Vyběhl jsem z hustého lesa. V koutku úst zaháknutý akát mě tahal zpátky, přes vyhrnutou bundu mě na rozloučenou šlehla větvička po holých zádech. Snažím se zaostřit na mapu, kde že má být ta 3. kontrola? Koukl jsem na uslintanou kartičku s nápovědou, rozumně oblepenou izolepou. Aha, v prohlubni. Ty vado, tady je prohlubní a jam plnej les. Co jako myslí prohlubní. Jo, tamhle něco svítí v lese!!! Nedbal jsem ničeho a dral se k lampiónu. Nadšení nezná mezí. Už 14 minut uplynulo a já pořád neměl 3. kontrolu. Chytl jsem kleště a s úlevou přikládám ke kartě… neeee, to ne, na kleštích se na mě usmívá číslo 4.

O seriálu tréninků na orientační běh mě upozornil Jirka loni na podzim v mrazírně v Modřanech. Vyháněli jsme neduhy v kryokomoře a on jen tak skromně mezi řečí prohodil, že to organizuje. Pak jsem na to zapomněl. Orienťák, na to jsem krátký, já mám co dělat, když mám běžet. V kyslíkovém dluhu čučet do mapy, podle hvězd hledat sever, zorientovat mapu a běžet naslepo lesem pro lampion. Osud mi na měřený trénink v rámci naši Hanibal Running Tour přihrál Olafa. V hodnotící hospodě se Olaf zmínil, že v úterý pořádá EPO druhý jarní trénink a to v Ládví, severním konci Prahy.

Start je mezi 18:30 a 20:30, předpokládaný čas vítěze 35-40 minut. Přijel jsem tedy před 20, nandavám nejsilnější čelovku a nejstarší elasťáky. Vybíhám mezi posledními. Má to jedinou výhodu, že po lese už mnoho světlušek není a tak to mám bez nápovědy. Vybíhám, orientuji mapu za běhu a skoro narážím do lampy. Hmm, tak se to asi nedělá. Snažím se určit směr na kontrolu č. 1, neodhaduji vzdálenost, vracím se, zastavuji, otáčím se, nakonec běžím dál. Nacházím. Kontrola č.2 má být tamtím směrem. Mažu tam, zamotám se v hustolese. Jasně, čím tmavší barva, tím horší, říkali na startu. Obíhám les, vidím lampion. Jooo, jde to samo. Běžím na č.3, v proláklině.

Proběhnu tisíc proláklin, najdu kontrolu č.4, další dva bloudící a kontrola nikde. Vybíhám mikrokopce, prodírám se větvičkami, houštím. Fuj. Sjíždím po zadku do nějaké louže a hle, kontrola č.3. Paráda, kde je 4 vím a mizím do lesa. Než se mě další světlušky chytí. Pak to šlo super. Dobíhám soupeře, jeden dobíhá mě. Skoro padám do lomu. Ale po 20 dalších kontrolách už docela poznám, co na mapě je skála, les, lom, jáma. Kdybych měl buzolu, nevím, kdy bych se na ní měl čas dívat.

Taktika byla běhat co nejvíc po cestách, co nejblíže přibližného místa kontroly a pak se prodírat lesem, než jsem jí viděl. Nějakým zázrakem to docela šlo. Čas jsem si odhadoval kolem hodiny. Nakonec jsem se o 2 minuty nevešel. Pro ideální trasu prý 6km, já natočil podle Polarů skoro 9. Do cíle dobíhám uřícený, potrhaný, ale podivně spokojený, že jsem našel všech 25 lampiónků. Hodina utekla, ani nevím jak. Takhle jsem byl naposledy do nějaké hry ponořený tak před 15 lety. Bylo to super. Tlak na nalezení další kontroly, rychle běžet, než přiběhne soupeř. Sem tam v lese potkat soupeře, který vyskočil z druhého křoví. Hledá stejnou kontrolu, ale úplně v jiném směru, než vy.

Super trénink. Na úsecích ráno budu asi mírně bolavej, ale i tak to byl bezva zážitek. Škoda, že další je až za 3 týdny. A za 5 týdnů máme dokonce jeden díl u nás, v Zátišském lese.