31.1.2016 XIV Cross Alpino Cebrereno, 21km, 1250m+, 1:57:30, 11. místo

Už je to 9 měsíců, co jsem nebyl ve Španělsku. Pokud nepočítám krátké vystoupení na Ultra Pirineu. Ryanair létá z Bratislavy do Madridu. Jelikož Bratislava je vedle Brna druhé, menší, předměstí Prahy, tak jsem v návalu nostalgie podlehl promočním cenám a v listopadu nám koupil dvě letenky.

Když už jsem byl omámen nostalgií, přihlásil jsem se i na můj vůbec první španělský závod – kros Cross Alpino Cebrereno. Skoro jsme na výlet zapomněli a účast byla nejistá. Jednak v tom nebylo tolik peněz, co by nás motivovalo se více snažit jet a pak jsem nevěděl, zda dostanu v nové práci dovolenou. Zuzka navíc pořád splácí daň za vítězství na P100 a neběhá – ještě, že to bylo naposledy a už nemusí.

I přes tyto nepřízně osudu jsme v pátek nastoupili v půl páté do tramvaje v Modřanech a asi za 30 minut vystupovali před Bratislavským letištěm. Spánek v letadle se podobal hybernaci a ve 12:30 vystupujeme v Madridu. Marcos nás čeká v centru a jdeme do Asturské restaurace na oběd. Notně přejedení se touláme centrem. Necháme se šikanovat záplavou sladkostí na Trhu svatého Miguela. Procházíme se v Cuecou a tak beru za ruku raději Marcose a zdárně směřujeme k předávkování kávou.

Marcos nás vyhazuje na Atoche a s mírným zaváháním při přestupu se vlakem dostáváme pod hory, kde nás čeká Julian. Parťák z TransAlpine run a mašina, kterou trénuje Nerea. Po TransAlpine run byl poměrně ve formě a 2 týdny na to vyhrál Madrid Ultra Trail (179km, 9000m+ za 28 hodin).

Julián s námi cvičí angličtinu, s Julianem cvičí jeho 3 letá dvojčata, která uklidňuje jeho žena Nerea (jiná Nerea, než má trenérka). Po nekonečně dlouhé době si dávám pivo. Překvapivě chutná pořád dobře. Večeříme, přemýšlíme o plánech na 2016 a vzpomínáme na sezonu 2015.

Ráno nás překvapuje vrstva námrazy na autě, to už doma neznáme. Jedeme do hor, kde část kamarádů běží maratonek s 3000m nahoru. Potkáváme trenérku, Bandoleros a skoro to vypadá, že jsem nikdy neodjel. Fouká, výhledy jsou nekonečné, zima je přijatelná. Ne naposledy nás ten víkend napadne, že to nebe je ve Španělsku přeci jen o něco výš. Motáme se po trase závodu, přejíždíme na cílovou rovinku a fandíme tam. První tři si závod zkrátili, ale k našemu údivu je nediskvalifikují, ale vyhlásí.

Zhltneme bagetu s tortillou a rajčetem, kafe a jedeme dál, dokončit kolo kolem hřebene Guadarramy. Pod nejvyšším vrcholem Penalarou skotačí děcka na prvním letošním sněhu a kolem je hromada španělů na výletě. Se západem slunce spadáme do doliny, k Julianovi. Rozsekaní usínáme a posloucháme, jak čte dvojčatům pohádku.

Neděle začínáme opět ještě za tmy. Čeká nás 90 minut jízdy na start závodu. Cebreros, rodné městečko Adolfa Suareze, takového španělského Masaryka. Julian jede jako ďábel a tak si číslo vyzvedáváme 50 minut před startem. Zuzka je smutná, asi by vyhrála, ale rozumně volí povzbuzování místo běhu. V tašce najde vtipné závodní triko, velikosti XL. Osud to vidí a tak vyhrává svetr. Pánský a ošklivý. Asi myšlený pro dědečky z městečka, na povzbuzování.

Kafe, záchod, převlečení, 5 minut rozklus a na start. Skoro 400 závodníků se vydává na necelých 21km. Atmosféra je parádní, snažím se jí zapamatovat, protože to nás doma nečeká. Start je z náměstí ulicí do kopce a mě dochází. Dochází mi, že na takové tempo nemám. Taky mi dochází vzduch v plicích, síla v nohách a ochota trpět.

Cebreros neleží v horách, není to tedy horský závod, spíše kros, řekli bychom. Běží se vinicemi, přes potoky a po kamených svazích nahoru, dolu. Sem tam se drápete skálou vzhůru, pak vás místní šedivák tlačí v kamenném seběhu, až za sebou necháváte hnědou čáru. Následně mu utečete v chodecky náročném předposledním stoupání, kde se ruce lepí na do krve rozedřená stehna. Travnatým seběhem na krátko střiženou pastvinou navyšuji náskok na šediváka a přibližuji se z počátku závodu rychlejším soupeřům. Míjím asi dvacáté občerstvení na trati (bylo jich 7 na 21km), asi 30 zdravotníka a mířím na poslední výstup.

V něm se snažím dohnat dva kluky před mnou a zapomínám se smát. “Probíhám” kolem Zuzky sedící na technicky hravém úseku po balvanech, kamenech a skalkách nad údolím. Neomylně míříme ještě kousek výš k anténám a pak už jen 3km dolů. O zlomvaz sbíhám další dvě čísla, vyhýbám se turistům na uzounkém chodníčku a mířím do vesnice. Seběhne mě jeden chlapík a tak se jedná o boj prsa na prsa. Rameno opřené o rameno přibíháme ke kostelu a já cítím, že to nedám. Stlačíme km hluboko pod 4 a to je pro mě země neznámá.

Souboj prohrávám a dobíhám 11. Julian stejně prohrál souboj o bednu. Ale oba jsme spokojení a baštíme jednu laskominu za druhou. Z fandění přiklusává v zápětí Zuzka a tak se jedeme rychle osprchovat, ať nejsme moc dlouho pryč od jídla.

Oběd bude jak známo později odpoledne, v 16 a ze soboty se bojíme smrti hladem. Obcházíme vesnici a ochutnáváme místní koláčky. Vracíme se akorát, abychom s kávičkou v ruce zatleskali klukům a holkám na podiu. Pak již jen naskočíme do aut a vydáme se do vedlejší vesnice na hostinu. Jednoduše zařízený stan je již plný běžců. Jedná se o vegetariánské peklo a nebe pro paleo vyznavače. Dostali jsme hromadu salátu a pak kus masa, že jsme se o něj museli se Zuzkou podělit. Pak jsem ještě sežral sufflee pro 6 lidí. Člověk se musí taky umět zprasit.

Do Julinovy haciendy přijíždíme za tmy a akorát se přiučit, jak se dvojčata chlapců z divokých vajec dostávají do peřin.

Španělský závod lokalního závodu nám opět vyrazil dech atmosférou, která se v ČR najde jen na svěťáku v biatlonu. Když to tedy zrovna našim lítá. Když odjíždíme na letiště zapípá mi mobil a v něm nabídka: “Hola Jan, zvu tě na svůj závod, na Alto Sil.” Alto Sil? Závod, který byl za rok 2015 vyhlášen Španělskými běžci jako vůbec ten nejlepší? Porazil Zegamu, Giir di Mont, Dolomity Extreme… Jak se to říká? Peníze budou, my nebudem. Jdu darovat ledvinu.

PS: Celkem vypitých káv za 3 dny: 14