Na lyžích jezdí více méně každý. Někdo na běžkách, někdo na sjezdovkách a někdo nepřímo zabíjí tulení mláďata, aby se mohl prohánět do kopce na skialpech. Zuzka a členství v oddílu SK Babice mi pomáhají rozšiřovat si obzory i mimo kopce a opocené hadry. Tak jsem se dozvěděl o architektu Hubáčkovi a o závodu, točícím se kolem jeho díla. Minulý víkend se mi podařilo tyto dvě zdánlivě nesouvisející věci – lyžování a pana Hubáčka – propojit.

Sobota

Ve středu mi zavolal Zdenda, zda nechceme přijet. Konzultoval jsem pozvání doma a v pátek po práci jsme vyrazili. S jedním svítícím reflektorem uháníme do Vrchlabí, do Špindlu a dál nahoru na parkoviště v zatáčce. Jsem pražák a tak nechávám auto těsně vedle značky tak, aby žádné další nemohlo projet do parku ani ven. Brodíme se sněhem směrem, kde tušíme vytopenou chatu. Máme jen letní boty, ale hrdost nám brání požádat Zdendu o svezení. Na chatě je plno, pohoda a nějaké jídlo. Po půlnoci jdeme spát a docela se i vyspíme.

Zdenda musí zavírat bar, dojet pro pečivo, udělat milion dalších věcí a tak to s ním ráno není nejsvižnější. Kolem 10 nám konečně přiřadí ďábelská prkýnka, nastavujeme je na naše velikosti a vyrážíme. Jsme trochu nervozní. Oba na tom stojíme poprvé, venku není azuro-prašan a náš průvodce se s námi nemazlí. Bere nás přímo nahoru. Zuzce dělá problém koordinace, chůze do kopce, bota a vázání. Mě nedostatek kyslíku a tep srdce nad hlavou.

Vítr sílil, síly slábly, ledové vločky nás hladily po tvářích a mělo to daleko k těm vysmátým, vysluněným a katalogově šťastým fotkám z facebooku. Přes Ptačí kámen, Ženské kameny na Mužské. Za Velkým Šišákem se nás Zdenda zeptal, jak jsme na tom se sjezdem. Pak jsem mu moc kvůli větru nerozumněl, ale začal si sundávat pásy a zapínat boty do vázání. Zmrzlýma rukama jsem se snažil strhnout malého tuleně ze skluznice tak, aby se nedotkl sněhu. Díky křeči do stehna a do lýtka se mi podařilo nohu zkroutit tak, že jsem pás ze skluznice strhnul a skoro nespadl.

Zdenda zmizel v mlze dolů, Zuzka hezky pluží a já se snažím ukroutit lyže lehčí, než mám běžky.  Do kopce nahoru to byla paráda, nic vás netíží. Na druhou stranu, tedy cestou dolů, to mělo i nějaké nevýhody. Matně si pamatuji, že mé klasické sjezdové lyže svojí vahou rozrazí a přejedou většinu nerovností. Po sjezdu na těchto megalehkých párátkách dostala stehna příjemnou vibrační masáž. Ne, že by se to po výstupu nehodilo, ale znáte to. Všeho moc škodí. Jako financové za pašerákem se spouštíme za Zdendou k Moravské.

Sjeli jsme do Špindlu a pomalu začali chápat o čem to skialpování je. Sundat péřovku, nandat pásy, vycvaknout boty, nacvaknout do výstupového módu a po straně sjezdovky si to šinout vzhůru na Mísečky. Po cestě se dát na modlení a doufat, že každý z natěšených sjezdařů dostatečně ovládá své ski. Nahoře na Mísečkách, než zmizíme ve Svinských loužích směrem na Vrbatovku, Zdenda kamarádsky prohodí: “Zítra ti ta stehna poletí. Ani je neucítíš.” Hmmm, tuším jízlivost.

Po pěti hodinách se vracíme na chatu, balíme, pijeme čaj a mizíme do fujavice. Chceme zmizet z vrchu co nejdříve. Přeci jen, Pablo (Citroen Xsara Picasso), je původem Španěl a slalom zmrzlou cestou není jeho silná disciplína. Po hodině dojedeme do Vrchlabí, na baru doplníme energii a anabáze pokračuje do Prahy. Padá hnus a cesta se vleče, moc se těším na ranní vstávání.

Neděle

Hubáčkova dvacítka je takový závod nezávod. Je to spíše pro SK Babice a pozvané kamarády. Není v žádné termínovce, mají limit asi 100 lidí. Hubáčkova, protože začíná u Hubáčkovy vodárenské věže nad Smíchovem. V sobotu nám přišlo od organizátorů:

Na trati je bahno. Fakt hodně bahenný bahno. Takový to bahno, ve kterým si chvílema říkáte: “Ty bláho! Tohle už snad není ani bahno!”. A tak vám doporučujeme, abyste nepodcenili obuv. Jestli máte rádi bahno všude, ideální budou hladký podrážky bez vzorku, pokud chcete aspoň trochu rychle běžet (což doporučujeme), vytáhněte ty nejšpuntovatější boty, co ve skříni máte! Poslední k počasí. Asi bude trochu pršet a hodně foukat. Nezpomeňte si jégrovky.

Předpověď hlásí 10stupňů a nějaké kapky. Beru si trenky, triko a babický průhledný dres. Pod věží fouká strašně. Schází se spousta lidí, bereme si chipy (přichází i Martin Veselovský). Jdeme se rozběhat s Honzou Havlíčkem a Lukášem Kozlíkem. Honza Havlíček je jediným vítězem KH20 (Hubáčkova 20) a Lukáš chce udržet průměr pod 4min/km. Hah, tak těch se budu držet jen při rozběhání. Straší i neznámí borci a Luňák.

Od doby, co díky strava.com mám přehled, co kdo běhá, nemohu se zbavit depresí, že jsem jedinný, kdo netrénuje. Případně, komu dělá problém tempo pod 5min/km. Je to k uzoufání. Vidět, jak si kluci dávají před snídaní 20km a tepem se neblíží ani 100. Tomáš L. je jen jeden z nich.

Prokopák proběhaný nemám a tak vlastně celá trasa byla pro mě nová. Bylo to super. Bahna bylo dost pro všechny, po cestě jsem potkal taťku trénujícího dle mého plánu na PIM. Umíral jsem už po prvním seběhovém kilometru. Což je bezva, protože jsem nemohl dostat větší krizi. Havlíček mi utekl po 300m, Kozlíka vzal s sebou. Chvilku zápasím s Jirkou Václavíkem, než mu ujedou jeho silniční cvičky. No jo. Nedbal pokynů pořadatele a tak pomalu klouže dozadu.

Na 6.km mě předbíhá Kozlík, že se ztratil. Huhňám něco, ať si jde chytat Havlíčka a mě nechá být, že tak hezky pohodlně umírám. Dobíhám k Radkovi Brunnerovi, vedoucímu občerstvení na 9.km. Za sebou záhlednu borce, kterého neznám a vyděsím se, že snad budu muset závodit. Radek nemístně vtipkuje, ať se ženu za Kozlíkem. Jasně. Svých 15 kg nadváhy táhnu polem, až za sebou zanechávám drobný kaňon. Zaprasíme silnici zpátky do Prokopáku a už nás táhnou do starých Jinonic. Občerstvení na 14. a 17.km obsluhuje moje Zuzka.

Toho dne ale není čas na hrdinství, natož na úsměvy. Jsem rád, že jsem rád a mažu dál. Kozlíka nevidím, kluka za sebou tuším. Znovu Zuzka, znovu žádný smích, jen se snažím jedním posunkem zeptat: “Prosím tě, má nejdražší, mohla bys mi říci, jak daleko za mnou je ten nestyda, co o bronzové vavříny se mě snaží připravit?” Kupodivu, Zuzka nerozumí a optimisticky volá: “Kozlík je mrtvej, makej.”

Tak makám a už je tu cíl. Třetí místo v neskutečné konkurenci 52 chlapců a chlapů beru vším co mám, neboť na bednu se letos již těžko dostanu. Pak ještě odznačení prvních 3 a posledních 2km. Spěch na vyhlášení spolu s obědem a domů. Můj víkend, asi tak jako každého z nás, byl zase příliš krátký. Vzhůru do dalšího týdne, ať nám to k té další sobotě rychleji uteče.