi (5. na ultra) a Ondrovi (9. na VK). Před jejich výkony hluboce smekám a gratuluji.

Za těch 83 km jsem do sebe dostal 5x gel, 5x měsíček pomeranče, 3x kousek banánu, 1,2l iontového nápoje a zhruba stejně vody a coly. Do cíle potom už jen zhruba litr vody a trochu iontového nápoje. Celá povinná výbava se mi podařila narvat do Raidlight batohu. Běžel jsem v Raidlight ¾, a dresu. Arginmax se osvědčil tak do 60.km. Potom už to bylo moc dlouhé a záda cítím ještě týden po závodě. O příštím použití budu hodně přemýšlet.