Větrní koně mi letos nakopali

19.9.2015 Ultra Pirineu, 110km, D+ 6800m, DNF

Kromě Pražské stovky v roce 2012 jsem dokončil každý závod. Pokud někdo závod vzdá, je to často jeden ze dvou důvodů: buď to nejde, nebo je zdravotní problém. Kdybych měl dokončit závod, jen pokud mám pocit, že mi to jde, nedokončím žádný. S tréninkem to nepřeháním a tak jsem byl zatím ušetřen nutnosti vzdát kvůli zranění. Žaludek mě z nervů bolí pořád, to se nepočítá. Tyto dary mi dovolovaly doběhnout vlastně každý závod. Jak už to ale bývá, když jeden potřebuje, aby něco fungovalo, tak to nefunguje.

Vše to začalo pozváním na TransAlpine Run. Pozvání, které se nedalo odmítnout, protože mělo hodnotu bezmála 1000 EUR a skrývalo v sobě přeběhnutí Alp s kamarádem. Jako ideální trénink na vrchol sezóny do Pyrenejí. Takový byl plán. Kamarád se ukázal jako výrazně lepší běžec a tělocvičny jako výrazně horší místo k odpočinku, než jsem čekal. Každý den jsem na tom byl hůře a hůře. Když si pak osud vybral šlachy na holeních jako plátce faktur za první dny závodu, mraky nad Pyrenejemi se začaly zatahovat.

Tak jsem dopadl na TAR - jsem ten eskymák uprostřed

Tak jsem dopadl na TAR – jsem ten eskymák uprostřed

Nebudu vám nic nalhávat, TransAlpine mě zničilo. Opuchl jsem z nedostatečné stravy, přes nateklé šlachy jsem kotníky neviděl do středy po závodě. V sobotu, v Babicích jsem byl rád, že nemusím běžet. Bál jsem  se, zda oběhnu hospodu s nejmenšími dětmi. Dva týdny před Ultra Pirineu byly vyplněny nic neděláním, sacharidovou dietou, odtékáním otoků a spánkem. Dva týdny bez fyzické aktivity jsem zažil možná první dva týdny života. To si ale nepamatuji.

Do toho mi volá Zdenda, že je v nejlepší formě života a že to bude něco. Od Péci, který se Zdendou byl běhat v sobotu před závodem, slyším, že Zdenda je vyladěný stroj a že v takové formě nikdy nebyl. Petra, která Zdendu zná odjakživa, se Zuzce svěřuje, že Zdenda je na vrcholu. Kupodivu mě to nijak neznepokojuje. Tuším, že v Pyrenejích nebude soupeř Zdenda, Anka ani Vítek. Budou to takové malé provázky, díky kterým zvedám a propínám špičku nohy. Jak daleko mě asi donesou? Bude to stačit na 29. místo, které zajistí umístění v TOP10 světového poháru? To bylo jediné, co mě zajímalo.

V pátek ráno dobíhám letadlo, nohy nebolí. Bavíme se s Vítkem, sedí sice za mnou, ale nohy má až přede mě. Pořád se směje. Což je na začátku výletu nakažlivé, na konci to už mírně otravuje. Vytáhnu ho na oběd do centra Barcelony, na střechu obchoďáku, byvalé býčí arény. Pak vlakem do Vicu, čekat na Zdendu.

Baga - cílový oblouk.

Baga – cílový oblouk.

Do Baga dorážíme kolem 20, pro číslo, házíme věci do tělocvičny, ukázat si, kde je start, kde cíl. V plném hotelu potkáváme Luise, Zdenda mu třese rukou a sype něco do pití ;). K večeři se pořádně napcháme a jdeme spát. Ne na punkáče ven na zen, ale do tělocvičny, naproti registraci. Je prázdná, kromě nás asi 4 další běžci. Spí se náramně.

Soustředění před startem

Soustředění před startem

“Honzo? Nemáš nějaký závod dneska?”, budí mě Zdenda v 5:50.  V 5:50, ty vole!!! Dík!!! Je to kamarád a tak mi nenechal čas na předzávodní nervozitu (nebo přípravu). Kouknu na Vítka, směje se. Balím, oblékám se a jím – multitasking nás učí v korporátu. Jestli nohy bolí nebo ne, nevím, protože na to nebyl čas. V 6:30 jsem připraven a vyrážíme na start. Necháme se unášet proudem lidí mini uličkou na náměstí. Chce se mi čúrat, ale není kde. Vše je plné lidí a my už stojíme pod obloukem, před kamerami.

Start - A muerteeeeee

Start – A muerteeeeee

Vedle Anka, vpředu Luis, vedle Kilian, Zdenda. Druhá řada rozhodně není špatné místo kde být. Už hrají mohykány, už se startuje. Průběh městem po boku Zdendy. Dokonce i první třetinu kopce jsem s ním. Na rovnějším úseku nám pak utíká. Není si na co stěžovat, běžím s Mirou a Emelie. Tma ustoupila a kocháme se údolím, kde se ospale převaluje ranní mlha a nechce se jí zvednout.

Kontroluji se. Vše vypadá, že funguje, jak má. Nohy jsou lehké. Podle plánu běžím na půl plynu, kochám se a těším se na druhou polovinu závodu. Je krásný den, obloha nahatá a teplota příjemná. Vybíháme přes první občerstvení nad les, do hor. Na tváři se mi usídlil úsměv. Podél trasy je totiž tolik lidí! Museli vstávat daleko dříve než my, aby se sem dostali. V zimě, která mi svírá ruce, stojí a fandí. Fandí, jak to umí jen ve Španělsku. Nenechají vás vydechnout, tlačí vás nahoru tak, že běžíte všechno. Od jednoho chumlu fanoušků ke druhému. Neuvěřitelné. Jsme v sedle, kde nám dává vítr pocítit, že je čas rozloučit se s létem.

V sedle, před prvním kopcem.

V sedle, před prvním kopcem.

Trasu není třeba hledat, stačí sledovat diváky. Holky mi trochu utekly, ale podle řevu přesně vím, kde jsou. To byla opravdu parádní atmosféra. V posledním výšvihu na Niu D´aliga je dlouhý špalír diváků. Zdraví se s vámi, potkávám kamarády z Guadarramy. Probíhám checkpointem o 15 minut rychleji než loni, s výrazně lepším pocitem a těším se na seběh.

Anka v lese.

Anka v lese.

Na mokrém vápenci kloužou všechny boty. Mít Sáblíková Race Ultra 270 od Inov8 tak na mokrém vápenci udělá svěťák na všech tratích. Poprvé padám hned, co se trasa mírně nakloní. Pak o 200m dál. Pak chvíli běžím opatrněji. Dobíhá mě Nuria Picas a tak zase zrychluji, abych nebrzdil. Po chvíli však po štěrku slajduji jako bych hrál za White Sox. Nuria se ptá, zda jsem ok. Než se okouknu, upravím, opráším, tak je v prachu.

Se štěrkovou liposukcí přebytečného materiálu z pravé půlky běžím dál a zkoumám, jak to bude vadit. Samotný běh moc nevadí, rána asi jen tak nezaschne. Za pár minut běhu se mi však trenýrky poprvé odlepí od rány, se kterou se stihly zkamarádit. Zaraduji se, neboť se těším, že mě něco bude vyrušovat ze začínající bolesti holení.

Je to tak, holeně jsem začal cítit v prvním seběhu a lepší to rozhodně nebylo. Seběh je to krásný, z minulého roku ubrali mnoho kilometrů po lesní cestě a nahradili je nekonečnými kilometry po lesních cestičkách. Závod tím získal pár vertikálních metrů, ale hlavně mnoho bodů za trasu.

Vítek se pořád směje.

Vítek se pořád směje.

Přiběhli jsme na 28.km kde bylo občerstvení v horské chatě – všechny tak byly. Měl jsem trenýrky vyhrnuté, aby se tolik nekamarádili s ránou. Při probíhání špalírem fandících diváků se střídaly tyto reakce:

“Pojď pojď. Animo, venga venga…!” “Tssss, auuuu.” Podle toto, zda se na mě divák díval zepředu, či jsem ho již minul.

Bolest holení do kopce ustoupila, z kopce dolů se ozývala více. Děsil jsem se seběhu do Belveru, na 40. km. Po něm to bylo ještě docela dobrý, nechal jsem si tedy zkontrolovat povinnou výbavu, pozdravil jsem Kamilu od Zdendy, nechal si vyfotit úsměv a odřený zadek a běžel dál. Pořád to hezky běželo, do kopce. Těšil jsem se, jak začne pořádné závodění.

Než jsem však doběhl na další chatu, na 50.km, dostal jsem se do země, kde už vládly holeně. Bolest se usídlila na levelu, kde jsem ji nechal v cíli poslední etapy na TAR. Bolelo i jít do kopce. Na občerstvení mi řekli, že jsem 37. Mozek začal počítat. Na 29.místo nemusím zrychlovat, oni odpadnou. Stačí udržet tempo, které ale udržet nemohu. Vždyť i mírné seběhy začínám chodit. Doběhnu na 70.km ke Kamile a uvidíme. Pokud nebudu v prvních 40. vzdám.

To jsem si řekl a chtěl dodržet. Asi jsem to ale měl spíše říci holením. V prvním mírném kopečku dolů mi totiž dost nešetrně vysvětlily, kdo je toho dne pánem. A tím to vlastně skončilo. Představa dalších 7,5 hodin a boje o 40. místo rozhodla, že dojde na mé první DNF. V té době už nebyla šance bojovat o dobré umístění a tím i o šanci o TOP10 ve svěťáku. Možnosti se změnily na

  1. dokončit na 100. místě se zničenými šlachami,
  2. vzdát, ukončit sezonu, dát se dohromady a začít dřít na další rok.

Zvolil jsem za 2 a vydal se na pochod smrti a hanby na 61.km. Hned mě doběhl Vítek, tak mu to říkám. Vysmál se mi (nebo se jen smál) a pokračoval dá. Já šel 2 hodiny, s těmi nejveselejšími myšlenkami. Kochal se přírodou, povzbuzoval běžce, zdravil kamarády. Došel jsem na občerstvení, zeptal se, zda musím pokračovat na 73.km, nebo mě odvezou (na mapě na tomto občerstvení nešlo vzdát). Představa 12.km mě děsila a byl jsem rád, že mám případně náhradní baterky. 

Tady jsem to ukončil.

Tady jsem to ukončil.

Zajímavé bylo mé intermezzo aneb souboj s technologií. Na závody v horách je poměrně obvyklá a nezpochybnitelná součást povinné výbavy mobilní telefon. Po návratu ze Španělska jsem v práci dostal iPhone a hned se cítil víc cool. V práci máme samozřejmě velké kvanta tajných a tajuplných dokumentů, ke kterým se nikdo nesmí dostat. Aby se tak nestalo pokud se ožerete a telefon někde zapomenete, disponuje opatřením, kdy po 3. zadání špatného kódu, se vše smaže. Vše. Takže nejenže přijdete o uloženou FIFU, kde už se 3 měsíce snažíte dohrát Premier league, ale taky všechny telefonní kontakty. Třeba na Zdendu Kříže, jehož telefon má Kamča, které jsem chtěl říct, že na 73.km nedorazím. Naštěstí wifi má dneska ve Španělsku každý palouk, hvozd, potok či horská chata. Kde je wifi je vždy lépe.

Hlavně, že mám wifi na postnutí DNF snímku.

Hlavně, že mám wifi na postnutí DNF snímku.

Pod wifi jsem čekal na Anku, která ne a ne přiběhnout. Odpadlého mě pak spolu se skutečnými odpadky vzali do Baga. Najedl jsem se, osprchoval, najedl a čekal na Zdendu. Jeho příchod byl triumfální. Nejen pro nás, ale i pro celou vesnici. Doběhl totiž těsně za hlavní hvězdou večera, Luisem Albertem a tak si mohl vychutnat ovace pro nového šampiona ultra SWS. Se Zdendou se pak fotila děcka i dospělí, já zamáčkl slzu závisti a šli jsme ho dopravit do sprchy.

Zdeněk po nejlepším českém výsledku ve skyrunningu.

Zdeněk po nejlepším českém výsledku ve skyrunningu.

Stejné procedury proběhly i s Vítkem a jeli jsme ke Zdendovi a Kamče domů. Barák na pláži, domácí klobásky, po milionu let zase pivo. K snídani rum a pak hned pivo. Sezona je u konce, není třeba se šetřit.  

Závod Ultra Pirineu se letos povedl organizátorům možná lépe než loni. Sice byl delší, ale nekonečné úseky po cestách nahradily úseky po stezkách. Technicky mě trať překvapila, takovou jsem si ji z minulého roku nepamatoval (pro porovnání – dle Zdendy i Vítka je trať těžší než Lavaredo (to nemohu potvrdit, tam jsem nebyl). Svoji dostupností z Barcelony určitě za návštěvu stojí – hlavně pro tu atmosféru na trati!

Prvotní bilance letošní sezony je taková:

Negativa mrzí samozřejmě více:

  • Nepodařilo se mi skončit v top10 světového poháru, i když to byl hlavní cíl;
  • Zdeněk je pořád o světelné roky daleko;
  • I další sezonu budu muset vydržet s hodinkami Garmin 910 (za vítězství v českém poháru jsou Garmin Fenix3, to je však už pryč);
  • Pořád jsem nic nevyhrál.

Měla však i svá pozitiva, asi tři:

  • Porazil jsem Petra Míla ;);
  • Bodoval jsem ve světovém poháru;
  • Podíval jsem se se do Norska.

Pro příští sezonu mám zatím jen jasno, co nepoběžím. Vím jistě, že to nebude žádná stomílovka. Rád bych se ale vrátil na KIMU, ale tam to nezáleží na mě, ale na možnosti startovat. To běžce staví před dilema – nechat si měsíc uprostřed léta volno, protože tu je nějaká šance běžet bezvadný závod, nebo se radši přihlásit na jiný hezký závod a mít jej jistý od února. To je stejné s MS ve skyrunningu a nakonec uvidím, zda radši nezvolím jistotu.

6 thoughts on “Větrní koně mi letos nakopali

  1. Celou vaši výpravu jsem napjatě sledovala. Když se u tvýho jména objevilo ono „withdrawn“, měla jsem stejný pocit, jako když si pod stromečkem syslíš poslední dárek, protože jsi podle tvaru krabice přesvědčený, že je to to, po čem jsi toužil ze všeho nejvíc, abys vevnitř našel mejdlo od Fa nebo něco podobně hodnotnýho. Seš stejně frajer, ten zadek musel být libovej, sssss, auau!, a ono chce kolikrát větší odvahu do toho hodit vidle, než to rvát do posledního dechu (a nemít pak ani sílu ty vidle zvednout). Rychlou, wolverinovskou regeneraci přeju!

    • Děkuji. :) Vidle zatím leží v koutě. Odpočívám a jím. V úterý jsem utopil smutek v cukrovém předávkování, když jsem zmasakroval 8 koblih. :) Tak za 2 týdny zvedám vidle a dáme se zase do práce. Snad se potkáme na nějakém podzimním krosu.

  2. Klasa :-3. Nadpis mne teda zaskočil s tím, že to bylo špatné a něco se stalo, pak při začtení se jsem si dělal už naděje, jaký to byl krásný čas v cíli a ono nakonec nic. Rozhodne zamrzí i mě, jako čtenáře. Ale slyšel jsem, že si příští rok vynahradíš ;).
    Tak se hlavně rychle dej dohromady, ať to brzy rozběháš, držím palce.
    PS: když jsem viděl video ze startu, tak se tam všichni hýbou, skáčou a mlátí s sebou a pouze Kilijan tam stojí naprosto v klidu jakoby říkal: „Omg, stejně to vyhraju.“ :D
    Tak se těším na další článek, či mail ;).
    JK

  3. Honzo, dej se do pořádku a přeji ti úspěšnou sezónu 2016, ať ti vyjdou všechny běžecké plány tak, jak si přeješ.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s