Poslední listopadové nedělní ráno slunce ani teplota z postele netáhnou, tak vstáváme v 10. Dopolední úkol zní jednoduše, nepřežrat se! I když včera se na ty tři snídaně běželo z Braníka na Karlštejn parádně, tak 8 km v blátě, dešti a zimě je jiná písnička. V rámci podzimních tréninků se se Zuzkou vydáváme do Senohrab u Benešova. Na již 59. Pozdimní běh lyžařů se chystá hromada kolegů z SK Babice a tak nesmíme chybět. Další motivací je obhlídka konkurence, tedy jak se takto na podzim pořádají závody.

Svižné a pohodové ráno končí už v půl dvanácté, kdy před barákem narazíme do studené fronty s rozprašovaným jemnodeštěm. Cestou se situace mění na regulérní déšť, temno a nevlídno. Co to je za sílu, která nám brání se obrátit domů, k čaji, filmu, knize… ? Ztráta mozkových buněk v důsledku kyslíkových dluhů? 

Scházíme na Vávrův palouk a ani ledový déšť nemůže vymazat naše dementní úsměvy. “Vymáchej si to bláto z bot tady v trávě, ať nenasviníš v autě.”, dobré rady tatínka ratolesti, která má svůj kousek již hrdě za sebou. Díky zářivým babickým čepicím již z dálky poznáváme stan s nejlepším běžeckým časopisem B.  Hned vedle registrace.

“Čísla jsem vám vzal.”, oznamuje Michal.

“Ty vole, to jsme nemuseli jezdit tak brzo!”

“Jo, to říkaj všichni.”

Koukám se po palouku. Děcka se bahnem po kolena hrnou do cíle. Některá s radostným výrazem, některá se vzteklým brekotem. Emoce nechybí. Motáme se kolem a nasáváme atmosféru. Snadno s Babickými prokecáme hodinu a pak už ve sprintu měníme civil za běžecké hadry. Hledáme připínáčky, ty nám Michal asi nevzal. Zuzka odbíhá, já se snažím ještě rozklusat.

“Číslo 271! Na start!” Volá na mě paní organizátorka a tak pokračuji v klusu na startovní čáru, vedle Jaromíra a Michala. “Hodně štěstí!”, třeseme si pravicí a vyrážíme do prvního seběhu.

Hlavně mě nesmí dohnat Luňák! Chci zpátky svůj skalp z Velkundy. Baletně sbíhám bahenním tobogánem dolů, k prvnímu přeskoku potůčku, pod první kopec. Beru Pana Kapučínka (Vašek Maleček), stihnu zkouknout, jeho mnohými dívkami, záviděné pozadí a mizím vzhůru. Při otáčce zahlednu oranžovou čepičku. Luňák! Startoval 20 sekund po mě a už mě má na dohmat. Mažu si na chleba jednoho borce za druhým, sliny stékají na bradu, zmrzlá držka není schopná ani plivu. Bláto až za ušima a vbíhám do mini údolíčka.

Šediváci! Slalomem vzhůru dolinkou, důstojně obcházím jednoho za druhým, jako na U-rampě. Neotáčím se. Kdo se otáčí, už nemůže. Na konci údolí mě bere ladným krokem nějaký junior. Parádní! Běh je fakt estetický sport, v podání jiných. Bláto, listí, kamení. Je to krása. Nohy zatím mohou, hrají si s terénem, sem tam dovolí i zrychlit. Déšť úspěšně bojuje proti nadměrnému pocení. Zapomínám na Luňáka, na závod, na ne úplně ideální počasí. Srdce za kadence metalových metalových rytmů přeneslo duši do běžcovy nirvány.

Z nirvány snadno vytrhne rovinka mezi 4. a 5. km. Musí se běžet, ale nohy už nespolupracují. Kašlu na to, nemůžu. Otáčím se v zatáčce a nikoho nevidím. Další přeskok potoka, soupeř jde po mostku a padá. Obíhám vodou, přeskakuji ležícího bahňáka, usměji se na fotografa a tahám kolena do kopce. Je tu smyčka a tak nechci, aby mě Tomáš (Luňák) viděl. Ve smyčce vidím Honzu (Havlíčka).

Zelená moira s dlouhým rukávem, hnusná, už když si ji nemocný návrhář vymyslel, a přes ní plandá rudé tílko Inov8 velikosti XXS. Před Honzou vyfuním nejprudší kopec, ale po něm nohy nechtějí vláčet mých 70kg. Jeho nohy však netíží nic a tak mě přelétně.

“Hhhhh, grrhaa.”, povzbuzuji.

Vrhám se dolů z kopce, periferně vidím !!!, tssss, to je pro srabi! Geronimooooo, vrhám se do bahna ze kterého do protisvahu vybruslím skate technikou. Poslední kopec, prosím, ať je to poslední kopec. Prosí mě stehna, plíce, srdce. Nohy zakopávají, mysl už baští párek v rohlíku v cíli. Ještě kousek ty líné prase!!! Pohni sebou! Kličkování kolem zahrádek, lesíkem a přes mírný kopec na poslední klesání. Trefit se na můstek a pak na cílový palouk, který je již zahalený v milostivé mlze bezvědomí.

Cíl. Někdo mi strhnul čip, klesám v kolenou, je to fajn. Pak dobíhá srdce, plíce, vědomí. Gratuluji kolegům z Babic, Honza běžel parádně. Déšť vlastně tolik nevadí, cílová rovinka je i s ním a bahnem taková…vítající.

Fronta na čaj, obléknout bundu, vyklusat s klukama a Klárou. Pak převléci do suchého a v dešti čekat na vyhlášení. Zuzka si jde pro 5. místo. Dostává koláč a knížku Zpackaná nevěra a jiné povídky. Na palouku už moc lidí není, získává takový osobitý ráz. Loučíme se. Tomáš zůstavá: “Teď je to teprve pořádný trash.”