Základní pravidlo běžce: nejen běháním živ je běžec. Běhání je nejlepší pohyb a druh sportu, o tom se nediskutuje. Bohužel, člověk je díky své silné vůli, vlastně tvor dosti hloupý. Dokážeme běhat, trénovat, jíst, pít pivo více, než na kolik je stavěné. Hlavně z toho důvodu si platíme trenéry. Ti dobří naše nadšení udrží na uzdě a usměrňují k zlepšování, aniž bychom se u toho zranili. Ti druzí, ne tak dobří, nás tzv. utaví, uženou, zraní… Nejen tělo dá se utahat. Běžec se nesmí unavit ani psychicky, proto dostává do plánu různé skopičiny pro zpestření přípravy…tu skialpy, tu kolo, tu běžky. A běžky mám rád i já.

Jednou za rok si na mě vzpomenou kamarádi ze Spartaku Praha 4. S těmi jsem prožil nespočet atletických, skoro antických bitev s venkovany ve Stříbře, Vítkovicích, Bílině a jiných, civilizovaných oblastech naší země. Se slzou v oku vzpomínám na cesty zpátky na domácí stadion za veselého popěvku pro pana řidiče autobusu: Zastavte autobus nám se chce ch.., nám se chce chc.., nám se chce chc.. Kamarádi jsou kamarádi a tak si na mě vzpomenou jedině před závodem Krkonošská 70. Má běžková forma je letos zhruba stejná jako Lukáše Bauera a tak mě vybrali již jako prvního náhradníka za našeho Lukáše.

Krakonošova 70 (K70) je ještě o 10 let starší, než legendární Krakonošova 100. Je to závod hlídek, to znamená, že vás musí být 5 , musíte spolu projet všemi kontrolami a dojet do cíle, společně. Můžete tahat slabší kamarády na laně, můžete se na laně svézt vy.  Startuje se z pražského Aspenu přímo nahoru, na konec sjezdovky. Závod ctí základní pravidlo hor, totiž, že jeden sám tam nepatří a jede se v tzv. hlídkách. A tak na startu kolem sebe máte 4 kamarády se stejným číslem a dojet musíte stejně. Možná je to pro někoho otrava, hledat 4 stejné silné kolegy a vlastně nemožnost jet svým tempem a závodit po svém. Pro někoho způsob utužení kamarádství.  

Základní strategie závodu je jasná. Z týmu nesmíte být nejslabší. To jdete pak na krev a rozhodně si to neužijete. Nesmíte být ani nejlepší, to vás totiž ten nejslabší zapřahne a dřete stejně. Ideální je být z 5 ten prostřední – krize může totiž přijít i na druhého nejslabšího a ten si, logicky, zapřahne druhého nejlepšího.

V sobotu ráno se husím pochodem vyhoupeme ze Sv. Petra přes Hromovku na Pláně a dál směr Černá hora. Ve frontě stejně postižených vyfuníme na kopec, chvilku počkáme na kluky, pokocháme se  a už je tu první občerstvení, tedy spíše obžerstvení. Koláčky střídají čaj, tatranku a jedem výletním tempem na Klínovky a do vodovodu. Sníh byl krásný, bylo ho dost, mraky hrály divadlo jen pro nás. To jsou ty hezké fáze závodu, kdy to všechno jde, kloužeme se a jedeme dál. Dorazili jsme k Pražské a občerstvení se pomalu mění v krmení divé zvěře. Každé sousto oddaluje další vydání se na cestu a tak baštíme, i když hlad ještě rozhodně mít nemůžeme.

Po Pražské chatě následuje Kolínská, prudký kopec s plným bříškem zabolí, ale zase se otevře pohled na náš vrchol. Sněžka z mraků ukazuje, co ji dalo jméno. S klesající nadmořskou výškou se boříme více a více do sněhu a rozhodně to neutíká. Je to namáhavější, než by se nám líbilo, ale trpělivě dřeme. Náš kapitán vidí upadajícího ducha v týmu a přednese nejzásadnější projev v historii sportu:

“Kurv. Do hajz… Se na to vyser.. Vůbec to nejede, bořím se a kloužu zpátky. Jedu zpátky, tohle mě fakt nebaví. Proč to děláme? Sere.. na to a končíme.”

Koukáme na Dandyse a skoro se smějeme. Jako teď, v bodě nejvzdálenějším cíli to vzdát? Jak jako? Sjet do Pece a čekat na bus? Tak se jen mlčky vymočíme a sjedeme pod Pardubky. Dandys jde na špagát a s Klokanem se kolem proženou. Jde jim to, to musím přiznat. Než narazí na depresivní husí pochod na námi. Nechali jsme se předjet nějakými výletníky a ti teď stromečkem ťapou vzhůru. Kolem prochází děti na lyžáku, děda se psem. Super motivační do závodu. Stejně jako předchozí proslov našeho kapitána.

No, na náš nejlepší čas to rozhodně nebude. Budeme rádi za 6:30 i když si tajně myslím, že nedáme ani 7. Znovu sjedeme k Pražské a tam je týmový důch osvěžen. Skoro jsem zapomněl, jak chutnají tatranky. Jsou báječné, tak zase za rok. Vodovodem prosvištíme, kolem Friesovek umírám. Klokan mě uklidňuje: “I kdybys před Dandysem klečel, zvracel krev, měl průjem a svíjel se v křečích, tak na druhej konec lana nedostaneš.” Lidumil, ten náš kápo.

Sebral jsem se a jel. Podruhé na Pláních, podruhé koláčky. Teď už se musíme naplnit, ať to jede dolů pěkně rychle. Poslední kopec, tzv. Struhadla a už jen sešup. Groteskní sjezd po sjezdovce do cíle. Zuzka vynadá, kde se flákám, že ji nestihnu na pódiu. Mažu se převléci, pro koblihu a už fotím.

Závod je jako obvykle bezvadně organizován – agentura Petra Čecha ví, co a jak. Troufám si říct, že Salomon ztrátou organizačního týmu STRC jen vydělal. Takovou ostudu jako na Sky marathonu v Krkonoších, určitě nikdo nezopakuje a to co jsem zažil minulou sobotu bylo bezvadné. Moderátor plynule přecházel z češtiny, do němčiny a angličtiny. Záchodů bylo nepočítaně a občerstvení s jídlem? Na občerstvovačkách i v cíli parádní. Nemám co vytknout. Kdo jste někdy o K70  váhal, přemluvte kamarády, kolegy z práce, ušetřete za Jizerskou 50 a jeďte se utužit.